Mlčení ekniha

kniha od:


KoupitKoupit eknihuAudiokniha

Kniha byla vyznamenána Tanizakiho literární cenou a je přeložena do mnoha světových jazyků Mlčení japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) je drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Kniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. Mlčení je považováno za nejzávažnější Endóovo dílo a byly podle něj natočeny již dva filmy. Svou aktuálnost si bezpochyby zachovává dnes stejně jako v době svého vzniku....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334884/mlceni-T7u-334884.jpg 4.1162
Žánr
Literatura světová, Historické romány
Vydáno (ekniha), Vyšehrad
Orig. název

Čimmoku – 沈黙, 1966

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (48)

Kniha Mlčení

Přidat komentář
lioncel
17. května

Kniha byla předlohou dvěma zajímavým filmovým zpracováním. Známější je to od amerického režiséra Martina Scorsese, to je ovšem ve skutečnosti pouhým remakem japonského filmu 'Chinmoku' z roku 1971 (https://www.csfd.cz/film/88768-ticho/prehled/ ). Na rozdíl od obou filmů, kde je asi nejsilnějším momentem samotné 'přemlouvání' japonských křesťanů k odstoupení od víry a v případě japonského originálu i ta jeho úplně závěrečná scéna... v knize byl pro mě jednoznačně nejsilnějším místem okamžik, kdy Ferreira Rodriguesovi prozrazuje pravý důvod svého zřeknutí se víry ...

mirektrubak
29. dubna

„Přišel do této země, aby zemřel za její lid, a zatím japonští věřící postupně umírají za něho. Neví, co si počít. Ztratil schopnost rozlišit, který skutek je dobrý a který špatný, co je správné a co chybné, tak jak ho to až donedávna učila nauka o morálních hodnotách.“

Otec Sebastião je plně zapálen pro svoji věc. Kdybychom se ho zeptali před vyplutím na misi, co to je ta „jeho věc“, s odpovědí by neváhal a byla by to odpověď vyřčená s pocitem naprosté upřímnosti: Mým cílem je sloužit Bohu a Jeho slávě! Jenže realita japonské chudoby nám ukáže jeho pravdivější obraz. Jeho snem je totiž do značné míry on sám. S trochou přísnosti by se dalo říct, že není vroucně zamilovaný do Boha, ale že je vroucně zamilovaný do představy sebe samého vroucně zamilovaného do Boha. V běžném životě není ten rozdíl poznat, ale v extrémních situacích to může být opravdu důležité. Sebastiãovi slouží ke cti, že tuto svoji stránku reflektuje, ale zcela změnit se nedokáže – zdá se, že ho ani tak neděsí představa smrti, pokud by byla hrdinsky mučednická, bojí se více své vlastní bezvýznamnosti. „Pane, proč jsi dopustil, abych byl až do tohoto okamžiku tak směšný?“ ptá se Sebastião a ukazuje, na čem mu vposled opravdu záleží.
Je moc dobře, že Šúsaku Endó staví Sebastiãovu situaci právě takto, a je také moc dobře, že se svému knězi ani nevysmívá, ani ho příliš nekritizuje. Odpoutat se od představ o sobě je totiž možná to vůbec nejtěžší a boj s vlastním egem je skoro nekonečný – i naší reakcí by měl být spíš soucit než odsouzení, myslím.

Okamžik selhání je vždy zlomem. Setkání s pravdou už nedovolí si o sobě nic nalhávat. Jaký může taková chvíle mít na člověka dopad, to sugestivně ukazuje třeba Orwellův Winston Smith – poté co zradí Julii už svůj život vlastně jen biologicky dožívá. Pro křesťana ale moment klesnutí na dno může být, zdánlivě paradoxně, okamžikem obrácení. Jakýmsi restartem. Uvědoměním si vlastní nesamostatnosti nikoli jako limitujícího faktoru, ale jako nezaslouženě darovaného požehnání. Křesťané si to mohou dobře uvědomovat při každé modlitbě Křížové cesty, pokud se jí modlí správně: tedy ne že při ní my doprovázíme Krista, ale že v ní Kristus doprovází nás.

