O cestě za pomstou...

recenze

Pokračování příběhu o vražedkyni Mie pokračuje a tentokrát se podíváme i na další místa ve světě, který se s nikým nemazlí. Po překvapivém konci Nikdynoci, se Mia objeví na místě, které by nemohl být vzdálenější jejímu předchozímu domovu. Zapomeňte na školu vrahů, tentokrát se připravte na gladiátory! Ale nemyslete si, všechno má svůj smysl. Protože tenhle krok je jen dalším ze stovky, který Mia podnikla, aby konečně mohla pomstít svou rodinu.

Mia je jednou z hrdinek, které jen tak v nějaké knize nenajdete. Je sprostá, pomstychtivá, mluví plynně sarkasticky a ani jí nevadí ušpinit si ruce, pokud musí udělat nějakou špinavou práci. Ale, na rozdíl od Nikdynoci jde vidět, že se její charakter pomalu a postupně vyvíjí. Zatímco na jednu stranu se stává ještě silnější, na druhou se v Božím hrobě překvapivě odhaluje i její jemnější stránka, která její obvyklou povahu perfektně vyrovnává.

Vedlejších postav je v Božím hrobě poměrně dost, ale to je fakt, se kterým musíte počítat, obzvlášť, pokud se pouštíte do knih Jaye Kristoffa. Co se mi ovšem líbí, je, že se autorovi podařilo velmi dobře využít i většinu postav z předchozího dílu, takže se nemusíte bát, že by se na vaše oblíbené hrdiny zapomnělo.

Zápletka knihy je velmi dobře promyšlená a i když se tentokrát odehrává v jiném prostředí, autorovi se do ní podařilo vměstnat právě tolik zvratů a odhalení, aby neztrácela jiskru a neustále čtenáře bavila. Nicméně, stejně jako u Nikdynoci, je i tady jednoznačně nejlepší částí knihy konec. Na ty má zdá se autor talent, protože je umí napsat velmi napínavě, akčně a v případě Božího hrobu i dost překvapivě.

To, že autorův styl psaní je velmi specifický, vás určitě nepřekvapuje. Jestli se v něčem Jay Kristoff vyžívá, pak jsou to právě sálodlouhé poznámky pod čarou, které vám perfektně doplňují příběh a opět se jak jedná o fakta z historie, nebo jednoduše historky, které vás rozesmějí. Ovšem, pokud vás jeho poznámky pod čarou neuchvátily, nic se neděje, příběh se dá bez problémů číst i bez nich.

Tempo knihy je také jednou z věcí, která dělala většině čtenářů problém, alespoň, co se Nikdynoci týče. Protože zatímco je první polovina knihy psaná opravdu pomalu a velmi rozepsaně, v té druhé se tempo maximálně navýší a na čtenáře čeká jedna akce na druhou. Ale faktem je, že i když se v Božím hrobě polepšil, stále na vás čeká několik desítek stran pomalejšího čtení. Jen to není kvůli jeho stylu psaní, ale tomu, že se v některých kapitolách zpětně obrací k tomu, co se stalo po konci Nikdynoci. Určitě nejde o nejlepší řešení, osobně bych byla raději, kdyby kapitoly byly časově seřazené za sebou, ale naštěstí jde o věc, na kterou si po chvíli čtení zvyknete.

I když u druhých dílů mají čtenáři často strach, že jde o pouhý výplňový díl série, u Božího hrobu tenhle strach mít nemusíte! Kniha se bezpochyby vyrovná i skvělému prvnímu dílu, takže pokud jste se do čtení téhle drsné fantasy ještě nepustili, určitě máte, co napravovat!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a Albatros Media.

Co mě nezabije, ať se začne bát. Druhý díl fantasy série Nikdynoc. Mia se stala Čepelí Rudé církve, avšak kvůli vyřizování krvavých záležitostí má k zabití konzula Scaevy a kardinála Duoma pořád daleko. Když zjistí, že se oba os... více

Komentáře (0)