Když je všechno krev...

recenze

Nikdynoc (2019) / MilenneWaver
Když je všechno krev...
Mia měla v životě vždycky vytyčených několik cílů. Pomstít svého otce. Pomstít svou matku a bratra. Přinutit všechny ty, kteří jí ublížili, aby zaplatili. A už je tak blízko. Stala se jednou z těch, kteří se vydali do Rudé církve - skupiny vrahů, aby se stala jejich učednicí. Ale jakkoliv se její cesta může vypadat snadná, je to pouze zdání. Ve tmě, mezi skalními stěnami a zdmi učednických pokojů, mezitím pavouček spřádá své sítě. A je jen otázkou, zda se Mie podaří se jim vyhnout, nebo ne.

Neexistuje žádná hrdinka, která by byla tak svá, jako Mia Corverová, malá vražedkyně se zubatou ofinou, jednou zlomeným nosem a ne kocourem za svými zády. Tuhle hrdinku si zkrátka zamilujete. Ať půjde o její sprostou, možná až vulgární stránku nebo věčný cynismus, který tahle holka rozdává mimo úsměvů. Ale není to jen její vyjadřování, co čtenáře na první pohled uchvátí. Je to i její charakter. Mia je neuvěřitelně houževnatá hrdinka, která se nezalekne ničeho a nikoho. Ale zároveň v sobě ukrývá i srdce, skutečné emoce, které jí nutí ochraňovat a rvát se až do poslední kapky krve. A přesně kvůli tomu si u mě Jay Kristoff jedno velké plus.

Co se týče vedlejších postav, čeká na vás prakticky nekonečná řada méně, či více důležitých hrdinů, kteří se v knize objeví. A je opravdu těžké někoho z nich vybrat, proto se radši zaměřím na zvířecí hrdiny, které si možná zamilujete ještě víc než Miu samotnou. Třeba kůň Bastard je dokonalým příkladem zhmotnělé karmy. Nebo pan Laskavý (který má teda do laskavosti opravdu daleko).

Po dějové stránce nemám knize co vytknout, možná kromě pár skutečně malých mušek. Jedná se o dlouhý, dobře propracovaný příběh, který má hlavu i patu a překvapivě dokonce i všechno mezi tím. Jay Kristoff rozhodně nešetří s ničím, takže se můžete těšit na čtyři sta stran akce a záhad, které Miin příběh doprovází. A věřte mi. Jakmile se dostane na konec, udělali byste cokoliv proto, aby se vám okamžitě do rukou dostal druhý díl. Přesně tak dobrá tahle kniha je.

Mezi zmíněné malé mušky bych zpětně určitě zařadila vracení se do Miiny minulosti. Ta v určitých částech nebyla zrovna dvakrát čtivá. I když se v těchto scénách často objevovaly důležité detaily, přesto mi v nich chybělo cosi, jakýsi "boom", který popoháněl zbytek knihy. Naštěstí těchto pasáží ale nebylo příliš mnoho, později v knize už nebyly vůbec, takže se rozhodně nejedná o chybu, která by můj názor na Nikdynoc nějak významně pozměnila.

Pokud jste četli Illuminae, nejspíš rozumíte tomu, co si u tohoto autora představit pod pojmem specifický styl psaní. Tady se ale Kristoff vyřádil trochu jinak. Zpočátku budete (mimo děje samotného), prakticky zasypání hromadou poznámek pod čarou. Nejedná se o zrovna důležitou součást děje, autor tím často vysvětluje okolnosti, které vytvářejí svět Itreyi jako takové nebo se jedná o komické historky, které si vymyslel. I když se jejich čtení může zdát jako zbytečnost, osobně mohu říct jediné. Některé se skutečně vyplatí přečíst.

Nikdynoc pro mě byla dokonalým zážitkem, který si chci co nejdříve zopakovat a zažít ho znovu. Naprosto jsem si zamilovala tenhle svět, plný temnoty, krve a sarkasmu a nemohu se dočkat jeho pokračování. Knihu doporučím dospělým nebo alespoň starším čtenářům, ať už kvůli výskytu sexuálních nebo detailně popsaných krvavých scén. Rozhodně se nejedná o žádné čtení pro děti a přesně to je nutné si před jejím přečtením uvědomit. A pokud si jste skutečně jistí, že si chcete Nikdynoc přečíst, nemohu než vám popřát hezké čtení. A připravte se. Bude to jízda!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Databázi knih a Albatros Media.

Komentáře (0)

kniha Nikdynoc recenze