Tyet
přečtené 1414
Z vody a ducha. Rituál, magie a zasvěcení v životě afrického šamana
2006,
Malidoma Patrice Somé
Afričan Malidoma Patrice Somé z kmene Dagarů, jenž se narodil v Burkině Faso vypráví fascinující autobiografický příběh chlapce, který byl jako čtyřletý doslova unesen jezuity a strávil 15 dlouhých, krutých a osamělých let v církevním semináři, kde se francouzští kolonizátoři snažili děti jako byl on zcela odtrhnout od prastarých kmenových tradic, od rodin, tradičního náboženství a vyznávaných hodnot. Malidoma (to jméno předznamenává jeho osud, znamená totiž „Buď přítelem cizinci i nepříteli“) jako jeden z mála neztratil nikdy touhu po domově a tradicích, nenechal svou duši zemřít. Po útěku ze semináře se vrací domů do rodné vesnice a doufá, že už jsou všechna trápení za ním. Jenže ho čeká tvrdé a nebezpečné zasvěcení, bez kterého ho kmen nemůže přijmout zpět. Příběh je opravdu zajímavý a poučný, tento africký Castaneda (se kterým má velmi mnoho styčných bodů!) popisuje tradice, šamanské rituály a především zasvěcení mladých chlapců do úžasných podrobností. Je to pro nás jako čtenáře o to cennější, že kniha o Afričanech a jejich tradicích je psaná Afričanem, což je samozřejmě unikátní. Vyprávění je nádherným zrcadlem vypjatého individualismu a zbožštění racionálního rozumu naší západní kultury. Připojuji něco citátů, které mě v knize zaujaly, a vy si tak můžete udělat představu, o čem to asi celé je. Doporučuji si citáty opravdu přečíst všechny, stojí za to (mimo jiné proto, že jsem si s opisování dala takovou práci!): „Problém, který pro nás znamenáš, se netýká jedince, týká se společenství. Musíme se pokusit učit se z minulosti. Trpěli jsme pod bílým mužem, ať ve škole, v kostele či na ulicích, kde jsme pro něj pracovali. Duch, který pohání bílé, je duch krajního rozvratu – a velmi mocný, když musí tuto rozvrácenost obhajovat. Kamkoliv přijde, všude s sebou vnáší nový řád, řád rozvratu. Stále žije v napětí a nepohodě, to je pro něj jediný způsob existence. Naše společenství spotřebovalo dlouho, než jsme to pochopili. Bílý muž není silný – je jen zděšený. Zbledl hrůzou, jinak by nebyl bílý. Jeho hrůza ho stravuje a on s ní bojuje o život. Dokud nebude sám se sebou v míru, nenechá nikoho na světě na pokoji. Stařešinové si nepřejí nic, než aby bílý muž v tvé duši dospěl pokoje. Nevědí ještě jak, ale chtěli by to zkusit. --- Působil zcela nepozemsky. Jeho duch byl tak nepodoben jeho tělu, že člověk měl dojem, že se v něm sváří dvě bytosti. Odstup, který získal ke svému tělu, byl zjevným důkazem práce ducha v člověku, jenž ví, na čem skutečně záleží. Kyéré nepřikládal sebemenší hodnotu vnější kráse, ale pod povrchem vychrtlého těla žil duch, mnohem krásnější než jakékoliv fyzické ztělesnění božství. Ve srovnání s krásou, integritou, počestností a živostí ducha, jenž v něm přebýval, jsem ošklivost jeho těla pociťoval jako nepodstatnou. Kněz svatyně Země mi připomínal dědečka, a chápal jsem, proč si mudrc nehledí těla. V jeho světě nepůsobí špína na život negativně, protože špína není nic špatného. Tito pozemšťané žijí jako matka Země. Jejich čistota tkví v duchu. Kladl jsem si otázku, zda lidé, posedlí tím, vypadat pokud možno krásně, nemusejí ve skutečnosti skrývat něco ošklivého hluboko uvnitř. Naše povrchní oceňování vnější krásy by mohlo být neobratnou reakcí na vzpomínku na pravou krásu a mít málo společného s opravdovou krásou. Vnější krása člověka by pak pouze připomínala pravou krásu ducha za zevnějškem. Stařešinové to dávno pochopili a investovali své energie tam, kde to opravdu má smysl – do oblasti duše. --- Chápal jsem, že lidský zrak si vytváří vlastní meze a přestává skutečně vidět, pokud všeobecná dohoda praví, že by měl. Od prožitku se stromem jsem také pochopil, že