Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324683/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-jjj-324683.jpg
4
1114
1114
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva) , 1997
více info...
Přidat komentář
Od paní Světlany už jsem něco četl, a tak vím, jak na mě její styl působí. O Černobylu a drastických důsledcích té havárie jsem také leccos četl a viděl. A tak jsem očekával opravdu mimořádně drtivý emocionální zásah a snažil jsem se na to nějak připravit, nějak se obrnit. Ale to se prostě nedá...
Zdá se mi, že mnoho komentářů k Modlitbě za Černobyl, které jsem zde četl, míří k podstatě věci a popisují i mnohé z mých pocitů. Za to jsem rád, protože mně slova došla.
V době havárie v Černobylu byly krásné slunečné dny. Byla jsem na mateřské dovolené s druhou dcerou a snažila jsem se být s ní co nejvíce venku, na sluníčku. Myslela jsem si, že dělám pro děcko to nejlepší. Ty ..... komunistické nám nedaly vědět, že se máme držet doma, že ve vzduchu je radiace!!! Obě moje dcery měly v dětství husté vlasy, máme to v rodině. Od puberty jim vlasy zřídly,hlavně ta mladší dcera má s tím problémy a doktoři řekli, že to může mít souvislost s Černobylem. Že je těch případů hodně. Tu knížku jsem skoro nemohla dočíst jak je to hrozné. Ukrajina není tak daleko.
Knížku jsem četla 5 týdnů. Spíš ukousávala ze stran plných lidského utrpení, ignorace a vzpupnosti moci. Nebyla jsem schopna číst více textu najednou. Ani nemyslet na tu hrůzu, hrůzu lidí, zvířat, půdy, rostlin, vody, nebe....hrůzu ze síly, kterou si člověk uzurpoval (jistě taky mě těší tok elektřiny všude a vždy), hrůza ideologie, která umlčí vědce, rozum i Boha. Hrůza z toho, jak se radiace díky tuposti, lakotě, bídè, lásce, nevědomosti roztahala kam jen šlo....
Je to sila..zda nekdo cekal od knihy vypraveni co se v ten den stalo, data a fakta, to zde nenajde..kniha je plna vypovedi lidi, kteri byly svedky one udalosti, pozustali po hasicich apod.. je to mazec, kfyz si clovek uvedomi, ze behem minuty se vam otocil zivot a svet vzhuru nohama..ale stejne bych se chtela do Cernobylu a pripjati jednou podivat..treba se mi postesti
Kniha se skládá ze vzpomínek lidí, kteří byli různě zasaženi černobylskou katastrofou. Některé výpovědi jsou hodně dojemné, některé se hůře čtou. Jako celek je kniha velmi silná a podává plastický obraz události. Kromě tragédie se člověk dozví hodně o Rusech (lidech ze Sovětského svazu). Bránit se radiací vodkou asi není nejlepší nápad. Je vidět určitá iracionalita a fatalismus. Rovněž mě zaujalo, jak starší lidé situaci přirovnávali k válce. Ta tuto generaci strašně poznamenala.
Jako i ostatní knihy této autorky i zde jde o silný zážitek. Je to ten typ knihy, u které si člověk uvědomí, jak dobře se má. Osobně mě nejvíce zajímaly pohledy na roli systému v rámci této katastrofy. Získaný pocit asi nejlépe vystihuje následující úryvek: "Co vás to napadá! Sovětské atomové elektrárny jsou přece nejlepší ma světě! Jaképak malé dávky, jaké vniřní ozáření? Nebo dokonce radioaktivní potraviny... A tak laboratoř zrušili a profesorku poslali do penze. Ta si pak snad našla místo šatnářky a vydávala lidem kabáty..."
Před Černobylem umíralo na rakovinu v Bělorusku 82 lidi ze 100.000. Po Černobylu 6.000 ze 100.000. To nevokecá ani Semelová!
Dalších 10/10 o záhadách sovětské duše od Alexejevičovový a i když je to zase stejná forma - monology - jako ostatní dvě knihy co jsem od ní čet, je až k neuvěření jak to, jak to Sověti kouleli, je tak fascinující.
Protože jsem se narodil v roce 1985, přesně si pamatuju duben 1986, kdy bouchnul Černobyl. Jako kdyby to bylo dneska. Zrovna sem ale valil bobky do plíny a tak jsem nedával pozor co říkali v televizi. Proto jsem rád, že to pani Alexijevičovová tak hezky sepsala a já si o několik dekád později mužů počíst o tom, jak na hlavu postavený to celý bylo.
O atomových elektrárnách si lidé v Rusku mysleli následující: 'Na střední a vysoké nás učili, že jsou to pohádkové "továrny na energii z ničeho", kde lidé v bílých pláštích sedí a mačkají tlačítka.' - když bouchla elektrárna, povolalo vedení strany vojsko a ty chudáci lopatama házeli ze střechy reaktoru dovnitř sajrajt zpátky! Bez roušek, jen tak na hulváta v olověných vestách - s nekrytým bimbasem!!
Tihle likvidátoři v knize vzpomínají na tu dobu navíc v dobrém, protože sloužili lidu a chovali se jako hrdinové, za což dostali nesčetně diplomů a vyznamenání. To že jim už nehoupne a jsou do smrti mrzáci, jim tak nějak nevadí. Komu to vadí jsou manželky těch, který na následky zemřeli. Na tyto motivy byl ostatně natočen v 96 Likvidátor s Arnoldem Schwarzeneggerem.
