Jeho království - Jedenáct listů Marca Manilia Mezantiana z jara roku XXX. po Kristu
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38582/bmid_jeho-kralovstvi-EhG-38582.jpg
5
548
85
Historický román Jeho království pojednává o jednom z nejdramatičtějších úseků lidských dějin – o ukřižování Ježíše Krista.Vypravěčem románu je Říman Marcus Manilius Mezentianus, otec hrdiny románu Nepřátelé lidstva, který před nešťastnou láskou k Tulii utíká do vřavy Jeruzaléma a stává se zde účastníkem dějů, jež trvale ovlivnily jeho život. Stává se přímým svědkem Ježíšovy smrti, je zasažen hloubkou jeho poselství a s detektivní posedlostí pátrá po smyslu jeho slov a činů, setkává se s jeho učedníky, matkou, Lazarem, uzdravenými a ostatními svědky zázračného Ježíšova vlivu na své současníky. Poté, kdy je Petrem jako Říman vyloučen z řad vyvolených, nachází sám sebe v pokoře a dobrotě srdce. Waltari i v tomto díle mistrovsky přibližuje dávné děje a jejich kulturní a ideologické kořeny. Ožívají zde historické společenské reálie římského, egyptského, asyrského a židovského života.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2001 , Český klubOriginální název:
Valtakunnan salaisuus , 1959
více info...
Přidat komentář
Přestože jde o více než 60 let staré dílo, má stále co říci. Snad proto, že jeho děj se odehrává před dvěma tisíciletími a nějaké to půlstoletí na věci nic nemůže změnit. Já osobně jsem se tím pomyslně vrátil ke knize prof. Fundy „Ježíš a mýtus o Kristu“, která na mne mocně zapůsobila.
Literárních počinů, které jsou věnovány Ježíši Nazaretskému a okolnostem vzniku křesťanství, je určitě celá řada (já osobně mám slabost pro Kazantzakisovo „Poslední pokušení“), ale nebyl by to asi Waltari, kdyby k látce nepřistoupil svým osobitým stylem.
Protagonistou jeho románu jeho mladý Říman, který v osobě Ježíše a jeho učení nachází osobní spásu a svůj přerod – řečeno dnešními slovy – dokumentaristicky popisuje ve svých dopisech přítelkyni. Román díky tomu nabývá epistolárního rázu a přibližuje se tak evangeliím zvěstujícím příchod Krista a jeho království.
Dojem umocňuje zvolený jazyk (vždy si u takových příležitostí vzpomenu na jednoho současného českého chrliče historických románů a jeho velmi chudé vyjadřovací schopnosti), který v češtině podržel nádherný překlad Marty Hellmuthové.
Můj další Waltari bude, a to snad nikoho nepřekvapí, román „Nepřátelé lidstva“, jenž na „Jeho království“ navazuje.
Zmínku o Jeho království jsem sem vložil nejen proto, že mi zpříjemnilo část letošního léta, ale také kvůli pocitu, že stojí za to čas od času sáhnout pro starším titulu a připomenout si, jak se kdysi psaly historické romány.
Od Mika Waltariho jsem poprvé četla knihu Egypťan Sinuhet. Po dočtení ve mě příběh ještě dlouho ožíval a přála jsem si, aby pokračoval dál. Kniha Jeho království se mi dostala do ruky po přečtení románu Člověk, který se stal Bohem (Gerald Messadié) a myslím, že to bylo správné načasování. Měla jsem pocit jako bych pokračovala dál na pouti s Ježíšem Nazaretským v odkrývání jeho poselství. Těším se na navazující román Nepřátelé lidstva.
Knihu jsem shodou okolností četla v předvelikonočním období a vrhla tak na celé svátky zase trochu jiný pohled. Vlastně jsem nad tím v minulosti často přemýšlela, jak ta doba i všechno dění asi mohlo vypadat a působit, a proč je vyprávění zachycené v evangeliích pro dnešního člověka tak zvláštní a těžko pochopitelné. Celkově se mi dost věcí osvětlilo a to co jsem znala z Bible dost doplnilo a obohatilo. Lituji, že jsem se ke knize nedostala dříve. Reálie i problematika té doby jsou vylíčeny poutavě a dokázaly utvořit nějaký ucelený obrázek. Doporučuji proto všem, sama nejsem nějak aktivně věřící a velikonoční příběh byl vždycky až moc neuvěřitelný, abych k němu měla nějaký vztah. Ten se mi ale po přečtení této knihy změnil a jsem za to moc ráda!
Nádherný román, není tak napínavý a dobrodružný jako Sinuhet, ale rozhodně to nevadí. Já nejvíce oceňuji to, že příběh je paralelou k hledání Boha. Marcus ho hledá fyzicky, když cestuje po Judsku a Galileji, ale Waltari přitom popisuje hledání duchovní, které jsem zažila také a v mnoha situacích jsem se poznala, takže myslím, že knihu obzvlášť ocení věřící a nejvíc ti, kteří ve víře nevyrostli, ale našli si k ní cestu sami, protože právě o tom kniha je.
