Jméno růže

Jméno růže je kniha, která by vlastně vůbec neměla uspět. Eco ji psal naštorc, už jen ty teologické výklady by měly efektivně zabránit davům ji číst. Nestalo se, kniha je popkulturní fenomén. Dočkala se slavného filmového i seriálového ztvárnění a má i svou českou rozhlasovou podobu dostupnou i na audiotéce.

Náročná, ale obohacující - to je popis, který mě zachránil před vymýšlením složitých shrnutí, co pro mě knížka představovala. Tam, kde je použit náročný jazyk, slovosled, názvosloví nebo téma, vyvažuje košatost vědění veškerou snahu, v soustředení vynaloženou. Zdá se, že mi ještě zůstal literární akcent :D Mimo jiné bych ráda vypíchla autorův přehled, informovanost a vzdělanost, protože takových narážek nejen na různá filosofická spojení a oblasti, která byla popsána detailně, s rozumem a obhajitelně jsem v knižní formě neobdivovala už hodně dlouho.

Veľé uznanie autorovi a knižke. Pútavá zápletka, zaujímavé postavy a hodnoverne popísané dobové myslenie a zvyky (nie som historik, ale autor je a tak predpokladám, že napísal s podstatnou mierou hodnovernosti). Zapôsobili na mňa najmä prepisy dobových textov, štylizácia viet, podobenstvá atd. Pre súčastníkov sa niekedy už komplikovane čítajú knižky napísané v polovici minulého stroročia, ktoré používajú iné konštrukcie viet a výrazy. Ale presunúť sa do pozdného stredoveku, tak to je úplné iná úroveň. Táto dobovoť v knižke na mňa zapôsobila najviac. Vrelo doporučujem.

Tohle je absolutní top světové literatury. Do posledního detailu promyšlená sonda do středověkého světa. Samozřejmě je to náročné čtení, přece jen je to postmoderní cross-over detektivky, psychologického románu, teologické příručky a učebnice architektury.
Mimochodem, existuje skvělé filmové zpracování se Seanem Connerym, poněkud rozvleklý seriál, ale taky české rozhlasové zpracování. To mohu jedině doporučit, umožnilo mi to vrátit se ke knize z nové perspektivy.

Jedná se poměrně rozporuplnou knihu. Na jedné straně jsou neskutečně dlouhé popisné pasáže a na druhé straně středověký mysticismus. Je pravdou, že kdyby byla kniha poloviční, tak se vlastně nic nestane. Náboženské polemiky mi přijdou z dnešního pohledu úsměvné. Zajímavě se jeví i děj, protože v zapadlém klášteře kde se roky nic neděje, dojde najednou takřka k masakru během několika dní a všichni jsou jakoby v pohodě. Když srovnáme film a knihu, tak filmové zpracování rozhodně vítězí. Postavy zde nejsou tolik redukovány a mají i hloubku. Kniha je plná faktů a reálií, bohužel na škodu beletristického zpracování.

Tohle byl teda neskutečný masakr: desítky let se v klášteře nic neděje, a najednou během sedmi dnů, ve kterých se odehrává děj knihy, padne šest (resp. sedm) mnichů. Hlavní hrdina Vílem sežral všechnu moudrost světa a dává to svému písaři Adsonovi patřičně povýšeně a namachrovaně najevo. Všechny záhady oba hrdinové bez problémů vyřeší (slepé uličky při pátrání přeci neexistují, rozluští skoro na počkání i ty nejnepravděpodobnější šifry, všimnou si těch nejneviditelnějších stop), pátrá se ve dne v noci (přece nebudeme spát?).
Ecovi jdou lépe odborné knihy o sémiotice, tohle neštěstí nezachránila ani velmi kvalitně provedená dramatizace v rozhlasové hře z r. 2002.

Naprosto dokonalá kniha.

(SPOILER) Konečně přečteno i toto. Jméno růže jsem zatím měl spojené pouze s filmem, co jsem jedním okem sledoval jako dítě, když na to koukali rodiče. V paměti mi ale zůstala jen scéna s porážkou nějakého prasete, o ději jsem netušil zhola nic.

Jedná se tedy o zdařilý mysteriozní thriller vsazený do té politicky komplikované doby (která je navíc srozumitelně popsána a vysvětlena), a ač nejsem žádný velký fanda temného středověku s jeho křesťanským fanatismem a inkvizičními procesy, tak tady je vše podáno čtivě a relativně “nedepresivně”. Zvolená forma (memoáry Adsona) i její samotné provedení se tudíž opravdu povedly.

