A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366045/bmid_a-kazde-rano-je-cesta-domu-delsi-a--YKQ-366045.jpeg
4
1359
400
I loučení bolí méně, když na něj nejste sami. Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce. Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit. Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se. Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2018 , HostOriginální název:
Och varje morgon blir vägen hem längre och längre , 2016
více info...
Přidat komentář
Už je to pár dnů, co jsem dočetla tuto knížku a přesto stále nevím, jaký k ní mám zaujmout postoj. Myslela jsem, že mi časový odstup pomůže utřídit myšlenky a pocity, které ve mně zanechala, ale nepomohl. Z celého příběhu mám stále dost smíšené pocity a nevím, zda se mi víc líbil nebo nelíbil. Na jednu stranu se mi líbily pasáže s rozmluvami mezi dědečkem a jeho zemřelou ženou nebo ty, kde dědeček líčí, jak si uvědomil své dřívější chyby v rodičovství a vše se snažil napravit péčí o vnuka. Na druhou stranu na mě ale text jako celek působil dost složitě. Chvílema mi trvalo, než jsem se zorientovala v tom, jestli jde o dědečkovu vzpomínku na syna, vnuka Noaha nebo zda jde o něco jiného. Pro mě jedna z nejzvláštněji napsaných knížek, které jsem za poslední dobu četla.
Smutné čítanie s vedomím toho, že všetci máme svoje námestíčko, ktoré sa tiež môže pribúdajúcimi rokmi zmenšiť. A pri troche šťastia budeme aj my mať možnosť sa rozlúčiť...
Připojím se ke všem, kteří četbu této knížečky procítili jako já a napsali k ní přívlastky plné obdivu - za mě: smutně vtipná, milá, moudrá.
A přepnu na rozum: tento muž, Švéd a člověk o dost mladší než já (= možné překážky k tomu, co píšu dál) tvoří takové knížky, kterými mě zatím naprosto pokaždé (!) oslovil tak, že jsem ho během četby přijala za svého, protože cítí jako já a hovoří v obrazech mně blízkých. Po přečtení této knížky - stejně jako po přečtení všech jeho ostatních - chci být lepší člověk. (A pokud jeho umění spočívá pouze ve správném dávkování - já tomu úplně nevěřím - ale i kdyby; je to podstata správného léčení, no ne?)
Co na to říct? Trochu se bojím, že když napíšu negativní komentář, tak mně tu ukamenujete...;-). Asi takhle, je to Fredrik Backman, jeden z mých 3 nejoblíbenějších spisovatelů, proto zavřu oko ( spíš teda obě oči) a budu dělat jako že nic. Chápu, že pokud je někomu téma velmi blízké je z knihy unesen. Já jsem vděčná, že mně toto zatím minulo a vám přeji dostatek sil k zvládání. Mně tady prostě malinko chyběl ten jeho navenek jednoduchý příběh protkaný myšlenkovou moudrostí Backmana.
P.s. : stejně je pořád u mně na tom piedestalu :-)
Láskyplná kniha. Při čtení jsem vzpomínal na svého dědečka. Škoda, že už tady není. Chtěl bych být v kůži Noaha, sedět na lavičce a poslouchat vyprávění mého dědy. Alespoň ještě jednou slyšet, co vše prožil a jak prožil. Zavřít oči a jen poslouchat. Představit si jeho štěstí a jeho životní lásku... Krátká kniha, ale plná smutné reality stáří. Strachu ze zapomínání. Přesto krásná. Určitě se k ní někdy v budoucnu vrátím. Alespoň pro ty vzpomínky.
Dojemné a smutné, přesto je realita ve vztahu ke čtenářům ještě hodně uhlazená.
Moje první setkání s Frederikem Backmanem. Dlouho jsem knihu odkládala, bála jsem se. Věděla jsem, že se budu vracet v čase. Že oživím vzpomínky na tu hroznou bezmoc, kdy by jste chtěli pomoci někomu blízkému a ono to nejde. Knížka je však napsaná s takovým citem a pochopením, že na mne působila jakýmsi utišujícím dojmem. Plakala jsem skoro od začátku a přesto jsem cítila něco, co nedokážu popsat. Snad porozumění, lásku, smíření, uklidnění?
Pro Izu. Vám určitě nikdo blízký takto neodcházel. Je pravda, že to nemusí být vždy tak, jak je v knize popsáno /stařecká demence - co o ní víme?/.Přeji vám, aby toto nepotkalo nikoho z vašich blízkých.
Útlá knížka o tom, jak bolestné je loučit se s někým dřív, než odejde.
Dojemné pro ty, kteří jsme to zažili s vlastními blízkými.
Taková milá, laskavá, hodně dojemná útlá knížečka s velkým poselstvím. Backman je prostě slovní bůh a já ho miluji
Knížka mě doslova dojala. Milé a moudré povídání dědečka s vnukem propojuje plynule vzpomínky, fantazii i realitu stáří.
Smutný, přesto laskavý příběh starého muže, který ví, že se dřív nebo později "ztratí" svým blízkým i sám sobě. Knížka je útlá a moc dobře se četla.
Zajímavý námět, pěkné zpracování, ale nemohu se ubránit dojmu, že něco k plnému počtu hvězdiček chybí.
Krásná a dojemně smutná knížka o někom kdo ví, že než zemře ztratí pojem o světě i o blízkých, ztratí paměť. Krásně napsané.
Co napsat... správná slova chybí... PŘEČTĚTE SI JI... Krátká, ale hluboká a krásná.
Štítky knihy
stáří švédská literatura vzpomínky demence (nemoc) Alzheimerova choroba babička dědeček novely
Autorovy další knížky
| 2014 |  Muž jménem Ove |
| 2017 | Medvědín |
| 2020 | Úzkosti a jejich lidé |
| 2015 | Babička pozdravuje a omlouvá se |
| 2016 | Tady byla Britt-Marie |
Kniha A každé ráno je cesta domů delší a delší je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 796x |
| Čtenářské výzvě | 408x |
| Doporučených | 129x |
| Knihotéce | 415x |
| Chystám se číst | 504x |
| Chci si koupit | 147x |
| dalších seznamech | 10x |
Kniha-nekniha o bolesti z odchádzania. Keď tu človek nie je, hoci tu ešte je.
Krátka, krásna knižočka o vzťahoch a zároveň drsný náhľad do sveta ľudí s touto chorobou.