Tyet
přečtené 1414
Poutníkův návrat
1992,
C. S. Lewis (p)
Velmi zajímavá alegorie C.S. Lewise připomíná díla středověkých básníků a trubadúrů. Adept Jan hledá mytologický Ostrov s velkou touhou v srdci, snaží se utéct z bigotního prostředí své rodné vísky Puritanie, a od Boha, který je v knize nazýván Majitelem (ďábel je zván Nepřítelem a peklo Černou dírou). Jak to dopadne, napovídá název. Nádherné alegorické scény nás nutí přemýšlet, knížka není pro lenivé čtenáře. Vybírám úryvek, který se mi moc líbil: „Černá díra tedy existuje,“ zamyslil se Jan. „Přesto je Majitel tak laskavý a hodný?“ „Rozpoznávám, že ses pohyboval mezi Nepřítelovým lidem. V těchto dnech se snad nepoužívá nic tak často, jako nařčení Majitele z krutosti. Podobá se to Nepříteli, neboť on je v podstatě velice hloupý. Ještě se mu nepodařilo vypustit jedinkou pomluvu, která by se zdála aspoň trochu pravděpodobná. Obvinění z krutosti může každý lehce prohlédnout jako lež. Majitelovu reputaci by mohl poškodit přesvědčivějším argumentem, kdyby totiž rozhlásil, že Majitel je nenapravitelný hazardní hráč ... Nebyla by to sice pravda, ale bylo by to alespoň pravděpodobné, neb nikdo nemůže popřít, že Majitel bere na sebe nesmírná rizika.“ „Vraťme se, prosím, k obvinění z krutosti ...“ „Už se k tomu dostávám. Než by obhospodařoval zemi otroky v okovech, sáhl Majitel po rizikových, svobodných nájemnících. Protože jsou svobodní, není možné zamezit tomu, aby nenavštěvovali zakázaná místa a nejedli zakázané ovoce. Červi, které to v nich plodí, je nutí, aby jedli čím dál více.“ „Majitel s tím doopravdy nemůže nic udělat?“ „Majitel může všechno kromě protiřečících si nesmyslů. Jinými slovy – nesmyslná věta nic nezíská tím, že ji začínáme slovy: Majitel může ... Uznáš, že je úplným nesmyslem i pouhá představa toho, že můžeme někoho přinutit, aby svobodně přijal to, co už svobodně úplně zamítl. Nucení není nikdy svobodné.“... celý text
Cesta Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie wampyrismu
2012,
Josef Váchal
Toto je skvost naší knihovny. Jde o svérázný cestopis Josefa Váchala doplněný o obrazovou přílohu ilustrací a rukou psaných textů samotného Váchala i jeho ženy Anny (Hanky) Mackové. Oba vykonali tříměsíční pouť po krásách Slovenska se svým psem Tarzanem v roce 1930 a ušli téměř pět set kilometrů. Tahle knížka působí jako pramen živé vody v té záplavě braku, co se vydává, je typicky váchalovsky vtipná (ano, tento humor mi naprosto vyhovuje), zcela nekorektní, chytrá, smutná i dojemná. Ale dost řečí, zde je ukázka: „Cesta až ke kapličce, odkud nahoru k Strážovu, vrchu, stoupati počala, byla stále horší a horší; dal jsem se do mocného proklínání lidí obec tvořících a pro vzájemné dobro ničeho nepodnikajících. Byl bych zlořečil ještě dále, potkali jsme však bílého psa, pološpiclíka s nohou přeraženou a pouze na kůži jemu visící; i přestal jsem klíti, neboť v takových chvílích, vida bezmocnost tvora na zemi se pohybujícího a o mnohou radost, jiným popřátou, zkráceného, sevře se nitro mé žalem a již více ani Stvořiteli zlořečiti nemohu a nedovedu; všechny theorie Karmy a znovuzrozování nejsou mi dostatečně silnými, aby podepřely rozum v nějakou spravedlnost a cestu citu dalšímu zabránily; stávám se pouze mlčícím vlkodlakem s nadějí, že jedenkráte účastníkem oné mohutné reformy o bezbolestnost všem tvorům na zemi žijícím usilující se stanu, v životě jiném a silnějším.“... celý text
Příběh nového jména
2017,
Elena Ferrante