Waltari patří k předním autorům historických románů, jeho romány vtáhnou čtenáře do děje a doby a hrdinové nejsou povrchní a jednoduší. Dokonce u čtenáře mohou způsobit, že se o téma začne hlouběji zajímat nebo o něm přemýšlet. Četba po velikonocích ,v covidové době umocnila prožitek svobody a naděje.
Trochu jsem udělal chybu, že jsem si po přečtení prošel předchozí komentáře a teď mám pocit, že nemám co říct... Ale to může být i z knihy samotné, protože ten úžas z ní může přecházet až do oněmění. Určitě jedna z nejsilnějších knih, která mě kdy potkala. Odvážil jsem se k ní až po přečtení Nepřátel lidstva, takže se mi oba díly propojily zpětně, což bylo možná ještě lepší, protože je zajímavé číst úvahy hlavního hrdiny a přitom vědět, co ho čeká. Tím to dostává další rozměr. Nejvíc mě překvapilo, jak jsou si oba díly žánrově nepodobné – druhý na mě dělal dojem výpravného velkofilmu (který svojí efektností občas až přebíjí a znejasňuje vypravěčovu psychologii), zatímco tento je spíš komorní psychologické drama s prvky cestopisu. Skočíte do velikonočních událostí a všemu, co jim přecházelo i následovalo, doslova po hlavě. Vše je neuvěřitelně živé – postavy, prostředí i reálie. Bloudíte uličkami Jeruzaléma a nestačíte se divit. Když vyjdete z města, olivová krajina krásně voní, slunce praží do zad, oslí hřbet po boku se líně pohupuje, z cest pod nohama se jen práší a nabídnutá čistá voda chladí... A za tím vším hluboké otázky, pochybnosti, ale i zrající naděje. Autor se evangelií nejen drží, ale je i vhodně doplňuje a rozvádí – třeba to, co hlavní hrdina vidí v Ježíšově prázdném hrobě, je obraz, který už nikdy nezapomenu a vždy si ho už budu se Vzkříšením spojovat. Děj se posouvá spíš v poměrně dlouhých, ale až na kost opravdových dialozích (i monolozích), které vůbec nejsou nudné, protože v nich s trochou úleku poznáváte sebe sama. Setkání s Ním jsou tak živě skutečná a dojemná, že (stejně jako hlavní hrdina) už prostě nelze zůstat stejný. SPOILER: Ale přeci jen jedno překvapení, ne-li malé zklamání. Pořád jsem čekal, že vedle spousty biblických postav se hlavní hrdina setká i s Ježíšovou matkou, dokonce jsem v tom tušil možnou závěrečnou pointu, ale nestalo se – pouze ji dvakrát letmo zahlédneme. Ale nakonec si říkám, jestli i to nebyl záměr – Jeho království se před vámi otevírá, ale Její tajemství zůstává.
Složitá kniha, zvláštní jazyk, hodně postav... a to téma! Navíc naprosto dokonale, to musím zdůraznit, je popsané prostředí, a to snad ještě dokonaleji mimo město Jeruzalém. Cesta do Galileje, s oslíky, po kamení, trní, hloží... čtenářka vidí krajinu a skoro cítí vůně a pachy... Skvělé!
Vše je tady řečeno v anotaci a v komentářích. Jenom dvě poznámky. První: osobně 100% věřím v existenci Ježíše a v to, že činil tzv. zázraky. Jsou lidé, kteří mají schopnosti, možná ne tak silné, ale mají. Proč by je nemohl mít On, když (tím si nejsem ale moc jistá), krom toho, že byl synem lidským, byl především synem Božím? Povědomí o něm přetrvalo 2000 let, prostě nemohl být jenom vymyšleným neexistujícím mýtem.
Bohužel, (nejen) jeho učení, jeho "návrh ideálního systému" (jakož i mnoho jiných v průběhu staletí), dosáhlo změn ještě za jeho života, neboť lidé si je přizpůsobili tak, aby jim vyhovovalo, ať to mysleli třeba i v dobrém. Lidé už jsou takoví, nakonec z mnoha dobrého a užitečného udělají paskvil. .
Druhá poznámka: autor podle všeho nastudoval, co se dalo, použil dostupné písemné záznamy, jednoznačně především Bibli, aby popsal tu dobu, Ježíše, učedníky, Piláta a mnohé další historicky známé postavy. Vytvořil příběh, který působí velmi věrohodně.
Je to ale pořád jen vyprávění na základě dostupných zdrojů, byť poctivě nastudovaných a kvalitně pospojovaných fiktivní postavou Římana Marcuse.
