O lásce a jiných běsech

Krátký příběh o nefunkční zvrácené rodině, která svoji jedinou dceru odevzdala vrahům!?

(SPOILER) Legenda o vášni a lidské (ne)důstojnosti. Inspirovaná lidovými pověstmi o mladé kreolské markýze Siervě Maríi a jejich domělých nadpřirozených skutcích, zasazena do karibské oblasti Kolumbie 18. století. Formálně i obsahově vytříbená Markézova próza z jeho podzního tvůrčího období.

Sierva María, dcera kreolského markýze, je v den svých dvanáctých narozenin pokousána psem, roznášejícím vzteklinu. Její otec se všemožňe snaží dívku vyléčit a povolává místního lékaře (vzdělaného a na svoji dobu velmi pokrokového intelektuálního portugalského židovského exulanta) Clemense Zabala aby dívku ošetřoval a pozoroval. Vzteklina se nijak fyzicky neprojevuje, ovšem zpráva o ní – i prostřednictvím různých mastičkářů a šarlatánů, které zoufalý otec nakonec nechává Siervu Marii „léčit“ – dostává k místní církevní diecézi. Markýz, stižen vlastními strázněmi i výčitkami - nenaplněné manželství s Siervinou matkou, alkohličkou a tělesně i duševně degradující ženou, ale i výčitkami svědomí kvůli tomu, že dívka, matkou od útlého dětství zcela opovrhovaná a nenáviděná, vyrůstala zcela bezprizorně mezi černošským služebnictvem – se v nastalé situaci (důsledně varován před takovým činem magistrem Zabalou) rozhoduje poslat dívku do místního kláštera klarisek, vedených přísně dogmatickou a despotickou abatyší. Ta v Siervě Marii spatřuje heretičku, kterou ovládá ďábel – na základě pomluv a vykonstruovaných údajných Sierviných čarodějnickcýh činů - a iniciuje s ní inkviziční řízení. Toho se ujímá řeholní kněz Cayetano Delaura, chráněnec místního biskupa. Ten nejprve zjišťuje poznatky o dívčině životě do jejího otce a lidí z okolí, střetává se také s magistrem Zabalou – k nemilosti místního biskupa, který vidí v „bezvěrci“ Zabalovi kacíře. Mezi ním a Siervou Marií se vyvine vášnivý platonický milostný vztah a Cayetano začne osnovat plán, jak dívku vysvobodit z osidel církevní inkvizice a začít s ní nový život ve vyhnanství. K jeho naplnění ovšem nedojde - Sierva María umírá na následky mučení inkvizicí a Cayetanovým trestem je život v zapomění jako kněz v kolonii malomocných. Zakázaná láska, dopředu zavržena – tento „druh šílenství, které bývá trestáno smrtí“ – vstupuje ovšem do lidových legend.

Markéz v předmluvě uvádí, jakým způsobem se coby mladý žurnalista o legendě o Siervě Marii dozvěděl. Jeho fascinaci umocňovala i jeho přítomnost při odhalení jejího hrobu, kdy byla na její lebce nalezena bujná více než dvacetimetrová kštice vlasů, která odpovídala i lidovým vyprávěním o Siervě, která měla své vlasy ponechány rostlé od narození až do svého uvěznění v klášteře. Významným dějovým aspektem je zde konfrontace církevního dogmatismu své doby, ztělesnovaného především v osobě místního biskupa a abatyší kláštera – tedy jevem mocenské nadřazenosti z pozice síly a vlivu – a (marných) snah se z něj vymanit a nepodlehnout mu, ve snaze o zachování lidsé důstojnosti vydané napospas útlaku (magistr Zabala, Cayetano Delaura). Onen odvěký zápas humanismu a sil, které se jej snaží potlačovat. Mé další setkání s magickým realismem v osobitém Márquezově podání – poutavé a velmi podnětné. A především veskrze lidské...

Podle názvu jsem očekával příběh ve stylu "Láska za časů cholery", ale v humornějším podání. (Moje chyba, anotaci jsem nečetl.) Tato kniha nemá s láskou nic společného, ba naopak - kniha je plná krutosti, zvrácenosti, beznaděje a hlavně pokrytectví tehdejší církve. Autora mám moc rád, takže mě vtáhl do děje, ale moc příjemně mi z toho nebylo. Proto čtyři hvězdičky, proti příběhu nemám vůbec nic, ale už se k němu vrátit nechci.

Syrovost popisu této zakázané lásky v době inkvizice jakoby ještě umocňovala sílu vyprávění. Tak málo stránek a tolik emocí.

Pošetilé stredoveké kresťanské vnímanie života ma prinútilo súcitiť aj s absolútne nesympatickou hrdinkou.

Zaujímavá na knihe je určite surovosť daného obdobia a aj to, že na tak málo stránkach je obsiahnutého docela dosť. Neubránim sa však pocitu, že celá gradácia deja bola zbytočne nasekaná na pár stránkach na konci, ocenila by som trošku lepšie rozloženie.

Vlastně jediný, co se mi na Lásce líbilo, byl vhled do otroctví v Kolumbii. A ta syrovost života.

Márquez je vynikající vypravěč. Zde příběh ala Goyovy přízraky, s podobnou kněžskou zápletkou a nevinnou, leč nesnesitelnou hrdinkou. Dlouhovlasá mrtvá jako inspirace pro vyprávění o běsné lásce. Náročné, ale skvělé čtení. Mám málo - musím sehnat další příběh...