nás často z největší blízkosti sledují bytosti, které sami nevidíme. Pokud tato mimosvětská stvoření spatříme, je to často jen díky tomu, že nám dovolila vidět dále – poté, co provedla určitá přizpůsobení, která uchovají jejich nedotčenost. A není také pravda, že v každém a ve všem je nějaké tajemství? To, co běžně vidíme, není příroda, která by nás klamala, ale příroda šifrující skutečnost tak, abychom si s ní za normálních okolností dokázali poradit. Příroda vypadá tak, jak vypadá, protože jsme takoví, jací jsme. Nemohli bychom žít celý život na extatické úrovni svatého. Naše smysly by se příliš brzy vyčerpaly a my bychom nebyli schopni vykonávat úlohy každodenního života. Nicméně jednou musí přijít čas, aby se člověk jako celistvá osobnost naučil pohybovat se sem a tam mezi oběma způsoby „vidění“ reality. --- Člověk musí dospět za rub strachu a projít širé pouště hrůzy a paniky, aby nakonec došel ke klidu pociťovanému v nepřítomnosti jakéhokoliv strachu. Může to znít zvláštně, ale člověk nemá mít strach, ačkoliv si to celá bytost doslova žádá. Ale je to jeden ze základních předpokladů pro cestu do jiných světů. K proměně nedojde, dokud je tělo taženo dolů vlastní tíží. Je třeba projít procesem výuky novému, vštípení si těchto lekcí a utvrzení nového vědění. Tento druh výchovy není nic víc a nic méně než návrat k vlastnímu pravému já, to znamená k božskému v nás. --- Reálné společenství vsi nechává člověk při zasvěcení za sebou. Ten, kdo zdárně přečká zkoušku zasvěcení, má právo být zase přijat za reálného člena společenství. Společenství je organismus, každý jedinec je v něm jedou z buněk. Škodlivá nebo nevhodná buňka v něm zůstat nemůže. Tak či onak bude vyloučena. Každý se musí naučit fungovat jako zdravá buňka a také si zasloužit výhradu zůstat v těle a udržovat je naživu.“ I přes často kostrbatý překlad je to kniha nadmíru zajímavá, rozhodně ji doporučuji k přečtení.... celý text
Zpěv drozda
1986,
Walter Tevis
Zpočátku mě tahle kniha zcela okouzlila, má přesné dávkování melancholie a naděje. Říkala jsem si, jak jsou staré sci-fi romány hlubší než ty současné a přemýšlela nad tím, čím to asi je. "Spatřila ho a tvář se jí zhnuseně zkřivila. Poprvé a naposledy na něj promluvila. "Dej si odchod, robote," zasyčela. "Robote odpornej. Neotravuj tady." Spofford se otočil a odcházel, ruku přitisknutou na svém vyklonovaném srdci. V téhle chvíli na něj dolehlo, co pak v sobě nosil po celý dlouhý život: vlastně vůbec nechtěl žít. Podvedli ho - strašně ho podvedli - a opravdový, lidský život mu odepřeli. A jeho nitro se bouřilo proti existenci, ke které byl odsouzen." Posledních zhruba sto stran bych si mileráda odepřela, konec je plytký, nebojím se říct pitomý. Škoda.... celý text
Dávné ozvěny
1997,
Robert Holdstock
velmi zajímavý námět, zaujal mě, bohužel se to ke konci tak nějak rozplizlo v love story, a to už mě neba
O muži, který šel za sluncem - Legendy severoamerických Indiánů
1996,
Markéta Nová
O muži, který šel za sluncem je kniha sebraných legend, mytologických příběhů a pohádek původních obyvatel Severní Ameriky, kteří samozřejmě sami sebe jako Indiány nikdy neoznačovali. Sbírku shromáždily a podklady přeložily dvě ženy - Markéta Nová a Martina Moravcová. Tato krásná sbírka je nesmírně pestrá, některé příběhy by si klidně mohly přečíst i děti, jiné jsou poněkud nestydaté, ale nikoliv trapné, i přes svou výraznou sexualitu mají vtip a to se mi líbí. Je vidět, že Indiáni si dovedli užívat života :) Příběhy o stvoření země, lidí, hvězd a nebes se střídají s takovými, které mají reálný základ, například ten popisující masakr několika stovek Lakotů vojáky Spojených Států u Wounded Knee v prosinci 1890 jen proto, že tančili svůj tanec duchů. https://en.wikipedia.org/wiki/Wounded_Knee_Massacre Knížka je povedená, grafická úprava nevšední, jak je u Arga zvykem. Doporučuji k přečtení a přemýšlení.... celý text
