Vzít život do svých rukou

recenze

Na konci srpna se na pultech knihkupectví objevila novinka Nemusíš!, která nejednoho potenciálního čtenáře zaujme a naláká svou výraznou růžovo modrou obálkou. Ta dává tušit, že se jedná o knihu určenou v první řadě ženám. Autorkou je Dagmar Digma Čechová, která není na literární scéně žádnou novickou. Na svém kontě má již mnoho příběhů určených dětem a rovněž několik úspěšných divadelních scénářů. Co se však románového žánru týče, jedná se o její prvotinu.

Nemusíš! je v mnoha článcích a recenzích přirovnávána k tvorbě Radky Třeštíkové a Patrika Hartla. Nemám srovnávání tohoto typu ráda, neboť každý autor má svůj osobitý styl psaní. V tomto případě jsem od ani jednoho uvedeného spisovatele prozatím nic nečetla a mohla jsem si tak udělat svůj vlastní názor bez jakéhokoliv ovlivnění.

Kateřina a Marie. První z nich, Katka je čtyřicetiletá matka dvou teenagerů, která se po dvaceti letech manželství cítí nešťastně, osaměle a nemilovaně, neboť veškerá láska (pokud však někdy vůbec nějaká byla) vyprchala a zbyl pouze zvyk. Zná pouze své povinnosti a očekávání ostatních, nemá však žádný prostor pro osobní rozvoj a své vnitřní potřeby.

Marie je jednadvacetiletá studentka vysoké školy, jejímž snem je studium v zahraničí, konkrétně v Anglii. Pro svůj sen by byla schopna obětovat cokoliv, a tak jí není proti srsti přijmout jakoukoliv brigádu, která by jí pomohla finančně přiblížit o krok blíže své tužbě. I přes zcela rozdílné povahy a životy těchto dvou žen se jejich cesty protnout a obě zjistí, že přece jen mají něco společného. Chtěly by totiž konečně začít žít svým vlastním životem a oprostit se od všech rutin a očekávání.

Vzhledem k tomu, že příběh nemá pouze jednu hlavní postavu, ale rovnou dvě, je o zábavu postaráno. Pokud bych měla shrnout děj jednou větou, použila bych tu, že budete číst o tom, co napsal sám život. V mnoha situacích se zajisté „najdete“, nad některými budete nevěřícně kroutit hlavou a několikrát dokonce zadržíte dech a mozkové buňky vám pojedou naplno, protože budete přemýšlet nad tím, co se stane dál.

Styl psaní je neformální, mnohdy je použitá hovorová řeč, některé postavy dokonce mluví i vulgárně, avšak pouze v situacích, kde je to na místě a ve kterých to čtenář očekává. Autorka se nebojí ani humoru, přičemž netlačí na pilu, ale nechá vše volně vyplynout z daného momentu. Díky tomu vše působí přirozeně a nenuceně.

Nikoho určitě nepřekvapí, že vyprávění se odehrává ich-formou, ve které se střídají hned dvě vypravěčky. Kapitoly jsou kratší a každá se začíná větou v nadpisu, jež je následně rozvinuta v samostatném odstavci. Navíc se při začátku nové dozvíte i konkrétní datum, přičemž celkem jsou pokryty tři roky života obou žen.

Mimo dvě hlavní dámy máme možnost seznámit se i s velkou a pestrou škálou vedlejších charakterů. Nejvíce prostoru je logicky věnováno Kateřině a Marii, které poznáme do sebemenšího detailu. Některé ze všech vystupujících postav jsou sympatické na první pohled, jiné jsou lidově řečeno „na pěst“.

Mnozí zajisté ocení střídání vypravěček a kratší kapitoly, které apelují na čtenářovu plnou soustředěnost. Je fajn, že rozvyprávěné situace každé z postav na sebe navazují a neodvádějí pozornost jinam. Z toho důvodu nepřijdete o nic zásadního a budete v obraze.

V dnešní uspěchané době jsme si zvykli na přílišné chyby a překlepy v knihách. Musím pochválit nakladatelství Moba za to, že tato kniha je výjimkou mezi ostatními. Nenajdete totiž ani jednu gramatickou chybu. Jednu nesrovnalost jsem však přece jen našla – u posledních šesti kapitol je místo roku 2016 uveden 2015, což je ale jen taková banalita, která nikterak nenaruší vaší plnou koncentraci čtení.

Nemusíš! sedne více ženskému okruhu čtenářstva, avšak ani muži by nemuseli přijít zkrátka – ti by zase mohli nahlédnout na druhou stranu, do ženských duší a počíst si o našich bolístkách a trápeních.

Nemám v oblibě psaní hodnocení bezprostředně po dočtení konkrétní knihy, neboť v tu chvíli jsem většinou plná dojmů, a tak jsem si u Nemusíš! dala čtrnáct dní k „vstřebání“. Čím jsem starší, tím více zastávám názor, že příběhy, které stojí za přečtení, si člověk musí v hlavě uchovat déle než pouze po dobu jejího čtení. Jsem ráda, že příběhy ukrývající se v této růžovo modré krásce, se usadily v mé hlavě a já jí tak mohu s klidným srdcem doporučit dalším lidem. Těším se na jaro příštího roku, kdy by autorce měl vyjít další román.

Komentáře (0)