K moři
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14139/bmid_k-mori-4Mb-14139.jpg
4
1235
269
Próza začínající autorky Petry Soukupové se značně vymyká kontextu současné české literatury. V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři. Tvarem i myšlenkou tato próza odkazuje k Virginii Woolfové a její dnes již klasické próze K majáku. Nejde ale o napodobivé formální cvičení: z autorčiny výpovědi lze vyčíst (vzhledem k jejímu věku) až překvapivě niterný prožitek rozpadu mezilidských vztahů a nemožnosti plnohodnotné komunikace ani mezi nejbližšími. Dotisk v r. 2016... celý text
Přidat komentář
Psychologická sonda, úžasné rozklíčování pocitů jednotlivých protagonistů/-ek, tak nádherný popis povah. Popis každodenního snažení o dobré fungování. Zjištění, že mnohdy ani toto snažení nezajistí porozumění mezi blízkými. Mnoho z této a ostatních knih Petry Soukupové si čtenář odnese do svého života, mnoho věcí pochopí. Maximálně mi vyhovuje autorčin styl psaní - laicky bych ho nazvala rychlý, úsporný, takový staccatový ....
Čte se to samo, skoro jako Patrik Hartl :-) Ale tohle je literatura, nejde tu o pobavení čtenáře, ale o to jít do hloubky různých lidských povah. Jen mi připadá, že to v nic moc nevyústilo. Závěrečné dovyprávění osudů jednotlivých postav už mi přišlo jako nastavovaná kaše. Ale o autorčiných záměrech nic nevím, můžu se zatraceně mýlit. A ještě jedna věc mi maličko vadila - občas drhnoucí čeština. Celkově ale vynikající čtení, poctivé čtyři hvězdy. A moc se těším na nějakou další Soukupovou :-)
V knize sledujeme Petra, jeho manželky a děti v průběhu, dalo by se říct, vlastně celých jejich životů.
A dozvíme se úplně všechno. Jak kdo skončí, včetně toho jak by skončilo to, co se stát jen mohlo, ale nestalo.
Místy to na mě proto působilo až příliš přesyceně.
Na knihách Petry Soukupové mě ale hodně baví mimo jiné to, že je úplně jedno, kdy se děj odehrává. Doba není podstatná. Záleží vždy jen a pouze na lidech, co mají protagonisti vedle sebe.
A tak to asi je. Vztahy jsou vždycky nejvíc.
Tyhle vztahy jsou ale dost nefunkční s absolutní neschopností jednotlivců komunikovat. Po dočtení tak zůstává jakási pachuť a pocit marnosti.
To ale nemění nic na tom, že sledovat geniálnost toho, jak autorka umí vystihnout pocity všech zúčastněných, mě opět nesmírně bavilo.
Přečetla jsem poměrně rychle, ale bylo to hodně zvláštní. Styl psaní nezvyklý a téma vážné. Rodinné vztahy, propletence a přiznávám, že jsem se hůř orientovala ve velkém počtu postav a vztahů. Často jsem si musela "uvědomovat" o kom právě čtu a že se to střídalo opravdu rychle. Takže nakonec nevím. Zatím se na další knihu od autorky určitě nechystám.
Miluju Petru Soukupovou! Moje její druhá knížka, další čekají na přečtení. Umí perfektně vystihnout postavy, jejich pocity. Téma každodenní, ale jde hodně do hloubky.
Už v první knize autorka ukázala svou nejsilnější stránku - mezilidské vztahy popsané ze stran všech zúčastněných a vzájemné míjení se.
Tady sledujeme vztah Magdy a Petra, kteří spolu mají dvě dcery, rozvedou se, Petr se dá dohromady s Klárou, zase mají dvě dcery a Petr se po letech vydává se všemi čtyřmi dcerami k moři. Každá z dcer je úplně jiná, do toho Petr nerad něco řeší a celou dovolenou chce mít klid a číst. Nastane několik nedorozumění. Autorka popisuje pocity všech dcer i Petra a poté, co se vrátí od moře příběh pokračuje dál. Nechává nás ve stručnosti nahlédnout, jak jejich životy pokračují v dospělosti/stáří.
Skvěle napsaná kniha, se smutným nádechem, vyhlídky nic moc. Trošku mi tam chybí víc naděje, ale autorka je v knize realistka, popisuje život takový, jaký je a hlavně vztahy takové, jaké opravdu bývají.
