Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332476/bmid_co-by-muj-syn-mel-vedet-o-svete-sXU-332476.jpg
4
892
273
Fredrik Backman vtipně stírá všechny úzkosti a nedostatky rodičů jednadvacátého století v půvabné knize plné upřímných obav a nepodmíněných vyznání lásky, která zasáhnou čtenářovo srdce. Mému synovi. Už teď se ti omlouvám. Za všechno, co udělám špatně. Za všechno, k čemu se nedostanu. Za minibus. Za kraťasy. Za tričko s nápisem „Správní chlapi váží přes 90 kilo“. Za snahu dát si „high five“ s tvými kamarády. Za tuto knihu. Knihu o věcech, které bys měl podle mě vědět o světě. O fotbalu, IKEA, o tom, jaké to je být mužem, o Bohu a smažené snickersové zmrzlině. O tom, jaké to je ztratit klíčky od auta a proč musel táta zabít zpívající plastovou žirafu. Tato kniha je především o snaze být dobrým rodičem. Protože chci, abys věděl, že jsem se vážně snažil úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nikdo negooglil tolik jako já.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Humor
Vydáno: 2017 , HostOriginální název:
Saker min son behöver veta om världen , 2012
více info...
Přidat komentář
První "pojednání" o hovínku mě pobavilo, říkal jsem si, že to bude fajn knížka u které se zasměju. No, vydrželo to tak do poloviny. Postupně to tak nějak upadalo do stereotypu až už ty "pokusy" o vtip ani nebyly vtipné a spíš to bylo takové jako být vtipný za každou cenu. Od půlky knížky už jsem tak nějak průběžně sledoval, kolik vlastně ještě zbývá stránek a kdy už teda bude konec. Krátké kapitoly jsem si užil, u těch dlouhých jsem stíhal přemýšlet i o něčem jiném a musel jsem se vracet, abych věděl o čem čtu. Tři * jen proto, že jsem se občas opravdu nahlas zasmál a úryvky pobavil zbytek rodiny.
Ač "Muž jménem Ove" mám zařazené mezi moje nejmilejší, tato kniha mě tedy naprosto zklamala. Mám ji jako audioknihu a ten přednes mi jde vysloveně na nervy. Zkusím ještě jako knížku, ale zatím odkládám.
Tohle mě dostalo. Báječná kniha. Sebekritická, vtipná, lidská. Skoro každá kapitola mě rozesmála. Logistika hovínek, co tě fotbal může všechno naučit... Neustálé narážky na IKEA byly taky zábavné, nevím, co proti tomu obchodu autor má :-).
Převažují historky a vtipné povídání, sem tam se objeví i nějaké skutečné ponaučení. To je pak jednoduché, hezky podané... pod většinu z nich bych se podepsal. Tohle mi utkvělo:
„...na dvě věci v životě není nikdy pozdě. Na omluvu a na přidání majonézy.“
„... najdi si takovou dívku, která tě má ráda ne proto, jaký jsi, ale navzdory tomu, jaký jsi. A až s ní budeš stát ve Skříních a úložných prostorách (IKEA), nemysli tolik na nábytek. Mysli na to, že sis našel někoho, kdo je ochotný ukládat svůj bordel s tvým bordelem...“
„...takže si hraj, uč se, hoň se za svými vášněmi, najdi si někoho, koho budeš milovat, snaž se, jak nejlíp umíš, buď slušný kdykoli budeš moct a tvrdý kdykoli budeš muset...“
V některých situacích jsem se viděl (jako jeden z mnoha rodičů, kteří tápeme, ale přitom se snažíme dělat vše co možná nejlépe...) Z textu výslovně i mezi řádky neustále dýchá tolik lásky. Tak krásně a přitom tak nějak normálně, mile.
A ještě:
"Když chystá snídani manželka, v kuchyni to vypadá jako v reklamě. Když chystám snídani já, vypadá to tam jako v DOOMu 3. Tady mi někdo něco tají."
Jednoznačně *****. Všem doporučuji !
P.S.: A vysvětlení synovi, proč jsou na světě války, jak s tím souvisí Bůh a letiště... no to prostě nevymyslíte. A přitom je to tak přesné!
Slibné a nosné téma utopené v sentimentu a neustále se omílajícím citovém vyznání k synovi - což je, samozřejmě, pěkné, ale po chvíli docela otravné. Několik málo opravdu vtipných pasáží a pěkně vypointovaných příběhů, zbytek jakási vycpávka knihy. Navíc psáno stylem, na který já nejsem stavěná.
Abych ale jen nekritizovala, tak dodávám, že se Backman téma snažil podat opravdu něžně a citlivě a v tomhle smyslu slaví vcelku úspěch.
Moc milý koktejl. Moderní i staromódní, jemný i drsně vtipný. Často milá ironie. Chlapský svět, ve kterém holky nemají vždy místo a je to správně.
