Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti

01.04.2017

Příběh Valentiny Timofejevny Anasevičové - poslední příběh knihy, manželky "likvidátora" následků havárie, jsem nedokázala přečíst najednou. O beznaději, umírání v podstatě bez pomoci, o ztrátě nejmilovanějšího člověka na světě, takové bezbřehé zoufalství....prostě neuděláte vůbec nic. Ostatní příběhy také velmi silné, ať už jde o bezohledný a zmatený odsun bez možnosti návratu, definitivní vysídlení do jiné části země, kde vás lidi s odporem odmítají a štítí se vás, o střílení psů a koček v opuštěných vesnicích a jejich zahrabávání zaživa, děsivé svědectví o tom, kde skončily vypěstované plodiny a hospodářská zvířata z léta 1986 (překvapivě v prodeji), kde skončila technika (auta, bagry, jeřáby, traktory apod.), která se podílela na likvidaci havárie, no hádejme, kam velká část z ní zmizela? Do kolchozů, továren, prostě využilo se znovu vše, co jen trochu šlo, a rozprchlo se to po celé zemi.......o zoufalství a absolutní neinformovanosti obyčejných lidí, kteří prostě neměli šanci...o bezbřehé zvůli představitelů komunistické společnosti a jejich zamlčování pravdy.....totální smutek a beznaděj. Jde dát jen pět hvězd, ale u žádné jiné knihy v životě jsem neměla pocit, že by si tak moc zasloužila několikanásobně vyšší hodnocení.

13.02.2017

Fuuuu, hodně silná kniha. Je neskutečné, že o samotné havárii a teorii jaderných zbraní či elektráren toho bylo napsáno tolika, a o následcích už tak bídně málo. Kniha ukazuje, jak stačilo málo, aby se lidem během chvíle zhroutil celý život. Obvykle u čtení nebrečím, ale při popisu těhotné ženy, co se starala o manžela, kterého nahnali přímo k elektrárně hasit požár, aby pak následně porodila mrtvou holčičku, kterou ji nedovolili ani řádně pohřbít a musela se rozloučit s tělíčkem v krabici, mi už vážně tryskaly slzy skrze koutky...

07.01.2017

Výjimečná kniha, výjimečné čtení, výjimečné hodnocení. Čirá hrůza podaná v poetickém hávu, který na místo zjemnění oněch běsů, tyto děsy ještě zintenzivňuje. Jeden se zdráhá uvěřit, že události kolem Černobylu se skutečně udály. Nehody se stávají, neštěstí odnepaměti nechodí po horách, avšak sovětský režim zbaven veskrze veškerého lidství (jako by předchozí carský snad zbaven nebyl...) svým otřesným způsobem černobylskou havárii teprve korunoval. Absolutní nehodnota lidského života proti absolutní hodnotě režimu a státu. V knize si přečtete jímavé, kruté, otřesné příběhy obyčejných a zároveň neobyčejných lidí, kterým černobylské jádro změnilo, některým i ukončilo, život. První a poslední příběh ve mně rezonovaly nejvíce. A také propagandistické lži tehdejšího ČSSR, že "takové havárie se v kapitalistickém USA stávají dvakrát do roka"...

13.05.2016

Jen málokterá kniha mě dovede k slzám... toto je jedna z nich.

