Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36673/bmid_ostre-sledovane-vlaky-Hmd-36673.jpg
3
3865
407
Novela o milostných nesnázích mladého železničáře a jeho boji proti okupantům se odehrává na malé železniční stanici na konci druhé světové války.
Přidat komentář
Takto lyricky popsat mnohé hnusoty, k tomu je třeba speciálního talentu a speciální osobnosti, což všechno B.H. splňoval. Takový krátký úsek ze života mladého muže..vlastně celkem obyčejného. Vzpomínám, že za mých mladých let (což je dávno) takoví mladí muži byli. Třeba jsou i nyní, to už ovšem já těžko posoudím. Je to taková krásná četba, příjemná, laskavá a lehounká, akorát se u ní chce člověku brečet. Nebo řvát. Nebo zoufat.
Jak je kniha psaná volným stylem... tak jsem příběh moc nepobírala. Moc jsem nerozeznala skoky do minulosti od ostatního textu a bylo to akorát rušivé. Celý příběh jsem prostě nepobrala XD pokusím se to pochopit ve filmu... Jediná útěcha mi je to, že jsem nad tím strávila jen málo času, protože je to opravdu krátké.
Upřímně jsem od knihy čekala víc. Styl psaní mi nesedl, v textu i ději jsem se díky dlouhým větám ztrácela a ani děj nebyl, tak zajímavý. Pro maturanty je to jistě dobrá volba, pokud shání krátkou knihu, ale já bych si knihu nevybrala.
Oscarový film jsem viděla mnohokrát a vždy se ráda na něj podívám. Ke čtení jsem se dostala po dlouhé době a byla jsem hodně překvapená dost rozdílným koncem. Obdivuji pana Menzela, jak dokázal převést dlouhá rozvitá souvětí v nádherné filmy.
Příběh, který v sobě nese odvahu a vzpomínku na to, jaký život a starosti v něm měli mladí lidé v naší minulosti.
Kniha je psaná tak, jako by někdo seděl před vámi a vyprávěl vám svůj příběh. Má to své výhody a nevýhody - Výhoda toho, že si to dokážete jasně představit díky hezky napsaným popisům a odlehčené formy. A nevýhoda je bohužel skákání do minulosti a do vzpomínek, o kterých pořádně nevíte, která se stala dřív. Dělá to trochu neplechu v zorientovatování se v průběhu času.
Jako knížka k maturitě ideální - hezký, čtivý příběh, který má málo stran a něco vám i předá:)
Hlavní důvod, proč mě tato kniha nijak zvlášť nechytla je to období, ve kterém se děj odehrává. Další mínus této knihy je, že nemá až tak silný děj a kniha začne být zajímavá až ve druhé polovině.
Zkusím trochu popsat pocit, který jsem z této knihy měla. Tím pocitem byla že začátku radost, protože popsané nádražíčko bylo mile idilické, ke konci knihy smutek. Vždyť popsaní Němci byli vlastně stejní chudáci jako jejich nepřátelé. Ale četlo se to hezky a navíc jsem měla trochu výhodu v tom, že jsem neviděla film.
Líbilo se, možná i proto, že je mi prostředí železnice velmi blízké.
(A uživatele JP určitě velmi překvapí, že poměrně vysoké hodnocení uděluji i přesto, že jsem z jím okázale opovrhované mladé generace. ;) )
Klasická Hrabalova novela plná poetických obrazů. Velmi zdařilá a notoricky známá je i filmová podoba s Václavem Neckářem v hlavní roli.
Ale jo, líbilo se mi to. Asi za to z velké části může Kryštof Hádek, jehož hlas se prostě dobře poslouchá. Jinak Hrabala moc nemusím. Ale mám dneska dobrou náladu a radost z toho, že jsem si to mohla poslechnout, takže čtyři hvězdičky dám. Navíc se mi líbilo to prostředí železnice a to, že jsem těm pojmům rozuměla. Kdybych si to přečetla před dvěma lety, jak jsem měla původně v plánu, asi by to s pochopením bylo horší. :D
Viděla jsem film kdysi a ke knize jsem se dostala nyní.Pan Hrabal napsal příběh na konci 2 světové války kde poetický děj vypráví hlavní postava Miloš, který tancuje na nádraží.
Krásná čeština s krásnými slovními obraty. Radost číst. Příběh krátký, ale přesto tak silný. Líbilo se mi to.
Kniha me zacala bavit az od poloviny.. ze zacatku mi prisla velice zmatena, celkove bez vetsiho deje.. konec to trochu vynahradil:-)
„Měli jste sedět doma, na prdeli...“
Literární tvorba Bohumila Hrabala rozhodně nesedne každému čtenáři a k jeho stylu vyprávění si člověk musí najít cestu. Ne, že by se před šedesáti lety psalo lépe, ale v okamžiku, kdy začnete mít plné zuby všech těch rádoby tragikomických krizí středního věku à la Patrik Hartl, Radka Třeštíková či Michal Viewegh, jste s panem Hrabalem na správné cestě za štěstím. Tohle je úplně jiné počteníčko, podmanivé dobovou atmosférou absolutní bezradnosti z válečných krutostí, proti nimž byl obyčejný človíček takhle maličký, a nádherné v banalitě problémů osobnějšího charakteru, ať už šlo o lásku nebo kariéru. Přičemž Ostře sledované vlaky jsou dokonalým příkladem toho, jakým způsobem dokázal autor kombinovat syrovou realitu s básnickou poetikou. Ano, dějová zápletka se tu hledá komplikovaněji, protože je zašifrovaná v množství druhořadých epizod, ale mnohem důležitější je ta upřímná radost ze života i umírání a to za časů kdy lidem dobré vůle bylo nejhůře.
