Devadesát dnů za železnou oponou
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379386/bmid_devadesat-dnu-za-zeleznou-oponou-ALr-379386.jpg
4
124
32
Málokdo ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez – tehdy nepříliš známý mladý novinář – v komunistickém Československu… Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu východního Německa, Polska, Maďarska a ČSSR. Tyto cestopisné eseje, v nichž Márquez vystupuje jako velice přesný a originální pozorovatel, vycházejí česky poprvé.... celý text
Fejetony, eseje Literatura naučná Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
De viaje por Europa del Este , 1978
více info...
Přidat komentář
Tak trochu jiný Marquéz. Reportáž z cest na Východ. Zajímavá je autorova reflexe poměrů v ČSSR, které popisuje jako takřka ideální. Nejsilnější je autor tam, kde popisuje takřka banální situace s lehce komickým nádechem; tam někde je znát autorův jemně ironický styl a mimořádný pozorovatelský talent a umění vyprávět, které později zúročil ve svých románech.
Zajímavá sonda za železnou oponu padesátých let minulého století. Skvělé nahlédnutí na každodenní život lidí v tomto politickém zřízení. Knížka určitě stojí za přečtení.
Díky knize se dozvíme jak na autora země působily, jeho postřehy jsou pozorohudné-např. viz. punčochy. Zaujal mě vtípek s hodinkami
Výborná kniha :-) Jako vždy vynikl jeho výjimečný pozorovací talent, do detailů popsal co viděl a zažil.. A samozřejmě mi udělalo radost pozitivní vyjádření o naší zemi.. :-) Líbí se mi, že to není jen strohý soupis informací, ale že člověk při čtení dokáže cítit to co on, když to zažíval :-)
Márquez se v druhé polovině padesátých let rozhodl vydat za „železnou oponu“ sovětských zemí a přinesl skvělé svědectví - reportáže psané s odstupem a porozuměním, neviděl nic černobíle, snažil se nahlédnout pod učesanost SSSR připravenou pro cizince a zaměřil se na obyčejné lidi, všímal si detailů a lidskosti. Tahle poměrně útlá knížka reportáží z NDR, Československa, Polska, Ruska a Maďarska rozhodně stojí za přečtení.
„Netoužil jsem vidět Sovětský svaz hezky učesaný, aby přijal návštěvu. Země, stejně jako ženy, je třeba poznat tak, jak ráno vstanou.“
Příjemné přiblížení stavu zemí pod Sovětským "vedením". Je zajímavé sledovat, že v té době nebylo pouze vše černé a bílé, ale měli jsme i hodně odstínů šedi.
Mladý kolumbijský novinář (a budoucí nositel Nobelovy ceny) měl potřebu nahlédnout za železnou oponu.
Pro nás Čechy je jistě zajímavé, že pro tohoto pozorovatele působilo v roce 1955, z tohoto bloku, Československo a především Praha nejzápadnějším dojmem.
Mě zaujala ta rozdílnost v pojetí socialismu, jistě způsobená právě rozdíly v národních povahách.
Východní Němci byli naštvaní, ale poslušní a odevzdaní. Češi žili dál stylem co Tě nepálí, nehas, ono to někdy přejde. Poláci bohatýrští i melancholičtí, komunisté i katolíci.
Rusové, přes svou pozici "dovozců" socialismu se toužili vrátit domů. Maďaři byli vyděšení po tom co se pokusili socialismus sobě přizpůsobit a Rusové jim to důrazně rozmluvili.
Moc se mi líbil popis moskevského festivalu i amerického, Západního Berlína.
Snad bude někde příležitost dočíst si zbytek Maďarské reportáže.
Německo, Československo, Polsko, SSSR a Maďarsko. A kolumbijský spisovatel, který jimi v polovině padesátých let projíždí a s odstupem, shovívavostí a smyslem pro humor popisuje, co vidí a s čím se setkává. Kupodivu u něho Československo vyhrává na celé čáře, co do množství zboží i svobody; ale ať zde či v dalších zemích za železnou oponou (co je na jedné straně červenobílá závora, na straně druhé pás země, zničené jako uprostřed války) jako by absurdno, někde roztomilé, někde obludné, vnímal s laskavostí, s níž ve svých fikcích rozhodně neplýtval. Stojí za přečtení, už pro překvapivost některých poznání; hvězda dolů pro vydavatele za chybějící část maďarské reportáže.