07.05.2016

Zajímavé by bylo, jak by se s takovou havárií popral establishment na Západě. Paradoxně bychom tu už asi měli díky své humánnosti atomovou zimu.
Jak by to dopadlo bez toho neuvěřitelného ruského pohrdání lidským životem, kdy mladí vojáci, záložáci a obyčejní dělňasové skákali dobrovolně/nedobrovolně do radioaktivní vody pod reaktorem, která hrozila způsobit další výbuch, jenž by učinil Evropu neobyvatelnou...? A proč taky ne, že? Vždyť za to přece soudruzi slíbili vysoké příplatky, za které si bylo možné pořídit, považte, dokonce i motocykl!
Rusko vůbec připomíná nějakou jinou, mimozemskou formu společenského uspořádání. Místo humanismu a akcentu na jedinečnost každé lidské bytosti vyznávají jakýsi systém včelího úlu, kdy rozhodující je dosažení cíle a kolik trubců/dělnic u toho zařve je jedno.
Vzpomínky očitých svědků jsou teda pěkná darda: ženy likvidátorů a jejich zmutovaní a v bolestech umírající muži, kteří zvrací vnitřnosti v podobě radioaktivní kaše, traktoristi válející se v zamořeném seně, děti koupající se v radioaktivních řekách, generace mutantů v nejhůře postiženém Bělorusku, ruský způsob "boje" proti radioaktivitě spočívající v povolání armádní techniky včetně tanků, prodej radioaktivního mléka a masa do zbytku SSSR, kšeftování s radiací zasaženým materiálem se Zóny a jako univerzální lék proti radiaci - samozřejmě litry vodky...Není třeba dodávat, že když už se objeví jeden moudrý profesor z nějakého radiologického institutu a důrazně varuje, je třeba jej zničit a umlčet, neboť přece panikáře v SSSR nepotřebujeme...!
Blažená nevědomost drtivé většiny lidí - včetně těch vzdělaných!! - co to znamená výbuch jaderné elektrárny byla tehdy v Rusku neuvěřitelná... Jeden z nejzajímavějších momentů knihy pro mě byly vzpomínky na lidi, kteří, když se dozvěděli, že Černobyl bouchl, tak první co udělali bylo, že nasedli na první dopravní prostředek který byl po ruce, naložili rodinu s dětmi, a z celého okolí se sjížděli prohlédnout si zajímavý barevný ohýnek šlehající z reaktoru.
A surreálnost a tajemnost toho všeho, kdy včelky bzučí, tráva roste, stromy kvetou a kravičky bučí, ale přesto je všechno na tisíc let smrt a nikdo s tím už nic neudělá ať chce nebo nechce. Další důležitý aspekt havárie byl pro Rusy aspekt psychologický: najednou někteří pochopili, že Bůh v podobě Státu-Strany není všemocný, že tentokrát neporazitelný SSSR prohrál bez boje a co víc, že se porazil sám, neboť nikoliv nepřítel, ale sama vrchnost nechala lidi na holičkách a zatímco oni umírali jak byli zvyklí, ještě kšeftovala s jejich utrpením...

27.04.2016

Opravdu těžké čtení. Příběhy, které jdou až na dřeň. Láska a smrt v objetí. Věčný smutek a otázky po smyslu toho všeho. Černobyl tak není jen jedna z mnoha katastrof. Černobyl je stav mysli, aspoň tedy pro očité svědky a přeživší. Podivnost celé situace tkví, dle mého názoru, v určité neuchopitelnosti celé katastrofy, jenž přesahuje rámec dubnových událostí roku 1986 a míří až k do našich dní a dál... Při černobylské katastrofě jde o víc, o něco takříkajíc až metafyzického. To, že člověka tato katastrofa "dohání" až po čase, po měsících, po letech, po desítkách let. Černobyl je tak nejen katastrofou místa, ale i času. A mementem do budoucna.

Silná kniha od vynikající autorky. Doporučuji.

25.03.2016

Kniha stojí za přečtení.Vyprávění lidí a jejich rodiných příslušníků, kteří pomáhali likvidovat havárii.Drtivá většina vůbec nevěděla s čím mají dočinění a Ti, kteří věděli, tak byli bud umlčeni nebo utekli.Velký respekt lidem, kteří obětovali život svůj a hlavně svých rodin, aby aspon částečně dali věci trochu do pořádku.Velmi smutné čtení.

10.03.2016

Za svůj život jsem přečetla už hodně knížek. Ale žádná z nich se mi nečetla tak "strašně těžko", žádná mě nepřiměla se co chvíli zastavit, otřít si slzy, co mi vhrkly do očí, odložit ji... a pak se k ní zase vrátit. A po celou dobu nechápavě vrtět hlavou, jak je možné, že k tomu vůbec mohlo dojít... ne k jaderné havárii samotné, ale k tomu strašlivému zločinu spáchanému na lidech, kteří v okolí Černobylu žili, které tam poslali z jiných oblastí uklízet "neškodné trosky". Výpovědi "likvidátorů" nebo jejich pozůstalých předčí ty nejstrašlivější vymyšlené horrory, bohužel jsou skutečností... A po přečtení zbude bezmocná lítost za všechny, jejichž životy katastrofa ovlivnila, a temný vztek na režim, který toto dopustil. Kniha je rovněž působivým nahlédnutím do "duše ruského člověka", do jeho často až nepochopitelného uvažování, tolik ovlivněného zemí, ve které žije. Je mi z toho opravdu těžko. :-(