Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1752/bmid_norske-drevo-WEo-1752.jpg
4
4542
736
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky r. 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 - Noruwei no mori , 1987
více info...
Přidat komentář
"Je to šílené!" odpověděl mi na otázku, jak by knihu stručně charakterizoval, jeden můj maturant. Z určitého úhlu pohledu se to tak možná může někomu jevit. Nemohu s tímto výrokem s čistým svědomím úplně souhlasit, ale ani úplně nesouhlasit.
Podotýkám, že jsem tuto knihu četla znovu asi po sedmi letech od prvního přečtení. A i když ani poprvé jsem neměla s přijetím protagonistů problém, teď se čtení násobilo novými (nejen) čtenářskými zkušenostmi.
Ačkoli si kniha zakládá na tom, jak je nejaponská (tedy postrádá tradiční formalismus v jazyce i odkazy na japonský kulturní kontext), za což je mezinárodně ceněna, mně ze všeho nejvíc připomíná typický japonský obrázek: pár velmi umných kontur černou tuší a akvarelově rozpité kolorování, jež dodá jemně melancholickou náladu. Právě tahle imprese dodává románu to "něco navíc", čím uchvátí a co čtenáře smiřuje i s tragickými konci některých postav.
Stejně jako v Na západní frontě klid je tu hrdina mezi 17 a 20 lety, který dozrává pod vlivem extrémních událostí. Zatímco se ale Paul potýká s vnější tragédií (válkou), Tóru čelí osobním tragédiím svých nejbližších přátel, kterým se snaží (marně) pomoct. Průvodcem je mu pocit osamění a marnosti kontrastující s jeho schopností být smysluplně sám se sebou.
Právě tahle osobní hrdinova rovina mě tentokrát oslovila víc než dějové linky. Také jsem si vypsala nezvyklé množství citátů. Zde jen několik na ukázku:
"Samotu nemá nikdo rád. Člověk se ale náramně snadno zklame."
"Nějak jsem totiž cítil, že brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně."
"Sedával jsem tam, pozoroval paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušel jsem se pochopit sám sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí po mně? Na nic jsem nepřicházel."
K této knize mě zase zavedla čtenářská výzva. Nevěděla jsem co čekat, ale řekla jsem si...proc ne. Knihu japonského autora jsem nikdy nečetla. Vlastně nevim celkem nic o jejich kultuře. No ale nebylo to zase takové šlápnutí vedle. Kniha je napsána takovým tim příjemným způsobem občas jsem si připadala uprostred děje Salingerova Kdo chytá v žitě. Togu se setkává s různými postavami které jsou k němu až neuvěřitelně upřímné. Je vždy uprostred děje ale jakoby nezúčastněný. Opět jsem si z knihy vzala i nějaké ty moudra. Ačkoliv jsem nasla spoustu kladů nebyla jsem oslněna nějakým zvláštním způsobem takže za mě takový vyšší průměr
Pro mě dost těžká kniha, přijde mi, že všichni, kdo se v knize mihnou mají deprese nebo sebevražedné sklony nebo obojí dohromady. Ale je to na druhou stranu zajímavý náhled na jinou kulturu.
Achjo, tak tohle byl pro mě obrovský krok vedle. Knížku jsem četla v rámci Čtenářské výzvy a rozhodovala jsem se mezi touto a Příběh služebnice. Tahle měla o dost vyšší hodnocení (a méně stránek). A celých 7 dní, co jsem se trápila s touhle knihou, jsem litovala, že jsem nesáhla po Příběhu. Příběh je totiž to, co tahle kniha postrádá. Otáčela jsem stránku po stránce a očekávala, kdy se konečně něco stane, nějaký zvrat, něco, co by mě konečně vtáhlo do děje. Hmm, tak nic. Bezduché tlachání v podstatě o ničem, až moc sebevražd na relativně tenkou knihu, prostě nuda. A já se ptám, jak to, že je tahle knížka tak opěvovaná a má tak vysoké hodnocení? Je tady něco, co mi uniká, nějaké prozření, které by mě donutilo dát víc než jednu hvězdu? Protože jediné nutkání, co jsem zatím měla, bylo mrsknout čtečkou o zeď a nikdy se k téhle knize nevracet. Ale na to moc miluju svoji čtečku a nesnáším rozečtený/nedočtený knihy. Takže zkráceně: za mě velký špatný a od autora už nikdy nic číst nebudu.