Občas láskyplný a něžný - vůči synkovi i mamince. Má hodně co do sebe a každý si v něm může najít to své. Občas kapitola, co jsem přeskočila - Ikea například, ale celek spíš pobaví, je-li bráno s nadhledem. Ten je důležitý. Nesmí se vše brát příliš vážně:) Asi nejvíc mě dostala kapitola Co bys měl vědět o mužství. O vztahu otce k dědečkům synka a vůbec vztahu a nadhledu mezi generacemi.
Syn čeká syna každým dnem - těším se až mu něco přečtu a společně se zasmějeme :o)
Čekala jsem teda daleko víc, podle reakcí tady. Některé pasáže byly vtipné ale že bych se celou knížku válela smíchy to fakt ne.
Mam Backmana moc rad (Ove, Babicka, Britt-Marie) a "Syna" jsem zacal poslouchat jako audioknihu. Dost me to otravilo, vubec me to nebavilo.... :( (Ac muz, nejsem zrovna zastance fekalniho humoru a prvni kapitola mi zase tak vtipna neprisla.)
Nejaky cas jsem to nechal ulezet a ted si knihu precetl sam. A nelituji!!
Backman je niterny a opravdovy. Na rozdil od predchozich knih tato nema pribeh, ale jedna se o radu zamysleni nad podstatnymi vecmi v zivote. I proto si myslim, ze vlastni cteni s vlastnim tempem, pauzami na premysleni a konfrontaci s vlastnimi nazory je tu hodne dulezite.
Nedokazu (po)soudit, ale nedivil bych se, kdyby nekteri ctenari s relativne prikrymi komentari byli bezdetni... ci nezamilovani... :)
S ohledem na tema se primo nabizi srovnani Dominika Landsmana (Denicek moderniho fotra atd.) s Fredrikem Backmanem. Oba se snazi zpracovat totez, oba jsou vtipni, ale kazdy je uplne jiny. Zatimco u Landsmana jsem se chechtal o 106, Backmanuv humor je mily, dojimavy. Pritom jsou oba sebeironicti, inteligentni a zaujimaji stejny (ci hodne podobny) postoj. Coby otec si nachazim svoje u obou autoru :)
Dobře napsané (tj. žádné omílání, Fredrik to s textem umí, jde rovnou na věc). Dále od autora jako vždy nápadité a vtipné. Nepraktické a nepoužitelné rady a postřehy mi tolik nevadily, jsou tu pro zasmání. Jen krátké roztříštěné pohledy na svět bez souvislého příběhu mě už tolik nebraly. Přiznám se, raději jsem zavzpomínal na Oveho a babičku, která se omlouvala.
Tahle kniha je dle mého spíš návod jak vysvětlit synovi, že muži jsou neschopní a maminka vše zvládne. Něco jako Prasátko Pepa pro dospělé. Přijde mi, že tato kniha je spíše než pro muže psaná pro ženy, ostatně to ony většinou kupují tento druh knih, takže chápu proč je tak úspěšná. Já ji bohužel musela odložit, protože nechci, aby si můj syn myslel, že nejlepší věc, kterou muž dokáže, je že si najde ženu, která to vyřeší za něj.
Krátká, humorná kniha. Přečtená velmi rychle. Oddechová záležitost. Synovi a strastech rodičovství, lásce ke své ženě. Ani mi nevadilo, že to není kniha s příběhem. Je to o vnímání světa, situací a postřehů dospělého muže, který má syna a dává mu do života to, co každý otec synovi. Místy až dost intimní pohled do soukromí autora. Ale asi mu to moc nevadí, když čtenáře pozval tak blízko k sobě domů.
Tahle knížka by se měla jmenovat spíš "Slasti a strasti rodičovství, aneb jak zvládám být otcem". Je to takové humorné vyprávění z pohledu otce. Pokud ale nemáte rádi černý humor, nesedí vám peprné výrazy a ironie, či nemáte ještě vlastní zkušenosti se slastmi a strastmi rodičovství, tak se této knížce raději vyhněte. Knížka je totiž tím vším nabitá. Ale když vám takovýto styl sedí, budete se bavit a každou chvíli smát nahlas.
Já jsem nejdřív u první kapitoly vážně uvažovala, že ji odložím. Čekala jsem totiž něco jako Ove nebo Britt-Marie a ne úvodní kapitolu plnou ho.ínek :-). Naštěstí jsem to nevzdala a četla dál. A pak už jsem se někdy smála a to kolikrát i nahlas, občas jsem musela v duchu souhlasit, že má pravdu, a občas jsem zírala, jak se mladý tatík může cítit. Po začtení jsem začala poznávat Backmanovu schopnost popsat vše s tak velkou dávkou empatie, že se čtenář bez problému vžije do pocitů hrdiny. Jen to zkrátka bylo jiné, vzaté z úplně jiného úhlu.