Ptačí domek
2021,
Eva Meijer
PTAČÍ DOMEK od Evy Meijerové s velkým citem popisuje život Angličanky Gwendolen Howardové od jejího dětství až do stáří, od začátku 20. století do sedmdesátých let. Příběh této milovnice ptáků, amatérské ornitoložky, která se na ptáky, především sýkorky, začala dívat jinak než vědci i ostatní amatéři té doby, je velmi citlivě a k tomu pečlivě zpracován. Gwendolen si nastěhovala ptáky, nebo lépe řečeno, nechala je, aby se nastěhovali, do jejího malého domku na anglickém venkově, a tak si s nimi mohla vybudovat blízké vztahy, které popsala v článcích a knihách. Tato klidná, něžná, křehká, samotářská a trochu podivínská uzavřená žena dala přednost společnosti ptáků před lidmi. Nikdy se nevdala, neměla rodinu ani děti, její rodinou a nejbližšími bytostmi byli právě ptáci. Dodnes je její práce většinově odmítána jako nevědecká a ptáky polidšťující. Zemřela vlastně zapomenutá a sama, její zahradu po její smrti vykáceli navzdory slibům úřadů. To známe. Ptáci zmizeli. Věřím, že tato vizionářská žena předběhla svou dobu a její způsob pozorování ptáků a vnímání jejich chování ještě přijde. Až pochopíme, že ptáci a ostatní zvířata nejsou objekty, nýbrž subjekty s individuálními povahovými rysy, osobními preferencemi, emocemi, různou inteligencí a temperamentem. A také s různou mírou důvěry k člověku. A že laboratorní zkoumání živých tvorů je velkou chybou. Jsem moc ráda, že se mi tato vzácná, nádherná kniha dostala do rukou a mohla jsem si ji přečíst, nesmírně mě obohatila. Citáty z knihy: „ My se vždycky domníváme, že existuje nějaký cíl, nějaký důvod, že věci nějak dopadnou, že přijde nějaká pointa. Jenže většina životů není nic víc než sbírka náhodných událostí, okamžiků mezi velkými nic. --- Nesmím se ptát, zda je to, co dělám, nějak k užitku, zda toho dělám dost. Ptáci mi ukazují, že čas není přímka, kterou z něj dělají lidé. Věci nekončí, jenom mění tvar. Z pocitu se stává myšlenka, z myšlenky jednání, z jednání myšlenka, z myšlenky pocit. První myšlenka na chvíli usne, pak se zase objeví. Tak se mísí časy, takhle existujeme v různých okamžicích zároveň. V posteli mi srdce tluče příliš rychle, alkohol mi kreslí čáry v těle, od rukou do hlavy, k nohám, síť bez struktury, nervy. Prostěradlo sotva vychladlo. Když přichází spánek, vydávám se na místo, kde zůstávají vzpomínky, když na ně nemyslíme.“... celý text
Šepot včel
2021,
Sofía Segovia
ŠEPOT VČEL od Sofíe Segovie je opravdu moc krásná, melancholická a smutná kniha o dobru a zlu, o dobrých a špatných rozhodnutích, o opravdovosti, a ano, i o pravdě. Z knihy je zřetelně cítit inspirace Garcíou Márquezem, které se autorka zhostila více než důstojně. Příběh jednoho zvláštního chlapce se odehrává na mexickém venkově na začátku 20. století. Do magického osudu rodiny Moralesových zasahují dějiny - válka, španělská chřipka, politický převrat a znárodňování půdy, ale její osud předurčily do značné míry i včely. Ďábel může zvítězit vždy pouze dočasně, to je krásné poselství této knihy pro nás.... celý text
Město v oblacích
2022,
Anthony Doerr
Tohle je druhá kniha, kterou jsem od autora četla a byla nakonec lepší než Světla, která nevidíme. Moc jsem se na ni těšila, ale během čtení mě bolestně drásal příběh dvou volků Měsíce a Stroma; pasáže s jejich utrpením jsem jen prolétla a o jejich trýznivé smrti jsem nečetla vůbec. Nakonec jsem ale ráda, že jsem vydržela, ač jsem knihu z výše uvedených důvodů chtěla několikrát odložit. Rozsáhlý román se skládá z několika dějových linek propojených zlomkovitými útržky starobylého textu, který má zásadní význam pro celý děj (nebo děje). Kniha obsáhne dlouhé období bezmála dvou tisíc let, je místy nepříjemně dystopická a v mnohém velice aktuální. Je o naději, umanutosti, síle vůle, myšlení a citu. Je o sovách, je o dětech. Je o smrti a o neustávajícím pohybu Kola osudu. Je o tom, jak naše problematická, slabá a nedokonalá lidskost dokáže a musí dokázat přechytračit rozmáhající se technologie. Přečtěte si ji.... celý text