Slušná byla taky komunikace strany po výbuchu - obyvatelstvo v bezprostředním okolí nic nevědělo, aby nevznikla panika a tak to do nich z vesela prala radiace ze všech stran. No co tu budu povídat, na Wikipedii toho je hodně a v knížkách taky. Já jsem sice chytřejší, ale teď Jdu kadit. Konec.
Když čtete knihy, ukládáte si jejich příběhy do své veliké knihovny v hlavě. Některé
z této knihovny rychle zmizí, některé se tam ale pevně zabydlí. Často si na ně vzpomenete a začnete se do nich opět nořit.
Tato kniha byla z těch, která v mé knihovně obsadila své pevné stanoviště, ne a ne
se někam vytratit.
Má své silné místo. Při čtení této knihy jsem si často představovala jak vypadalo městečko Pripjať před katastrofou. Jak moc hluboké tam byly lesy. Kolik v nich rostlo
hub. Jak osvěžující a chladivá musela být koupel v té krásné čisté řece než přišla
apokalypsa a toto na světě krásné místo se stalo symbolem hrůzy a zoufalství.
A proto si každý den přeji... abychom mi lidé nebyli tak nenasytní, abychom
si chránili to co máme. Hluboké lesy, houby, vodu. Aby naše vztahy byly vřelé, abychom se nemuseli cítit jako Černobylský člověk.
Čo asi k tomu napísať? Výborná, silná a autentická kniha. Strhujúce príbehy ľudí, ktorý prežili, hoci čert vie, koľkí sa dožili čo i len vydania knihy, nieto dnešných dní.
"Tři roky jsem jezdila a vyptávala se pracovníků elektráren, vědců, bývalých stranických funkcionářů, lékařů, vojáků, přesídlenců a starousedlíků... Byli to lidé různých zaměstnání, osudů, generací a temperamentů. Věřící i ateisté. Rolníci a intelektuálové. Černobyl tvoří základní obsah jejich světa. Všechno uvnitř a kolem nich je jím otráveno, nejenom země a voda. Všechen jejich čas."
A některé výpovědi dokáží zasáhnout hluboko, protože je v nich hodně bolesti a beznaděje, ale na druhou stranu i statečnosti a lásky.
Ja ako mladšia generácia (1989) po Černobyľská ,pre ktorú je to skôr mýt o ktorom počul už v mladom veku je to veľmi dôležitá publikácia . Kaleidoskop príbehov, informácii z prvej ruky , poznatkov a aj pomník všetkým ktorý na následky tej katastrofy zomreli . Odporúčam všetkými desiatimi .
Přečetla jsem první kapitolu a mám slzy v očích..... A ty mi v očích zůstaly po celou dobu čtení.
Knížka je krásně napsaná, velice emotivně a lidsky. Je to opravdu velice silný zážitek.
Po mé návštěvě v Čenobylu, po 30ti letech od katastrofy, na mě knížka udělala o to větší dojem, že jsem popisované místa sama navštívila.
Za mě doporučuji všem.
Strašidelná knížka, skvěle napsaná, všichni by si ji měli přečíst, aby viděli, co všechno se dá "zamést pod koberec" a my si žijeme ve sladké nevědomosti.
Spôsob akým táto autorka podáva obraz o černobyľskej tragédií cez osudy priamych účastníkov, ľudí obyčajných, odborníkov, manželky, deti....berie pri čítaní slová
Souhlas s ostatními, je to síla. Další kniha, co bych doporučovala do povinné středoškolské literatury..
Přečtení této knihy, to je hodně silný zážitek. Chvílemi jsem myslela, že ji ani nedočtu. Detailní popis, jak umírají lidé zasažení radiací, už teď budu mit asi pořád před očima. Někdy rychlé, většinou ale velmi pomalé a bolestivé umírání, kdy se tělo doslova zevnitř rozpadne. Ani si neumím představit, jak hrozné muselo byt tomu přihlížet jako manželka a v úplně nejhorším případě jako matka radiací postiženého dítěte. Kdyby aspoň tito lidé umírali s úctou a ne jako nějací vyvrženci, jimž se ostatni vyhýbají a mnohdy i vysmívají. Dokonce ani po smrti nesměli být z důvodu zamoření radiací pochováni na běžném hřbitově. Jak hrozné. Co mi přijde vůbec nejhorší, je po vybuchu úmysln zatajování informací lidem, aby se nešířila panika. Při dodržení alespoň určitých pravidel a požití některých léků (z nichž některé měli lidé i po ruce, jen nevěděli, že je mají použít), mohly být následky radiace přece jen nižší. Kniha je psána formou výpovědí těch, které radiace zasáhla nejvíce. Nejvíc úzko mi bylo u příspěvku dětí, jaká bezmoc z nich čiší. I ty děti si uvědomovaly, že umírají a pomalu se rozpadají. Prostě hrůza. Co se týče stylu psaní, trochu jsem se v jednotlivých výpovědích ztrácela. Mohlo jich být možná méně a více propracovaných. Na druhou stranu ale tato utržkovitost dodává knize více na autentičnosti. Kniha není žádný roman, ale v podstatě dokument.
Do první třetiny jsem myslel, že knihu odložím, protože mi prostě nějakým způsobem neseděl styl, kterým je napsána, ale vyplatilo se vytrvat a ''vychutnat'' si tento tvrdý černobylský zážitek až do konce!
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Knihu mám přečtenou už týden a stále čekám, kdy se to ve mě zlomí a já tu syrovou bolest z této knihy smažu v myšlenkách. Ale nejde to, je to ostré a neotupí to, stejně jako celý otřesný příběh černobylu. Knihu rozhodně doporučuji a ano brečela jsem, s pokorou vůči tolika zmařeným životům.