Společenský román ukrytý v tajemném hávu

recenze

Sídlo smutku (2018) / monushka (253 views)
Společenský román ukrytý v tajemném hávu
Ke konci loňského roku mohla vaší pozornost na pultech knihkupectví zaujmout tajemná obálka románu pojmenovaného Sídlo smutku. Jedná se o první přeložené dílo americké spisovatelky Gail Godwin, která v zahraničí vydala již více než tucet knih a dostala se dokonce i mezi finalisty National Book Award.

dyž je člověku jedenáct let, záleží mu především na jistotě – tu v tomto období představují především rodiče. Pokud nevíte, kdo je váš otec, musíte se spolehnout na svou matku. Co když ta ale jednoho dne zemře a na světě nemáte nikoho jiného než jedinou žijící příbuznou – pro vás neznámou tetičku? Do takového nezáviděníhodné situace se dostane jedenáctiletý Marcus, hlavní hrdina tohoto tajemného románu. Matka, se kterou dokonce i sdílel společné lože, ztratí život v důsledku automobilového neštěstí a on je na dočasnou dobu umístěn do pěstounské rodiny, odkud po krátkém čase putuje na malý ostrov v Jižní Karolíně ke stárnoucí samotářce Charlotte, o níž zhola nic neví.

Charlotte je úspěšnou malířkou, o jejíž obrazy mají zájem lidé z širokého okolí. Obzvláště pak o ztvárnění takzvaného Sídla smutku – chátrajícího domu, jemuž nikdo z místních jinak neřekne. Poté, co Charlotte Marcusovi poví o tragickém osudu jeho nájemníků, je chlapec vnitřně lákán k tomuto stavení jako vosa na bonbon. Před padesáti lety z něj totiž beze stopy během hurikánu zmizel dospívající chlapec se svými rodiči. A v této chvíli nastává prostor pro čtenářovu fantazii – co se s lidmi mohlo stát? Objeví Marcus něco během svých výprav do tohoto sídla?

Byl jednou jeden chlapec, kterému zemřela matka. Bylo mu jedenáct let, pět měsíců, čtyři dny – a bůhví kolik hodin a minut. Policie do bytu dorazila kolem půlnoci, ale k nehodě došlo nějakou dobu předtím. Někde hluboko uvnitř věřil, že kdyby si byl vědom toho okamžiku, kdy její auto sklouzlo po náledí a zřítilo se ze srázu u silnice, mohl by jí poslat sílu, aby to nevzdávala. Maminko, prosím, na světě mám jen tebe. (Str. 7)

Ačkoliv anotace láká na duchařinu, nemějte přílišná očekávání, neboť se jí nedočkáte v pravém slova smyslu. Ano, budete po celou dobu čtení drženi v napětí, ale tajemno zdaleka nepředčí hlavní dějovou linii, která spočívá ve ztrátě milované matky a sžití se svou jedinou žijící příbuznou, která si ráda přihne alkoholu.

Vyprávění se odehrává v minulém čase prostřednictvím Marcuse coby vypravěče. Ten se ve svých vzpomínkách velmi často vrací do šťastných okamžiků prožitých se svou matkou. Výjimkou nejsou ani jeho školní léta strávená ve známém městě a s kamarády, kterých ačkoliv nebylo mnoho, ovlivnili jeho život.

Román se stává z devětatřiceti kapitol a závěrečného epilogu, který se odehrává o několik let později od hlavní dějové linie. Kapitoly nejsou pojmenovány, jsou pouze očíslovány. V každé z nich je kombinováno vyprávění z Marcusovy současnosti s konkrétními vzpomínkami.

Někomu by se mohl zdát styl vyprávění neúměrný chlapcovo věku. V tomto případě však musíme zohlednit jeho dosavadní sociální prostředí a nejčerstvější zážitky a vcítíme se lépe do tohoto houževnatého, chytrého a velmi smutného chlapce.

Co se týče tety Charlotte – její ne příliš šťastný život z ní udělal typ člověka, který je nám představen. Je zajímavé sledovat její proměnu z chladné a vyplašené v komunikativní, avšak neustále mající svůj osobní prostor, pravidla a jisté zákazy.

Pravda, postav není představeno mnoho, ale o to více se nabízí prostoru k důvěrnějšímu vztahu k těm, co poznáme, i když některé pouze prostřednictvím vzpomínek.

Díky kombinaci příběhové současnosti a vzpomínek a zajímavých historických odboček (týkajících se hlavně Sídla smutku) je kniha čtivá. Čtenáře bude pohánět kupředu i očekávání tajemna.

Někteří čtenáři by mohli být zklamáni z toho, že se nejedná o klasický duchařský příběh, kdy si budou během čtení okusovat nehty nervozitou a schovávat hlavu pod peřinu. Pokud však budete dílo vnímat jako společenský román, má vám tato kniha hodně co nabídnout.

Sídlo smutku bych doporučila těm, co se nenechají zlákat jednoznačným žánrovým označením na obálce. Pokud máte rádi hlubokou sondu do smutných lidských duší, přijměte pozvání.

Já jsem si také před čtením tohoto titulu myslela, že se strachy ani nepohnu, ale i přesto, že má původní očekávání nebyla naplněna, byla jsem s příběhem jako takovým spokojena. Bylo mi totiž nabídnuto důvěrně poznat tři hlavní hrdiny, a to se mi v poslední době dlouho nestalo.

Komentáře (0)

kniha Sídlo smutku recenze