Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/275172/bmid_tady-byla-britt-marie-T4L-275172.jpg
4
1604
434
Román o tom, jak se lidé ztrácejí, zamilovávají a kopou do všeho, co je kulaté. Nejhezčí věc, kterou můžete o vesnici Borg říct, je to, že leží u silnice. O Britt-Marii zase někdo řekl, že je pasivně agresivní, zpomalená a hašteřivá babizna. A to není hezké vůbec – i když možná ne úplně nepravdivé. Britt-Marie po čtyřiceti letech manželství opustila město a manžela, který ji podváděl, a přijela do Borgu. Borg zasáhla finanční krize a nechala po sobě jen cedule s nápisem „Na prodej“ a pizzerii, která je cítit pivem. Britt-Marie nesnáší fotbal. Fotbal je to jediné, co v Borgu zůstalo. Tohle nevypadá na začátek krásného přátelství, to rozhodně ne. Ale když děti z fotbalového týmu v Borgu potřebují trenéra tak zoufale, že se nakonec rozhodnou přijmout kohokoliv, tak je detaily jako třeba ten, že ona opravdu, ale opravdu dělat kouče nechce, nezajímají. Tady byla Britt-Marie je román o tom, jaké to je mít předsudky (ne že by Britt-Marie nějaké měla, to samozřejmě ne), o ukládání příborů ve správném pořadí (vidličky, nože, lžíce, v tomhle pořadí, ale Britt-Marie na tom přece netrvá!) a o přírodě vedle silnice. Je to příběh o druhých šancích, prvních výkopech a o tom, že jedlá soda vyčistí skoro všechno.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2016 , HostOriginální název:
Britt-Marie var här , 2014
více info...
Přidat komentář
V této knize, stejně jak v knize Muž jménem Ove,člověk hlavního hrdinu ze začátku nesnáší a prostě mu leze na nervy....... Čím déle člověk tuto knihu čte tím více mu hlavní hrdina přirůstá k srdci. Opět moc pěkná kniha od tohoto autora. :)
Já pořád nějak nevím, jak tuto knihu uchopit. Backmannův styl psaní je mi velmi blízký, jeho příběhy ve mě vyvolávají různorodé, ale vždy velmi intenzivní pocity. Britt-Marie mi chvílemi přišla jako splácanina několika vzájemně neprovázaných a zcela nahodilých událostí, chvílemi až směšná a hloupá. I když jsem tak občas kroutila hlavou, zejména v závěru knihy, stále ve mě dokázala vyvolat silné emoce, nejvíc snad něhu a zoufalství. Zoufalství z toho, co život může dát či vzít. Něhu a pochopení pro ty, kteří si prošli situacemi, které za jejich života utvářely jejich osobnost. Nestává se mi často, že bych měla takto rozporuplné pocity vůči knize, proto zatím nehodnotím hvězdičkami. Ke knize po nějaké době vrátím a třeba ji tentokrát pochopím lépe.
Čteno v norském překladu. Posléze poslechnuta audiokniha načtená opět skvělou Valérií Zawadskou.
P.S. Jdu se pustit do Medvědína, přijde mi, že Backmann řetězí motivy knihu od knihy, to mě baví.
Moc pěkná knížka. Do třetice jsem uchvácen tou lidskostí, kterou autor do příběhů dává. Backman krásně ukazuje, že stojí za to se koukat na lidi vstřícně a zkusit hledat jejich skryté poklady a že se dají najít i u lidí, kdybychom to nečekali. Nikoho přece nesoudíme, nemáme předsudky že?
Mám pro Fredrika Backmana slabost - a vlastně sám nevím proč. Ani s touhle knížkou to nebylo jinak, jakkoli je to vlastně už třetí kousek vyrobený podle stejné šablony. Smysl pro humor moc nemám, a tak jsem si spíš užil ten něžný a dojemný aspekt románu - protože i když se jednalo vlastně o smutný příběh, tak mě ovládla taková ta „feel good“ atmosféra (omlouvám se za anglický termín, ale napsat, že jsem se u čtení „cítil pohodově“ by mně přišlo ještě hloupější).
Samozřejmě: člověk nemusí být nijak velezkušený čtenář nebo protřelý literární kritik, aby pochopil, co autor dělá - že velmi přesně dávkuje smutné, dojemné a úsměvné scény a dochucuje je životními moudry tak, aby výsledek co nejlépe odpovídal vkusu cílové skupiny a zasáhl co nejvíc čtenářů.
Ale ono to nevadí. Vzhledem k tomu, že to na mě fungovalo, tak to Backmanovi rád odpustím. Hodně přes čáru podle mě byla jen ta dějová linka s krysou - tam jsem měl pocit, že je tam patosu až hanba a že to ze mě autor ždímá příliš okatě (a taky proti logice Britt-Mariina charakteru). Naopak jsem ocenil fotbalové narážky, které byly do děje začleněny přirozeně a vkusně.
Ten hlavní důvod, proč jsem k Backmanovým knihám tak vstřícně naladěn je možná ten, že se mi hodně líbí ta základní myšlenka. Tedy že lidé jsou často jiní, než se zdají být a že má smysl odolat prvnímu soudu a snažit se lidi kolem sebe lépe poznat. A taky, že když se nám člověk zdá protivný a nepříjemný, že to nemusí být vždy jen tím, že je to zlý člověk, ale že možná v životě prošel nějakou cestou, o které nic nevíme a kterou si třeba ani neumíme představit. To nejsou žádné objevné myšlenky, spíš banality, ale Backman je umí působivě popsat.
