Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165867/bmid_slepa-mapa-fdv-165867.jpg
5
6070
6070
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu tentokrát v podobě důstojníka StB i život vypravěčky příběhu, Anežky. Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové. (dotisk v r. 2017)... celý text
Přidat komentář
Celé se to čte dobře, ale výsledným dojmem je průměrný příběh, jenž z vás po přečtení brzy vyprchá. Neříkám, že to není zajímavé, některé pasáže, zejména pak z druhé světové války, jsou napsány více než dobře, ale především pak ke konci jsem měla pocit, že se děj příliš zrychluje, resp. že na poměrně málo stranách se odvine xxx let hlavních hrdinů a najednou je konec. Co mi vadilo asi nejvíce, byla hlavní postava Anežky. Postrádala pro mne jakékoli kouzlo, sympatie...a nejde pouze o její morální exces, který je dle mého pohledu naprosto nepochopitelný, ale hlavně o její permanentně unylou, pesimistickou povahu a neschopnost radovat se ze života. A ač nemám ráda černobílé scénáře, přála bych jí na konci románu zcela jiný konec.
Kniha je z kategorie těch, kterým věřím. Věřím postavám, věřím situacím. Takže to vlastně není tak docela jenom čtení, ale oživování vzpomínek. Ano, tak to bylo, cesty lidských osudů se rozběhly jinam, než byly původně plánované. Všecko bylo a je jinak. Jenom lidé jsou pořád stejní. Přání, touhy, zklamání, ztráty. Spisovatelka Mornštajnová je pro mě milý objev roku. Kdo má rád vzpomínání a povídání o časech minulých, ten bude rád, že tu knížku otevřel. A nemůžu si odpustit srovnání: tak, jak mi je proti srsti angažovaná kniha Vyhnání Gerty Schnirch svou polopatickou zpolitizovaností a hrou na "správnou" společenskou strunu, o to je mi prostý styl A.M. milejší. I když vlastně hovoří o tom samém. Němci a Češi, vlastenectví, zaprodanost...
Nadchla mě anotace, zdejší hodnocení a komentáře a vlastně i začátek knihy, který rovnou skočil do děje... a pak to nadšení nějak úměrně s množstvím přečteného textu opadalo, až jsem se ocitla na slepém místě v mapě. Obvykle nehodnotím knihy před dočtením, zde jsem se rozhodla pro výjimku v naději, že se zde třeba z fé frustrace z knížky vypíšu a najdu v sobě sílu pro dočtení. Což sílu, spíš chuť - to je ono, přijde mi, že autorčin úsporný, plochý a suchý styl mě připravuje o chuť do čtení: nevyvolává ve mně naprosto žádné emoce. Proč mám dočítat životní příběh někoho, kdo mě nechává naprosto chladnou, kdo mě nezajímá, nedojímá? Jde to ztuha.
Moc pěkná kniha, osudy. Skvělý vypravěčský styl, málo přímé řeči, což jsem ocenila
Zajímavé, v negativních komentářích nacházím hodně myšlenek, se kterými se shoduji, ale to samé mohu prohlásit i o pochvalných hodnoceních. Něco se mi prostě líbilo, něco méně. Mám pocit, že ona strohost a zejména Annin postoj je záměrné přiblížení oné šedivé socialistické doby. Jen ten konec se mi zdál přitažený za vlasy... Každopádně si myslím, že kniha stojí za přečtení, a to, že se "dobře čte" nemusí nutně znamenat horší kvalitu.
Po knize jsem sáhla v knihovně náhodou. A nelituju. Četla se sama. Příběh všech tří hrdinek má spád. A je dobré připomínat, co Stb uměla.....lidé rádi zapomínají....
Po dlouhé době kniha,která mě domutila přečíst ji dokonce... Dala tolik námětů ktamyšlení... Že obracím svůj život na ruby a konečně vím kterým sněrem se dát...děkuji
U mě trošku zklamání, asi jsem očekávala více, ale je to možná způsobené tím, že jsem teď četla knihy s hodně silnými příběhy. Ne, že by tohle nebyl zajímavý příběh tří žen, ale je to napsané tak, že mě to až tak moc nechytlo a rozhodně mi to nebránilo v tom od knihy vstávat, případně ji na několik dní odložit a přečíst si něco jiného. 2/5
Tato kniha mi byla doporučena a nadchla mě. Přesně ten typ knihy, kdy se četba přerušuje a kniha odkládá velmi těžko, ale do práce se musí a večeři doma také chtějí :-)
Tahle kniha si mě vzala a odmítala pustit. Opravdu nádhera, osudy všech žen mi byly tak blízké, jako bych je znala osobně... Styl vyprávění byl také výborný, tak nějak časově sladěný - nejmladší Anežka vlastně skládá všechno dohromady, takže o Anně se toho dozvíme relativně nejméně, pořád ale hodně (no schválně jestli někdo ze čtenářů ví na vlastní prarodiče víc, obzvláště pak nějaké pikantnosti :-) Na co dlouho nezapomenu je ten hřejivý pocit u srdce - i přes všechny těžkosti, které je v životě potkaly a přes všechny překážky, které musely zdolat, zůstaly všechny (a nakonec i Anežka) rády na světě a prostě žily svůj život, jak nejlépe dovedly. Pro mě to byla taková malá oslava života. Vřele doporučuji!
