Pokání
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38391/bmid_pokani-zH5-38391.jpg
4
1231
238
To, co se odehrálo jednoho letního dne poloviny třicátých let ve venkovském domě jedné středostavovské rodiny, nás v mistrovské psychologické drobnokresbě vtáhne do vztahů a atmosféry, v níž tušíme, že se stane něco, co zcela rozvrátí dosavadní řád a poklid. Tragédie nastává jako důsledek omylu třináctileté hrdinky, která si chování lidí okolo sebe špatně vyložila a v touze po pozornosti a uznání ze strany dospělých obviňuje nevinného. Po této ouvertuře se příběhy jednotlivých postav rozvíjejí až v průběhu 2. světové války. Nyní již dospělé hrdince dochází, jak se mýlila a snaží se napravit, co způsobila. Postupem času se rozvine a uplatní její literární talent, a tak se jejím osobním pokáním na závěr života stává příběh, jímž oživuje to, co jejím přičiněním nemohlo nastat ve skutečnosti. Stylisticky bravurní dílo se skvěle propracovanou strukturou, přesvědčivou psychologií postav a velmi silným příběhem je také zamyšlením nad rolí spisovatele a nad vztahem literatury a skutečnosti.... celý text
Přidat komentář
Knížce nelze upřít literární hodnotu. Je napsaná krásným jazykem, mnohovrstevnatě, v několika časových rovinách, prolíná počáteční styl psaní anglických spisovatelek 19. století s téměř naturalistickými válečnými popisy s nádechem baudelairovské poezie. Přesto jsem asi nebyla správně naladěná na autorovu notu a příliš detailní popisy mně nějakou tu hvězdičku z hodnocení ubraly.
Když se v úvodní části knihy rozbije vzácná váza a Cecilia předvede svoji nerozvážnou polonahou koupel, nevypadá to na zlomovou situaci – zdá se, že nádoba se spraví a z nepříjemného momentu nezbude víc než trapná vzpomínka. Jenže v tomhle románu to takhle nefunguje, tady se nic neztrácí, nic neschová, nic se neutají. Efekt motýlích křídel v Pokání funguje s neúprosnou krutostí a všechny postavy vysílá do víru událostí, ze kterých se už nikdo nevrátí stejný.
Ale dlouhý stín našich činů a jejich nečekané důsledky nejsou hlavním tématem. Tím je naše schopnost vidět realitu. Nebo lépe řečeno: naše neschopnost vidět realitu. Nemyslím si, že by poselstvím knihy bylo, že skutečná pravda neexistuje a nemá smysl ji hledat. Spíš je zde bravurně zobrazeno, jak před námi poznání pravdy kličkuje, jak je naše vnímání pravdy těkavé a jaksi tekuté, jak z pravdy stále dokážeme vidět jen fragmenty, jak jsme neustále ovlivněni svou životní zkušenosti, svojí pozicí v čase a prostoru, ze které události sledujeme. Jak jsme vlastně odsouzeni se stále mýlit, stále nevidět věci, jaké jsou. A že je někdy náhle prozření a nahlédnutí vlastních omylů a jejich následků takovou ranou, že aby to člověk v psychickém zdraví přežil, musí si nápravu věcí alespoň vysnít. Třeba ve dne a s otevřenýma očima, když to nejde jinak.
Byl jsem nadšen ze způsobu, jakým svůj román McEwen napsal. Nejen, že je skvělý stylisticky a jazykově, ale také dobře dávkoval informace – srozumitelně, ale přitom ne polopaticky, byl pečlivý v detailech, aniž by se vyprávění rozplizlo do podřadností. Jednotlivé scény měly sílu samy o sobě, ale přitom dobře sloužily celkovému obrazu, posouvaly děj dopředu (i když to někdy nebylo jasné hned, ale až ve zpětném pohledu) - výborný soulad jednotlivostí a celku, navíc podaný velmi čtivě a přes závažnost tématu i s jistou ironickou lehkostí, která kupodivu celkovou tesknou naléhavost knihy neshazovala. Povedlo se mu tak docílit toho, že svými hrátkami s vypravěčskou perspektivou, prolínáním vrstev a častým zpochybňováním děje nenarušil to, co je na jeho knize nejcennější – působivý příběh o lásce, síle vůle a hluboké lidské touze po odpuštění a životu ve vzájemném souladu, ať už je naše osobní historie jakkoli poznamenaná.
Tady je všechno - silný příběh, silné postavy, krásný jazyk, láska, vášeň, vina, odpuštění, naděje, beznaděj, tragédie... Stála za přečtení, i když už jsem film viděla několikrát.