Koukám, že jsem asi jediná, komu se knížka nelíbila. Od první strany mě neskutečně nudila, a proto jsem ji odložila.
Tento autor je moje srdcovka, i tak musím přiznat, že ze všech jeho tří knížek se mi tahle líbila nejméně, ale přesto je to pořád na plný počet :-) Britt-Marie byla skvělá po celý příběh, ať už v Borgu, nebo v minulosti, místy smutné, místy humorné, přesně podle mého gusta.
Po Babičce, která mě poněkud zklamala, jsem Britt-Marii dlouho odkládala. Ale musím říct, že toho teď trošku lituji. Ove je srdcovka. Byl první a Backman ho asi nikdy nepřekoná (pro mě), ale Britt-Marie se mu hodně přiblížila.
Poměrně smutný příběh zásadové dámy a obyvatelů vesničky vypráví autor laskavě, humorně a s tou správnou dávkou lidskosti, bez zbytečného patosu.
Asi nečekejte žádný velikánský příběh, ale na sondu do obyčejných lidských životů je Backman snad zrozený expert.
Po Ovem a Babičce jsem na ni moc těšila a musím říct, že to pro mě bylo trošku zklamání. Ale je to moje vina. Kniha Britt-Marie má v sobě více méně smutný příběh. Bohužel já čekala o trochu více humoru.
Kniha mě zastihla v pravou chvíli ("Smrt je nejvyšší forma bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.") Čte se lehce, ale za poměrně jednoduchým příběhem se skrývá mnoho pravd. Chceme někam patřit, potřebujeme být milováni a některé situace si vyžadují zoufalé činy, a tak se třiašedesátiletá žena v domácnosti stane trenérkou fotbalového týmu. Britt-Marie má veliké srdce, svou přítomností dokáže změnit život mnoha lidem. Sice dokáže být pořádně otravná, ale tak nějak roztomile. Trochu mě iritovala autorova představa, že žena několikrát denně uklidí dům od půdy až po sklep, ale beru to jako velikou nadsázku.
Jednu hvězdičku jsem ubrala... já prostě fotbalu nefandím. Ale kdo ví:)
Tak zatím čtu a nějak mě to neuchvátilo,od Babičky jsem se nemohla odtrhnout,četla jsem ji nahlas i své nemocné dceři ,Ove byl úžasný,pracovitý hodný chlapík se zlatým srdcem,to dnes je jak šafránu,ale Brit mě nějak nefascinuje,už jsem alergická na to její Ha,ale snad se to rozjede,protože z jejího příběhu v Babičce jsem byla smutná,tudíž ji přeji taky trochu štěstí.
Tak jsem ji dočetla a nejsem nějak odvázaná.Ostatní knihy se mi líbily,ale Brit mě nějak nevzala.
Kniha se dobře čte. Je docela vtipná psaná s nadsázkou. Příběh je hodně nerealistický o tom, jak opuštěná manželka v důchodovém věku začíná nový život a překvapivě se jí daří. Obsahuje podle mně zbytečně smutnou scénu. Přišlo mi, že autor nevěděl, jak knihu ukončit, to to vyřešil dost vychytrale. Doporučuji jako oddychovou nenáročnou četbu.
Autor se opakuje a vtip přestává být vtipem. Kniha je určena spíše pro ženy. Po Ove, mně autorovo psaní už nesedne, je to takové chladné jak psí čumák ze Švédska.
Je v každé haštěřivé babizně kus dobrého jako v Britt-Marie? Doufejme všichni, že ano...
Bohužel jsem se zmlsala Mužem jménem Ove, proto mě zklamalo, že kniha opakuje stejná témata a postupy jako autorova prvotina. Méně úsměvné a s větší dávkou zbytečného patosu, chvílemi naivní a přehnané.
Nejprve jsem si říkala, co je to za protivnou babu, ta Britt-Marie, ale ona je to stařenka se širokým srdcem a s přesvědčením, že vše má mít nějaký řád. Sama v sobě k sobě hledá cesta. Cestu, jak si vážit sama sebe. Je to první kniha, kterou jsem od autora přečetla a moc se mi líbila. Vyvolala emoce, přiměla mě smát se i brečet. Hořkosladký příběh lidí, fotbalu a jedné krysy (nebo dvou?).
Už dlouho jsem nečetla tak krásnou knihu. Dojem byl umocněn i tím, že jsem velikým fanouškem fotbalu a věděla jsem o čem obyvatelé vesnice Borgu mluví a co cítí, když fandí kopané. Britt-Marii jsem si zamilovala. Po dočtení knihy na mě padla taková ta známá nostalgie, že příběh už skončil.
Výborná knížka, která mi nedovolila jít spát a na kterou asi jen tak nezapomenu. Místy tak humorná, že jsem se smála nahlas. A také tak dojemná, že jsem brečela jako želva. Bála jsem se, že Backman sám pro sebe nasadil laťku moc vysoko Mužem jménem Ove. A na začátku této knihy jsem si říkala, že už jí asi nikdy nepřeskočí - ale zase to dokázal. Jeho kombinace smutku a humoru je prostě jedinečná a do toho ještě vloží myšlenky, které člověka nutí přemýšlet. To všechno s úžasnou lehkostí, díky které se příběh velice dobře čte. Je to mistr svého řemesla.
Štítky knihy
děti švédská literatura úklid mezilidské vztahy vesnice nový začátek stereotypy fotbal, kopaná
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Nejdřív jsem četla jeho Babičku, takže nemám předsudky, že? Britt Marii rozhodně nesoudím, to se někdo má, když mu nevadí být hašteřivá babizna. Ale okna má čistá, to se musí nechat.
A je skvělá.