První dva díly tetralogie Eleny Ferrante jsem dostala od kamarádky, a protože mám ráda lidské příběhy pojímající celý život od kolébky do hrobu, s chutí jsem se na ně vrhla. Knížky získaly několik cen a dočtete se o nich pouze pochvalné recenze. Ne, že by byly špatné, to vůbec ne, jenom je autorka (nebo autor, protože jde o pseudonym neznámého autora/autorů) na můj vkus neskutečně žvanivá. Příběh popisuje vztah dvou kamarádek a zároveň rivalek zhruba v polovině minulého století v Neapoli. Vzájemně si závidí krásu, schopnosti, bystrost, chlapce, nezávislost a já nevím co ještě, ale kromě toho se mají rády a rozumí si, možná jsou jedna pro druhou zrcadlem a motivací. Takový nápad, takové vyprávění je bezesporu velmi zajímavé, ale autorka ho natahuje a natahuje a natahuje téměř k nesnesení – a to jsme teprve u prvních dvou dílů. Situace se s drobnými obměnami neustále opakují. Divoká, sebestředná, sobecká a drsná Lina je protiváhou pracovité, houževnaté, opatrné až zbabělé, mírné a nekonfliktní Eleny. Dvě protichůdné povahy, dva rozdílné osudy. Síla Liny a slabost Eleny jsou vskutku jen zdánlivé. Možná je všechno naopak? Kdoví, jak ty holky skončí :) Tenhle román o několika dílech je z rodu líbivých, čtivých, srozumitelně přemýšlivých děl, které rychle přečtete, ale stejně rychle na ně zapomenete. Ale abych jen neremcala, líbil se mi popis života v chudé části Neapole té doby, to je opravdu zajímavé. Tak jen do toho, je to docela vhodné prázdninové čtení.... celý text
Pradávná medicína
2016,
Wolf-Dieter Storl
Další z knih mého oblíbeného Wolfa Dietera Storla. Píše se v ní o kořenech, ze kterých čerpalo lidové léčitelství, bylinkaření i čarodějné praktiky našich předků a které jsou už téměř zapomenuté. „Medicína lesních národů, praktikovaná už v době kamenné, vytvořila mocné morfogenetické pole, které nás uvádí do rezonance s dávnými předky a jejich bohy. Jim známé léčivé byliny stále rostou v našich křovinách, lesích i na loukách, před našimi dveřmi, za zahradními brankami. Kromě nich nás s předky spojují i slova, jiné kořeny, kořeny kulturní. Tradiční lidová medicína není zastaralá, spíš jde o celostní pojetí, zahrnující tělo, duši, ducha, kulturní tradice, vědomosti předků a přírodu kolem nás. Z velké části sice upadla, změnila se v pověry, ale přesto stále obsahuje pravé, nefalšované jádro. A to můžeme znovu objevit. Co se v léčitelství zachovalo, není pouhá teorie, ale spíš umění, jež vyžaduje intuici a spirituální vizi – a my jsme jeho dědici.“... celý text
Jsem součástí lesa
2016,
Wolf-Dieter Storl
Můj milovaný autor Wolf-Dieter Storl v téhle knížce vypráví o svém životě. O cestě z Evropy do Ameriky a několikrát zase tam a zpět. O své práci na univerzitách, ale i v hippie a experimentálních komunitách. Nebyl ale nikdy ani typickým profesorem, ani typickým hipíkem. Vždycky si šel svou cestou. Jeho slova jsou jako vždycky útěšná, moudrá a taky hořká. “Ničení přírody je těžko snesitelné. Vždyť jsme od přírody, která nás obklopuje, odděleni pouze ve své hlavě, ve svých představách. Ve skutečnosti námi protékají éterické energie, vycházející z lesů a kopců. Jenom to nevnímáme, protože nás od toho stále odvádějí abstraktní myšlenky a obrazy. Jestliže v přírodě vše probíhá harmonicky, pak to má také harmonizující účinek na člověka, přicházejí k němu dobré sny a inspirující myšlenky. Kde ale v přírodě vládne chaos a ničení, tam se i člověk stává agresivním nebo depresivním. Když je zohavována příroda, les a jeho zvířata, pak – tak mi to řekli indiáni – se duchové přírody rozzuří, vskočí do lidí, ti zešílí a stanou se sebepoškozujícími. Země je obrovský medvěd, řekl mi jeden indián Klamath. Jednou bude mít všeho dost a města, která ho obtěžují jako klíšťata, svými drápy jednoduše seškrábne.“ Těmito slovy se vysvětluje chování tvorů, které ani nelze považovat za lidské bytosti. Tvorů, kteří mučí děti, týrají zvířata a zabíjejí pro potěšení. Od takových temných bytostí se držte dál, nemůžete jim pomoct a styk s nimi vám může velmi ublížit. Jediná cesta k nápravě je opětovná harmonizace přírody. Úcta a láska k zemi, ke stromům, kopcům i zvířatům. Musíme začít u sebe, jiná cesta není.... celý text
Krása je rozmanitost plazů
2013,
Václav Cílek
