Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324683/bmid_modlitba-za-cernobyl-kronika-budouc-jjj-324683.jpg
4
1114
329
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století. Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze 14. Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva) , 1997
více info...
Přidat komentář
Katastrofa v Černobylu je téma, které je dobré si připomenout. A Modlitba za Černobyl je pro tu připomínku rozhodně dobrou volbou. Z podstaty knihy jsou informace útržkovité, bez komplexnějšího příběhu a možná proto je kniha posléze zdlouhavá.
Velmi silná kniha se silnými příběhy lidí, kteří zažili Černobylskou havárii na vlastní kůži. Příběhy žen, které se staraly o své umírající muže a nemocné děti. Příběhy mužů, kteří se snažili likvidovat následky havárie. Hlavně ale osobité příběhy Bělorusů, ze kterých můžeme nahlédnout do jejich způsobu života, který se tolik liší od toho západního. Můžeme nahlédnout do jejich duší a srdcí, které se nehodlají vzdát svého domova a žijí v zamořených oblastech přes všechna varování a příkazy k evakuacím. Lidí, pro které je problém pochopit, co se vlastně stalo. Protože se nikdy nic podobného nestalo předtím. Protože vědí, jak se mají chovat, když nastane válka, ale nevědí, jak se zachovat v takovém případě - když to vypadá, že se vlastně nic neděje, nikdo neútočí, nikdo nestřílí. Ale lidé najednou nesmějí jíst vlastní plodiny, trhat květiny nebo ležet v trávě, mají opustit vlastní domovy... A nikdo jim nevysvětlí příčinu. Protože komunistický režim zachovává vše přísně tajné, protože moc a stát je důležitější než lidé v něm. Hlavně nešířit paniku. Ale nikdo neví, jak se chránit a nikdo neví, jak je ochrana důležitá a jaké mohou být následky.
Skvělá kniha sestavená z těchto příběhů, ve které, jak jsem zmínila, nevidíme jenom obraz reality Černobylské tragédie očima přímých účastníků, ale také politickou situaci a postoj státu, ve který velká většina lidí bezmezně věřila; lidé se dobrovolně hlásili na pomoc a nikdo nelitoval ničeho, co pro to udělal, nikdo se nevzepřel, ne ze slabosti nebo strachu, ale proto, že to všichni brali jako svou povinnost. S čímž souvisí třetí "linka" příběhu, a tím je náhled do způsobu uvažování, myšlení a cítění místních lidí, kteří nejsou tak ovládáni konzumní společností, záleží jim na vlastním domovu, rodina je u nich na prvním místě, mají velký vztah k přírodě...
Černobylská modlitba je kniha, kterou by si měl každý přečíst předtím, než se bude chtít účastnit zájezdu do Černobylu. Možná o tom začnete trochu víc přemýšlet.
„No a celkom na záver cesty ponúkajú milovníkom extrémnej turistiky piknik s obedom z ekologicky čistých potravín a červeným vínom. A ruskou vodkou. Nasľubujú vám, že za deň strávený v zóne dostanete dávku menšiu ako pri vyšetrení röntgenom.
...
Navštívte jadrovú Mekku... za dostupné ceny...”
Jedna z knížek, které jsem několikrát odkládala a prostě nedočetla. Nějak jsem si moc dobře dokázala představit, že bych tam byla. Události kolem Černobylu si pamatuju moc dobře, hlavně ten černý humor a jak jsme vůbec nic nevěděli, jen to, že je asi prů*** jako hrom, když některým našim těhotným známým někteří zřejmě méně uvědomělí soudruzi doktoři začali nabízet potraty. Postupem času se informace sice objevily, člověk se otřásl, politoval, ale o lidech nepřemýšlel. No a tahle knížka - v noci se mi zdálo o tom, jak musím střílet opuštěné psy. Nedokážu pochopit, kde se v lidech bere síla přežít v situaci, kdy je úplně, ale úplně všichni nejdřív vodí za nos a potom s lehkým svědomím hodí přes palubu. Když jsem definitivně skončila se čtením, měla jsem neodbytný pocit, že půjdu zakoupit láhev vodky, abych na to nemusela myslet. Myslím, že pět hvězdiček je dost málo.
Velmi neobyčejná kniha našlapaná emocemi a informacemi. Ne že bych před tím o Černobylu nic nevěděl a ne že by mě překvapovalo, že se Sověti po katastrofě chovali tak, jak se chovali, už vůbec mě nepřekvapuje, že lidi jsou absolutní ovce, ale i tak je to síla. Takže jednoznačně doporučuju.
Hmmm... tak tohle bylo něco, co budu vstřebávat hodně dlouho. Ano, všichni víme co znamená Černobyl. Videla jsem hodně dokumentů, přečetla si články..., ale nikdy jsem o tom nepřemýšlela z pohledu obyčejných lidí. Lidí s “diagnózou Černobyl” a strašně se za to stydím...Děkuji za tuhle knihu a slibuji, ze ji budu doporučovat všem koho znám!
PS: A doufám, že soudruzi za tuhle hrůzu zažijí v dalším živote minimálně stejné peklo jako lidé z této knihy!
