Cizinec / Pád recenze

Cizinec (1942) – Z deníku Alberta Camuse: „Vypravování. Člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm udělají, se mu líbí. Zemře s vědomím vlastní pravdy. Zbytečnost této útěchy.“ Pád (1956) – J. B. Clamence (Jean Baptiste – Jan Křtitel!) nesnáší pocit být souzen, proto obviňuje sám sebe a před náhodnými hosty v baru opakuje svůj vlastní proces. Hrdinové obou knih jsou značně rozdílní. Hlavní postava Cizince Meursault je některými kritiky považován za nadměrně mlčenlivého, má až schizofrenické rysy mutismu, zato Clamence, ústřední vypravěč Pádu, hlas volající z pouště, toť úplné obžerství slov. Mluví a mluví a mluví a tak se mu daří znamenitý trik: čím více toho napovídá, čím více toho nasvěřuje, tím více nám uniká, tím méně o něm víme. Nad Meursaultem i nad Clamencem se vznášejí záhady: přes všechnu jasnost čemusi stále nerozumíme, něco se skrývá jak za clonou mlčení Meursaulta, tak za clonou slov Clamence. Vzrušující tím, co už si do nich musíme vkládat sami.... celý text