„Tyto pochybnosti jak bubliny na špinavé louži vystupovaly do jeho vědomí už za studií, i později, když se stal knězem. Vždy se je snažil zapudit z obavy, aby nevrhly stín na jeho víru. Teď se však ozvaly s takovou naléhavostí, že nevěděl, jak se jich zbavit.“
Endó napsal svůj román skvěle. Neokázale, ale velmi přesvědčivě. Předkládá své otázky chytře a neuráží čtenáře jednoduchými odpověďmi. Otázka odpovědnosti za druhé, schopnost definitivního poznání nepoznatelného, stejně jako problém existence zla ve světě – konečné odpovědi zde neexistují a nám nezbývá než se smířit s tím, že se s každou novou konkrétní situací budeme ptát znovu.
Křesťané si sice připomínají slova svaté Terezky, že všechno je milost; dokonce sám Ježíš o sobě říká, že „mé jho netlačí a mé břemeno netíží“, ale člověk nemusí být zrovna přítomen popravám nevinných lidí, aby cítil, jak je kolikrát těžké tato slova srovnat se zažívanou skutečností. Ptát se na ten rozpor je nutné (a jsem moc rád, že papež František k tvůrčímu pochybování přímo pobízí a že nás ubezpečuje, že mít pochybnosti neznamená věřit špatně), i když nás to bolí a znejišťuje. Ale potlačováním těžkých otázek a jejich zaháněním do nevědomí bychom si z křesťanství opravdu udělali pouze to opium lidstva.

Ještě slovo ke „střetu kultur“: sám jsem příliš tento aspekt knihy nevnímal, zajímal jsem se spíš o Sebastiãův vnitřní svět a jeho vypořádání se s pochybnostmi. Ale překvapilo mě, jak často je zde v komentářích naznačeno, že člověk narozený v Japonsku by neměl mít právo se seznámit s křesťanstvím a svobodně ho vyznávat. Já rozumím, že zkušenosti s infiltrací křesťanství a západní kultury (což nám bohužel, zdá se, splývá) mimo svá obvyklá teritoria jsou mnohdy tragické a často to vypadá, že to nejlepší, co Západ může pro zbytek světa udělat, je dát mu pokoj. Ale mělo by přece platit, že reakcí na necitlivé nabízení víry by měla být změna k nabízení citlivému, ne rozparcelování světa na náboženské monolity.
Přesvědčivěji k tomu píše Misericordia. Myslím, že se vyplatí k jeho komentáři zarolovat.


pavel8652
14. dubna

"Mlčení" je stejně jako "Moře a jed" krásný,sice trochu kratší román o střetu kultur a ač to není můj šálek,kniha se vryla myslím dost hluboko.Vřele doporučuji.

jejda.majda
09. dubna

Mlčení jsem četla na základě doporučení ve čtenářské skupině - jednalo se o tip na knihu, která vám ještě dlouho po přečtení zůstane v paměti. Mně bohužel tento styl knihy nevyhovoval a když jsem ji dočetla, byla jsem ráda, že jsem to zvládla a že už je konec. Čtení téhle knížky není úplně jednoduché, je tam spoustu náročných pasáží plných utrpení, spoustu hutného textu a historického kontextu. To ale nic nemění na tom, že bylo dobré si ji přečíst a popřemýšlet nad tím, co všechno byli lidé schopni vytrpět pro svou víru. Jak obrovsky jejich víra musela být silná?

Shindo
29. února

Pri čítaní knihy mi opakovane vírila v hlave jedna jediná otázka: PREČO?

