1. Domů
2. Autoři
3. Kerstin Ekman
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 7
• Bazar 7
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Kerstin Ekman

Pes

„Ve Švédsku se ztratí své matce štěňátko. Pes nic neví. Netuší, kde je ani kdo je. Vypadá to, že bez podpory buď umrzne nebo umře hlady. Díky náhodě však přežije, a tak se postupně učí, jak si obstarat potravu a jak přežít ve světě. Je však osamělý a před ostatními zvířaty a lidmi se raději skrývá. Ale i přesto mu do života vstoupí lidé mezi kterými najde svého člověka. Kniha Pes mě zaujala na první pohled. Jak svou minimalistickou obálkou, která je mimochodem opravdu krásná, tak svým názvem a anotací. A jelikož miluji psy, nemohla jsem si tento příběh nechat ujít. Sice jsem tušila, že mi z něj nebude úplně do smíchu, ale i tak jsem si myslela, že to bude pěkný a zajímavý příběh. Pes je pravdu krátký příběh. Knížka má pouhých 94 stran. A asi i díky své délce není členěna na kapitoly. Má neoznačený prolog a epilog, ale zbytek příběhu prostě plyne, aniž by byl nějak dělen. Pokud tedy nepočítám odstavce, ty v knize samozřejmě nechybí. Jelikož se jedná o příběh osamělého pejska, který se snaž přežít, je kniha plná vyprávění. V textu se nevyskytuje přímá řeč a je plný popisů. Což je vzhledem k příběhu naprosto pochopitelné. I tak je to bez přítomnosti přímé řeči trochu suché. Je to dobře napsané, ale pro někoho, kdo má rád dialogy to je trochu nudnější. Ale rozhodně to nebylo tak, že bych u knihy usínala. Někomu může připadat přeběh samotný nudný, jelikož tam není popisováno nic jiného než snaha psa o přežití. Ale mě se to líbí. Je to dost smutný a depresivní příběh, ale zároveň plný naděje a pro mě jako pro pejskaře je to opravdu skvělé. Autorka brilantně popsala, jak se pes snaží protlouct životem, přežít, a to se všemi detaily. Popravdě jsem občas měla pocit, že si některé detaily měla raději nechat pro sebe, jelikož byly trochu moc drsné, ale pro to, aby byl příběh kompletní byly potřeba. Z tohoto příběhu mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si ho přečetla, jelikož se jedná o zajímavý příběh, který ve vás probudí emoce. Ale znovu bych do něj asi nešla. Je totiž hrozně smutný, místy i dost depresivní. A ačkoliv je tu naděje, ta deprese přesahuje. A jelikož se zvířaty soucítím, možná dokonce víc než s lidmi, tak mi příběh trhal srdce na kusy. Pokud vám nevadí čistě vypravování a máte rádi zvířata, konkrétně psy, můžu vám příběh doporučit. Jen musíte počítat s tím, že je protkaný nitkami smutku. I když já všechno, co se týká neštěstí zvířat vnímám hrozně intenzivně, takže je možné, že na vás bude kniha působit úplně jinak.“... celý text
— Kikina182

---

Pes

„Malé štěně, hory někde ve Skandinávii, zima a sníh. A právě tady se štěně zaběhne, ztratí se své mámě a lidem, které zná. Jen náhodou přežije prvních několik mrazivých nocí. Najde mršinu losa, která mu zachrání život. Štěně nic nezná, nikomu nevěří, bojí se vran, má strach ze zvuků a neznáma. Chybí mu máma.... Jenže není zbytí, pokud chce přežít (a to štěně chce moc), musí se postupně naučit pravidlům života v divočině. Začne lovit drobné hlodavce, živí se hmyzem a lesními plody. Má své teritorium, kde to zná, naučil se poslouchat své pudy, dokáže se nasytit. Oblíbí si vejce a kuřata tetřevů. Přesto se strach stále vrací - to když se při svém lovu ztratí, když narazí na silnějšího protivníka, když ucítí pach člověka. Štěně přežije jaro i krátké teplé léto. Pak přichází podzim a po něm další zima, se kterou se vrací i lidé - lovci. Jsou mezi nimi i ti jeho? A znamenají pro něj ještě něco? Nebo se z našeho klubíčka stal dlouhonohý, šlachovitý, šedivý vlček? Tahle kniha je dojemná, milá a působivá. Jako bych se dívala na večerníčky od Václava Chaloupka. Jestli tuhle knížku někdy bude někdo chtít načíst jako audioknihu, hlasuju jednoznačně pro Viktora Preisse. Ten by se hodil dokonale, ve Vydrýskovi se zcela osvědčil, u Psa jako bych ho při čtení slyšela. Popis přírody a chování jednotlivých živých tvorů, střídaní ročních období, ale také velká témata jako strach, smrt, touha přežít, důvěra... Není to dlouhá knížka, ale přesto zanechá dojem. Pořídila jsem si ji jako knížku pro společné čtení se synem, po přečtení si ale nejsem jistá, že by to byla vyloženě kniha pro děti. Věty jsou dlouhé, slovní zásoba pokročilá, pocity a zážitky hluboké. Rozhodně je to knížka pro milovníka psů - vzhledem k tomu, že lidé v Česku chovají přes dva miliony psů (43 % domácností má psa), bude to asi knížka, která se bude dobře prodávat. Dobrý marketingový tah. Já se tedy za extra fanouška psího plemene nepovažuji, psa doma nemáme ani neplánujeme, přesto se mi ale knížka Pes poměrně dost líbila. Švédka Kerstin Ekmanová patří mezi nejvýznamnější severské autorky. Původně se věnovala hlavně detektivkám, postupně jsou ale její knihy spíš psychologické a sociologické, jejím velkým tématem je postavení ženy a matky ve švédské společnosti a na švédském venkově. V Česku vyšlo už několik jejích knih, včetně těch nejznámějších, jako je Černá voda nebo Vlčí kůže. Na působivosti knihy Pes má velkou zásluhu také překladatel, kterým je Jaroslav Bojanovský (můžeme ho znát třeba z překladů knih Johanna Theorina nebo Leifa G.W. Perssona). Díky nakladatelství MOBA za příjemný zážitek.“... celý text
— hana1070

