Cizinec
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/5749/bmid_cizinec-q7r-5749.jpg
4
2288
2288
Hlavním hrdinou existenciálního románu Alberta Camuse je úředník Mersault, Francouz žijící v Alžíru. Dozvídá se, že mu v několik kilometrů vzdáleném útulku zemřela matka, a jede jí na pohřeb. Protože ji dlouho neviděl a navzájem si už neměli co říct, nijak ho její smrt nezasáhla. Na pohřbu neplakal, dokonce ani neznal její věk a hned druhý den šel se svou milenkou Marií do kina na komedii, jako by se nic nestalo. Poté se setkává s Raymondem, kterého opustila milenka a on se jí chce pomstít... Ve druhé části knihy Mersault uvažuje o životě a jeho smyslu, potýká se s vnitřní prázdnotou. Odmítá se obrátit k Bohu, přestože jej k tomu neustále přesvědčuje kaplan.... celý text
Přidat komentář
APATIE!
Kniha vzniká za druhé světové války (ačkoliv se podle všeho během války neodehrává). Milióny mrtvých, zraněných a zbídačených… Zabíjení je na denním pořádku. A vy po někom chcete, aby projevil lítost nad ztrátou své matky? Vždyť přeci hrůza, bída a děsy jsou na denním pořádku a stávají se novým normálem. Proč bych měl přemýšlet nad tím, že jsem někoho zabil? Vždyť se to děje pořád a všude. Ono to není normální, zcela běžné? Proč se divíte, že nejsem smutný? Proč mě odsuzujete za něco, čím je celá společnost prolezlá? Proč bych měl nad něčím přemýšlet, proč bych měl v něco věřit, pociťovat lítost? Proč věřit ve vyšší ideály, ideje a zářnou budoucnost? Stačí mi prostá fakta. Život je jen rutina, všednost, kterou je nutno prožít. Stejně jednou skončí. Na mé existenci přece vůbec nezáleží, dějinny plynou dále.
Mersaulta si lze představit také jako symbol celé společnosti, která neví, jakým směrem by měla směřovat (nezná cíl, ztratila víru) a stojí před soudem. Nakonec je odsouzena k smrti (zániku). Přestože už je jasné, že stojí před nevyhnutelným zatracením a zkázou, ani v tu chvíli není schopna odstoupit od svého směřování a zvrátit vytyčený směr.
Zároveň musím připustit, že mi je postava hlavního hrdiny sympatická. Proč by mě mělo okolí (společnost) nařizovat chovat se tak či onak, přestože daný pocit v danou chvíli necítím a nemíním se přetvařovat? Proč se musím projevit před nimi? Jsem snad méněcenný, když to neudělám? Mají ostatní právo mě za takový přístup soudit nebo hodnotit? Ať si každý odpoví po svém :)
Útlá knížka o 150 stránkách a přitom dílo pořádného kalibru, tak to je Camusův Cizinec.
Mersault obyčejný vyvrhel společnosti bez emocí, který se nechová tak , jak se od něho čeká? Za co byl vlastně odsouzen k trestu smrti? Za vraždu? NE ! Byl odsouzen za to, že byl povznesený nad lidskou společností, kterou nebral příliš vážně.
S hlavním hrdinou se ztotožňuji a dokonale chápu jeho pocity.
V jednom komentáři zde zazněla úvaha, zda-li by hlavní postava mohla být reálná? MOHLA ! A lidé jako je Mersault, to mají v našem lidském mraveništi vždy hodně těžké, protože stačí, abyste trochu vybočili z řady a už na Vás budou koukat, jako na člověka "divného".
