Jako v nebi, jenže jinak
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420192/bmid_jako-v-nebi-jenze-jinak-GCD-420192.jpg
4
587
155
Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.... celý text
Přidat komentář
Doopravdy se mi líbil jen příběh Michalea Stoniše. Z posledního příběhu o zabíjení panenek mám dost špatné pocity, nevím, jestli takhle uvažuje duševně zdravý člověk, upřímně doufám, že paní je v pořádku a nehrozí žádný prů.er. Čtyři hvězdičky kvůli překrásným fotografiím.
Děkuji, tak dojemné, milé, veselé, jaksi rezonují. Slzy v očích, Člověčí, jak kdybych tam někdy v minulosti žila...díky za ty příběhy, za ty lidi, za autora.
"Jeden případ, ze kterého jsem neměla radost. Mám kámen, který vyzařoval hodně pozitivně a silně. Půjčila si ho do ruky kamarádka, měla velké problémy, a v té ruce ho držela dlouho, hodně dlouho. Ať jsem pak dělala, co jsem dělala, byl ten kámen vyčerpanej. Nechci být nezdvořák, abych tu kamarádku, která má už beztak dost problémů, ještě zatížila vědomím, že není dost dobrá pro kámen. Každopádně se v tom kameni udála změna. Už se aspoň částečně spravil."
Už při první knize mě napadlo, že by bylo dobré mít ji doma. Druhá mě o tom přesvědčila. Čte se sice velmi lehce, ale bez ohledu na to, zda s daným člověkem souzníte či nikoli, zda je vám sympatický nebo protivný, v každém rozhovoru je „něco“, k čemu je třeba se vrátit. Přemýšlet o tom. Porovnat se svými názory, myšlenkami, představami, tužbami.
Tato kniha oproti prvnímu dílu přináší také poutavé nádherné fotografie. To z ni dělá ještě komplexnější dilo.
de facto druhej díl "raději zešílet v divočině". což je ale v pořádku, protože první kniha se mi líbila. tentokrát jsou zmínění podivíni a samotáři často vlastně ve svým světě šťastní. což v tom prvním imho tak úplně nebylo, ale kdo ví. divné knihy o opuštěných divných lidech. krásné fotky, ne sice již od pana šibíka, avšak poetické. hodně vnitřní, životní, rozervaný příběhy. člověk si po přečtení nafackuje - a řekne si ok, jsem v pořádku.
3*
Po prvních Šumavských samotářích jsem se hodně těšil, nakonec mě pokračování, šité na míru většině, zklamalo.
Místo hlubšího poznání jako u první osmičky se tady jelo čistě po povrchu a někteří \'podivíni\' si prostě jen vyprávěli své pravdy a jejich odpovědi jsem přeskakoval rovnou po přečtení přitakávající otázky. Místo životních zkušeností a (mnohdy neradostných) příběhů z prvního dílu to byla čistá exhibice dotazovaných s minimální přidanou hodnotou.
Samozřejmě že některé životní příběhy byly opravdu zajímavé a přečetl jsem je jedním dechem, když jsem se ale dostal k dalšímu brouku Pytlíkovi, na pár dní jsem knihu odložil, což u prvního dílu rozhodně nehrozilo.
Šité horkou jehlou.
Když jsem zjistila, že tato kniha existuje, tak jsem ji prostě musela mít :) Udělala jsem tu chybu a řekla si o ní Ježískovi a musela čekat do Štědrého dne, ale vyplatilo se! K těmto samotářům jsem měla mnohem blíže než k těm šumavským, přece jen většina z nich byla tak říkajíc více méně normálních. Ti šumavští byli více "exoty", ne všichni samozřejmě. Co mě na knize uchvátilo byly fotografie. Neskutečné povedené a dotvářely perfektně atmosféru.
Při čtení první knihy o šumavských samotářích jsem měl problém nějak souznít či vcítit se do osudů a životů lidí ,které pan Palán k rozhovorům vybral.U této druhé knihy jsem naopak čtení naprosto propadl a užíval si nádherných fotografií,tentokrát nikoliv Šibíka ,ale Johany Pošové.Čím to je ,na to asi nepřijdu a k chvále knihy si pomůžu vykradením a parafrází samotného Aleše Palána:
"Bylo mi ctí a živou radostí nahlédnout do malých osobních světů,poskládaných podle svých představ .
Ejchuchu!"
Na knížku jsem se moc těšila a teď dočteno. Jedním slovem skvělé! Zajímavé, místy dojemné, inspirující a nutící k přemýšlení. Fotografie dokonale podtrhují text. Po přečtení mám chuť začít číst znovu od začátku a zjistit, co mohu použít ve svém životě.
