Kamčatské etudy

recenze

Mizející země (2021) / a.k
Kamčatské etudy
Jednoho srpnového odpoledne jsou osmiletá Sofie s o tři roky starší sestrou Aljonou ve špatný čas na špatném místě. Právě tady v zátoce u Tichého oceánu končí jejich bezstarostné časy a následuje jen strach o vlastní život.

Obyvatelé města Petropavlovsk-Kamčatskij jsou zdrceni zmizením sester a pátrací skupiny nepřestávají ve svém úsilí k jejich nalezení. Bohužel však přichází svědectví, že děvčata pravděpodobně někdo unesl.

Pokud čekáte, že se před vámi rozehraje příběh o unesených holčičkách a nastoupí policie, se kterou se zúčastníte napínavého pátrání, následující stránky vás rychle vyvedou z omylu. Kniha je rozdělena po jednotlivých měsících celého následujícího roku, kdy každý měsíc přinese samostatný mikropříběh o nesouvisejících životních osudech obyvatel města. Motiv unesených sester je pouhou zřídka zmiňovanou kulisou dennodenního života postav, ale nehraje v jednotlivých příbězích zásadní roli. Pojítkem mezi jednotlivými příběhy jsou také epizodní vedlejší postavy.

Každý příběh je jakousi bublinou, která si nese vlastní téma. Všechny mají společné ženské hlavní hrdinky, které se vyrovnávají s rodinnými problémy, nevěrou, dominancí partnerů či manželů, řeší vztahy rodičovské i partnerské, generační, ale i společenské a národnostní.

Příběhy jsou zasazené na Kamčatku, do města i vesnice. Nechybí popis poloostrova, prázdné divočiny, tundry, horkých gejzírů a kuželů sopek v horách. Více se ale soustředí na pocity obyvatel, které po pádu Sovětského svazu pociťují jakousi nostalgii, prohlubující rozdíly mezi ruskou komunitou a původními národnostními menšinami. Některé z hrdinek patří k evenské komunitě a ty obzvlášť cítí roztříštěnost životů v postsovětské době a nepojmenovanou diskriminaci.

Jako celek na mě působila kniha roztříštěně. Vnímám tvůrčí pohnutky autorky jako snahu zachytit v giganticky koncipovaném románu všechny aspekty doby i místa. Čtenáře, kteří inklinují k povídkám, by mohla právě tato forma zpracování zaujmout, najdou zde velmi silné příběhy obyčejných lidí. Na druhou stranu ale právě povídkový formát často nenabízí pohled, jak to bylo s postavami dál. Závěrečné propojení všech příběhů a vyústění knihy nemělo takový efekt, aby přebilo mé rozpaky z celkového pojetí knihy. O chabém zlomu v případu unesených holčiček už raději ani nemluvím. Pro ryzí čtenáře detektivek tato kniha určitě není!

Pozitiva knihy vidím v zachycení atmosféry života obyvatel po pádu Sovětského svazu, kdy se Kamčatka otevřela světu. Právě díky krátkým příběhům mnoha postav dává autorka čtenáři prostor nahlédnout do různorodých životních údělů, klouže mezi mnoha tématy a mezi řádky cítíte vliv místa a doby. Knihu doporučuji čtenářům, které láká destinace odlehlého sibiřského poloostrova Kamčatka, a chtějí poznat život tamních usedlíků.

Komentáře (0)

kniha Mizející země recenze