František Flos

No, po letech jsem se k němu zase dostal ... těch let je víc jak 50 a dokonce i k dílům, které jsem před tím neznal a i Lovce orchidejí, jeho asi nejlepší a nejznámější dílo jsem konečně zkompletoval.
No, musím říci, že jsem vůbec nepocítil potřebu přeskakovat když se zrovna nic nedělo ... a ono se totiž dělo. Každé slovo, každá věta byla zajímavá, k čemuž přispěla i archaická, přesto nádherná čeština. Takovou už dnes neuvidíme. I když se děj odehrával v cizich zemích, používal vždy český ekvivalent (na to je, tedy spíš byla čeština velmi bohatá, jak my starší dobře známe). Autor se i v tom projevuje jako český vlastenec, nejen v dějové lince. Lidé jsou u něj takoví jaký mají být v knihách pro mládež... zlý, dobří, polepšený i zkažení... a s laskavostí a kloboukem v ruce můžete projít celý svět, jak říkal můj profesor technologie strojů na střední škole p.Hojer. Měl velkou pravdu.
V knihách pro mládež si myslím může patřit mezi absolutní špičku našich spisovatelů pro mládež. A ach ano, v dobách mého narození byl svět ještě velmi podobný tomu jeho...
Asi dočtu i dva poslední romány, co jsem ještě nestihl... už pro tu krásnou češtinu a dojímavé příběhy našich ušlechtilých hrdinů. Někdy až moc, ale to přece nevadí, ne? A na mistra Loupáčka nejde zapomenout ... ani po 50 letech.
Mimochodem, konečně vím, že Lovci orchidejí jsou skutečné příhody p. J. Satrapy, hlavního hrdiny. Škoda, že jsem o něm nenašel více, abych mohl porovnat, nakolik byl p. Flos autentický...
Jen netuším, jestli dnes snese porovnání s Batmany Supermany atd... Kvalitou , jazykem i výchovným nábojem je ovšem vysoce převyšuje.

Měli jsme doma knihy Františka Flose - některé z nich táta dostal jako dítě - a patřily k mým oblíbeným.

Lovci kožešin.Knížka o kterou jsem považoval za skutečný cestopis.

"Jak můžete psát o Hondurasu, Borneu, Brazílii atd., když jste tam nebyl? tázali se mne často někteří lidé. Nuže, odpovídám skromně, že jsem tam byl, ačkoli jsem neviděl toho kraje vlastníma očima, ale viděl jsem jej očima desíti dvaceti cestovatelů, viděl jsem jej lépe než každý z nich, neboť cestovatel viděl jenom část. Nespokojil jsem se jen s cestopisy, nýbrž čítal jsem knihy a zápisy farmářů, kteří prožili dvacet třicet let v kraji a dovedli mně povědět podrobnosti, o nichž cestovatel ani nezvěděl. A tak povstala řada knih, které prý mládež čte..."

To prozradil o svém pracovním postupu sám František Flos. A nevykládal o tom jen jednou. V jiném vyznání se od něho dozvídáme třeba tohle:

"Pošetilé jsou otázky a poznámky: Jak je možno psáti o krajinách, v nichž spisovatel nebyl? - Spisovatel historických románů a povídek nežil také před staletími. Jeho práce jest podobna práci mé; musí studovat dějiny a prozkoumat archívy, musí sbírat poučení o tehdejší mluvě, o způsobech života, o krojích a zbraních atd. atd. a všechno ostatní je věc fantazie a vypravovatelského umění."

Flos psal o zemích, kde nikdy nebyl, ale věděl o nich tolik, že to vůbec nevadilo. Měl jednu velkou výhodu, která člověku v životě jen a jen pomáhá: nikdy neztrácel smysl pro humor. A tak i nejnapínavější historky nemohly skončit úplně špatně. A ani Flosův život rozhodně špatně neskončil. Zanechal vděčným čtenářům dlouhou řadu knih, které dodnes těší ty, co mají rádi dobrodružství a napětí. :)

(anotace na přední straně, 62. sešit edice Karavana, 1973)

Nezapřel v sobě učitele. V knihách je mnoho didaktických pasáží o přírodě, zeměpisu a historii popisovaných zemí, dnes už samozřejmě působících archaicky, ale v době vzniku asi vnímaných jinak. Ale co naplat, je to náš klasik dobrodružné literatury pro mládež, kterému je mnohé odpuštěno.