Příběh Jany Eyrové

recenze

„Pan Rochester stál v té chvíli vedle mne a držel mě za ruku, jako by mě chtěl dovést k lenošce. Při mých slovech mi křečovitě sevřel zápěstí; úsměv mu strnul na rtech a zdálo se, jako by nemohl popadnout dech.
„Mason! – Z Jamajky!“ řekl to takovým tónem, jako kdyby ta slova vyrážel nějaký mluvící panák. „Mason! – Z Jamajky!“ opakoval; ta slova vyhrkl ještě třikrát a v obličeji při tom zpopelavěl – jako by ani nevěděl, co dělá.
„Není vám dobře, pane Rochestere?“ zeptala jsem se ho.“

Jana Eyrová je chudý sirotek. Vychovává jí její nespravedlivá teta paní Reedová, která slíbila svému manželovi na smrtelném loži, že se o ni postará. Janě se od tety a jejích dětí dostává mnoho příkoří, a proto si nepřeje nic jiného, než odejít pryč. To se Janě brzy splní, protože ji teta pošle do lockwoodského ústavu - dívčí školy. Tam stráví osm let jako žačka a dva roky jako učitelka. Po této době Jana touží po změně a proto si podá inzerát do novin, že shání místo vychovatelky. Tak se dostává na panství Thornfield, které vlastní podivínský pan Rochester, a které skrývá jedno velké tajemství.

S Janou Eyrovou jsem se poprvé setkala v povinné četbě k maturitě. Tehdy jsem si ji vybrala jako jednu z knížek, které jsme měli přečíst, a vůbec jsem netušila, že mě ten příběh tak dostane. Od té doby jsem ji četla ještě jednou, ale určitě se k ní zase někdy vrátím. I filmové adaptace jsou super - zvlášť jedenáctidílný seriál z roku 1983, pokud mohu doporučit.

Příběh se odehrává v 19. století v Anglii, takže si můžete vychutnat pravou atmosféru této deštivé země, což je něco, co v knížkách opravdu miluju. Pokud znáte tvorbu dalších dvou sester Brönteových, je to přesně to prostředí, které popisují i ony.

Jana Eyrová je pořádná bichle, ale když je knížka poutavě napsaná, vůbec mi to nevadí a kolikrát mě mrzí, že není i delší. Na to, že je to kniha bezmála dvě století stará, je nesmírně čtivá, napsaná s citem, a stále má dnešním čtenářům co nabídnout. Autorka jde s charaktery postav hodně do hloubky, což vám umožní se s nimi skvěle sžít, soucítit s nimi a jejich příběh se čtenáři rozhodně dostane pod kůži. Aspoň u mě to tak bylo, takže má tato knížka své čestné místo mezi mými oblíbenými. Jinak je psána v ich-formě, což mám ráda, je to takové osobnější.

Co napsat závěrem? Snad jen to, že Janu určitě doporučuji, i když nečekejte, že sedne každému. Od spousty lidí jsem už slyšela, že je to nuda. Asi je to jedna z těch knih, které buď milujete, nebo se nám vůbec nelíbí. Každý si musí udělat názor sám. Pro mě je to srdcovka a tou už zůstane navždycky.

Komentáře (0)