Starou Vídeň překvapí mumie a vrah homosexuálů

recenze

Po velmi povedeném Hrobníkovi jsem se na pokračování s názvem Hrobník a dívka opravdu těšila a dostala jsem přesně to, co jsem očekávala. Pokud máte rádi prostředí tajemné staré Vídně, napínavé vyšetřování ohavných zločinů, egyptskou tematiku, jedinečnou atmosféru vznešených muzeí či prohlídky zoologických zahrad, budete v sedmém nebi, ačkoli to možná není nejšťastnější obrat vzhledem k žánru a námětu.
Autorovi se podařilo dát dohromady zajímavý a čtivý příběh, propojující všechny výše uvedené prvky, což je samo o sobě úctyhodné. Když navíc musíte dávat pozor, aby všechno mělo hlavu a patu a aby se podařilo dokonale zkombinovat několik zdánlivě nesouvisejících vražd, máte jistě co dělat. Oliveru Pötzschovi se to ale povedlo na výbornou.

V příběhu Hrobník a dívka se na scénu vrací mladý, schopný, možná trochu arogantní inspektor Leo von Herzfeldt. Ano, pořád chodí se sympatickou Julií Wolfovou, i když jim vztah poslední dobou drhne, a ano, kolegové si ho stále dobírají pro jeho židovský původ a zálibu v moderních kriminalistických postupech. Právě ty se nicméně ukážou být rozhodující při řešení kuriózního případu v uměleckohistorickém muzeu. Tam dojde k nálezu mrtvoly slavného profesora egyptologie. Zvláštní na tom je, že tělo bylo nabalzamováno podle staroegyptských postupů. Někdo z profesora udělal mumii, ale proč?
Zatímco si Leo láme hlavu nad touto otázkou, jeho milá Julia vymění pozici telefonistky za psychicky náročnou práci policejní fotografky. Tak se dostane k případu vražd mladých prostitutů a k tělu ošetřovatele, jenž byl údajně roztrhán lvem. Něco na tom ale nesedí. Julia, stejně jako Leo, nalezne cennou pomoc u Augustina Rothmayera, podivínského hrobníka a dokonalého znalce všeho, co souvisí se smrtí. I on však řeší nemalý problém, úřady mu chtějí sebrat osiřelou Annu.

V této knize vstupuje do popředí vztah Julie a Lea, zatímco postava hrobníka je poněkud odsunuta do pozadí, ačkoli je pro zdárné rozklíčování záhad i tentokrát zásadní. Naštěstí nepřijdeme o Augustinovy poznámky na začátcích jednotlivých kapitol, v nichž nás seznamuje s ohromujícími a mnohdy bizarními pohřebními rituály různých národů.
Ocenit lze rovněž způsob, jakým se postavy postupně vyvíjejí. Ke konci Leo ztratí něco ze své lehkovážnosti a nadutosti, aby si udržel vztah s milovanou ženou. Ten je podroben řadě zkoušek. Překoná je?
Vůbec nejlepší ale je, že vás promyšlený a nápaditý příběh chytne od první stránky a zcela si vás podmaní. Osobně mívám problém u knihy vydržet, pokud má pomalý rozjezd, ale tohle rozhodně není ten případ.
Myslete však na to, že se nejedná o knížku pro slabé povahy. Podrobné popisy zohavených těl, násilí páchané na bezbranných, mnohé další doklady toho, že Vídeň roku 1894 je jako divoké, nelítostné zvíře, to vše s člověkem dokáže zamávat.

Má jediná (ale o to výraznější) výhrada směřuje k očividně odfláknuté korektuře. Jeden by si myslel, že se redakce poučí poté, co v prvním díle nechala hromadu chyb a překlepů, ale to by bylo naivní. Tady je to ještě podstatně horší.
Samozřejmě, pár chyb v celé knize se může vyskytnout, nikdo není neomylný. Ale aby byly dvě nebo tři pomalu na každé druhé stránce, to je velice smutné. Takový byl alespoň můj dojem. Svědčí to o upřednostňování kvantity před kvalitou, o spěchu a touze mít to hlavně co nejdříve z krku i za cenu toho, že to bude odbyté. Když se např. uvozovky vyskytují jinde, než mají být (případně zcela chybí), je to nepřehledné a pochopitelně to kazí požitek z četby. To platí také o zaměňování jmen postav nebo chybějících koncovkách slov. Jaká škoda!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a společnosti Euromedia Group.

Komentáře (0)