---

Stírací losy

„Po knihách Vlčí kůže a Poslední pramen vychází švédské autorce Kerstin Ekmanové třetí kniha, která nese název Stírací losy. Jedná se o sérii Vlčí kůže a v této knize si pro nás autorka připravila osud již třetí generace. Ale nemějte strach si knihu přečíst, pokud jste nečetli dvě předchozí, to důležité v knize najdete a jedná se o nový příběh, který je propojen pouze postavami, které jsou již o několik let starší. „Neměj strach. V mém životě je teď tolik světla, prozářila ho má láska k Tobě. Ani v jednom z jeho záhybů se neskrývají žádná temná tajemství. To všechno bylo vymazáno. Chtěl bych, aby sis mě mohla skrznaskrz prohlédnout.“ Příběh nás zavede do osady Černá Voda, kde hlavní hrdinka Ingefrid hledá minulost a dědictví po své matce Myrten, která se jí zřekla hned po narození. Setkává se s Myrteninou nevlastní sestrou Kristin, která neměla tušení, že Myrten měla dceru, ačkoliv byly dobré kamarádky. V Kristinině chalupě se setkává také s Eliášem, mužem, kterému je již přes osmdesát let a který má svá tajemství. Ingefrid se poté vydává do Indie a po návratu se v nedaleké farnosti ujme dočasně místa farářky a s sebou přivádí adoptivního čtrnáctiletého syna Ananda, který není až tak bezproblémový. Najde Inge svoji minulost? Dozví se, proč ji její matka dala k adopci a kdo byl její otec? Vrátí se do Stockholmu nebo najde své kořeny v osadě u černého jezera? Čekají nás mnohá překvapení. „Anand seděl v kanceláři u počítače a tvářil se smutně. Bůh má milion osmnáct tisíc tři sta čtyřicet tři výsledků hledání, řekl. A to je málo? Je. Satan jich má tři miliony čtyři sta tisíc šest set osm. Nezkusíš jiný vyhledávač?“ Musím se vám přiznat, že jsem měla problém se do knihy začíst. Začátek knihy mi přišel dost neuspořadaný a zmatený, když hrdinka po návštěvě Černé Vody odcestovala hned do Indie a my se rázem ocitli v jiném prostředí. Ale ve čtvrtině knihy se vše zlomí a příběh vás pohltí a nebudete se chtít s Ingefrid rozloučit . Autorka nás provede životem Inge, dozvíme se, co ji přivedlo k víře, jak se dozvěděla, že je adoptovaná, a jak se její život změnil poté, co ji vyhledal advokát kvůli dědictví po matce. V Černé Vodě ji čeká jiný život, najde si cestu mezi farníky, je svědkem narození jehňat, učí se rybařit a především jde pomalými kroky po cestě svých předků, kam až ji dovedou? „Když nastoupila na svůj třetí pastorát ve velkoměstě, znovu se setkala s farářem, který svůj úřad zdůrazňoval tvrzením, že podle evangelií povolal Kristus k této službě muže. Tento výrok tedy faráři bimbal mezi stehny. Kdykoli ho pak Inga – v té době už zocelenější – viděla v mešním rouchu, nemohla si nevzpomenout na kývající se přívěsky v jeho spodkách. Tušila, že i on uvažuje podobně: Inga znečišťuje místo před oltářem prosakující ránou, vlhkým otvorem mezi nohama.“ Drsný a krásný příběh, to představuje kniha Stírací losy. Není to jen jeden příběh, ale sledujeme i život Kristin a Eliáše. Autorka zvolila zajímavý způsob vyprávění, kdy Kristin, ačkoliv není hlavní postavou, k nám promlouvá přímo. Za ostatní osoby hovoří vypravěč. A co je neobvyklé a na co se mi obtížně zvykalo je, že přímá řeč není v uvozovkách a ani není jinak vyznačena. Ale s přibývajícími stránkami si zvyknete. Kniha má krásnou obálku, která mě zaujala a která se k příběhu velmi hodí, je sice ponurá, ale vystihuje melancholii místa, kde se děj odehrává. Jedná se o nevšední příběh, nevšedně pojatý, který zřejmě nezaujme široké spektrum čtenářů. Je spíše určen náročnějšímu publiku, které ho ocení a náležitě si ho vychutná. Zkrátka není to kniha pro každého. Ale přesto bych tento silný příběh doporučila všem a především milovníkům knih Kateřiny Túčkové. Má v sobě syrovost, ale i velikou lásku. „Nic nepotvrzuje, že minulost nějak souvisí s tebou přítomností nebo budoucností. Dost možná je zavřená a zamčená jako skříň. Křehké stonky se pokoušejí proniknout škvírami ven, chtějí se stát opět součástí času. Jenomže snadno uvadnou a uschnou.“ Moje hodnocení je 90 %. A s chutí si přečtu i předchozí dva díly, protože se mi tím některé otazníky vyjasní. Děkuji nakladatelství MOBA, že jsem si knihu mohla přečíst.“... celý text
— honeybee