Cizinec je perfektně, čtivě napsaná knížka, která mě dlouho zůstane v hlavě a kdyby to šlo, dala bych v hodnocení o hvězdičku víc. :-)
Byl jsem vděčný za vydání s doslovem Evy Beránkové. I bez něj by šlo poznat, že se Camusovi něco hodně povedlo, ale až díky závěrečnému rozboru jsem se dozvěděl, kolik různých otázek kniha v různých lidech vzbudila. Dostala mě jednoduchost téhle novely. Beru ji jako další doložení faktu, že velká témata nepotřebují akademickou onanii (příkladem té budiž nedávno zesnulý Eco, jehož textům prostě částečně nerozumím a nemyslím si, že je to pouze mou intelektuální nedostatečností). Cizinec je důkazem, že nejlepšími přenašeči filozofických otázek a názorů jsou zdánlivě prosté a stručně odvyprávěné příběhy. Proč tedy nedám absolutně kladné hodnocení? Je to kvůli hlavnímu hrdinovi. Rozhodně nesdílím pohled na něj jako na nevinného člověka, kterého drtí zlá hloupá společnost, hájící uniformitu a konvence. To mnozí nepřijali ani u Hepnarové, reálně zoufalé vražedkyně, ale u Meursaulta na to máme přistoupit? Ne, že bych nedokázal pochopit otupělost, naopak, někdy je mi bližší, než bych si přál, ale spojuji ji s depresí, ne lidskou přirozeností, jak by mohl Camus podsouvat. Svoboda přece není synonymem vakua, zcela nulových očekávání. Existence konce ještě sama o sobě nemusí znamenat, že cesta k němu je o ničem. Na Cizinci cosi nesedí (a možná právě proto je to výjimečné dílo)... Mohla by hlavní postava být reálná? Necítí ani nic, ani dost. Není tedy ani psychopat, ani v pomyslné emocionální normě. Připusťme, že takoví lidé žijí, proč by ne. Ale proč je tak vyprázdněný někdo mladý a sociálně obratný (má zaměstnání i sexuální život)? Jasně, úspěch ještě nerovná se vnitřní naplnění. Jenže nevytvořila by pasivita, ten pohled na život jako zbytečnost a rutinu, většího asociála? Proč někdo částečně plochý, netečný, spáchá extrémní čin? Jiný komentář tady podsouvá, že komu bude svobodný hrdina připadat neuchopitelný, ba přímo nedefinovatelně odporný, ten žije v iluzorní realitě falešného štěstí a pocitu dokonalosti. Pch. Kdepak. Já, milovník dekadence i svobody, k Cizinci namítám, že zabití skoro jen tak mimochodem je dost literární konstrukt, že ve skutečnosti mají intenzivní činy intenzivní pozadí v lidech a okolnostech. Meursault víc není, než je, minimálně ve vztahu k ostatním, ale trochu i k sobě, a proto je jeho skutek projevem až příliš... konkrétním? Říkám si, jestli by Camus nedosáhl ještě zajímavějšího efektu, kdyby nechal svou postavu spáchat něco průměrnějšího a obdržet průměrnější trest. Ale to je jedno. Čtení jsem si užil. Jsem rád za každou knihu, která se nebojí říkat nepopulární věci. Pro mnoho lidí to bude nezkousnutelné, ta lhostejnost k běžně uctívaným hodnotám, ten postoj, že na ničem nezáleží. Jiné nadchne, že hlavní postava se nepřetvařuje, že necítí a nevyjadřuje něco jen proto, že se to od něj čeká. (Kult pro rebelské duše? Subjektivní pohled naivního mládí, trpitelů v uvozovkách, na Meursaulta jako na myslitele a cíťu, který je obklopen průměrností, malými lidmi, a proto je takový, jaký je?) Cizinec je navíc ještě dobře napsaný, nekomplikovaně, ale ne hloupě. Literární styl odpovídá záměrům autora. A těch možných výkladů! Kdyby kniha pro vyrovnanost odrážela i pozitivnější závěry existencialismu (osobní odpovědnost na tom činit absurdnost existence sobě i druhým snesitelnější), dal bych bez váhání pět hvězdiček. (Čteno v překladu Miloslava Žiliny.)
Nechte mě být,já chci bejt svuj. Volný ve své vnitřní svobodě,nebezpečný nezdravými myšlenkami či chováním. Vinen NE za své konání v životní pouti,ale celou svou existencí,duševní pravou svobodou v pravém smyslu bytí.
Jestliže neexistuje buh - musí být vytvořen.
Doporučuju všem tuto knihu s mnoha interpretacemi,kde si jde pro sebe nalézt více vět s ??? než samotných odpovědí. Žádné vysvětlení konání,ani kulervoucí pointy se nedočkáte. Pro čtenáře,kteří žijí v hypnoze tzv. štěstí a pocitu dokonalosti,je tu zaděláno na solidní rozklad a otřesy pochybností o naší iluzorní realitě. Pro takové,je spíše právě taková realita neotřesitelná a pro ně bude postava svobodného Meursaulta neuchopitelná ba přímo obtížně nedefinovatelně odporná.