K záporům knihy by asi patřila ta latina - být jí tak o půlku méně, tak by se dle mého vůbec nic nestalo. Řekl bych také, že knize (nebo spíše Vilémovi) moc nepomohla ani ta první scéna, kde trochu nerealisticky vydedukuje místo, kde se nachází zaběhlý kůň, včetně jeho jména. S takovými superschopnostmi je pak spíše s podivem, že při rešení vražd tápal a nestíhal. Přiznávám pak, že jsem ve výsledku začal nabývat přesvědčení, že vrahem bude nakonec on, a celé to jenom hraje v rámci nějaké františkánské vendety. Přišlo by mi to nějak více “koncepční”. Přesto ale konec určitě není špatný a i nad těmi náboženskými a filosofickými úvahami (kterých je zde opravdu dost) člověk nějaký čas zapřemýšlí.

Kniha tedy určitě nezklamala a díky své komplexnosti by se asi měla přečíst vícekrát, je toho zde opravdu hodně.

(SPOILER) Tato kniha je mistrovské dílo. Vážně.

Po dočtení jsem měla spoustu myšlenek... ale vlastně vůbec žádné. Především ve mně rezonoval fakt, že jsem právě dočetla něco jedinečného. Jméno růže se nedá jen číst, musí se prožít. A musíte být trpěliví. Těch prvních sto stran, které sám Eco označoval za zkoušku, je branou do světa, kde se historie, filozofie a krev mísí v jeden neoddělitelný celek.

Na románu mě fascinovala jeho preciznost. Eco nepopisuje středověk jako kulisu, on vás do něj zavře. I když jsem se občas ztrácela v labyrintu náboženských sekt a nekonečných sporech o chudobu církve, ta dobová atmosféra byla naprosto pohlcující. Fascinoval mě i tehdejší přístup k informacím – knihovna tu není od toho, aby se z ní lidé učili, ale aby v ní vědění zůstalo uvězněno. Jako by knihy byly nebezpečné bytosti, které je potřeba držet pod zámkem a střežit jejich ticho. V dnešní době informačního přesycení je tento obraz vědění jako smrtícího tajemství neuvěřitelně silný. Pobavily mě i detaily, jako je Vilémovo používání brýlí; pro něj nástroj poznání, pro ostatní podezřelý, takřka ďábelský předmět.

V tomto kontextu hraje zajímavou roli Adson. Přiznávám, že jeho milostná linka mi v kontrastu s monumentální knihovnou a historickým vřením přišla zpočátku skoro nadbytečná. Postupem času jsem ale začala vnímat její důležitost. Zatímco se Vilém s Jorgem přetahují o abstraktní pravdy, Adsonův zážitek je to jediné skutečně hmatatelné a lidské, co v celém klášteře zbylo. Je to on, kdo nám ten příběh po letech vypráví, a skrze jeho oči vidíme tu propast mezi chladným rozumem a neovladatelným citem.

Nejsilnějším momentem je pro mě závěrečná konfrontace s Jorgem. Ten obraz fanatismu, který raději zničí svět, než aby připustil smích, je mrazivý. Jorge pochopil, že smích osvobozuje od strachu – a strach je pro něj jediným nástrojem poslušnosti. Do toho všeho pak vstupuje Vilém z Baskervillu jako fascinující, ale v jádru tragický antidetektiv. Vilém sice v závěru stojí tváří v tvář vrahovi, ale ve skutečnosti nic neodhalil. Celé jeho pátrání bylo postavené na logice, která v realitě neexistovala; byla to jen řada náhod, které se jeho mysl snažila marně uspořádat. Stojí nad troskami knihovny jako poražený intelektuál, který pochopil, že i ta nejostřejší dedukce je krátká na lidské šílenství a shodu okolností.

Celé to finále byl vlastně jeden velký šok. Jorge, který v šílenství požírá otrávenou knihu a směje se (!) vám u toho do obličeje, je obraz, na který jsem čučela s otevřenou pusou. A ten název? To mě nakonec upřímně pobavilo. Eco v poznámkách přiznává, že růži zvolil prostě proto, že má tolik významů, až nakonec nemá žádný. Takže po tom všem snažení a stovkách stran vám v rukou zůstane jen to jméno. Je to neuvěřitelná kniha – těžká, provokativní a v tom svém závěru vlastně geniálně drzá.