Musím přiznat, že se mi příběh dostal pod kůži, ačkoliv je to možná proto, že mi ze značné části připomínal romány Jane Austenové. Už když jsem před deseti lety viděla film, věděla jsem, že to je jeden z těch filmů, který stačí vidět jednou a zůstanou v paměti dlouho. Proto jsem čekala tak dlouho až se mi vzpomínky skoro vytratily a já si tak konečně mohla vychutnat knižní verzi. Srdcervoucí příběh, jenž poukazuje na to, že rub má svůj líc a ne vše co si myslíme, že víme, je pravdou.
Knihu jsem se snažila přečíst asi půl roku, ale jsem ráda, ze jsem ji přečetla. Líbí se mi více než film, i když je občas zdlouhavá.
Za mě jednoznačně pět hvězd. Je až neuvěřitelné, jak jsem se v tomto případě dokázala začíst do tak smutného příběhu. Připouštím, že některé pasáže mi přišly trochu zdlouhavé, na druhou stranu tuto maličkost celý příběh tisíckrát vynahradil. Jsem ráda, že mě náhoda přivedla zrovna k tomuto románu.
Jeden z velmi mála případů, kde za sebe přiznávám, že mne film zaujal více než kniha. Každopádně příběh je překrásný a velmi reálný. Kdo v dětství dokázal domyslet důsledky svých činů. Zasazen do kontextu doby dokázal takovýto "přešlap" zničit vlastně 3 lidské životy.
Druhá kniha od tohoto autora, která mě nijak zvlášť neoslovila. A není to tím, že jsem četla nejdříve knihu, to mi nikdy nevadí. Ale tahle mi přišla utahaná, zbytečně šla do detailů, navíc mi přišla zbytečně složitá forma.
Knížku jsem přečetla na doporučení a jsem za to ráda. Hlavní postava mi sice nebyla úplně sympatická, ale ke konci si moje sympatie získala. Příběh je poutavý, vůbec mi nepřipadá zdlouhavý. Určitě se podívám i na film, abych mohla srovnávat :)
Máme zatraceně dobré překladatele. Často dokážou s naším jazykem diví a vytvarují tak příběh a knihu do ještě bohatší podoby než je možná i sám originál. Vracím se k této knize poměrně často a k napsání tohoto komentáře mě nyní přimělo spíš to že jsem při nynějším čtení zjistila jak bohatý jazyk máme, a jak výborné překladatele ( oproti jiným překladům) v této linii. Jsem za to ráda.Děkuji.
Ke knize jsem se vratila po dlouhych 11 letech a to jen kvuli vyzve 2019, kterou jsem stejne nestihla, protoze jsem se nemohla do knihy zacist Tenkrat jsem skoncila na asi 30.strane a i tentokrat jsem mela chut knihu odlozit... Prvni cast knihy jsem se nemohla vubec zacist a stale jsem ji odkladala, misty jsem se ztracela, co tim chtel autor rici Druha cast knihy me nadchla a ten tam byl autoruv tezky styl psani Treti cast knihy trosku sklouzla ke stylu psani v prvni casti, ale konec prekvapil Zajimavy pribeh i postavy, ale uplne mi nesedi autoruv styl a salodlouhe popisky
Naprosto strhující příběh o jednom dětském "uklouznutí", které má nedozírné následky....
Čtení McEwana je vždy během na dlouhou trať. Jeho styl je dost těžký a člověk se v jeho knihách občas ztrácí. Ze začátku se mi nedařilo do knihy začíst, ale pak se něco zlomilo a dočetla jsem skoro jedním dechem a ten konec, ten mě opravdu dostal....
Oprášeno a přečteno jako Výzva 2019 Kniha, která obdržela Man-bookerovu cenu.
Dobře, tak za 3 ;) Ale uvažovala jsem, že dám i méně...
Tuhle knihu jsem odkládala skoro tři roky, než jsem se odhodlala začít ji číst. A jak už někdo pode mnou napsal, četla se zle. Ztrácela jsem se v tom nepřehledném klubku slov jako se moucha ztrácí v pavučině, topila jsem se v informacích, a tak moc se mi ke knize nechtělo vracet. Jenže jsem si pořád říkala - přece to nevzdám...
Příběh sám o sobě je vynikající, což o to. Nápad je skvělý. Ale forma člověka zkrátka nakonec utopí... A znovu musím podotknout co mnozí přede mnou: Někdy je více spíše méně...
Prostě: Ten nekonečný proud slov, ve kterém čtenář uvízne, vás nakonec umlátí a vy jste rádi, že se konečně, konečně!, doplácáte ke břehu (ke konci) a můžete to všechno nechat za sebou. Měla bych mít takový pocit po dočtení knihy? Myslím, že ne.
Hm, a jak to tedy nakonec dopadlo? Fakt jsem se v tom bludišti myšlenek, náznaků, dedukcí a protimluv ztratila. Já prostě nevím.
A záleží na tom?
Záleží především na Briony a jejím "pokání"... ale - je tu zkrátka to naše ale. Ale, které vzbuzuje další otázky, na něž mi zřejmě nikdo neodpoví.