Jedno je téměř jisté,nenechá vás chladným ani lhostejným.
Ještě jsem TADY,lidská bytost - Meursault (cizinec).
Jedna z nejvíce fascinujících knih 20. století. Absolutně dokonalé propojení formy a obsahu; Mersault je člověk, kterému stačí k životu to, co starým Řekům: slunce a sám život --- tak velkolepý a plný významu (chceme-li), že pokus o metafyzickou nadstavbu, jež vyžaduje společnost k tomu, aby mohla fungovat, je z úhlu Mersaultova "předkřesťanského" pohledu absurdní, pokryteckou fraškou, kterou nemůže pochopit. Mersault: občan-cizinec musí být zničen, neboť je největším anarchistou ze všech: vystačí si sám!
Opravdu je mi to líto, ale nemohu dát víc než tři hvězdy. Hlavní hrdina mi přišel jako prázdná schránka na život. Chodil, dýchal, občas mluvil a jedl. Nic a nikdo ho nezajímá, a dokonce většinu knihy to i vypadalo, že je mu jedno, zda žije či ne. Jako robot - jen ne příliš chytrý a ne příliš elegantní. Je mi líto, ale pro takového člověka mi přišlo, že je života škoda.
Ano, spousta myšlenek z knihy je velkolepá. Ale celkově je mi představa "prázdných lidí" odporná. Existencialismus mi nesedí, neshoduji se s jeho myšlenkami. Camus je dobrý autor - ne že bych měla ráda jeho knihy, ale psát rozhodně umí. Právě proto mě mé hodnocení mrzí - tady nehodnotím styl či schopnosti autora, ale jeho přístup k životu. Většinou to nedělám.
Takže i já jsem nakonec přečetl Cizince, jeden z vrcholů světové literatury a jeden z nejvýznamnějších románů vůbec. Najít v tom tu základní myšlenku není vůbec jednoduché a ještě těžší je nakonec ji pochopit, jelikož je stejně obtížná jako celý existencialismus. Ten se vlastně zakládá na tom, že svět i náš život je ve své podstatě absurdní. Meursault si to uvědomil a proto je mu společnost lhostejná. Ta se ho snaží vtáhnout do svých koleček, ale on odmítá díky své pasivitě (která je mnohem vhodnější než Sartrovo zhnusení). Je sice vinen, ale společnosti je to jedno. Vinen by byl, i kdyby byl nevinný. Odvážil se poznat, že všechno se skládá z rutiny. Jako hlavní důkaz proti němu není vražda, ale to, že nelitoval zemřelou matku. Ale i kdyby ji litoval, společnost by si našla jiný "důvod", jak ho usvědčit.
Závěr? Meursalt poznal pravdu, ale chtěl si ji nechat pro sebe. Společnost ho ale "usvědčila".
Cizinec je velmi zajímavá knížka a to nejenom, protože jsem si ji vylosovala u maturity. Než jsem se do ní pustila, už jsme ji ve škole do detailu rozebrali a já musím říct, že mě i přesto překvapila. Její myšlenky jsou stále aktuální, příběh díky ich formě chladný a surový. Samotný Mersault zůstal cizincem až do konce.
Když jsem knížku dočetla, myslela jsem si, že to má kritizovat hlavně společnost – protože když někoho odsoudíte spíše proto, že nebrečí na pohřbu vlastní matky, než kvůli tomu, že někoho zabil, asi to není moc oukej, že?
Pak jsme to začali řešit ve škole a zjistila jsem, že nejšpatnější je tady vlastně sám Mersault. Jasně, byl to blb, měla jsem skoro deprese z toho, jak šlo všechno tak nějak mimo něj, ale pořád mě víc zarazilo to, jak se k němu zachovali proto, že byl "jiný", než ta jeho odlišnost.
Očividně mi spousta věcí uniká. Tak či onak na mě nakonec knížka měla ten "zastav se a uvědom si, jak je tvůj život se vším okolo mizernej" efekt, pohnula se mnou, ve všem jsem viděla a hledala hluboké smysly. To nezvládne každá.