Velice silná kniha, určitě jedna z těch, na které se nezapomíná. Nedokázala jsem ji číst "normálním" způsobem, ale musela jsem dělat přestávky a hledat chvíle, kdy jsem se na ni dokázala naladit. Doporučila bych ji jako povinnou četbu, jak již zmínil někdo níže a určitě si od autorky přečtu i něco dalšího.
Co se týká samotné havárie, pamatuji si ji jako dítě, jak se v novinách psalo a v televizi vysílalo, že se nemáme čeho bát, vše je v pořádku. Přitom v Polsku lidé skupovali jód. Kniha mě navnadila najít si k tomu další informace, podívat se na dokumenty. Překvapilo mě, že radioaktivní mrak přešel přes naše území 3x!
"Dali mi dozimetr, k čemu je mi? Vyperu prádlo, je běloskvoucí, dozimetr zvoní. Připravím jídlo, upeču piroh, zvoní. Ustelu postel, zvoní. K čemu je mi? Krmím děti a pláču, maminko, proč pláčeš? ..."
Strasne...pripomenulo mi to pribeh mojej susedky, co v dobe vybuchu zila v Tatrach a bola tehotna. Narodilo sa jej dievcatko cierne ako grafit a neprezilo ani den. A doktori tiez oficialne tvrdili, ze to nie nasledkom Cernobylu. Potom uz deti mat nemohla. Tiez pribeh, ktory by dokonale zapadol to mozaiky tejto knihy.
Děsivé, cenné, ale (podle mě a pro mě) blbě sestavené a napsané. Čekal jsem jiné pojetí té hrůzy.
První příběh v knize je doslova šokující. Kdo nezažil, neumí si představit. Další příběhy u mě už ten první příběh nepřekonaly a v podstatě se hodně opakovaly. Ale netvrdím, že to bylo na škodu. Po přečtení této knihy, pochopíme jak lid smýšlel, jak katastrofu vnímal, co ne/věděl... a že lidé chtěli dál normálně žít, ale nešlo to.
Čtení knihy pro mě bylo poměrně ubíjející... znovu a znovu to utrpení, srovnávání s válkou, snaha mít děti, lži, pláč, vybydlené domy, zamoření, nevědomost. Rozhodně si po přečtení této knihy srovnáte životní priority... a doporučuji číst v "dobrém " rozpoložení.
Děsivé .... To že se taková havárie stala je šílené, ale to jak se zachovali soudruzi ke všem v okolí v následném čase a nahnali tam lidi, který neměli ani tušení v jak velkém nebezpečí jsou, to snad nevymyslí ani Orwell. Opět hodnota lidského ruského života rovná se nule. Je mi z toho neskutečně smutno, ze všech rozhovorů a následků, které přetrvají mnoho let. Poučíme se? Nemyslím si. Možná v jaderné energetice ano, bohužel na základě takového neštěstí. Ale lidstvo se ubírá v mnoho směrech špatnou cestou a někteří z nás prostě nejsou poučitelný ....
Paní Světlaně Alexijevičové moc děkuji za tuto knihu a má můj neskutečný obdiv, muselo to stát hodně sil a odvahy.
Z knihy mi nevím proč zůstal v hlavě tento úryvek likvidátora havárie:
"Vrátili jsme se domů. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadků. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ni prosil. Nesundával ji z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor ... Dál už si to napište sama ... Dál už nechci mluvit ... "
Pamätám si to zlovestné mlčanie zločinného komunistického režimu keď prešiel rádioaktívny mrak Československom aj keď som bol len dieťa. My ako deti na lúkach. A všade nezvyčajné množstvo húb. Nik rodičom nič nepovedal. Že ich nesmieme zbierať, jesť... A podobný scenár – mlčanie – sa opakoval pri ťažkými kovmi znečistenej vodnej nádrži (po havárii fabriky kdesi ďaleko proti prúdu rieky), v ktorej sme kúpajúc sa strávili časť svojho detstva. Dôležitý je celok, spoločnosť a nie jednotlivé ľudské životy (pokiaľ nejde o životy vysokopostavených), taká je komunistická etika – dodnes.
Silné. Ale myslím že celou knihu už přede mnou vystihl komentář uživatele Pečivo.
Nebezpečí nezvládnuté technologie. Ano, známe i z doby relativně nedávné díky Fukušimě. Jenže v Černobylu měla tragédie úplně jiný rozměr díky komunismu (ač již v Gorbačevově podobě mírnějšího) a díky specifikům ruské, resp. běloruské (?), nebo spíše sovětské "duše". A tak je tato kniha nejen o hrůzách a nebezpečích "nové doby", ale i o nepochopitelném utajování pravdy, o víře, že "tu bitvu zase naši geroji vyhrajou, vždyť už přijela armáda", o naprosté neúctě k lidskému životu, o smutku, kdy je čtenáři (podobně jako u jiných autorčiných knih - koláží) líto všech, kteří museli/musí v takové společnosti žít. Silná kniha!