Knih od Václava Cílka jsem přečetla několik, ale tahle je (alespoň pro mě) naprosto výjimečná a zapůsobila na mě jako zjevení. Je plná vět a slov, která se mi hluboko vpálila do mozku (otázka je, jak dlouho tam vydrží, můj mozek není žádný pašák). Z téhle knížky jsem získala silný dojem, že autor zažívá výrazný progres, důležitý posun a změny, v porovnání s jeho staršími knihami ke mně promlouvá prostřednictvím textu mnohem větší pokora, prostý úžas a otevřenost, ale to jsou možná jen mé osobní domněnky a s realitou nemají nic společného. Zkrátka knihu jsem si užívala od začátku do konce a rozhodně se zařadí mezi mé nejmilejší. Mám moc ráda a doslova fyzicky mě blaží, když v nějaké knize narazím na něco, co jsem objevila v knize jiné, jako by se nitky sbíhaly do jednoho místa. Před časem jsem v jedné z knih Stanislava Komárka četla o hlubinných mlžích (doufám, že jsem si to zapamatovala alespoň zhruba správně), kteří nikým neviděni v těch obrovských hloubkách vytvářejí nádherné a důmyslné obrazce na svých ulitách. Stanislav Komárek se v knize ptá, pro koho jsou tyhle vzory určeny, když si je nemohou ukázat ani sami mlži vzájemně, mají totiž zakrnělý zrak a pohybují se pouze pomocí čichu a hmatu (nebo tak nějak). Václav Cílek mluví ve své knize o ptácích. Jejich krásné a složité písně jsou nejdokonalejší ke konci léta, kdy už je předvádění kvůli samičce i potomstvu dávno pasé, kdy ptáčata jsou vyvedena a vlastně není pro koho zpívat. Napadá mě, že mlži i ptáci prostě jen „tvoří překrásné“ z čisté radosti a touhy tvořit. Možná je to jejich modlitba, kdoví. Pan Cílek píše o tom, že staré navažské příběhy mají jiné konstrukce než naše novodobé poznávání a vědění, neustále se vracejí v kruzích ke kořenům, ke kmeni, zatímco v západní kultuře naše vědění košatí a strom se rozrůstá stále dál, výš, naše poznatky se kmeni i kořenům stále vzdalují. Navíc mám ještě jeden milý zážitek. Po přečtení knihy jsem pocítila silné nutkání autorovi za ni poděkovat a sdělit mu, jak moc se mi líbila. Udělala jsem to vůbec poprvé a počítala jsem s tím, že pan Cílek neodpoví, protože má příliš nabitý program a e-mailů od fanoušků dostává velmi mnoho. Velmi mile mě proto překvapila odpověď s poděkováním. Moc mě těší, že prostá slušnost a taková nějaká „normálnost“ se neztratila ani u takto slavné osobnosti. A na závěr jeden citát z knihy: "Návrat posvátného je nezbytný, jenže posvátné nás omezuje, protože se setkáváme s mnoha věcmi, které nám mohou škodit a o kterých jsme si to dřív nemysleli. Stejná medicína strach zahání i vytváří. Ale asi to za to stojí, protože pak člověk vnímá svět jako živý, propojený, veselý a nebezpečný. A tak krásný, velmi krásný, někdy až k neunesení."... celý text
Kameny a hvězdy: Síly předků, oči kamenů, světla odjinud
2014,
Václav Cílek
Václava Cílka mám tím raději, čím více ho čtu. Zřetelně z jeho knih cítím svobodu, opravdovost a upřímnost. To jsou dneska vzácné květinky, nemyslete si. Ačkoliv mne osobně menhiry a kameny obecně nijak zvlášť nezajímají, Cílek o nich dokáže vyprávět se sobě vlastní poetickou věcností. Autor se v knize zabývá menhiry na českém území, především Kounovskými řadami, ale podíváme se také do francouzského Carnaku, Súdánu nebo do Svaté země. „Myslím si, že stará místa rozechvívají ty části duše, o kterých bychom ani nevěděli. Přístup do předkřesťanských poloh neznamená jen nějakou krutost přírody a barbarství válčících kmenů, ale také kontakt s živým reálným světem, se zemí a vesmírem. Tento kontakt jsme nahradili filmy, jako je Hobit nebo Hvězdné války, ale to jsou jen velmi vzdálené připomínky živého vztahu ke světu, ve kterém se nejednalo o vítězství nad temným pánem, ale o to aby dítě nezemřelo hladem, a aby bylo na sůl. Být v kontaktu s pravěkem znamená větší úplnost duše. Součástí této obohacující citlivosti je romantický přístup ke světu. Romance bývaly milostné a hrdinské příběhy psané románským jazykem. Byly nepraktické a hrdinové někdy hynuli na přemíru citů, ale přesto romantický vztah k lidem, přírodě a minulosti je způsob, jak žít plný život. Na úspěch v bance vám stačí něco jako počítač v hlavě. Mentální kalkulačku zapnete na plný výkon a ve jménu úspěchu odpojíte všechny hluboké emoce.“... celý text