Zvláštní kniha, popisující "prázdného člověka". Nic necítí, odmítá Boha, prostě prázdná nádoba. To vše musím autorovi přiznat, avšak nic víc než dobré vystínění hlavního hrdiny. Kniha mne nezaujala tak, abych si od autora ještě někdy něco přečetla.
Když jsem začala číst, nenapadalo mě jiné zhodnocení knihy než „hnusná“, neříkám bezcenná, ale prostě hnusná, nic víc, nic míň. V jednu chvíli jsem si říkala, že byť mám ráda právě knihy, které provokují k zamyšlení, jsem asi dost omezená, když nejsem schopna ocenit tuhle literární klasiku. Ale nakonec? Je toho opravdu hodně, co si z knihy vzít a nad čím se zamyslet. A navíc mi to docházelo (a po přečtení stále dochází) tak zvláštně postupně. Mersault určitě není typ člověka, se kterým by se ztotožnili okamžitě všichni. Alespoň částečné porozumění mu však skrývá zajímavé věci.
Brilatní kniha, která ukazuje absurditu našich životů. Každé rozhodnutí, které v životě uděláme vede nakonec stejně jenom ke smrti, která je naší opravdovou jedinou jistotou. Hlavní hrdina to dobře ví a svým lhostejným přístupem k životu bez tužeb a očekávání se vlastně stává svobodnějším než všichni ostatní. "Když jde člověk pomalu, lehko si užene úpal. Ale když pospíchá a jde rychle, zpotí se a v kostele dostane zimnici."
Cizinec je prostě klasika, kterou je dobré si přečíst. Je to ten správný typ knihy, který vás donutí se zamyslet, případně i konfrontovat své okolí, abyste ho poznali líp. Souhlasím s předchozím komentářem, že je dobré přečíst si doslov k pochopení celého dosahu knihy, ale i bez toho rozhodně doporučuji.
U této knihy doporučuji si také přečíst doslov nebo názor nějakého literárního kritika, protože poukáže na další hlubší a jiné roviny díla. Velmi dobré k zamyšlení.
Akosi sa mi nepodarilo knihu celkom pochopiť. Viem, že vytvoriť odťažitého hrdinu, ktorého nič nezaujíma bol autorov zámer, ale mňa tento typ postavy vôbec neoslovil.
Kniha patří mezi mé oblíbené. Výborně napsaná, s hlubokým smyslem a narážkou na nepochopení těch, kteří se neřídí zajetými pravidly a konvencemi. Není to žádný druh revolty, pouze upozornění na to, že ne všichni se vždy musíme chovat dle rádoby správných vzorců chování. Knihu jsem četla několikrát a stále v ní objevuji něco nového ;)
Malý poznatek při srovnání Camusova a Sartrova existencialismu: Camusova netečnost hlavního hrdiny je možná mnohem zapeklitější, než Sartrova rozdrásanost a znechucení.
Jak už tu bylo jednou řečeno, musíte si Mersaulta nechat chvilku rozležet. Je to pravda. Mersault je značně zajímavá a komplikovaná osobnost. Tím negativním tu není hrdina, ale naprosto úděsná společnost, která nemá snahu ani chuť uznat existenci lidí, kteří se nedrží zajetých konvencí, pravidel a ideálů. Ráda v dílech hledám hlubší smysl a zde jsem ho dostala. Záleží jen na čtenáři, jak moc o knize bude přemýšlet a jak moc se dostane pod kůži hrdiny. Za mě plné hodnocení.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura morálka trest smrti Alžírsko spravedlnost existencialismus rozhlasové zpracování
Cizinec
Osobně si nemyslím, že Mersaultovi nebylo líto smrti své matky. To jen soud, respektive prokurátor to takto zveličil. Na téhle knížce jsem si velice cenil psychologické propracovanosti hlavní postavy. Camus mistrně zvládnul vyobrazit poněkud vyprázdněnou či limitovanou emoční sféru vnitřního světa Mersaulta, přičemž podle mého nelze na druhé straně dojít k závěru, že by byl Mersault duševní mrzák. Já osobně jsem s ním sympatizoval. Popravdě mi toto dílo atmosférou hodně připomínalo Kafkův Proces. Soud byl obdobně monstrózní s prvky obludné a neproniknutelné moci byrokracie, jehož obětí (navzdory zřejmé vině) se hrdina v podstatě stal. Zajímavá knížka, která ve mně na chvíli zanechala docela slušnou dávku cynismu.