Druhá šance na život

recenze

Luke Allnut je britský novinář a spisovatel žijící od roku 1998 se svou českou manželkou a dvěma syny v Praze. Jeho život poznamenala zkušenost s bojem proti rakovině. Své zážitky promítnul do románového debutu pojmenovaném Nebe je naše. V zahraničí byla kniha považována za literární senzaci ještě před svým vydáním. Čeští čtenáři se překladu dočkali na jaře letošního roku, kdy byla vydána nakladatelstvím Plus.

Každá rodina by měla být připravena ustát nešťastné a nezáviděníhodné události, které by se mohly přihodit. Všichni členové by měli držet pospolu a nevzdávat se. Snadno se to však říká, hůře koná. A to především v případě, že tragickým osudem je postihnuto malé dítě. Kolik toho člověk vydrží, aby zůstal oporou pro všechny blízké? Jakým způsobem se se vším vyrovnat a věřit v co nejlepší budoucnost?

Rob Coates je úspěšný mladý muž mající v životě štěstí. Se svou milovanou manželkou Annou vychovává syna Jacka. Chvíle rodinné pohody a štěstí však jako rána z čistého nebe zasáhne děsivá informace, která během jediného okamžiku obrátí jejich životy vzhůru nohama – jejich pětiletému chlapci je totiž diagnostikována rakovina. Rodině tak nastává nelehké období plné slz, smutku, zoufalství a nemizející naděje v lepší zítřky.

Je zcela samozřejmé, že vztah Roberta a Anny projde velkou zatěžkávací zkouškou. Dokážou v ní obstát? Jakým způsobem zvládnou zdolat všechny překážky bránící jim v jejich rodinném štěstí? Žal a bolest každý z nás léčí po svém. Rob se během těžkého období rozhodne založit si internetovou stránku s vlastními pořízenými fotografiemi.

Co se týče postav, neočekávejte jich mnoho. Detailně se seznámíte pouze s rodinou Coatesovou a s pár lékaři. V tomto románu se totiž stanete součástí jedné rodiny v nezáviděníhodné situaci a vše budete prožívat s nimi. Členové rodiny jsou vykresleny do detailu, díky čemuž k některé z postav můžete přilnout a sžít se s ní.

Velkou výhodu skýtá pohled na rodinnou tragédii očima otce Roba, který je samotným vypravěčem. Ten využívá retrospektivní formu vyprávění střídající přítomnost, díky čemuž se čtenář dozví vše potřebné k pochopení. Dost bylo knih s truchlícími matkami, teď jsou na řadě muži neskrývající své city ke své manželce a dětem.

Styl vyprávění je nenáročný, setkáte se mimo jiné i se surovou upřímností, a dokonce i hranou naivitou, a to v případě popírání tragické skutečnosti.

Za zmínku rozhodně stojí emotivní bouře, ve které se během čtení octnete. Připravte se na to, že při čtení budete doslova obklopeni pocity, logicky těmi negativními. V tomto případě se nejedná o typ knihy, jejíž děj se vám krátce po dočtení dostane z hlavy. Luke Allnut totiž díky vhodně zvolenému nevšednímu tématu, které zůstává často tabuizováno, situuje příběh směřující přímo do čtenářova srdce, kde zůstane skryt na dlouhou dobu.

Nebe je naše je rozdělena do tří částí, přičemž druhá je nejobsáhlejší a pro čtenáře nejzásadnější. Je v ní užita zmíněná retrospektivní forma vyprávění. Zajímavostí této pasáže jsou zcela jistě připojené vzpomínky otce na společně navštívená místa se svým synem, které jsou umístěny mezi jednotlivé kapitoly. Autor se během popisu míst rozhodl se pro absenci velkých písmen tam, kde jsou očekávaná, což znamená především na začátku věty. Tento fakt by se někomu nemusel zamlouvat, nutno však podotknout, že se jedná opravdu jen o zážitky z výletů.

První část by se také dala nazvat prologem, neboť čtenáři nastiňuje momentální Robovu situaci. Ve svém konci příběh plyne poklidně tak, jak mnozí budou očekávat. Závěr je sice předvídatelný, ale vůbec ničemu to nevadí, neboť se dozvíte vše potřebné k tomu, abyste mohli knihu s těžkým srdcem zavřít.

Jack se podíval nahoru na nebe a potom na mě. „Tati,“ řekl a ukázal na rudý západ slunce, měsíc a kondenzační stopy letadel. „Nebe je taky naše?“ (Str. 344)

Můj subjektivní názor na tento srdceryvný román je velmi pozitivní. Na základě uvedené anotace jsem si zpočátku myslela, že se příběh bude odvíjet jinak, než jak je čtenáři nastolen. Jakožto matku dvou malých dětí mě příběh a tragický osud Robovy rodiny naprosto pohltil a dostal na kolena. Přiznávám se, že jsem několikrát během čtení přes slzy neviděla na slova. Oceňuji vhodně zvolené téma, neboť o nemocných dětech se příliš nepíše. Zalíbil se mi také mužský vypravěč, který nám dokáže, že ani mužské city nezůstávají chladnými, když se jedná o nějakou závažnost. Líbila se mi Robova síla a jeho nekončící naděje.

Toto emociální dílo se zajisté zavděčí čtenářům vyhledávající ne příliš často užívaná témata.

Co se týče obálky českého vydání, jedná se o výstižné a nadějeplné vyjádření. Rozhodně svým vzhledem zaujme nejednoho potenciálního čtenáře.

Komentáře (0)