Július Satinský

Julka Satinského (a samozřejmě i jeho souputníka Milana Lasicu) jsem měl rád již od doby, kdy jsem v bratislavském Divadle na korze vzhlédl Nečakanie na Godota. Jejich dialogy plné absurdit se mi kupodivu líbily více než ty Beckettovy.
Profesní dráhu obou skvělých bavičů jsem s přestávkou, kdy byli " mimo hru" sledoval až do Julkovy smrti. Bral jsem je vždy jako dvojici, která humor "umí". Podobných bylo jen několik: V+W, S+Š, Š+G a ještě snad pan Horníček, který s některými z výše uvedených občas vystupoval.