V této knize vás nejvíc pobaví a vtáhne do děje to popisování historek, v kterých najdete podobnost s historkami ze života, ať už vlastními nebo okoukanými v sousedství či vyprávěnými známými. Popisování je to hodně nadnesené, přibarvené, trochu ironické, ale humorné a odlehčené. To je hlavní v celé knize. Některé pasáže sice působí trochu křečovitě, peprné výrazy nechybí snad v žádné větě, ale určitě vás kniha pobaví. Tedy, jak už jsem psala v úvodu, za předpokladu, že vám takovýto styl vyprávění nevadí. Kniha tedy nepatří k Backmanovým klasikám, některé pasáže už při příštím čtení přeskočím, ale některé si pro odreagování a pobavení určitě ještě někdy přečtu. Knížka se může klidně číst na přeskáčku, nejedná se totiž o souvislé vyprávění, ale je složena ze spousty krátkých i delších historek.
A malá ukázka humoru a stylu psaní:
JO. TÁTA VÍ
Ostatní tátové to určitě umí vysvětlit nějak pěkně, pedagogicky.
Že přiletí čáp a tak.
No, ale, víš… Tvůj táta se do toho vysvětlování trošku zamotal, abych tak řekl. Táta měl poněkud přehnané ambice. Chtěl to pojmout jako realistickou story.
Táta to měl radši vzít jednoduše.
Táta ví.
Problém je v tom, že pokud budeš ve školce vykládat, co táta prováděl s čápem, tak reálně hrozí, že tátu zavřou. Jasný?
Takže táta to radši vezme od začátku a po pravdě.
Jo?
Tak jo:
...
Milý SynuFredrikaBackmanajehožjménozacelouknihuvůbecnepadne,
co bys měl vědět o světě? Měl bys vědět to, že Tvůj tatínek je skvělý spisovatel, který dokázal dojmout mnohem víc lidí, než se Ti kdy podaří poznat. Každopádně to ale moc neplatí pro tuhle knihu. Ta je osobní. Skoro jsem si místy říkala, že i osobní měla zůstat. Třeba si dokážu představit scénu, kdy už jsi dospělý, doma oznámíš, že se svojí partnerkou čekáte další Backmaňátko a bum, tatínek otevírá šuplík a dává Ti rukopis téhle knihy. Myslím, že by sis to mnohem víc užil, než takhle, kdy o tom, co bys měl vědět o světě, čteme i my, osobně nezainteresovaní...
Nicméně i v téhle knížce místy probleskne typický Backman a chytí nás, osobně nezainteresované, za srdce. A místy rozesměje. Co si přát víc? Milá oddechovka, vhodná obzvláště pro rodiče hodně malých dětí.
Moje prvotina od Backmana. A je možná dobře, že začínám touhle knihou, jelikož je to podle všeho ta z nejslabších.
Působí to na mě strašně uměle. Jako kdyby si autor řekl, pojďme napsat procítěnou a vtipnou sondu do duše čerstvého otce. To přece vždycky táhne. Jako literárně to je samozřejmě mnohem na vyšší úrovni než Landsmannův Deníček moderního fotra, nebo M.M.Cabicar (tam totiž ty umělě vytvořené a přikrášlené scénky křičí vyloženě do světa "jsme vymyšlené"), ale pořád je to umělotina. Ale taková hezká umělotina.
Je to milé, čtivé, úsměvné, zvládnete to do 3 hodin v klidu i s kafem a ten, kdo již nějaké to dítě má si připomene krásy rodičovství s nostalgickým výrazem ve tváři.
Backman navíc trefně popsal některé pocity
- "Dlouho jsme platili za největší egoisty v dějinách lidstva, dokud jsme se nestali rodiči a neuvědomili si, jak jsme vlastně bezvýznamní."
- "Jedním z mála způsobů, jak se utvrdit v tom, že jsme obstojní rodiče, je dělat z ostatních špatné rodiče"
..no a jak je známo, jakmile se s autorem trochu ztotožníte, začne vám být sympatický.
Začátek knihy mě moc neoslovil. Některé kapitoly (ty krátké) mi ani nepřišly zajímavé (to, že se autor přiznává, že neumí vyměnit žárovku, mi přišlo velmi bolestivé). Druhá půlka, ale již byla vtipná a povedená a autora jsem tam už víc poznávala. Přesto se u něj budu spíš vracet k jeho románům, než k tomuto vyznání. Ale samozřejmě musím uznat, že některé části byly hodně dojemné.
Ne tak úplně můj šálek kávy. Někdy je autorův humor příliš křečovitý, některé skutečnosti se mi zdají z mého pohledu spíše smutné než humorné. Nicméně párkrát jsem se zasmála a líbila se mi poslední kapitola.
Štítky knihy
eseje švédská literatura výchova
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kniha Co by můj syn měl vědět o světě je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 1 194x |
| Čtenářské výzvě | 192x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 321x |
| Chystám se číst | 319x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 11x |
Fejetonky, podezřele poslepované do celku, hluboko pod úrovní autorovi obvyklou.