Záhada ztraceného pokoje

recenze

Vermontské psycho (2018) / a.k
Záhada ztraceného pokoje
Kdysi oblíbený a vyhledávaný Tower Motel skrývá nejedno tajemství. Po otevření dálnice ztratil návštěvníky a dnes už stojí jen zchátralá budova s padající věží, kterou postavil kdysi dědeček po vzoru londýnského Toweru. Generace majitelů, které tu doposud žily, obestírá dávné prokletí.

Příběh začíná v současnosti otřesným činem. Policie nalezla v motelu zmasakrovanou rodinu. Vrah zanechal vzkaz. Vlastně to nebyl vzkaz, jen dvě slova. Na staré fotografii připsal „dvacet devět pokojů“. Co tím však myslel, zůstává záhadou. Motel má pokojů pouze dvacet osm.

K pochopení dávné historie je příběh rozdělený do tří časových linek, které se vzájemně střídají. Každá nabízí nějakou záhadu.

V padesátých letech sledujeme dětství sester Rose a Sylvie Slaterových. Obě snad ani nemohou být rozdílnější. Sylvie je krásná, dokonalá, milovaná. Rose je vždy ta opomíjená a pro okolí téměř neviditelná. Jedině babička Oma dávala Rose před Sylvií přednost. Jen ona věřila, že je Rose výjimečná. Babička vyprávěla Rose hrůzostrašné historky o strašných přízracích a skutcích, které páchají. Jako by ji chtěla připravit na něco, s čím se brzy sama setká.

Na konci osmdesátých let malá Amy (dcera Rose) se svými kamarádkami Piper a Margot učiní v troskách staré věže záhadný objev. Předmět, který naleznou, je příčinou konce jejich přátelství.

Současnost. Děvčata jsou již dospělá. Margot je na rizikovém těhotenství a Piper ji slíbí, že přijde na kloub tomu, co je za hromadnou vraždou a kdo skutečně zmasakroval rodinu.

Anotace knihy slibuje příběh plný napětí a proměn členů rodiny ve vraždící monstra. No, nevím, asi jsem čekala v tomto smyslu trochu víc. Na druhou stranu mě ale moc bavily záhady, které se ve střídajících časových linkách otevíraly. Samotný fakt skrytého pokoje, kvůli kterému hrdinky podniknou nebezpečnou výpravu za jeho nalezením. Hledání odpovědí na otázky, co přitahuje uprostřed noci malé děvče do temné věže, nebo kam zmizely některé naše postavy, aniž by se později kdokoliv dozvěděl o jejich osudu. A největší záhadou zůstává, kdo je skutečně monstrum a kdo bude další obětí.

Po akčním začátku je potřeba přivyknout způsobu střídání jednotlivých období a zorientovat se v postavách. Pak už se čte příběh lehce.

O setkání se skutečnými příšerami taky nepřijdete, pozor na drápy a ostré zuby. Ale víc než strach a strašidelné napětí se mně na knížce líbilo to tajemno a nevysvětlitelno. Pokud čekáte duchařinu po vzoru autorčiny knihy Zimní lidé, při které by vám běhal mráz po zádech, a při které budete strachem zalézat pod peřinu, asi budete zklamaní. Hlavním tématem knihy nejsou duchové, ale monstra. Ač jsou příšery přítomné po celou dobu příběhu, neukáží se hned. Budete si na ně muset počkat. A třeba vás na konci stejně jako mě překvapí, jaký závěr autorka pro svou hororovou fantasy zvolila.




Děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí recenzního výtisku.
Knihu můžete zakoupit v knihkupectví Dobrovský.

Komentáře (0)

kniha Vermontské psycho recenze