"Vystaví si na stůl v kanceláři fotku, jak jeho čtyři dcery stojí na břehu moře a kření se do slunce. Jejich jedinou společnou fotku. Petr se na ni někdy podívá a cítí největší lásku, jaké je schopen. O tom se ale ani jedna nikdy nedozví."
Zvláštní , ale milé. Lidé by spolu měli více mluvit, sdělovat si pocity, nemít tajnosti, nebát se reakce druhých. Styl je specifický a je potřeba si na něj chvíli zvykat. Půjčuji dál.
Příběhy a postavy Petry Soukupové mám ráda a ráda se k ním vracím pro jejích opravdovost, plastičnost a různorodost. Všechno s nimi vždycky hrozně prožívám a přemýšlím o nich i mimo čtení, jakoby to byli členové mojí vlastní rodiny. K moři bylo před pár lety jedno z mým prvních setkání s autorkou a příběh o složitých vztazích čtyř sester se mě hodně dotkl tenkrát i teď napodruhé. O to víc si tak vážím blízkého vztahu se svou sestřičkou, který i přes odlišnostI povah a sem tam postojů a názorů přetrvává i v dospělosti.
Jedna z prvních autorčiných knih a zároveň jedna z posledních mnou nečtených knih, která na mě skoro dvě léta čekala doma v knihovně. Konečně jsem se k ní dostala.
Pro časté čtenáře knih od Soukupové nebude tento kratší román žádné překvapení. K moři je klasické rodinné drama, které je psané v krátkých, často strohých větách (autorčin styl). Seznamujeme se se dvěmi hlavními postavami, Magdou a Petrem, kterým osud nadělil pořádně vzrušující život plný dětí, lásek, zrad, bolesti, radosti i starostí. Cesta k moři je takovou třešničkou všeho.
Co bych Vám měla více napsat? Je to prostě srdcovka, jako každá jiná kniha od Petry Soukupové. Tato malá milá knížka mě hodně potěšila i tím, že byla krásně zakončená.
Jediné co mě mrzí je to, že jsem knihu přečetla až teď, protože ji Host Brno vydalo už v roce 2007, ale co, kniha počká, neuteče :)))
A já už nějaký ten čas doufám, že Petra Soukupová píše další, protože mi zbývá už jen Bertík a Čmuchadlo. Budu se muset prozatím spokojit s povídkami.
Zajímavá kniha, byť se nečetla snadno.
Při jejím čtení ks si vzpomněl na svoji babičku, často vyprávěla útržkovité historky bez hlubších point o lidech ze vsi, které "..přece musíš znát, ten bydlel ve třetím baráku od konzumu, akorát teda umřel v šedesátém roce a to ty jsi vlastně ještě nebyl na světě. No ale ten měl ve stodole Spartaka."
Autorce se povedlo do útlé knížečky narvat tolik informací a příběhů jako do deseti sezón seriálu ulice. Bohužel pro mě, ty příběhy byly vlastně i docela podobně hodnotné, nejsem cílová skupina. Postavy mě nebavily a většinu knihy jsem se navíc trochu ztrácel v tom kdo je kdo.
Trochu syrově popsaný život, ale nesmírně čtivě. Vývoj, zvraty, proměny, osud, někde možná popsané stroze, ale všem postavám jsem rozuměla a cítila s nimi.
Vezmeme-li libovolného jedince a popíšeme jeho životní příběh pomocí jednoduchých oznamovacích vět, výsledek je poměrně brutální :-) vznikne jakýsi cynický komentář nekončícího sledu špatných rozhodnutí, nad kterým se chce kroutit nevěřícně hlavou. Přitom jsme to my, jen z ptačí perspektivy. Zvláštní pocit osudové předurčenosti, pocit života ve vleku okolností, růst jedince "pro šibenici". Podle mého by v podobném formátu obstála jedině tak matka Tereza, a to jen pokud by nepsala autobiografii. Hezký a názorný příklad, jako velmi jsou naše žití racionální.
Od autorky jsem četla pouze povídku, toto je pro mě první celý román. Osudy členů obyčejné rodiny, čtyř dcer a jejich rodičů. Zvláštní osekaný styl, kde dominují úsečné věty. Je to čtivé, autorka dobře vykreslila charaktery všech osob, za konec, kdy jsem se dozvěděla, jak to s každým dopadlo, jsem ráda. Určitě si přečtu i její další knihy.