Od knihy jsem se nemohla odtrhnout, hrozně mě bavil příběh několika generací v proměnách času, ale... ubírám hvězdičku, včera jsem dočetla a závěr mě hrozně zklamal. Přála jsem hlavní hrdince trochu větší drama. ;-) To je ale jen můj problém. Jinak vypravěčský styl velmi příjemný.
Tak i tohle je jeden z důvodů, proč se mi začíná více a více líbit česká literatura. Líbí se mi vypravěčský styl, doba i téma, jenž autorka zvolila.. Kniha se čte velice pěkně, i když zrovna hrdinky nezažívají nejlehčí období v životě.. Nemám ráda, když se příběh zbytečně rozpitvává, zbytečně natahuje, až se v něm člověk doslova ztrácí, ne li se začíná nudit... U Slepé mapy to ovšem nehrozí. Příběh krásně plyne stoletím a co víc - je uvěřitelný... A to mně baví.
P.S. děkuji paní spisovatelce za krásné věnování :-)
Slepá mapa , k této knize jsem se dostala uplně náhodou při hledání co teď přečíst. Byla to dobrá volba. Osudy tří žen, každá je poznamenaná dobou ve které žije, po přečtení jsem měla hodně námětů k přemýšlení.
Tři generace lidí prožívající obyčejný život v průběhu 20. století je téma, které by vydalo na několik takových knih. Ale autorka se vydala cestou prostého vyprávění nejmladší ze tří žen, hlavních hrdinek, a svým jednoduchým stylem dokázala postihnout jak historické události, tak i to, jak lidé žili své vlastní, ne vždy jednoduché životy. Příběhy běží velmi rychle, bez nějakých hlubších zamýšlení či vžívání se do jednotlivých postav, bez využívání tragických událostí války k ohromení čtenáře, a přesto mám pocit, jako bych to utrpení války a pak i beznaděj další doby cítila a ty lidi znala odněkud ze sousedství. Vedlejší postavy jsou načrtnuty zkratkovitě, že mi někdy až chyběla možnost dostat se hlouběji do příběhu té či oné osoby. Ale i to je v běžném životě normální. Asi těžko bych mohla podrobně vyprávět o životě své babičky nebo o osudu manžela mé tety. Anežka mi prostě jen pověděla to, co jí buď utkvělo v paměti, nebo jí to někdo vyprávěl.
Knížka se mi líbila, mám ráda rodinné ságy, nejlépe z našeho prostředí a tady jsem si to opravdu užila.
Příběhy lidí, kteří prostě žijí svůj život na pozadí historických událostí jsou moje gusto. Jsou jako my, většinou žádní hrdinové, ale osud a někdy ne zrovna správné rozhodnutí s jejich osudy pořádně zamíchá.
Nic mi tu nechybělo, nic nepřebývalo. Většinou mi strohý jazyk moc nesedí, ale tady to byl jeden dílek z celkového obrazu, který zapadal přesně kam má.
Moc pěkný zážitek a nádherná kniha. Znova mi došlo v čem spočívá krása a štěstí našich obyčejně neobyčejných životů.
Kniha je opravdu silným zážitkem, vždyť autorka dokázala děj vylíčit nepateticky, srozumitelně a jasně a právě kvůli tomu často zasáhne svou nebroušenou tvrdostí. Naštěstí je Alena Mornštajnová autorkou nepompézní, takže se nepokouší člověka zasáhnout přímočarým dramatem, smrtí, jež byla za války všudypřítomná, ani srdceryvnými scénami. Tohle všechno zde odhalí čtenář, jenž je vnímavý okolo naší dějiné etapy-2.svět.v. a socialismus- a je mu blízká psychologie. Osobně jen doufám, že se ke knize budu vracet.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny rodu
Vynikající kniha! Velmi čtivá a lidská... Líbí se mi, jak autorka dokáže zpracovat široké spektrum historie (od 1. světové války až do Sametové revoluce) prostřednictvím osudů svých postav. Líbilo se mi ještě více než Hotýlek!