V zuřivé vánici číhá cosi nelidského.

recenze

Hlasy v bouři (2021) / TerezaMondeková
V zuřivé vánici číhá cosi nelidského.
Clare jede za svou sestrou, ale během jízdy ji zaskočí obrovská sněhová vánice. Vjede do lesa s nadějí, že se vánice trochu uklidní... to je to poslední, co si pamatuje.

Clare se probere celá rozbolavělá v obrovském prastarém sídle. Navíc u její postele sedí úplně neznámí muž. Prý měla autonehodu, on ji našel a přinesl do svého domu. Clare je vyděšená a slabá. Vánice navíc vůbec nepolevuje, proto musí zůstat v domě a čekat.

Dorran se k ní chová mile, dobře o ni stará, ale není si jistá, jestli mu může věřit. Clare má navíc pocit, že v domě nejsou sami. Dorran ji sice tvrdí, že v domě nikdo další není, ale Clara nemá takový pocit. Někdo kolem slídí a čeká na příležitost.

Clare se postupně vrací útržky událostí dne, kdy jela za svou sestrou. Nakonec dochází k závěru, že ani její autonehoda nebyla náhoda.



Ukázka:
Co to bylo? Zastavila a zapotácela se pod náporem nečekané závrati. Zamrkala. V uších jí začalo hučet. Pokusila se udělat další krok, ale nic nebylo jako dřív. Jako by nic kolem nebylo skutečné.
Zavrtěla hlavou. Pohyb její závrať ještě umocnil. Přidala se nevolnost. Zakalil se jí zrak, srdce se najednou rozbušilo jako o závod, ale stejně se nedokázala nadechnout tak, aby do plic dostala tolik kyslíku, kolik potřebovala. Bolest jí pronikla do břicha, jako by jí do něj bodal rozpálenou jehlou.
Zalilo ji světlo a dveře zahrady se otevřely. Dorran na ni něco volal, ale nedokázala odpovědět. Třásly se jí nohy. Zhroutila se k zemi, ale zachytil ji dřív, než stačila dopadnout.
„Co se děje? Stalo se něco?“ Přejížděl jí rukama po čele, po krku a kontroloval, co s ní je.
Pokusila se odpovědět. Nevolnost byla stále silnější, razila si cestu ven, stoupala stál výš a Clare se v křečovitých stazích pozvracela na podlahu.
Dorran si klekl vedle ní. Nevidělo ho. Celá místnost se před ní točila v divokém reji barev a stínů. Ale slyšela rychlý dupot kroků. Dveře se prudce otevřely. Znovu objala zemi. Podlaha se odmítala zastavit, nakláněla ji, točila s ní, až se znovu pozvracela. Tak, že už v ní nic dalšího ke zvracení nezbylo.
Pak, z ničeho nic, byl Dorran zase zpátky. Se sklouznutím se zastavil až těsně před ní. Obrátil ji na záda a jednou rukou ji držel pod hlavou. V druhé držel jehlu, kterou ji zabodl do hrudi.
Píchnutí téměř necítila. Nedokázala říct, jestli se dusí, nebo hyperventiluje. Věděla jen, že se nedokáže nadechnout a že se strašlivě třese.
„No tak, Clare.“ Další bodnutí, tentokrát do stehna. Dorran si ji pevně přitiskl k sobě. „Bojuj, Prosím. Bojuj. Udělej to pro mě.“
Pokusila se promluvit. Svaly jí sevřela křeč, která jí zvrátila hlavu a celé tělo se jí zkroutila tak, až to bolelo.
Dorran ji nepouštěl. Přitiskl i ji ještě pevněji k hrudi a začal tiše sténat. „Prosím. Prosím. Bojuj, Clare. Prosím.“
Znovu s roztřásla a cítila, jak ji najednou zaplavil nesnesitelný, mrazivý a neúprosný strach. Snažila se držet Dorrana, jediné pevné opory v jejím současném světě, ale ruce jí odmítaly poslušnost. Ústa měla dokořán, ale žádný vzduch nepřicházel.
Svíral ji v objetí, jednou rukou ji držel, aby se nezhroutila, druhou ji hladil po vlasech a obličeji. „Clare. Neopouštěj mě. Prosím.“
Kolem se začala roztahovat černá tma, táhla ji s sebou, topila ji, až ji celou zachvátila a ona už neslyšela ani hučení v uších.



Poslední dobou jsem si knihy od téhle autorky strašně oblíbila, takže jsem se na její novou knihu těšila. Navíc mě hodně zaujala i svým popisem, působivou obálkou, takže jsem si ji musela koupit. Vůbec nelituji.

Autorka skvěle vykreslila atmosféru strašidelného domu, který je plný tajemství. Ale i tak jsem se během knihy vůbec nebála, i když jsem ji četla v noci. Taky mi přišlo, že první polovina knihy je trošku slabší. Nepřišlo mi, že by se tam dělo něco extra, až na pár výjimek. Druhá polovina knihy mě bavila mnohem víc. Sice už bylo vyzrazeno, co se děje, ale i tak mi přišlo, že druhá polovina je zajímavější, napínavější, překvapivější.

Taky se mi líbilo, že k sobě hlavní hrdinové měli blíž. Líbilo se mi, jak si kryli záda, jak se sbližovali... to jiskření mezi nimi dodalo příběhu takové kouzlo. Ale rozhodně jsem nezáviděla hlavní hrdince takové setkání s tchýní! Celkově se mi kniha líbila, takže do dalších dílů se rozhodně pustím. Jenom doufám, že to nebude trvat dlouho.

Komentáře (0)

kniha Hlasy v bouři recenze