Změnil jsi mi život

recenze

„Kristepane,“ vyprskl můj otec. „Umíte si to představit? Jako by nebyl chudák dost potrestanej, že skončil na vozíku, ještě přijde naše Lou a bude mu dělat společnost.“

Když jsem knížku otevírala, očekávala jsem oddechové čtení - další z řady romantických slaďáren. Brzy jsem ale byla vyvedena z omylu. Tohle není jen bezduchá červená knihovna. Je to příběh, který vás donutí zamyslet se nad vlastním životem.

Při čtení jsem si uvědomila, kolik věcí zdravý člověk považuje za samozřejmost. Najíst se, obléct, dojít si na záchod - to jsou všechno činnosti, které děláme bez rozmyslu každý den, naprosto automaticky a ani nás nenapadne, že by se na tom mohlo něco změnit. Jak tedy musí být člověku, kterému se během pár vteřin obrátí život naruby a najednou se pro něho tyhle rutinní záležitosti stanou něčím, s čím si není schopen sám poradit?

Will je zvyklý užívat si každý den naplno. Leze po horách, dělá adrenalinové sporty, je váženým majitelem velké společnosti a ví, jak vydělat peníze. Jednoho dne mu ale jako blesk z čistého nebe do života zasáhne autonehoda, při které ochrne tak, že může hýbat pouze prsty jedné ruky. Jeho enegie a životní elán jdou stranou a nahradí je deprese. Naproti němu stojí dobrosrdečná a upovídaná Louisa, kterou najme Willova matka, aby se o něho starala a trávila s ním čas. Každá z těchto postav je jiná, přesto si však k sobě časem najdou cestu.

Autorčin styl psaní je čtivý a poutavý a odtrhnout se od knihy pro mě bylo víc než těžké. Jojo Moyes se nezabývá zbytečnou a nezáživnou "omáčkou", kterou má občas člověk tendenci přeskakovat, a toho si opravdu cením, protože "okecávací" knihy nemám zrovna v lásce. Jinak je celý příběh psaný v první osobě z pohledu Louisy, jen pár kapitol autorka vypráví z pohledu ostatních postav, což je zajímavé - zjistit, jak se na věc dívají oni. Co mě hodně bavilo bylo to, že mě kniha dokázala rozesmát a hned na to rozbrečet. To jsem snad u žádné jiné knihy nezažila.

Co se týče Willova rozhodnutí. Když se do něho pokusím vžít, chápu ho, chápu, jak mizerný měl život, ale přesto jsem si sobecky přála, aby se něco stalo a on si to rozmyslel, i když je pravda, že by tím asi příběh ztratil na kvalitě - smutný konec jen podtrhl jeho hloubku. Takže jsem sice na posledních deset stran přes slzy skoro neviděla, ale svým způsobem jsem ráda, že byl konec takový jaký byl.

Takže abych to nějak shrnula, jsem ráda, že jsem si knížku přečetla, byl to velice příjemně strávený čas a můžu s jistotou říct, že se k ní vrátím, protože příběh těch dvou je jeden z těch, které se mi otiskly do srdce. A že takových moc není. :)

Komentáře (0)