---

---

Stírací losy

„Ingefrid přijíždí do Černé Vody, malé švédské vísky ležící uprostřed rozlehlých lesů, na jejímž okraji se rozprostírá temné jezero. Má se zde vypořádat s dědictvím po matce Myrten, kterou však nikdy nepoznala, jelikož byla vychována adoptivními rodiči. V tamní vesnici přijímá místo farářky a pouští se do pátrání nejen po minulosti své rodiny, ale i své vlastní. Hodně informací získává ze čtení starých dopisů a zažloutlých fotografií předků, přičemž na povrch vyplouvají dávná tajemství a bolestivé ztráty. Stírací losy jsou třetí knihou ze série Vlčí kůže, kterou napsala Kerstin Ekman, švédská spisovatelka, jejíž román Černá voda z roku 1993 získal četná ocenění včetně proslulé Augustovy ceny. Autorka je známá především svými detektivními romány, které začala psát na sklonku 50. let. Postupně do svých románů promítá proměny společnosti švédského venkova a rolí ženy v ní, zkoumá matriarchální mýty a s nimi spojené symboly mateřství a plodnosti. Tento obsáhlý román, jehož děj je tíživý, melancholický a depresivní, se odehrává v drsném švédském prostředí, kde panuje mrazivé podnebí a zdejší život není vůbec snadný. Ingefrid, hlavní postava této knihy, hledá nejen ztracenou víru, ale především to, kdo byli jejími předky. Náhlé zjištění, že je adoptovaná, nenese dobře a snaží se s tím vypořádat po svém a útěchu hledá především u Boha. Na svátek Všech svatých přijíždí na popud dopisu, který obdržela od advokáta, do Černé vody, aby se vypořádala s matčiným dědictvím. Cesta ji zavede za Kristin, nevlastní matčinou sestrou a zároveň její ošetřovatelkou, která se s její matkou velmi dobře znala. Ingefrid se dostanou do rukou staré dopisy a fotografie, které ji přimějí otevřít staré rány a dávno pohřbená tajemství. Stírací losy nejsou vůbec jednoduchým čtením, a to nejen z toho důvodu, že v knize absentují uvozovky v uvozujících větách, ale i proto, že autorka často zaměňuje jména hlavních hrdinů (Eliáš je jednou Eliáš, poté Elis totéž u Kristin, která je jindy Risten) a rovněž nepředvídatelně přeskakuje z přítomnosti do minulosti a naopak, čímž si kniha žádá vaší plnou pozornost. Už při lehké nepozornosti se může stát, že ztratíte celou nit a budete tak nuceni vrátit se v textu zpět. Já jsem z toho byla zpočátku hodně zmatená, rovněž u chybějících uvozovek, postupně jsem si na obojí zvykla a nijak mne to nerušilo. Líbilo se mi, jak byl podán život farářky Ingefrid, hlavně i z toho důvodu, že farářů mužů je mnohem víc a v této knize to bylo mé první setkání s farářkou jakožto ženou. Ingefrid nám vypráví strasti spojené s tímto studiem a práce jako takové a její nelehké postavení v roli ženy. Často při výkonu této práci pociťuje strach, není si jistá sama sebou, se vším souvisí její nízké sebevědomí a vše navíc zhoršuje střevní neuróza, kterou neustále trpí. Kolikrát jsem měla pocit, že se na tu práci nehodí, často jí tvrdili její posluchači, zejména při bohoslužbách, že je málo empatická a "otáčí se k nim zády". Ingefrid však opětovaně zmiňuje, že chce pomáhat lidem, ať to stojí co to stojí. Z postavy Ingefrid jsem měla často rozporuplné pocity, nemohla jsem si ji zhmotnit ve svých představách, doteď netuším, čím to mohlo být. Zajímavou postavou byl její syn Anand, čtrnáctiletý indický kluk, kterého adoptovala a přijala za svého. Záhy se projeví odlišná kultura, v níž vyrostl a s ní i několik nedorozumění a konfliktů. Anand je však jediná postava tohoto věku napříč celou knihou, neboť se v ní setkáme jen s dospělými postavami nebo s postavami, které již dostihlo stáří a s nimi spojené nemoci a neduhy. Celkově se tak jedná o velmi depresivní čtení, vhodné spíše pro náročnější čtenáře, kteří knize budou věnovat svou plnou pozornost. Stírací losy budete často odkládat, ale ne proto, že by vás kniha nudila, ale abyste vstřebali všechnu tu tíživou atmosféru a nelehké osudy, které v ní převládají. V této knize mnoho pozitivního nenajdete, spíše naopak. Může se tak zdát, že jedinou možností je obrátit se ve víru v Boha, ale ani ten není všemocný. Jak už jsem výše uvedla, kniha je především určená pro náročnější čtenáře, kteří umí číst mezi řádky a očekávají od knihy něco víc, než jen odreagování se. Hodně textu se též věnuje Bohu a křesťanství, takže by vám toto téma mělo být buď blízké, anebo by vám nemělo být na překážku.“... celý text
— MMacicekk