Poslední přání
1999,
Andrzej Sapkowski
Pohádky zabalené ve fantasy kabátku. Jistě ne originální nápad, ale je to zábavné, napínavé a vtipné.
Bílá Voda
2022,
Kateřina Tučková
Nejprve budu chválit. Za největší přednost knih Žítkovské bohyně a Bílá voda (více jsem od autorky nečetla) považuji přednesení těchto zajímavých témat široké veřejnosti. Odborné publikace sice vycházely a vycházejí, ale čte je zřídkakdy někdo mimo odborníky na danou problematiku. Vždyť kdyby nebylo paní Tučkové, kdo z nás by něco věděl od bohyních na Žítkové či o pronásledování řádů a kongregací v padesátých letech minulého století. To se mi jeví jako záslužná věc. Druhou věc, kterou musím pochválit a vyzdvihnout, je množství materiálu, které musela autorka vyhledat, shromáždit, nastudovat a vhodně použít, to vyžadovalo jistě velkou píli a trpělivost. Co se mně osobně nelíbí, je spojovací prvek, tedy příběh alkoholičky Leny, jež se ukrývá v klášteře Bílá Voda. Styl psaní, zápletky, současné reálie, hnutí mysli postav, všechno to, co dělá příběh příběhem, je veskrze plytké, bez hlubší roviny, o ničem. Navíc některá vyústění (nepravděpodobné příbuzenství třech hlavních postav, zázračně vytažené "z klobouku") jsou doslova "vypocená". Sloh snese srovnání s další "dámou" současné literatury pro ženy v ČR, s Michaelou Klevisovou, asi bych dokázala text příběhů a zápletky zaměnit, kdybych neznala autorky. Ale jak jsem napsala na začátku, velmi oceňuji záměr dostat do povědomí běžných čtenářů (tedy převážně čtenářek) tato témata.... celý text
Z mého života: Báseň i pravda
1998,
Johann Wolfgang Goethe
Tato více než sedmisetstránková autobiografie Johanna Wolfganga Goetheho čtenářům pečlivě popisuje dětství a mládí geniálního básníka. Jeho věhlas a úcta k němu jsou zcela opodstatněné, protože jeho přirozené nadání, široké vzdělání a píle spolu s citem pro děj a slovo z něho učinily uctívanou legendu německé i světové literatury. Podrobný a rozsáhlý popis všech historických dějů, okolností, cest, vztahů a setkání nám přiblíží vše, co ho v mládí inspirovalo a formovalo jeho dílo. Poznáváme mladého muže bystrého, často prostořekého, velice nadaného slovem a pohotovým básnickým umem. Podrobně v knize popisuje samotný impuls ke vzniku i vznik několika svých významných děl. Dozvídáme se, že v žádném případě nešlo o žádného rebela, nýbrž o ukázkového, vzdělaného a spořádaného měšťana. Goethe celým svým srdcem a rozumem ctil šlechtu, byl jí upřímně podporován a jeho vztah ke státníkům, vlivným lidem, literátům, průmyslníkům a bohatým obchodníkům byl uctivý a vřelý. Byl vždy oblíbeným společníkem a vítaným hostem ve všech významných společnostech „High Society“. Fandil průmyslovému pokroku a civilizačnímu rozvoji, investicím do průmyslu, umění i vzdělání. Goethe byl natolik inteligentní, že jeho ješitnost sotva postřehneme, natolik obratný, že ve své době musel být až nebezpečným manipulátorem. Od knihy jsem očekávala více niterných svěření, více ducha než rozumu, ale to je vždy chyba očekávajícího, nikoli autora. Vybrala jsem několik citací, jež mne zaujaly: „Naše přání jsou předtuchami schopností, které v nás vězí, zvěstovatelé toho, co budeme schopni vykonat. Co dovedeme a chceme, promítá se naší obrazotvornosti mimo nás a do budoucnosti; cítíme touhu po tom, co již v tichosti vlastníme. Tak mění vášnivé předjímání už skutečnou možnost ve vysněnou skutečnost. Pokud