Za mě jasných 5*. Volné pokračování Šumavských samotářů, se mi velmi dobře četlo. Super fotografie, krásné zpracování knihy.
Naprosto dokonalé osobité fotografie podtrhující 8 lidských příběhů, které jsou psané formou nenuceného rozhovoru. Líbí se mi, že lidé v této knize se pro život mimo dnešní konzumní a materiální svět rozhodli sami, mají rádi zvířata a přírodu. Někteří samotáři mi byli sympatičtí, někteří méně.
Nejvíce mě oslovil příběh Bajzy a jeho svérázný humor, vynalézavost, zručnost, láska k přírodě a zvířatům. A nejvíce jeho historka o umělém dýchání krávě.
"Sevřeš jí hubu a ucpeš jednu nosní dírku, teda díru. A do tý druhý foukáš. Musíš pořádně, je to kráva, ale rozdejcháš ji, fakt že jo. Nemůžeš to dělat z huby do huby, to by nešlo, protože ona má hubu přes celou tlamu. Takže do nosu, nezapomeň!"
Když potřebuji pohladit na duši, vezmu knížku, prohlížím její nádherné fotografie a sním.
Zo šumavských samotárov som bola nadšená, preto ma veľmi prekvapilo skoré vydanie tejto knihy, ktoré je akoby voľným pokračovaním. Viac samotárov, zo všetkých kútov Čiech a Moravy, opäť hlboké rozhovory o ich živote, názoroch. Ale ku mne to proste nepreniklo. Možno, keby bol väčší odostup medzi knihami, ale takto mi to prišlo už trošku komerčné. Mrzí ma to, pretože šumavských samotárov som ohodnotila ako knihu roka 2018. Nuž, stáva sa, do ďalšieho voľného pokračovania už nepôjdem.
Vďaka za túto nádhernú knihu p. Palánovi, pre mňa veľmi obohacujúce a dojímavé čítanie, ktoré sa ma miestami hlboko dotýkalo. Áno, je dobré vedieť, že takýto ľudia tu niekde žijú, a že nám niekto ich životy a myšlienky sprostredkoval. A áno, aj keď je jednému akože jasné, kde je stred a kde okraj, predsa, keď to vidí napísané čierne na bielom v inom kontexte, môže dostať nečakaný plný zásah... Takže nakoniec za 5*.
Doufal jsem, že to bude opět za pět, ale stejně jsem spokojený, a děkuji Prostoru za další výpravnou, dotaženou knihu. Je osvěžující číst otázky empatického tazatele, i poctivé, syrové, v lecčems jaksi starosvětské odpovědi lidí, kteří netráví svůj čas tam, "kde je to celé ze středu vymknuté, šíleně roztočené", v komfortu, informační mlze (podle výzkumu přijímáme za den tolik informací, jako člověk před sto lety za celý rok) a téměř permanentním soužití s jinými lidmi se všemi klady i zápory jako většina z nás, ale v tichu, které často přináší trochu jiné poznání, jistou moudrost, a v neposlední řadě vertikalitu, o kterou se většina z nás dobrovolně ořezala do té míry, že paradoxně ani trochu nechybí. Je dobré, důležité a povzbuzující vědět, že takoví lidé vedle nás stále žijí, a o čem zrovna oni přemýšlejí. (O čem přemýšlí většina z ostatních, víme většinou o mnoho víc, než bychom vědět chtěli.) A že se takový člověk "ocitá blíž centru nenásilného a přirozeného běhu věcí", kde "v míru všecko plyne a vzájemně se přátelsky stýká". Prostě jako v nebi, jenže jinak.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Kniha Jako v nebi, jenže jinak je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 788x |
| Čtenářské výzvě | 147x |
| Doporučených | 60x |
| Knihotéce | 195x |
| Chystám se číst | 302x |
| Chci si koupit | 95x |
| dalších seznamech | 10x |
krásná kniha i jako objekt (a příjemný povrch desek jsem si často bezděky pohladila).. dobře, že je tak velká, že se nedá vzít na čtení do MHD. V klidu domova si ji člověk vychutná líp. Zajímavé sledovat sebe samu, jak každý ze zpovídaných ve mně vyvolával jiné pocity.. nejvíc se projevily jako dva protipóly - úžasná silná paní z Člověčí (včetně okouzlujícího autentického přepisu) a nemluvný poustevník, který mě prostě dráždil. Stokrát jsem v duchu pocity zaháněla a chtěla zůstat "nestranná".. marně :-)