5*/5*

Jméno růže v mém čtenářském i osobním světě zaujímá zcela mimořádné místo. Nejde jen o výjimečný román, ale o skutečnou intelektuální výzvu, která nutí přemýšlet a hledat souvislosti. Právě tato hloubka a mnohovrstevnatost ovlivnila kdysi mé zájmy i způsob uvažování do té míry, že se kniha stala jedním z impulsů, které nasměrovaly mé další studium a vztah k historii.

Kniha skvěle kombinuje fiktivní postavy s reálnými historickými osobnostmi, čímž vytváří věrohodné, ale literárně konstruované prostředí. V příběhu se (kromě mnoha dalších vrstev) nenápadně rozehrává klasický středověký spor mezi nominalismem a realismem. Ne jako „suchá“ filozofie, ale jako živý konflikt, který má přímé důsledky pro jednání postav. Vilém z Baskervillu (zjevně inspirovaný Williamem z Ockhamu) přistupuje ke světu jako k souboru jednotlivin, které je třeba zkoumat, zatímco jeho protivníci věří v pevný, předem daný řád pravdy. V tom napětí se vlastně rozhoduje, zda člověk smí pochybovat, zkoumat a interpretovat, nebo má pouze přijímat.

Do tohoto rámce pak dokonale zapadá i samotný název románu. Jak Eco později vysvětlil: Růže, jeden z nejbohatších symbolů evropské tradice, je zde jakoby „vyprázdněná“. Nese v sobě tolik významů (může znamenat lásku, krásu, pomíjivost, tajemství, Marii, Krista…), až se rozplývají a zůstává jen jméno. Právě to vystihuje závěrečná myšlenka, že po věcech samotných nám často zbývají jen slova.

Jméno růže otevírá mimořádně široké spektrum témat a filozofických otázek - od role smíchu jako potenciálně osvobozujícího, ale i nebezpečného prvku, přes problematiku hereze jako nástroje moci, až po zásadní otázky poznání, pravdy a interpretace. Zkoumá vztah rozumu a autority, roli církve a jejího bohatství, i samotnou povahu světa, který může být buď uspořádaným řádem, nebo jen sítí znaků, jimž člověk přisuzuje smysl. Jméno růže je kniha, která se vrací ke středověkým otázkám, ale zároveň je řeší překvapivě moderním způsobem.

Vynikající překlad.

Jedním slovem úchvatné.

Tohle je vyšší level literatury. Kniha je naprosto skvělá, strašně mě zajímalo, co se bude dít dál, a to i přesto, že jsem kdysi viděla film. Je to ovšem velmi náročná kniha, která potřebuje hodně trpělivé a zvědavé čtenáře. Určitě nezačínejte číst, pokud nemáte dostatek času. V knize je mnoho latinských úryvků, jejichž celý překlad je až na konci knihy, což je poněkud nepraktické a já je popravdě celé nečetla. Každopádně jsem si knihu užila a určitě si přečtu i nějaké další Ecovo dílo.

Tenhle román jsem četl několikrát a vždy s nadšením. Je tedy trochu překvapující, jakkoli přirozené, pocit, že před dlouhými lety se mi četla snadněji než dnes, kdy vidím ještě více vrstev. Eco, primárně špičkový italský historik, se na tomhle románu skutečně vyřádil.

Zdánlivě stěžejní je detektivní zápletka, která se drží standardů mnohdy připomínající i Sherlocka (myšleno pozitivně) a která vrcholí naprosto epickými scénami v závěru. Tady je toho víc. Eco tu zkompiloval vlastní vědění o středověku a nesmírně hlubokou lásku ke knihám. Nespočet zmínek řady nejrůznějších děl, a citátů z nich, doplňuje autorova hříčka se čtenářem, kdy do textu vkládá i vlastní tvorbu. Natolik skvěle, že onu hříčku lze bez nadsázky označit za samostatnou šifru.

Kromě toho je Jméno růže naprosto ohromující expozicí na témata středověkého klášterního života, kontroverzí víry, církve i filozofií, jejich prolínání, odporů. Když se zamyslím, Eco snad nevynechal nic z toho zlého, pokryteckého, krutého, co se v dějinách středověké církve objevilo. Přičemž nezapomíná ani na to docela sympatické.