Pokaždé, když čtu, že vznikla kniha popisující nějakou historickou událost, říkám si: jen ten, kdo tam byl, přímý účastník, jen ten ví, jak to bylo doopravdy. I to je ovšem ošemetné. Lidská paměť je krátká, člověk si uchová jen určité vzpomínky, ostatní kolem a kolem může být zkreslené. Navíc, stejnou událost vnímají různí lidé různě a podávají o ní různá svědectví. Takže takové popisy historie beru s rezervou - a to platí i pro Jeho království, ať je autor renomovaný a dal si s psaním velkou práci - což je vskutku vidět.
Co říct ke knize? Kdo se chce ocitnout na pár hodin v době, kdy byl život už dokonale civilizovaný, měl svůj řád, své prostředky, svůj styl, vstupte. Základní kameny společnosti tehdy byly úplně jiné, než jsou v naší době, což neznamená, že tehdejší lidé byli hloupí, omezení, barbaři. Vedli zajímavé, i když hodně náročné žití, ale ti lidé dokonale fungovali, šlapalo to - a to se mi moc líbí a otvírá mi zas nové pohledy a obzory.
A zamyšlení, které kniha vyvolává, stojí za mnoho. Jak to Ježíš skutečně myslel, jak toho chtěl dosáhnout, zda opravdu věřil, že jeho smrt na kříži přinese lidem vykoupení... to je hodně těžká otázka. Pokud dlí na nebesích u svého božského Otce, možná si říká: vám prostě není pomoci, lidičky.
Po přečtení jsem úplně cítila, jak se okolo rozzářilo světlo a mě naplnila radost. Sice fiktivní příběh, ale opravdu bavitě vylíčen a podložen biblickými fakty.
Nechce se mi poustet do dlouheho cteni, ale tato knizka mi byla doporucena. Jako katolik a nedavno navstevnik Izraele jsem byl rad, ze jsem se do knizky pustil. Evangelia snad znam, ale toto je jine kafe. Palec hore
Zatím jediný můj Waltari, četl jsem asi před 30 - ti lety tehdy ještě neznaje evangelia. Líbilo se mi a myslím, že by se mi líbilo i kdybych četl dnes.
Jsem rád, že jsem si knihu i přes její pro mě složitější formu a styl vyprávění přečetl. Znovu se k ní ale vracet určitě nebudu, protože mě zase až tak nezaujala. Nad smyslem několika pasáží jsem se ale i já v průběhu vyprávění zamyslel, knihu však ale také několikrát odložil, a proto jsem hlavně rád, že jsem jí po mnoha dnech úspěšně dočetl. První třetinu knížky jsem o tom uvažoval tak 10x, ale naštěstí jsem se zhruba po 100 stránkách sžil se stylem vyprávění a pak už stránky utíkaly správným tempem :-)
Protože v mém pomyslném žebříčku knih je Quo Vadis na prvních příčkách, byla jsem zvědavá na Waltariho a jeho pojetí raného křesťanství. A byla jsem velmi mile překvapena. Oceňuji, že autor se věnuje mnoha postavám z různých vrstev a národů a popisuje skrze ně rozporuplné reakce na události těch dní. Velmi hezky zpracovaná je i stěžejní zápletka, a to Marcusovo hledání cesty k víře (nebo lépe: Marcusovo hledání cesty do Jeho království). Sice v průběhu čtení nebudete tajit dech nad tím, co se v další kapitole stane, ale naopak je tu spousta zajímavých postav a částí k zamyšlení.
Tato kniha popisující historické dějinné události smrti a vzkříšení Ježíše z pohledu Římana, který hledá pravdu a cestu pro svůj život byla pro mě opravdu pozoruhodnou. Autorův úhel pohledu byl velmi netradiční a pro mě velmi objevný. Také se mi líbilo že postavy zůstaly lidské i se svými chybami a všemi pochybnostmi, předsudky a nedokonalostmi. Za mne velmi dobře zpracované téma, je vidět že autor je velikým znalcem a dříve než se do něčeho pustí věnuje spoustu času prozkoumání všech možných historických pramenů. Zkrátka psn Waltari byl Mistrem svého řemesla a v této knize to opět potvrdil.
Waltari prostě patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Knihu jsem dostala půjčenou, nevěděla jsem předem, o čem bude. Nadchla mě hned už jen tím, že se věnuje jednomu z nejdůležitějších příběhů lidstva - tedy Ježíši Nazaretskému. Pokud tedy nejste zrovna na to, abyste četli Evangelia, tahle kniha může dát fiktivní cestou alespoň přibližný obrázek o tom, co se tenkrát v Jeruzalémě stalo.
Jedna se o poutavě převyprávěný Nový zákon. Vzhledem k tomu, ze je vyprávění obsirnejsi, umožňuje člověku více se zamyslet, než kdybyste četli Nový zákon jako takový.