Kniha vyvolala ve mně hodně pocitů. Příběhy lidí (hasičů, likvidátorů, civilních obyvatel aj.) byly mnohdy smutné a dojemné, nutily mne k zamyšlení. Bylo mi líto i zvířat, které se museli střílet. Knihu určitě doporučuji si přečíst.
Jsem přesvědčený, že tato kniha nemůže nikoho nechat chladným a při pročítání si bude klást řadu otázek a možná nastanou i okamžiky, kdy citlivější čtenáři budou plakat nad hrůzami, které se staly. Určitě na knihu budu dlouho vzpomínat a připomínat si jednotlivé výpovědi obyvatel.
Kniha může být varováním pro všechny, abychom bezpečnost jaderných elektráren nebrali na lehkou váhu, abychom zachovali úctu k přírodě, aby se v jaderných elektrárnách vyskytovali odborníci, aby nedošlo k dalším katastrofám.
V knize se vyskytuje i filozofování, vzájemně se mezi sebou porovnává válka a tato tragédie, co je větší zlo. Autorka psala knihu 20 let, dala prostor všem, nikomu nestranila. V knize nalezneme i výpověď jednoho člověka, který používal vulgarismy a byl přesvědčený, že tuto katastrofu má na svědomí "Západ". Nevěřil jsem vlastním očím, jaké byly jeho myšlenky.
Zarážející pro mě bylo, že když došlo k havárii, lidé v bezprostředním okolí nebyli okamžitě informováni, aby se chránili, nebyli jim podány jodové tabletky apod. Fakta se záměrně utajovala a překroucela, což v důsledku znamenalo, že lidé byli vystaveni nadměrné radiaci po dlouhou dobu.
Oceňoval jsem práci hasičů a likvidátorů, kteří šli vstříc smrti. Někteří kvůli penězům, jiní to považovali za svou povinnost a myslím si, že těch byla většina. Často neměli ochranné pomůcky, což je vystavilo radiaci. Připadalo mi to kolikrát, jakoby si někteří neuvědomovali, jak je záření nebezpečné a brali to na lehkou váhu. A pokud se něčím chránili, tak to bylo nedostatečné. Chyba byla samozřejmě na straně vedení, které je dostatečně nezaškolilo a i ochranné pomůcky chyběly.
K zamyšlení také nepochybně bylo, že někteří obyvatelé, po všem, co se událo, nadále zůstávali ve svých domech a nechtěli se vystěhovat, ačkoliv věděli, že jsou vystaveni záření. Jejich postoj jsem pochopil, zejména u starších lidí, kteří tam prožili celý život. Někteří se museli vystěhovat, byli donuceni, ale časem se vrátili nazpět.
Viděl jsem i několik dokumentů o Černobylu.
Nejsem schopna zjevně tuto knihu plně docenit. Nejvíc se mi v podstatě líbil první příběh který mě naladil svou autentičností i hrůzou a pak ten poslední. Občas mi dělalo problém si z některých modliteb vůbec něco odnést. Přepis spontánních výroku a zdánlivě nesouvisejících výkřiků, či proud myšlenek vypravěčů byl pro mě často nesrozumitelný.
Nádherná kniha nad hrozným tématem. Syrový popis hrůzy, beznaděje, bolesti, zničených životů v kontrastu s nevědomostí, dezinformacemi a oddanosti své zemi i straně. Detailní vzpomínky a popisy účastníků i postižených a ovlivnění jejich životů. Nemohla jsem přečíst jedním dechem a i ted, měsíc po přečtení nad knihou přemýšlím. Rozhodně doporučuji a zařadila bych zárověň do povinné četby .
Fascinující, silná literatura a zasloužená Nobelova cena. Vůbec nechápu, jak ta paní dokáže nechat lidi o tak závažných tématech a nechávat stránkami prosakovat tak tuze mnoho jejich bolestí, aniž by to byť jen na vteřinku sklouzlo do nabubřelého patosu nebo laciného sentimentu. Nějaká síla autenticity, nejspíš.
Výpovědi lidí postižených černobylskou havárií jdou až na krev a morek a možná ještě hlouběji... ale zachycené city přitom působí opravdově a nehraně. Určitá umělecká kompozice a stylizace je tam přitom znát, ale vše je podřízeno síle příběhů těch lidí, na které jako by dopadl nějaký hrůzný Boží trest - a oni se s tím naučili žít. Struktura knihy hladí a uhlazuje, ale nikdy proti srsti.
A možná je to daleko více než výpověď o neviditelném nebezpečí radiace svědectví o hlubinách ruské (běloruské, ukrajinské a vůbec východoevropské) kultury - toho prazvláštního amalgámu pověrčivosti, víry, šílenství, krásy a orientální despocie. Možná jedna z nejstrašlivějších knih vůbec!
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Zajímavé svědectví lidí, kteří po havárii v Černobylu přišli o své blízké, žili v okolí a museli být přesídleni, nebo se později vrátili do okolí.
Pohledy lidí ze všech vrstev inteligence i prostí zemědělci, vedoucí ÚV, komunisté i odpůrci komunismu.
Díky těmto svědectvím je dobře vidět smýšlení lidí i obrázek celé hrůzy.