Není to úplně špatná kniha, ale nadšením tedy nepřetékám. Reportáž mi přišla poněkud dost neučesaná, což bude pravděpodobně kvůli tomu, že jde o kombinace vícero autorových textů z různých dob. A tak zatímco v některých částech jsem se nudil nad líčením toho kdo s kým na co tancoval, a co mu řekla hajzlbába, v jiných částech se mu daří poutavě líčit atmosféru. K nejzajímavější části pro mě patřila přirozeně návštěva ČSR, a poté pobyt v Moskvě.
Ačkoliv autor měl jistě pozorovací talent, po faktické stránce je nutné brát reportáž s velkou rezervou. Někdy opakuje drby a mýty (kapitola o návštěvě Osvětimi je jich plná), nebo mu unikají historické souvislosti, a pak se diví tomu co vidí okolo sebe (Viz např. porovnání ČSSR a NDR či Polska - zatímco do Polska byl komunismus implementován uměle jako cizorodý prvek a katolických Poláků se na názor nikdo neptal, v tradičně levicové ČSR si lidé KSČ sami zvolili a režim disponoval v 50. letech obrovskou podporou, která se promítala do loajálního budování "jejich" režimu. A podle toho to taky vypadalo.).
Vím, že bych asi chtěl moc, ale myslím, že knize dává váhu spíš spisovatelovo jméno, než reálný obsah reportáží. Zajímavé téma "východ očima západních obyvatel" je možné zpracovat lépe a komplexněji.
Latinská amerika například zde:
https://www.databazeknih.cz/knihy/ceskoslovensko-ocima-latinskoamerickych-intelektualu-1947-1959-361330
Márquez podnikl v 50. letech několikaměsíční výpravu do Evropy, něco o tom napsal, to něco je pak v této knížce. Dvě kapitoly jsou věnované pobytu autora v tehdejším Československu. Snad není třeba dodávat, že pohled čelního amerického představitele magického realismu na poválečnou Evropu musí bezpodmínečně být neodolatelným čtením.
Co mě nejvíce překvapilo, je kosmopolitní vyobrazení Prahy (a Čechů obecně). Naše Praha se údajně nijak nelišila od kapitalistických metropolí. A když jste vyjeli z Prahy na venkov, mohli jste s místními mluvit plynnou francouzštinou. Ne že by naše tehdejší země nepatřila k nejvyspělejším oblastem světa (zvláště z pohledu obyvatele karibské Jižní Ameriky), já sám si masarykovské Československo idealizuji, tohleto ale bylo moc už i na mě. Možná měl Márquez štěstí na lidi kolem sebe. Kladu si však otázku, kam se všechna ta elegance a všechen ten kosmopolitismus s časem vytratily?
Spíše reportáž z tříměsíčního pobytu trojice Zápaďáků ve východním bloku. Mě nejvíc zaujalo, v jak dobrém světle vykreslují Československo oproti Polsku, Východnímu Německu a dalším zemím. 50. léta asi byla jakousi labutí písní rozvinutého Československa.
Štítky knihy
reportáže střední Evropa železná opona kolumbijská literatura hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Kniha Devadesát dnů za železnou oponou je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 162x |
| Čtenářské výzvě | 35x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 73x |
| Chystám se číst | 78x |
| Chci si koupit | 23x |
| dalších seznamech | 1x |
Márqueze mám moc ráda a patří mezi mé oblíbené autory, ale jako novinář mě příliš nenadchnul, dokonce mě chvílemi i nudil. Je zkrátka znát, že reportáž z východní Evropy je stará už přes šedesát let. Ačkoliv má autor výjimečný pozorovací talent, výsledek jeho pozorování se dnes jeví víc než naivně. I když jsem byla samozřejmě vlastenecky potěšena, že z toho srovnání oproti východnímu Německu, Sovětskému svazu, Polsku a Maďarsku vyšlo Československo vlastně bez ztráty kytičky, nemohla jsem se ubránit pocitům, které by se daly shrnout slovy: co ty můžeš vědět. Každopádně ale doporučuji k přečtení, je to zajímavý pohled za železnou oponu očima z druhého konce světa.