Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439277/bmid_kronika-ohlasene-smrti-FFh-439277.png
4
1007
106
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti...... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada , 1981
více info...
Přidat komentář
Jak rychle tuto drbnou knihu přečtete, tak dlouho ve vás bude doznívat. Ve mně rezonuje už kolik let. První týden jsem z ní byla celkem vykolejená.
Kronika lidské falše, sobeckosti, alibismu, neochoty a lenosti při pomoci nevinnému a napsaná báječným jazykem.
Márquez mě opět přesvědčil, že je Mistr svého oboru. i když má knížka méně jak 90 stránek a dá se přečíst prakticky za pár hodin, i když už od první strany víte, co se stane a o pár stran dál kdo to udělá, nemůžete přestat číst. Nádherně napsané.
Kraťoučký příběh naplněný po okraj. Kdyby byl Márquez kuchařem, uměl by vykynout těsto na tisícinásobek své velikosti.
Márquez, jako vždy úžasný, s tak dramatickým závěrem jaký jsme snad nikdo nemohli čekat.
Zároveň je do příběhu přidán krásný příběh o lásce, který v dnešní době třpytících se upírů a všech možných odstínů šedé barvy musí každý ocenit. I srdce cynika zaplakalo...
Bolo by absurdné porovnávať komplexnosť románu Sto rokov samoty s kraťučkou novelou, avšak keď sa nad tým zamyslím, Márquez dokáže transformovať svoj typický jazyk a podpis ešte aj do tých necelých 90 strán a ešte sa okrajovo dotknúť Maconda spomenutím plukovníka Buendía. Novinár sa v autorovej osobe nezaprie a to vôbec nie je na škodu, priam naopak, Kronika ohlásenej smrti totiž skutočne pôsobí ako štrukturovaná reportáž a hoci to najpodstatnejšie zo zápletky Márquez odhalí už v názve a na prvých stránkach, novela nič netratí na svojej atraktívnosti. Nesmie chýbať už tradičný magický realizmus a nesmierne ľudská absurdita. Je fakt možné, že o smrti Santiaga Nasara vie každý v mestečku, len on sám nie? Kolektívne prenášanie viny, tak typické pre ľudskú rasu, tentokrát vyznieva až kruto reálne. V láskavo-krutom svete pochopenia pre ľudské poklesky Gabriela José Garcíu Márqueza je možné doslova všetko.
Rozhodně zajímavě napsaná a pojatá kniha, která rozhodně nenudí. Jak už bylo níže napsáno, tak ve jménech a množství postav se dost složitě dá vyznat, ale příběhu to nějak nevadí. Navíc forma je velmi originální a přirozené vyprávěcí skoky v čase jsou spíše k užitku než na škodu. Co mě nakonec zamrzelo byl samotný konec, který tak nějak vyšuměl do ztracena, ale to ať posoudí každý sám. Rozhodně to není špatná kniha.
Hodně zajímavá kniha. Nic podobného jsem nikdy nečetla...
(Následují spoilery)
Nejvíc mě zaujali bratři Pedro a Pablo. Líbilo se mi, jak chtěli bránit svou sestru, ale zároveň se to všude snažili rozhlásit, aby je někdo zastavil... Nějaké pasáže jsou jen pro silnější žaludky. Celkově bych to popsala jako detektivka trochu jinak. Nemůžu se zbavit dojmu, že Santiago Nasar byl nakonec nevinný...
Kronika o zabití mladého muže. O zabití, o kterém všichni věděli, že se stane. O zabití, které nikdo nechtěl, ale nikdo proti němu nic neudělal.
Tato útlá knížka svým poselstvím pravděpodobně nikdy nezestárne.
Trochu zvláštní detektivka, kde je oběť i pachatel znám už od začátku... Je hrozně zajímavé sledovat ten příběh s vědomím, jak to dopadne. A spousta magických a symbolických obrazů k tomu.
Bolo zaujímavé sledovať ako jeden mladík kráčal v ústrety netušenej smrti doprevádzaný pohľadmi dobre informovaných ľudí a nikto mu skutočne nepomohol. Kniha ma nadchla, zatiaľ najlepšie, čo som od Marqueza čítala.
pro mne to byl provokativní název,který vyzýval k přečtení.
hmm ohlášená smrt ? vražda ?? nečinost lidí,lhostejnost...?,
s jistou úlevou jsem konstatoval že " statečné " odsouzení " mravního prohřešku " jiných,bleskurychlé přísně a bez slitování...ale sám být vinen mnohem více je rozšířeno po celém světě.
Velmi dobře napsané nebo popsané události jednoho tragického okamžiku, kterého byl také svým způsobem svědkem. Zajímavé je, že smrt ohlašuje hned v začátku, několikrát to i opakuje a přesto jsem jako čtenář až do konce přeci jen doufal, že to nakonec dotyčný přežije.
Na poměrně malém prostoru Márquez pozoruhodně vykreslil události spojené s jednou nešťastnou svatbou a jedním (zřejmě) křivým nařčením, které obrátily naruby jednu ospalou jihoamerickou obec. Celý příběh vyznívá nejednoznačně – všeobecně je za jedinou oběť považován Bayardo San Román. Jenže když Santiago Nasar v samém závěru říká: „Zabili mě, slečno Wene“, obnažuje tím kolektivní vinu celé obce – tak povědomé a veskrze lidské je tiché přihlížení blížícímu se zlu, přičemž nikdo nevěří, že se skutečně uděje. Atmosféru skvěle doplňují drobné střípky, třeba když Bayardo kupuje dům vdovce Xiuse či postava biskupa, který je „pěkný neřád“ a miluje polévku z kohoutích hřebínků.
Něco od Márqueze se mi už dostalo do ruky, ale nikdy mě to moc nechytlo. Tady jsem si po pár stránkách taky říkal, že jeho styl psaní mi prostě nesedne, nebo za to může překlad. Ale!
Ačkoli se celá kniha točí pouze kolem jedné události, přečtete ji jedním dechem. Miluji jakým způsobem dokáže Márquez člověka pomalu a nenápadně vtáhnout do svého vyprávění. Nesoudí, nemoralizuje, prostě jen samozřejmě vypráví. V této knize před vás nejdříve jakoby načrtne stroze kruh, který postupně vybarvuje a zdobí až do poslední stránky. Vím, že k jeho knihám se budu v budoucnu často vracet.
Útlá a nabušená knížečka s kouzelným a napínavým příběhem. Jeden z těch lepších Marquézů, kteří určitě nenudí. Doporučuji.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Kniha Kronika ohlášené smrti je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 1 537x |
| Čtenářské výzvě | 111x |
| Doporučených | 72x |
| Knihotéce | 352x |
| Chystám se číst | 247x |
| Chci si koupit | 44x |
| dalších seznamech | 7x |
V této knize mě zaujal styl autora natolik, že bych si rád přečetl jeho další díla (např. Sto roků samoty). Kniha je to kvalitní, ale příběh mě tolik nezasáhl. Na této knize nejvíce oceňuji styl vyprávění, kdy se na začátku dozvídáme fakta, která jsou nám postupně jak stránky ubývají, vysvětlována. Dále se mi líbilo to, kým byl příběh vyprávěn (přítel Santiaga Nasara). Vypravěč, který sepisuje kroniku, nám předkládá několik pohledů na událost (např. závěrečná část - matka × syn)
Je to nadčasové dílo, protože ukazuje situace, které se dějí i dnes, ale ukazuje je ve vyhrocené podobě, kde si to čtenář více uvědomí. Je to dílo, které nastavuje společnosti zrcadlo – nečinné přihlížení k násilí.