Nevím, kde se stala chyba, ale nějak jsme si s Hrabalem nesedli. Nejspíš to bylo tím propojením laškovného milostného příběhu s neustálými přehnanými krutostmi. To první bylo skvělé, ale to přeskakování od orazítkovaného zadečku k uskříplým nohám a vypíchlým očím, to bylo... zvláštní.
Já vám nevím. Musím říct, že jsem od knihy čekal maličko více, celkem jsem se na ní těšil. A nakonec jsem z ní celkem rozpačitý.
Upřímně musím říci, že text samotný se mi nečetl dobře. Možná za to mohla edice, která se snažila vměstnat příliš textu do příliš malých stránek, možná samo dělení do odstavců, kterými bylo zbytečně šetřeno. Nebo mi možná prostě nesedí sloh panem Hrabalem užívaný. Každopádně se mi kniha nečetla lehce a měl jsem chuť text přeskakovat, nebo knihu prostě odkládat.
Tok textu tomu také zrovna nepřidával. Nic proti občasnému vracení se do minulosti, ale mohlo by se to snad dělat poněkud více elegantně, plynule, ne? Příběh sám nebyl špatný. Jenom byl maličko nepoutavě vyprávěn.
V čem musím pana Hrabala velice ocenit, to je schopnost famózního popisu citů, nebo extrémně citlivých scén. Minimálně dvě takové kratší epizodky (z nichž jedna je závěrem knihy), jsou napsané tak, že se vám vryjí pod kůži. Ale celou knihu to pro mě nezachraňuje, prostě jsem si to neužil.
Následuje malé vyzrazení děje.
V jedné učebnici jsem četl srovnání knihy Na západní frontě klid, od pana Ericha Remarqua s Ostře sledovanými vlaky. Cituji: „Budeme-li pozorně číst knihu Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, najdeme v ní scénu, jež je dosti podobná předchozí ukázce. A rozhodneme-li se obě literární ztvárnění porovnat, musíme konstatovat, že Hrabalův text je sugestivnější a literárně náleží do vyšší kategorie.“ Onou „předchozí ukázkou“, byla scéna, ve které se hlavní hrdina knihy ocitá v jámě s francouzským nepřítelem, který umírá – jeho rukou. Jedná se o scénu jakéhosi uvědomění, či humanizace nepřítele. Na konci Ostře sledovaných vlaků, je sice velice podobná scéna a možná je realističtější, či lépe opravdu sugestivnější, ale myslím, že se nedá tak úplně srovnávat. A upřímně se mi Remarquovo podání líbilo více. Umění není – podle mě - nutně tolik o zachycení skutečnosti, jako spíše o vyjádření myšlenky, filosofie, názoru a tak dále, nebo o vytvoření velice specifické atmosféry. A to se podle mě povedlo více panu Remarquovi.
A málem bych zapomněl na sexualitu celého díla. Nevím, nevím. Nemám nic proti erotičnosti, či přímo sexuálním scénám, ale budovat na tom tak velkou část knihy, jako to učinil pan Hrabal, se mi zdá býti poněkud levné. Pravda, hlavní hrdina byl na tomto prakticky postaven, takže se tomu nebylo lze vyhnout, ale nyní tedy vyvstává otázka, zda bylo nutné postavit hlavního hrdinu takto...
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno partnerské vztahy dospívání železnice maturita bombardování protifašistický odboj
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Kniha Ostře sledované vlaky je v
| Právě čtených | 46x |
| Přečtených | 6 962x |
| Čtenářské výzvě | 574x |
| Doporučených | 128x |
| Knihotéce | 629x |
| Chystám se číst | 457x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 39x |
Nešlo to. Prostě ne.
Zbožňuji železniční prostředí a vlaky. Ten specifický obraz je na tomto díle velmi pěkně zobrazen, což o to. Pak už je to bohužel banální příběh, v němž aby člověk přesah pohledal - a když se mu konečně dostane úderným závěrem, zdaleka to není tak bombastické, jak bych očekával.
Jistě, nesmyslnost války. Není to ale prostě už strašně přežitý? To Češi ještě v šedesátých letech nečetli Remarqua? Jistě, ten konec války tomu dodává jinou atmosféru, ale na větvi jsem z toho nebyl.
Přerod v muže. Je doopravdy mužnost definována tím, že chlapec provede pohlavní akt? Tím, že vezme zbraň a někoho sejme? Já vám nevím, jestli to tak v té době bylo, proč ne, ale přijde mi to uhozené. Například Gombrowicz zobrazuje nezralost mnohem inovativnějším způsobem.
Humor mě minul. Chvílemi mi to přišlo i zbytečně sexistické.
Umrzlí havrani, příhoda strojvedoucího malíře, jemuž psi roztrhali vycpanou lišku, motiv holubů či pád stíhačky pro mě byly příjemnými pasážemi, v nichž nacházím krásu Hrabalova vidění všedního dne. Momenty, které v knize bohužel nepřevažují.
(...) viděl jsem tisíce havranů po zemi, kolem každého stromu, jak přezrálé bosenské švestky... plný lesík mrtvých, i ti, co leželi na větvích, i ti byli mrtví, zmrzli ve spánku. Dupl jsem tenkrát podrážkou do kmenu stromu a z větviček a větví se sypal zmrzlý jinováč a mrtví ptáci, několik mi jich zavadilo o rameno, ale byli tak lehouncí, jako by na mne spadla rádiovka.
(s. 27)