pak takové směřování odpovídá naší povaze, plní se s každým krokem našeho vývoje nějaká část prvního přání, za příznivých okolností přímou cestou, za nepříznivých okolností oklikou, z níž stále znovu zahýbáme k oné přímé cestě. --- ...neboť lidské schopnosti vzdělání prospívá i zde velmi světlo přírody, které se vždy snaží objasnit člověku jeho postavení; a vůbec bychom neměli v mnoha mravních případech na cestě za vzděláním brát nedostatky nadmíru vážně a shánět se po příliš závažných, odlehlých prostředcích, protože jisté chyby se dají snadno, ba hravě odstranit. Tak můžeme kupříkladu vyvolat vděčnost sami v sobě pouhým zvykem, udržet ji při životě, ba učinit si z ní potřebu. --- Člověk na člověka působí vším, čeho je schopen svou osobností, mládí ovlivňuje nejsilněji mládí a tady také vznikají ty nejryzejší dojmy. Ty potom oživují svět a nedají mu zemřít morálně ani fyzicky. Já jsem zdědit po tatínkovi jistou poučnou hovornost, po mamince vesele a výrazně zobrazovat všechno, co dovede fantazie vymyslet, pochopit, známé pohádky osvěžit, jiné vymýšlet a vyprávět, ba při vyprávění je vymýšlet. --- Spor mezi vědou a vírou ještě nebyl na pořadu dne, ale obě slova a představy, jež se s nimi spojovaly, se také příležitostně vyskytovaly a ti, kdož opravdu pohrdali světem, tvrdili, že jedno je stejně nespolehlivé jako druhé. Proto jsem se rád vyslovoval ve prospěch obou, ale nemohl jsem získat souhlas svých přátel. Říkal jsem, že při víře záleží vše na tom, abychom věřili; je zcela lhostejné, čemu věříme. Víra že je velký pocit jistoty pro přítomnost i budoucnost a tato jistota vyvěrá z důvěry v převelikou, přemocnou a neprozkoumatelnou bytost. Vše že záleží na neotřesitelnosti této důvěry, jak si ale tuto bytost představujeme, to záleží na ostatních našich schopnostech, ba na okolnostech, a je zcela lhostejné. Víra že je jakási posvátná nádoba, do níž je ochoten každý z nás podle svých sil obětovat svůj cit, svůj rozum, svou obrazotvornost. S věděním že se to má právě opačně, vůbec nejde o to, že něco vím, ale co víme, jak dobře a kolik toho víme. Proto je možné se o vědění přít, jelikož se dá opravovat, rozšiřovat a omezovat. Vědění začíná u jednotlivosti, je nekonečné a beztvaré a nemůže být nikdy obsáhnuto, nejvýš jen ve snu, a zůstává tedy víře přímo protichůdné. --- ...kdo se ale nedovede vskrytu těšit ze svých přirozených darů, kdo při jejich uplatnění nepřijímá sám svou odměnu, nýbrž teprve na ni čeká a doufá, že jiní uznají to, co vykonal, a příslušně to ocení, ten se nalézá ve zlém postavení, protože je až příliš dobře známo, že lidé rozdělují uznání velmi skoupě, že snižují chválu, ba že ji zaměňují hanou, je-li to jen trochu možné.“... celý text
Případ astrologických vražd
2021,
Sódži Šimada
Osvěžující, moc pěkně napsaná detektivka holmesovského typu. Užila jsem si po letech, kdy se vydávají téměř jen detektivky předhánějící se v detailních popisech co nejodpornějších a šokujících zvráceností, příběh, kde je třeba pouze logiky k vyřešení záhady. Navíc zde jsou japonské protějšky Holmese a dr. Watsona veskrze sympatičtí mládenci.... celý text
Toulavá země
2021,
Liou Cch'-sin
Oproti "Třem tělesům" je tahle kniha povídek, vzniklá později než strhující trilogie, pouhým chabým odleskem autorova umění. Nekompromisní materialismus a doslova zbožštění technologií, které se v trilogii jevily nezvyklé a přitažlivé, působí v této povídkové knize už jen smutně a strnule a neposkytují žádné vzrušení ani čtenářské potěšení. Většina povídek je průměrných, některé jsou vyloženě chabé, a tak tři hvězdy dávám za povídku s mikroérou, která se mi líbila.... celý text
Samota
2018,
Andrew Michael Hurley
Napínavý příběh s plytkým pohledem na Boha a víru, s chorými detaily. Za napínavost dávám 3 hvězdy.
Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy, část 1.
2011,
Václav Krolmus
Václav Krolmus byl vlastenecký kněz, humanista, národní buditel, národopisný badatel, archeolog a amatérský mytolog, který v první polovině 19. století shromáždil unikátní a ohromující folkloristický materiál z Čech a Moravy. Jeho mytologické výklady a interpretace her a zvyků jakožto přežitků pohanských mýtů byly svého času předmětem ostré kritiky a krutého posměchu. Jeho dílo bylo břitce kritizováno především představiteli pozitivistického folklóru ve druhé polovině 19. století. Dnešní moderní folkloristé ale odsudek zmírnili s tím, že Krolmusovy monumentální mytologické vize národní prehistorie nebyly zřejmě tak naivně odvozující, jak by se mohlo při letmém čtení zdát a jeho rozsáhlé dílo stále ještě čeká na zevrubné zhodnocení. Pro mne bylo čtení téhle sbírky nadobyčej přitažlivé a nemohla jsem se odtrhnout. Právě autorovy úvahy na téma praslovanské pohanské mytologie byly pro mne nejzajímavější. Pro představu volně uvádím alespoň hrstku údajů, které mě v knize zaujaly: Slované a Češi především za dávných dob horlivě uctívali ptactvo, žádali ptáky o radu, na základě jejich zpěvu a chování věštili nejen povětrnost, ale i budoucnost osobní, obecní či dokonce národní. Pohrdali kalendářem a řídili se výhradně ptačím doporučením. Pokud se v lidových písních zmiňuje "hájek zelený", představuje posvátný háj, kde žili kouzelníci a vědmy a lid obecný tam chodil pro radu a pomoc. V háji žili ptáci, kterým byly přinášeny obětiny, a jichž se zde přítomní kouzelníci ptali na radu. Čihadla byla taková místa v lese, kde lidé naslouchali ptačím proroctvím, a až teprve po příchodu křesťanství se z nich stala místa pro ptáky neblahá. Ve snaze vymýtit kult ptactva byli lidé odměňováni za každého mrtvého ptáka, kterého donesli křesťanskému knězi, rovněž hry, jako je např. "tlučení špačků" poukazují na zvrat pokřesťanštělých Čechů k ptactvu. Líto (tradiční ozdoba na oslavu jara) je vlastně léto - při této slavnosti se zvalo léto do kraje. Kolada (jinak též Lada), družka Svantovítova, je bohyní všeho živého na zemi, všech rostlin i všech živočichů. Koleda je tedy slavnost na počest bohyně Kolady (Lady). Lada = Venuše, Perun = Jupiter, Velis, jinak též Volos, Veles je patronem dobytka (Veliš je čedičový kopec se zbytky tvrze u Jičína). Valaši byli kdysi zvaní Valas na počest boha Velese. Nechat pole ladem znamenalo nechat na rok pole v péči bohyně Lady. Moldánky jsou dechový hudební nástroj složený z rákosových píšťal, podobně jako Panova flétna. Původem je tento nástroj z Moldavy, odtud název. Broukat = hubovat. Trnopuk = staročesky květen. Dědina - původní význam slova je popluží, pole, role, tj. dědičná, zděděná půda, až později značí celé sídlo s pozemky, dvory a statky. Beroun, Berounsko - pův. Peren, Perunsko. Hastrman = bůh vod Vodan. V Krkonoších, v místě tzv. Krakonošovy zahrádky bylo za pohanských dob nejhlavnější učiliště a božiště okolních Slovanů českých, slezských, lužických, moravských, atd. Krakonoš = Hrubýkal, Rybíkal, Zlatohlavec, Rybecal. Byl synem Megery, slavné slovanské Čarodějky. Kazi byla původně Kaša (podle Věry Ovečkové má každé slovo obsahující hlásku "š" mimořádnou sílu). Kokoš = kohout, kokoška = slepice. Brno/Průno/Perůn. Výstavba křesťanských svatostánků v místech pohanských božišť: Triglav (Perun, Radhost, Živa) = Nejsvětější Trojice, Svantovít = Chrám Páně n. sv. Víta, Svantovít a Perun = Sv. Petr a Pavel, Perun= sv. Vavřinec n. sv. Jakub, sv. Bartoloměj n. sv. Václav, Prova = sv. Pankrác, Vodan = sv. Jan Křtitel, sv. Ivan a později sv. Jan Nepomucký, Volos = sv. Martin n. sv. Štěpán, Zlatá Bába = sv. Anna n. sv. Lidmila, Lada (Kolada) = Panna Marie n. sv. Máří Magdaléna, sv. Kateřina n. sv. Klára. Babovka = bábovka, tj. slavnostní pečivo ke svatebním slavnostem. Okrouhlík = květináč, krajáč. Průhon = cesta k pastvině. Svatčina = dříve hostina při svátku V knize je zmiňováno i množství krvavých rituálů a obětí pohanským božstvům, z nichž nám naštěstí zbylo už jen několik - vánoční kapr, velikonoční beránek nebo svatomartinská husa. Kéž bychom nechali žít i je, že ano?... celý text
Epos o Gilgamešovi
1976,
neznámý - neuveden
Epos o Gilgamešovi jistě všichni znáte coby povinnou četbu ze školy. Jenže děti a mladí lidé tohle většinou absolutně neocení a ani netuší, jaký poklad jim byl uložen k četbě. Já se ke Gilgamešovi s Enkiduem vrátila znovu po padesátce, abych mohla žasnout znovu a lépe. Tisíceletý příběh Gilgameše, vládce Uruku, jenž je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, je velice neobyčejný v tom, že můžeme právem předpokládat jeho pravdivý základ. Gilgameš je pyšný vládce, který dostane od bohů darem přítele Enkidua stvořeného z hlíny na poušti, a s nímž se rozhodne zavraždit Chuvavu, jenž střeží horu porostlou nádherným cedrovým lesem. A víte proč? Aby se o něm vědělo a jeho jméno nebylo zapomenuto. A to se mu vlastně podařilo. To, co měli na svědomí Anunnaki - tedy sumerští bohové Enlil, Anu, Enki, Ištara, Ereškigal a další, nás přílišnou radostí nenaplňuje. Vrtkaví bohové život tvoří a berou, vyžadují krvavé oběti, jsou zlostní, náladoví, urážliví a málokdy velkomyslní. Součástí knihy je i příběh sestupu Ištary do podsvětí nebo příběh o potopě světa, kdy Anunnaki způsobené potopy, záplavy bahna, a celkové zkázy lidstva a všeho živého na zemi, kdy země "pukla jako hliněný hrnec" sami vylekali a v pláči se skrývali "na rampě jako psi". Uta-napištim, což je předobraz starozákonního Noea poslechne varování a doporučení jednoho z Anunnaki, vystaví archu...a dál už to znáte. Můžeme se zamýšlet nad tím, kdo vlastně byli tito bohové (snad mimozemští genetičtí inženýři?), kdo byl Chuvava (snad nějaký prastarý elf?), kdo byl Enkidu (snad výtvor z laboratorní kádinky?). A jak se tento prastarý příběh transformoval ve Starý zákon, který uctívá a nosí na srdci tolik lidí, i se všemi krutými tresty a krvavými oběťmi. V tomto eposu není jediná postava, se kterou byste mohli snad cítit sympatie, můžete jen žasnout, jak se svět změnil a lidé zůstali stejní.... celý text