Tápaní kolem maturity, Jak nastartovat život, Kudy vede cesta do života? - tak nějak by se dal nazvat tento román. Autor si zvolil za téma mladickou nerozvážnost, tápání, hledání způsobu, jak dál se životem po dospívání a co bude po studiu. Autor se narodil v roce 1949 - jako já - a je ovlivněn událostmi kolem roku 1968, který byl ve znamení celosvětových studentských bouří - u nás navíc okupace. Dokonale popsal psychicky narušené jedince té doby - co se životem - a i se spoustou sebevražd. Snaží se popsat pocity, odhodlání jak nejasným situacím čelit a jak je překonat a rozhodnout se, jak dál žít. Domnívám se, že se mu podařilo vyjádřit pocity naší generace té doby.
Moje první setkání s japonskou literaturou. Na jedné straně samý sex a alkohol, na druhé krásný citlivý příběh čisté lásky. Hodnotím kladně, ale celkový dojem mi kazí velký počet sebevražd mladých lidí.
Nebýt čtenářské výzvy, knihu si v životě nepřečtu. Bral jsem ji jako takové nejmenší zlo, předpokládal jsem těžší čtení a složitý děj. Příběh je smutný a musel jsem si dělat často přestávky. Ale vlastně se mi to celé líbilo, i když sám nedokážu přesně říct, co.
Přečteno v rámci Čtenářské výzvy a bohužel, toto není nic pro mě, docela jsem se s knihou trápila.
Moje první knížka od autora (a určitě ne poslední). Objevena v rámci čtenářské výzvy. Rozhodně to není oddychovka, nutí člověka hodně přemýšlet. Úžasná psychologická sonda do života mladých lidí žijících na konci šedesátých let v Tokiu, všudypřítomný smutek, deprese a smrt, nevázaný sex. Velmi citlivé detailní vykreslení prožívaných emocí.
"Mysli si, že je život krabice sušenek. V krabici se sušenkama je spousta druhů sušenek a ty máš některý z nich rád a některý ne. A když sníš nejdřív ty, co ti chutnaj, zbydou ti nakonec jen ty nedobrý. Myslím, že se těm nedobrejm nedá vyhnout, takže když skousneš nejdřív je, zůstanou ti pak už jen ty lepší. A život je něco jako taková veliká krabice sušenek."
Poutavý příběh skutečného dospívání jednoho mladého muže na mě působil jako baladická studie o osamění, singl životě a depresích. Díky tomu autor vykresluje v podstatě všechny hrdiny jako lidské ostrovy. Ačkoliv píše o docela mladých lidech, nikdo z nich nemá větší rodinné zázemí, jejich rodiče jsou mrtví, umírají případně jakoby nebyli. A to je vlastně jediná výhrada, kterou bych ke knize našla. Ale téma je to náročné, doporučuji číst jen v dobré náladě.
(SPOILER)
Po knize jsem sáhla v rámci tématu CV 22, kdy mi tento autor přišel jako "nejmenší zlo". Takže jsem od knihy neměla žádné neočekávání.
Výsledek žádné terno, vychvalujíci do nebe to nebylo. Propadák také ne.
Nicméně některé části příběhu, nejsou moc rozvinuty, některé zase moc vysvětleny. Z rádoby hodného "vychvalovaného" kluka, je ve skutečnosti docela dost zm**, který se musí dostat do každé, i když vlastně tvrdí, že to tak není. Autorova snaha vyřešit problém v 'milostnem trojúhelníku' úmrtím jedné z hlavní postav mi přišla spíše jako východisko, nevím, jak problém vyřešit, tak ji nechám zabít... Konec uspěchaný.
Já a knihy od Murakamiho jsme společně jaksi prokletí. Nikdy jsem žádnou jeho knihu nedokázala dočíst, i když se mi líbily. Nevím, čím to bylo. Každopádně u Norského dřeva se mi dočíst povedlo, i když byly mezi čtením pauzy.
Je to zcela neobyčejně neobyčejný příběh. V této knize je život sám. Naoko mi připomínala mě samotnou, doufám, že jednou nedopadnu jako ona. Tóru byl sympaťák, moc toho nenamlel, ale prožil co se dalo. Dílo je to velmi emotivní, ale konec mě maličko zklamal. Na to, jak bylo celé vyprávění popsané doposud, mi konec přišel strohý. Bylo to prostě málo. Ale jinak bych ráda navštívila místo, kde se léčila Naoko.
Díky Dk jsem poznala tohoto autora. Töru Watanabe nás vzpomínkami vtáhne do svého rodného Japonska, přiblíží japonskou kulturu, zvyky, jídlo,zábavu v 60tých létech minulého století. Popisuje život studentů na koleji, hodně zábavy a hlavně sexu. Ale to přece k mládí patří, hledají se ve všech směrech. Tóru nás postupně seznamuje se svými přáteli. Pro mě Japonci vždy usměvaví, ale za fasádou je vždy jen člověk z masa a kostí, se svou radostí a bolestí. Líbí se mi, s jakou citlivostí jsou zde postavy v knize rozpitvávány úplně do hloubky, jak vzhledově, tak i emočně.