---

Stírací losy

„Od knihy Stírací losy od Kerstin Ekmanové jsem toho příliš neočekávala. Autorku jsem neznala, pouze mě zaujala obálka, tak jsem si říkala, že ji prostě zkusím. A možná to tak bylo správně, protože teď mohu být naprosto nadšená. Autorka totiž vypráví krásný a velmi silný příběh. Hned na úvod mohu říct, že to rozhodně není žádné relaxační čtení. Naopak - místy pro mě bylo trochu náročnější, abych se jednotlivými řádky prokousala. Nedokázala jsem tuto knihu číst třeba před spaním, kdy můj mozek už pomalu vypínal. Jakmile totiž na chvilku vaše pozornost poleví, začnete se v příběhu ztrácet. A to je věčná škoda. Takže doporučuji knihu vzít do ruky s čistou hlavu a nic jiného než samotný text nevnímat. Pak si vše dokonale užijete. Autorčin styl psaní mi připomíná českou autorku Radku Třeštíkovou. Také zde najdete delší souvětí a pochmurnou (a tak trochu temnou) atmosféru. Hlavní hrdinové mají navíc tendenci odbíhat od pointy, takže někomu se možná bude zdát dílo trochu rozvláčné - ale i přesto je napsané velmi podmanivým způsobem, prostě si vás získá. Pro mě byl styl Ekmanové ještě lepší než Třeštíkové. A vůbec jsem nečekala, že mě příběh zavede třeba až do Indie a díky němu poznám tamní atmosféru - opět dokonale popsanou. Jediné, co mi trochu vadilo, bylo to, že v knize chybí přímá řeč - respektive najdete ji tam, jenom není označena tak, jak jsem zvyklá. Ale po přečtení několika stran jsem to přestala vnímat, takže mi to nebránilo si vše užít. Když se nad příběhem zpětně zamyslím, tak vidím, že samotná obálka na čtenáře volá, že tohle bude melancholické dílo. Dokonale se k obsahu hodí. Opravdu je to skvostně napsaný společenský román o stáří, vztazích, tajemstvích a hlavně o lidech. Je plný filozofických a duchovních myšlenek, s lehkým zaměřením na náboženství - ale nenechte se odradit, protože tahle kniha opravdu stojí za to. Až po dočtení jsem plně pochopila, jak výstižná jsou slova Dagense Nyhetera, která najdete na zadní straně obalu: "Román Kerstin Ekmanové je křišťálově čistý a zároveň neproniknutelný jako tmavé jezero. Pohltí každého, kdo do něj vstoupí." Nezbývá mi nic jiného, než s těmito slovy naprosto souhlasit.“... celý text
— Ivuska.09