Medvědín | Kniha o hokeji, ve které hokej hraje až poslední housle...

recenze

Kdesi uprostřed hlubokých lesů leží městečko Medvědín. Pro tamější obyvatele nic neznamená tolik jako hokej. Hokej hrají, mluví o něm, žijí jím. Blíží se juniorské mistrovství, jehož vítězství by změnilo vše. Pozvedlo město, přilákalo do něj nové obyvatele a sponzory, díky čemuž by se mohlo vybudovat sportovní gymnázium a vytvořily by se nové pracovní pozice. Pro vítězství jsou někteří ochotni udělat cokoliv. Cokoliv…

S Fredrikem Backmanem jsem měla tu čest už potřetí. Naše společná cesta započala knihou Muž jménem Ove, kterou nakladatelství Host vydalo v roce 2014 a pokračovala románem Babička pozdravuje a omlouvá se (Host, 2015). Přiznávám, že ani jedním z předchozích románů ve mně nedokázal vzbudit větší zájem, přesto jiskra přeskočila, a proto jsem mu dala šanci i potřetí a tentokrát ji proměnil na plné čáře.

Medvědín je silná, silná kniha, ve které, přestože je o hokeji, hraje hokej až poslední housle. Mnohem víc je příběhem o osobní zodpovědnosti, o přátelství, o rodině, o vině a trestu, o pocitu, že někam patříte, o pocitu, že nikam nepatříte, o vztazích, o malém městě a vlastně všech dalších vážných tématech, která Vám přijdou na mysl. Backman důmyslně buduje děj tak, aby začínal pozvolně, snad až nenápadně, ale vygradoval ve velkolepé finále, které nekončí dobře ani špatně.

Hlavních hrdinů je na čtyř set stránkovou knihu až dost, a přesto bych jich chtěla klidně ještě dvakrát tolik. Backman by totiž mohl vyučovat, jak budovat charakteristiku. Celá ta plejáda duší působí neuvěřitelně kompaktně a opravdu spoluutváří komunitu malého města. Medvědín dýchá, žije a věřím, že někde skutečně existuje se všemi těmi hlavními i vedlejšími aktéry. Autor umí pracovat nejen s gradací děje, ale i s gradací postav, a tak ti zprvu nenápadní nakonec způsobí největší rozruch a ukáží svou pravou tvář až v samotném závěru. Nechybí archetypální hrdinové i antihrdinové, bez kterých by ta knížka prostě nefungovala; na druhou stranu se setkáme i s celou řadou překvapivých postav. Za velký plus považuji také LGBT charaktery, jenž však nepůsobí vůbec násilně a rozhodně se kolem nich nemotá celý děj, jak tomu bývá v poslední době zvykem. Backman je naopak zakomponoval citlivě, aby zkrátka působili jako normální obyvatelé města, a ne nějaká senzace, která ke knize přiláká davy čtenářů jen proto, že je to teď „in“.

Skvělý příběh a výborné charaktery potřebují vždycky podpořit i výjimečným stylem psaní, jinak se celá ta složitá struktura zhroutí jako domeček z karet. Naštěstí ani tady autor nezklamal. Z jeho předchozích knih jsem neměla až takový dojem, že bych četla něco zcela se vymykajícího, u Medvědína ale rozhodně. Backman má neskutečně citlivou ruku a přesně ví, kdy potřebujete delší popis, abyste se vcítili do nějaké situace, a kdy naopak zařadit údernou pasáž, při níž vám vhrknou slzy do očí nebo prostě zůstanete němě zírat s otevřenou pusou. Milým detailem je i neustálé opakování a připomínání věcí, aby byl čtenář pořád v obraze, a přesto se necítil jako pitomec. A vůbec nejlepší je obyčejné – prásk, prásk – které zkrátka podtrhne atmosféru natolik, až máte pocit, že vážně stojíte na ledě s hokejkou v ruce a klepou se Vám kolena.

Medvědín se bezesporu zařadil mezi nejzásadnější díla mého života. Miluju tu knížku z celého srdce, i když mi ho dokázala několikrát pěkně rozbušit. Doporučuji bez výjimky všem a skutečně prosím o její přečtení. Víc slov už není třeba.

Komentáře (0)