Vždy jsem si říkala, že člověk si život nedal, tak by si ho neměl dobrovolně vzít,. Opravdové sebevrahy neodsuzuji, nelituji a v určitém bodu obdivuji, že najdou tu odvahu ukončit pro ně neslučitelnost bytí s jejich životem. Nevidíme do hloubky jejich duše, jejich vnitřní bolest, nevyváženost, zoufalství, pocit strachu, beznaděje, apod. Tato krutá realita života je velmi citlivě popisována v této nádherné knize.
Neobyčejný vnitřní svět na pohled obyčejných postav. Vrátila mi zpátky chuť přemýšlet, ptát se a číst.
Neskutečně poutavá kniha i přes zdánlivě obyčejný příběh. Inspirující povaha hlavní postavy je ovlivňována zvláštními, výstředními a někdy věru depresivními vedlejšími charaktery, které dodávají příběhu myšlenku a rozměr, který mě velmi příjemně překvapil.
(SPOILER)
První polovina knihy je absolutně geniální. Skvěle popsané motivace postav, originální, hluboké a dojemné téma a fantastický jazyk.
Mám ale pěknou řádku výtek k druhé polovině:
1) Samej sex. S lidma, se kterejma by sex bejt zkrátka neměl.
Postavy dělají z hlavního hrdiny „hodného kluka“, který „tyhle věci nedělá“, ke kterému „tyhle věci nesedí“. V životě máme vždycky na výběr. A vždycky si můžeme vybrat, s kým se nevyspíme. A pravda je taková, že v některých situacích a s některými lidmi je sex zcela amorální a zlá věc. Takže ne, on není hodnej kluk, tyhle věci dělá a přesně to se k němu sedí.
Autorova posedlost nechat hlavního hrdinu vyspat se úplně s každým by mě sama o sobě neznechucovala. Ovšem fakt, že mu to má čtenář prominout nebo si říct, že se „to občas stává“, je pokřivený. Protože je to přece hodnej kluk.
2) Autor nedá skutečný příběh ani konec žádné ženské postavě.
Jakmile se postava vyskytne v situaci, kdy zcela očividně dělá zlé věci a podvádí svou přítelkyni, místo toho, aby se Murakami pokusil o nějaké smysluplnější rozuzlení, nechá onu přítelkyni spáchat sebevraždu. (Za chlapa prostě musí vždycky všechno vyřešit ženská. I třeba tím, že se zabije.)
Jestliže se autor rozhodl takhle, fajn. Však Kunderovy postavy jsou taky na přes držku. Stále ještě ale mohl pracovat dál, líp a knihu trochu rozvést. Malinko více rozebrat svědomí hlavního hrdiny nebo se pokusit o širší a hlubší vývoj Nagasawa. Aby špatná rozhodnutí těchto dvou mužů dávala smysl.
Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:
„Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“
Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země.
Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech.
Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu?
„Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze.
Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.
Často jsem u čtení této knihy poslouchal Norwegian Wood od Beatles a ta písnička nádherně dokreslila a podtrhla lásku i nelásku, samotu v přeplněném Japonsku, hledání a setkání hrdinů příběhu, který jen tak z mysli nevymizí. Perfektně vykreslené postavy, které jakoby vystupovaly z knížky a hrály svůj příběh před mýma očima. Díky za to.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura romantika vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Norské dřevo je v
| Právě čtených | 93x |
| Přečtených | 6 898x |
| Čtenářské výzvě | 1 149x |
| Doporučených | 545x |
| Knihotéce | 1 213x |
| Chystám se číst | 1 523x |
| Chci si koupit | 279x |
| dalších seznamech | 36x |
Vůbec jsem netušil do čeho jdu a možná i proto jsem byl v (pozitivním) šoku. Možná je to i tím, že jsem se s Tóruem v dost věcech dokázal ztotožnit - ani já nepotřebuji ke štěstí uznání ostatních a i mně je vlastně celkem jedno, co si o mně myslí ostatní. Samozřejmě, ne ve všem se s ním shodnu - ale i díky této shodě se mi kniha četla úplně sama. Mělo to silný a smutný příběh, bylo to velice uvěřitelné a postavy dokázaly vzít za srdce. Rozhodně to není moje poslední kniha od Murakamiho, jehož styl psaní mi dokonale sednul a opravdu mě zaujal.