Před rokem jsem četl Lásku za časů cholery a byl jsem z ní nadšen, dodnes na knihu vzpomínám.
V tomto případě případě se nadšení nekonalo, připadalo mi to příliš stručné,jakoby nedokončené a úplně jsem nepochopil,co příběhem chtěl autor sdělit.
Třetí hvězdu dávám za popisy života otroků a vypravěčské umění.

Drsné, a možná i trochu kritické zobrazení středověké americké společnosti při novodobém otrokářství. Inkvizice má hlavní slovo a nevyplatí se jí vzdorovat. I popis života mi připadá hodně reálný a naturalistický.

Priznám sa, že to bola moja prvá kniha od autora a určite sa pustím do ďalších. Krásny príbeh a súčasne drsný popis vtedajšej doby.

Dobré komentáře k dílu jsou tu psány již přede mnou. Já jen pro sebe doplním, že jsem si opět připomněla, proč Marqueze jako autora nemám ráda - ty příběhy na mě vždy působí špinavě. Chápu, že ta historická doba taková byla a příběh je psán bez příkras, ale ten obraz toho, jak se tam různí lidé válí v exkrementech, špíně, jsou nemocní a smrdí, mi ten prožitek z příběhu prostě vždycky zkazí.

V krátkém a jednoduchém příběhu Márquez ukazuje, jak mohou být lidé slepí vůči věcem, které jsou kolem nich. Na jedné straně tu máme černošskou komunitu v otroctví, která přehlíží vzteklinu... kterou následně i církev vnímá jen jako posednutí Ďáblem. Ta stejná církev navíc potlačuje cit a tak se nemůže divit, že nakonec dojde k milostnému vzplanutí jednoho jejich představitele k mladé dívce, kterou vězní a týrají. Román ukazuje to dobré i špatné, co si jako lidé neseme a ukazuje to na extrémech, navíc zasazených do zajímavého dobového prostředí.

zanzara perfektně vyjádřil moje pocity z knihy, takže odkazuji na jeho komentář.

Myslím, že jsem si do ČV nemohla vybrat líp, i když jsem správně tušila, že téma inkvizice mě spolehlivě rozhodí na několik dní. Přesto je to krásný příběh.
Na Márquese jsem se chystala už dlouho a od této knihy se průběžně budu chystat dál.

Na malém prostoru skvěle vybudované prostředí i postavy. Líbí se mi místa, kdy je situace nějak popsána a o vývoji nebo pravdivosti popisu nám potom dává zjistit víc až chování postav.
Např. mě upoutal moment, kdy lékař varuje před fanatickým knězem, kterého poté ale přátelsky přijímá u sebe doma a zjišťujeme, že jejich charaktery jsou si v lecčemz podobné.
Někde se mi zdály situace zbytečně složité (proč lékaře poznáváme v situaci, kdy mu umírá kůň - na to, jaký má takové scéna expresivní potenciál, je hanebně nevyužitá; proč je vedlejší postava zesměňována podrobným popisem prdění? - komický efekt vyznívá spíše trapně, ostatní charakteristiky téže postavy nám ji představí daleko lépe a přirozeněji). Uznávám, že jde o kosmetické vady, ale próza takovéhoto rozsahu je na detailu do velké míry založena. V devíti případech z deseti se to povedlo naprosto skvěle, v jednom ne.

Lidém, kteří v této knize čtou pouze to, že svatá inkvizice mučila děti a navíc kněz obtěžoval nezletilou dívku už nepomůže, když si koupí nové brýle. Museli by si k něm koupit ještě mozky... Marquez zde krásně popisuje, že i ti nejvzdělanější funkcionáři katolické církve se bojí lásky a mají vůči ní stejné předsudky jako zaostalí otroci vůči vzteklině. V obou případech je to jen hloupá pověra. Jediný, kdo zde nepodléhá síle lásky, je doktor Abrenuncio - vědec a nevěřící, pro kterého je to prostě nemoc. Nebo snad umění, na které nemá talent? Muži v této knize jsou jaksi nezralí: nevěří citům, příliš se drží morálky a formálních pravidel života. Ale všechny zdejší ženy moc dobře vědí, že nejdůležitější v životě je láska, i když je nepochopitelná a nesmyslná. Marquez, to je cítit, váží si lásky. Ale také vůci vědě a myslícím lidém ma úctu, pokud se vědou slušně zabývají. A to bez ohledu na to, zda jde o medicínu nebo teologii. Je jen důležité, aby byli otevření životu, vědě, pravdě a argumentům. Několikrát ale opakuje, že nejlepší lék je štěstí, protože léčí lépe než jakékoli léčivé byliny. A štěstí pochází z lásky. I když neštěstí občas taký, přidal bych od sebe.

Výborné!

"Láska je zvrácený cit, odsuzuje dva lidi, kteří se vůbec neznají, k ubohé a nezdravé vzájemné závislosti, která je tím pomíjivější, čím je vřelejší."

Má první zkušenost se spisovatelem. Nenudila jsem se, zajímavý příběh. Chvílemi jsem měla menší krizi, nicméně jsem byla zvědavá, jak to dopadne. Někdy to bylo drsné vyobrazení tehdejšího života, mentality a zvyků.

Můj nejoblíbenější Márquez to rozhodně není. Možná právě proto že je to příliš krátké, což mi sice povětšinou v literatuře nevadí a vyhovuje, ale tady jsem s tím tak spokojená nebyla. Prvků je v tom zařazeno bezpochyby dost na to aby to si to člověk i s jistým nadšením přečetl, ale možná na tak krátkém prostoru ta přebujelost kvete jinak. Váhám mezi 3 a 4 *.

Čtivé, zajímavé, drsné a šílené. Prostě Márquez, jen tentokrát trochu kratší.