Knihu jsem sice přečetla rychle, takže čtivá svým způsobem je, ale po přečtení ve mě zůstal jen zmatek: co jsem to právě přečetla?
Celé je to napsané divně, strohé věty bez sloves, osekané na minimum, ale dobře, autorka asi má svůj styl, dejme tomu,..
Postavy jsou hrozní "solitéři", jejich životy se nijak neprolínají, vůbec je nezajímá co se děje kolem nic, absolutně se neohlíží na city druhých, nikdo a nic se nezmění k lepšímu, je to jako průlet životem hrstky beznadějných existencí, a to docela kosmickou rychlostí.
Odpočinkové čtení to taky není, ve mě osobně nezůstal jediný pozitivní pocit. Bylo mi řečeno, že autorka i v ostatních knihách vyjadřuje to, jak jsou si blízcí lidé vlastně vzdálení, a jestli vypadají všechny takhle, už nemám chuť dát jí druhou šanci.
Myslím, že autorka sama musí být vnitřně hrozně nešťastná, a jestli je tohle její způsob terapie, ok, je to legitimní.
Ale brát život tak, jak byl vykreslen v tomto dílku, je podle mě smutné.
Tvorbu Petry Soukupové mám moc ráda. Baví mě, jak dokáže popsat rozpadající se mezilidské vztahy v rodině. K moři je jedna z prvních autorčiných knih. Tím, že už jsem četla její další tři knihy, tak vnímám, jak se autorka posunula časem dopředu. K moři bylo moc fajn, ale přece jen mi přišlo, že její další knihy byly víc nabité emocemi. Ale samozřejmě se mi kniha líbila, zvlášť to, že v závěru bylo uvedeno, jak v životě dopadnou jednotlivé postavy. Knihy Petry Soukupové doporučuji.
Těšila jsem se, ale nějak mě to nechytlo. Je tam všechno, co od Soukupové znáte, ale ty postavy... Všechny tak sobecké, zahleděné do sebe. Celé to na mě působilo takovým zvláštním dojmem. Zmizet mě svého času okouzlila, i poslední Věci, na které nastal čas, se vyvedla. Ale když o tom přemýšlím, tak mi nejvíce sedla Nejlepší pro všechny. To je pro mě autorčin vrchol. Cením si jejího upřímného a neúprosného vylíčení rodinných vztahů a hlavně vidění světa dětskýma očima. Úplně cítím dětství, ty nepravosti, drobné nespravedlnosti a malichernosti, které jako dítě tak silně prožíváte....
Velmi čtivé, malinko depresivní. Autorka popisuje životní běh obyčejných lidí.
Spolknuto během pár hodin, K moři bylo výborný, takhle prvotina @petra1soukupova mě od ní bavila zatím úplně nejvíc. Strašně dobrý.
Štítky knihy
prvotina rodinné vztahy Cena Jiřího Ortena
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Kniha K moři je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 1 800x |
| Čtenářské výzvě | 318x |
| Doporučených | 77x |
| Knihotéce | 267x |
| Chystám se číst | 279x |
| Chci si koupit | 46x |
| dalších seznamech | 4x |
Další Soukupová do sbírky, opět nezklamala!
Autorka je známá a ceněná její schopností naprosto dokonale vystihnout lidské povahy, emoce a vztahy. Při čtení jejich knih máte často (možná častěji, než byste chtěli) pocit, že stejné vzorce chování znáte od lidí ve svém okolí. Když jsem si zjišťovala, o čem je kniha K moři, okamžitě mě svým námětem zaujala.
Jedná se o takovou typickou Soukupovou: rozpadlá rodina, kapitoly z pohledu otce, pohledu matky, pohledu dětí. Do toho nová žena, nové děti. Každý z nich má naprosto odlišný názor na věc a zásadní je problém v komunikaci, kterým trpí naprosto všechny postavy. Když se část téhle sestavy vydá na dovolenou k moři, kde jsou všichni odkázáni jen sami na sebe bez možnosti úniku, dochází někdy k úsměvným, často však ale bolavými situacím; o to víc, že jakožto čtenář vidíme do hlav všem postavám. Mnohokrát jsem při čtení měla sto chutí některé z postav říct bože, neřeš to, nepřemýšlej nad tím tolik!, no, jenže pak jsem si uvědomila, že přesně takhle se v mnoha případech chovám i já :D
Skvělý to bylo, jako vždy!