Zakázal jsem si toto dílo srovnávat se Sinuhetem, protože Marcus by obstál jen obtížně.
Tato kniha není o úžasně napínavých dobrodružstvích, je o vnitřním přerodu obyčejného člověka (ano, toto je první změna oproti ostatním Waltariho hrdinům, hlavní hrdina zde neodkrývá svůj neobyčejný původ jako v jiných Waltariho dílech).
Je to velké hledání vnitřní síly, víry a smyslu života, to celé zasazené do období vzniku křesťanství. Hledání cesty hlavního hrdiny je plné pochybností, ale i naděje a v paralele se vlastně podobně rozvíjí i nová víra. Finálně se pak obě linie postupně spojují.
Silné momenty střídá pozvolné rozvíjení děje a ano, nebyl by to Waltari, kdyby zde ženy neměly dost silný vliv na hlavního hrdinu.
Zkrátka, kouzlo knihy tkví v hledání vnitřního klidu, víry, osvobození a síly, je o vnitřním království božím. A za toto těch 5 hvězd nakonec dávám!
V komentářích níže je kniha srovnávána s Egypťanem Sinuhetem, který je údajně lepší. Asi mám štěstí, že jsem ho nečetla :-) Mně tahle kniha úplně strhla, a to i přes to, že jsem ji před pár lety dala stranou s tím, že to asi není moje téma, a sáhla po Tajemném Etruskovi. Ten byl dobrý, ale Jeho království je lepší. V obou příbězích ale vidím určitou podobnost co do psychologie některých postav. Až jsem si kladla otázku, proč jsou Waltariho mužští hrdinové tak beznadějní pitomečkové ve vztahu k ženám, které do nich div nekopou. Ale budiž, určité vysvětlení může plynout ze společenského postavení žen v daném období - v téhle knize je to patrné na srovnání římských a židovských žen. Nicméně, co bych Waltarimu opravdu vytkla, je ta část, (===možná malý spoiler===) kdy se Marcus setkává s "tajemným rybářem". Tak dlouho touží po setkání s Ježíšem, tolik toho o něm ví a přesto, když potká člověka se stigmaty, který ho navíc přiměje, aby se dotkl jeho ran, a mluví ta, jak mluví, Marcusovi nedojde, kdo před ním stojí... Ale jelikož sama píšu, vím přesně, z čeho to vzešlo a mám pro pana Waltariho velké pochopení :-)
Nedávám hvězdičkové hodnocení, jelikož jsem knihu bohužel nedočetla. Tento titul mi před časem půjčovala kolegyně s tím, že je to její oblíbená kniha, a já se na to tak o to víc těšila. A také mne kniha lákala svým tématem. Jenže já jsem se bohužel vůbec nedokázala začíst. Nevím, jestli to bylo tím překladem, nebo jestli takhle Waltari píše běžně, ale pro mne byla kniha příliš kostrbatá a těžkopádná. Nesedělo mi to, nečetlo se mi to vůbec dobře a je mi to líto. :-(
Štítky knihy
křesťanství Ježíš Kristus finská literatura Izrael starověký Řím rané křesťanství romány v dopisech, epistolární romány historické romány
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Kniha Jeho království - Jedenáct listů Marca Manilia Mezantiana z jara roku XXX. po Kristu je v
| Právě čtených | 14x |
| Přečtených | 756x |
| Čtenářské výzvě | 34x |
| Doporučených | 74x |
| Knihotéce | 283x |
| Chystám se číst | 239x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 6x |
Od Miky Waltariho jsem četla Egypťana Sinuheta (skvělé, 5*) a Pád Cařihradu, který byl pro mě napsaný tak nezáživně, že jsem ho jako jeden z mála knih nedočetla. Jeho království je něco mezi tím.
První polovinu knihy jsem přemýšlela o tom, jestli se mi vůbec chce bknihu dočítat. Pak to alespoň trochu vzalo jakýs takýs spád, ale ani tak to Egypťana Sinuheta nedosahuje ani náhodou.
Aby bylo jasno: mám ráda historii, tzn. mám ráda historické romány a mám ráda populárně naučné knihy o historii. Nevyhýbám se ani odborným knihám, pokud nejsou až moc suchopárné. Waltarimu se v Jeho království podařilo bravurně vyhnout všem těmto žánrům. Kdokoliv se zajímá o historii počátků křesťanství, je odrazený množstvím fikce, kterou si Waltari do knihy přidal. Z toho důvodu to rozhodně nemůže být populárně naučná kniha, koneckonců není tak psaná a ani neměla být. Historický román to je možná nejvíc ze všeho, ale na spràvný román je v něm na mé gusto příliš filozofování.
Prostě kniha mě jednoduše neoslovila, ale protože svoji hodnotu určitě má, tak 3*.