Prečo sú ľudia schopní položiť život za vieru? Prečo sú schopní sa kvôli viere navzájom zabíjať? Má zmysel položiť život za mýtus? Zvlášť, keď boh, na ktorého sa ľudia spoliehajú mlčí, zatiaľ čo jeho verní umierajú v hrozných podmienkach.
Zabudnite na romantické zidealizované mučeníctvo z legiend o svätých.

Endó mal vždy pútavé, no naozaj ťažké knihy, ktoré zanechali dojem. Aj táto napriek téme začínala ľahko, no stávala sa čoraz temnejšou. V závere som mal pocit chvíľkovej úľavy, no súčasne beznádeje a opustenia, cítil som s hlavným hrdinom. Kičidžiró sa mi hnusil čím ďalej tým viac a hoci som ho tak nejak chápal, postavu, ktorá by vo mne vzbudzovala toľko odporu som dlho nevidel.

intelektuálka
31. ledna

Dramatický zápas křesťanské misie v Japonsku v první polovině 17. století...

To je obsahem knihy Čimmoku - mlčení - tedy mlčení Boží ....

\"Nemohu snést pomyšlení, že přes utrpení lidské je moře stále stejně temné a s monotonním hukotem se zakusuje do pobřeží . Za tímhle lhostejným klidem moře cítím Boží mlčení ....\"

Slova kněze, který je podroben vnitřnímu zkoumání své víry vzhledem k utrpení věřících.

\" Tady zemřel člověk a svět pokračuje dál ve svém běhu ....\"

A boj kněze končí dialogem :

\" Pane. Zazlíval jsem Ti, že jsi stále mlčel. \"
\" Vždyť já jsem nemlčel. Trpěl jsem s tebou. \"

Morální dilema a parita člověka bez rozdílu rasy, vyznání a mocenského postavení - toto autor umí a zařadí se mezi mé oblíbené autory.

lioncel
29. ledna

Autor mistrně popisuje události spojené se snahou o rozšíření západního křesťanství do úplně odlišného kulturního prostředí tehdejšího Japonska. Utkvělá představa těch, kteří se považovali za vyvolené, že musí vnutit ostatním jejich víru, tu jedinou a správnou, bez ohledu na tradice, realitu a místní podmínky… Jednomu bylo až líto, těch zapálených fanatických misionářů, ani si při čtení nevzpomněl na náboženské války, na plápolající hranice s kacíři a brutální mučení prováděné inkvizicí v Evropě.
Křesťané v odlehlých krajích japonského venkova, chudáci živořící v těch nejhorších možných podmínkách... místy jsem trochu obtížněji dýchal a strachoval se o ně, trpěl s nimi.
Endó se tohoto složitého tématu chopil opravdu velmi dovedně a získal si můj velký obdiv a úctu.

smazenaryba
05. ledna

Konflikt kultúr z búrlivého obdobia japonskej histórie na pozadí ktorého sa román odohráva, slúži hlavne ako prostriedok na umocnenie konfliktu duševného, ktorým prechádza hlavná postava. Autor veľmi zdarilo podsúva otázky a argumenty, ktorými sa každý človek, ktorý konfrontuje svoju vieru, musí zaoberať. Z románu vyvstáva veľký rozpor medzi tým, čo znamená viera v podobe cirkvi a viera jednotlivca.

Aj po formálnej stránke ide o veľmi zaujímavo poňaté a čitateľné dielo. Spolu s príbehom sa vyvíja aj rozprávanie. Od prvej časti v priamom rozprávaní, cez druhú v autorskom rozprávaní, až po konečné strohé výpisky z lodného denníku a úradných správ. Od osobných pocitov sa tak čitateľ prepracováva k celkovému obrazu doby a problematiky.

1

Doporučujeme

V šedých tónech
V šedých tónech
Chlapec, který rozdával sny
Chlapec, který rozdával sny
Kroniky prachu
Kroniky prachu
Pojídači mrtvých
Pojídači mrtvých