Každopádně autora na jedné straně obdivuji (ono popsat situaci, která se dá říct třemi větami na třech stranách je vážně umění - bez ironie) a na té druhé tak úplně nechápu...
Nebylo to špatné, ale bylo to zdlouhavé a nějak se mi nechtělo ke knize vracet. Není to zrovna můj šálek kávy a četla jsem hlavně kvůli výzvě. Kdysi jsem viděla i film a ten mě asi bavil o trochu více než kniha, což je u mě opravdu vyjímka.
Do knihy jsem se pustil po takřka "povinném" shlédnutí filmu nařízeném ženskou částí rodiny, ale neřekl bych, že mě knižní podoba zklamala. Ba spíše naopak, přesvědčil jsem se o tom, že i ženské v naší rodině nečtou jen produkty "červené" knihovny. Tohle se skutečně dalo přečíst.
V první části knihy jsem si připadala jako tonoucí, který se marně snaží doplavat ke břehu klidné zátoky. Málem jsem se v těch všech vjemech a postavách utopila. Uf. Jediné, co mě upoutalo, byl vnitřní život postavy Briony. Druhá část se mi četla lépe, což je možná způsobeno tím, že ráda čtu o druhé světové válce. Pořád jsem čekala na to pořádné pokání a nic. Ano postava Briony toužila po odpuštění, ale trýznivé pokání si představuju jinak. Bylo fajn ukázat, jak jedna jediná chyba, jeden krok stranou, může změnit celý život. Některé úvahy o životě byly krásné a metafora s vojákem, kterému Briony před jeho smrtí šeptá své jméno dokonalá. Možná si budu muset titul přečíst ještě jednou, abych pochopila vše, co bylo skryto mezi řádky, ale dnes už ne. Jsem absolutně vyčerpaná.
Přečtena jen kvůli Čtenářské výzvě 2019. Četla se zle a stránky mi neutíkaly. Rozhodně mrknu na film. Věřím, že zaujme více.
Štítky knihy
Anglie druhá světová válka (1939–1945) láska zfilmováno anglická literatura
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Kniha Pokání je v
| Právě čtených | 27x |
| Přečtených | 1 677x |
| Čtenářské výzvě | 213x |
| Doporučených | 181x |
| Knihotéce | 509x |
| Chystám se číst | 833x |
| Chci si koupit | 138x |
| dalších seznamech | 22x |
Úžasná kniha.
Zpočátku se mi do čtení Pokání nechtělo, nutila jsem se jen otočit stranu. Potom jsem si dala s knihou pauzu a po nějaké době se k ní zas vrátila. A to dost pomohlo. Velmi popisný a poetický styl psaní mi už nepřišel zdlouhavý, vychutnávala jsem si ho a libovala si v něm. Zajímavé postavy na které máte během čtení knihy rozličné názory byly úžasně vykreslené. Mění své postoje a názory a vyvíjejí se. Styl psaní a přemýšlení se u kapitol měnil od postavy k postavě, což bylo přirozené a dodávalo to postavám na realističnosti. Nejvíce ale na knize oceňuji, jak autor dávkuje informace o zápletce a postavách. Žádná informace tu není jen tak, každá tu má svůj smysl a na konci do sebe zapadnou jako puzzle. To dodávalo příběhu na čtivosti a zajímavosti, nutilo číst dál a budovalo napětí.
PŘÍPADNÉ SPOILERY.
Kniha je rozdělená do čtyř částí. První část, jejíž děj zásadně ovlivní životy a jednání všech postav mi přišla nejzajímavější. Vidíme zde v kapitolách všechny postavy a to jak situaci vnímají. Druhá část už je z pohledu jen jedné postavy. Na té se mi líbilo to, jak postava přemýšlela, vracela se ve vzpomínkách a zároveň se snažila přežít ve válce. Třetí část z pohledu další postavy mi přišla zajímavá tím, že vydíme pod pokličku tehdejší válečné nemocnice a zároveň tím, že postavě vidíme do hlavy. Vidíme jak o předešlých událostech přemýšlí a jak ji ovlivnily a jak jich lituje. Což bylo skvělé, vidět i její úhel pohledu. A poslední část je už vlastně epilog. Dozvíme se zde celé zakončení příběhu.
Sečteno a podtrženo, je to výborná kniha. Kniha pro někoho, kdo si libuje v popisném a poetickém stylu psaní nebo v příběhu, který ženou dopředu skvělé postavy a jejich jednání, názory a myšlenky.
Po dočtení jsem byla úplně rozložená tím, jaká to byla výborná kniha. Nemusela obsahovat dojemný a srdceryvný příběh plný bolesti a i přesto mě ohromila a řadím ji na poličku nejlepších knih, jež jsem doposud četla.