Velmi tedy záleží na tom, jaký vztah k tomu všemu samotný čtenář má a v jakém rozpoložení knihu čte. Zaručeně bude knihu při každém čtení vnímat jinak. Někdy tu významnou výkladovou část ocení, jindy se zaměří spíš na zápletku, při jiné příležitosti bude lákán na literární díla a citáty. Jméno růže nabízí hodně. Je to labyrint, v němž lze lehce zabloudit, má několik tajných vchodů, mnoho místností a polic. A na každé stránce je cítit žár, nejdříve možná nenápadný, postupně však nabývá na síle.

Přečteno už několikrát, ale aktuálně pro nedostatek času odloženo. Skvělé čtení, ke kterému se vracím opakovaně.

Knihu jsem si vybrala jen do čtenářské výzvy... ano je pravda, že jsem už nějakou dobu po ní pokukovala...tak nadešel čas si ji přečíst...příběh se odehrává na opatství... vyšetřování záhadných úmrtí opatů během 7 dní... I přes podrobné popisy to zas tak špatné čtení nebylo...

(SPOILER) Někdy na střední v rámci povinné četby jsem si z knihovny půjčila Jméno růže, ale jelikož jsem nestíhala číst, půjčil mi spolužák tehdy videokazetu s filmem. Do té doby jsem nevěděla, že byla kniha zfilmována (a to velice povedeně). Už si ani nepamatuju, jestli jsem knihu vůbec četla. Ale tak mě tak srvběly prsty a říkám si, půjdu do toho, protože to je fakt skvělý příběh plný temna i humoru. Právě ta detektivní linka se mi líbí i s tím filozofováním Viléma i Adsona. Čtení trošku ztěžovaly pasáže diskutujících mnichů o tehdejších problémech náboženství vs. vrchnost, císař apod. Ale zase bylo vtipné, jak se do sebe dokázali mniši pustit bez servítek. Taky se celou knihou proplétají vztahy, které by měly být zapovězeny. Je to fakt skvělá kniha. I když čte se to docela obtížně, kdy jsou v textu celé odstavce latinsky a vysvětlivky jsou až na konci knihy (v případě e-knih se s tím nedá tak flexibilně pracovat). Ten závěr byl neskutečný - i když ho znám z filmu, tak stejně mě to dostalo. Když k tomu připočtu, že se tam Adso podíval po letech, co zbylo z opatství, bylo mi do breku. Celé to, jak je to vyprávěno, bylo jedinečné. Je mi líto Viléma i dalších, kteří měli osud, jaký jim byl uchystán. V závěru se mi líbily ještě doslov překladatele a historické události tehdejší doby v naší zemi.
Uvažovala jsem, že bych knihu zařadila do ČV 2026 - nedočtená kniha (rozečteno 2025), kniha odehrávající se na jednom místě (ale pak tam bylo těch míst více, ale ještě uvidím, protože ten hlavní nosný příběh je v opatství) nebo kniha odehrávající se 1 měsíc (tady máme popsaných 7 dní, ale jelikož vyprávění pokračuje do Adsonova stáří, tak asi ne).

Geniálně přiblížené prostředí ve středověku a opatství, ve kterém se děj odehrává. Autor ukazuje surové praktiky církve k lidem, kteří s ní nesdílí stejný názor. Veškeré odporující myšlenky v knihách jsou navždy střeženi v labyrintu jménem knihovna, aby se k těmto knihám v podstatě nikdo nedostal.

Velmi kladně hodnotím poutavý děj kolem záhadných zmizení mnichů. Ani mě nenapadlo na začátku, kdo za vším vlastně stojí.

Dvě hvězdy však odebírám za zbytečně podrobný popis zejména náboženských postav a různých příběhů, které absolutně s hlavním dějem nesouvisí a čtenáře knihy spíše nudí. Pokud se čtenář více neorientuje ve středověku nebo v náboženství, tak mu tyto úryvky vůbec nic neřeknou.

Tak toto bola poriadna pecka. Vypočul som si to ako rozhlasovú adaptáciu z roku 2002 v CZ - pri šoférovaní a bolo to veľmi pútavé.
Dej sa odohráva v kláštore medzi mníchmi, ktorí začnú záhadne miznúť. Do kláštora prichádza Vilém aj so svojim pomocníkom - aby odhalil tieto záhady. Dej sa odohráva okolo knihovne, vyskytuje sa tu viacero latínskych pojmov. Audio verzia je obohatené o rôzne kláštorné spevy a modlitby.