Stammel
přečtené 745
Maryša
2004,
Vilém Mrštík
Nesouhlasím s tím, že Maryša při čtení neosloví. Není v kánonu českého dramatu jen tak pro nic za nic, ale pro to, že je to unikátně intenzívní drama. Děj je krásně vystavěný a dává nám sledovat postavy a jejich tragédie, při nichž se lidsky lámou až to praští, velmi intimně. Skvostný je jazyk autorů, jejichž dialogy kromě regionální venkovské atmosféry navozené skvěle zpracovaným nářečím srší obrovskou silou při střetech tak mohutných osobností, jakými jsou (ať v dobrém či zlém) Maryša, Francek, Lízal i Vávra. Při tom snad jen okoralé srdce může zůstat nerozjitřené. Scény, kdy se Maryša vzpíná k poslední vlně odboje, ovšem se smutnou jistotou své prohry, nebo kdy Lízal v hospodě rozkrývá své zubožené svědomí, nabízejí takovou dávku lidství, že je možné číst je s velkým požitkem znovu a znovu. Vnitřní sílu Maryši dokazuje již to, kolika jevištními interpretacemi dokázala oslovit diváky, v kolika různých historických kontextech fungovala. Jen je nutno dát si pozor na to, že zdaleka není jen o zaostalém hamižném venkově, ale o věcech mnohem univerzálnějších. Dodatek: poznámky o tom, že kniha je nuda, ale divadlo může být/je dobré poukazují na to, že se drama číst neumí a že člověk potřebuje, aby za jeho myšlení, fantazii a empatii pracoval režisér. Což nemyslím nijak útočně. Číst drama se neučí ani nenosí, takže těžko čekat od čtenářů zázraky.... celý text
Plešatá zpěvačka / Židle
2006,
Eugène Ionesco
Plešatá zpěvačka je lahůdka. Neskutečný gejzír absurdního humoru a slovních hrátek! S vrcholem ve famózní básni o ohni. Nejvíc srandy dělá Ionesco tím, že i když nic na této hře nedává smysl a ani ho dávat nemá, přesto v mnoha ohledech velmi přiléhavě odráží realitu. A to je jeho trefa do černého.... celý text
Bílá nemoc
1948,
Karel Čapek
"Ono u čtení Bílé nemoci je nejsmutnější to, v co Karel Čapek doufal a jak to doopravdy dopadlo." Já bych si asi nemyslel, že v to Čapek doufal, na to byl příliš prozíravý a inteligentní (stačí se mrknout na bezvýchodnou Válku s mloky...). Řekl bych, že utopie pro něj nebyla únikem, ale zbraní, kterou používal v boji proti zlu, demagogii apod. Vždyť přeci jádrem Bílé nemoci a dalších Čapkových dramat není ani ten sentiment, ani ten patos (obojí jsou jen pomocné síly), ale ta pronikavá a unikátně bystrá kritika, ke které vše směřuje. Snaha demaskovat vše pokřivené je zde čitelná na každé stránce: Čapek se naváží do natvrdlosti vědecké mašinérie (viz Galénovi kolegové), do průhledné iracionality autoritářských vojáckých vůdců, i do nebezpečí, které v sobě nese zaslepený dav, ze kterého pointa Bílé nemoci dělá zlo ze všech nejhorší. Čapek byl mimochodem hodně inspirovaný Ortegovou Vzpourou davů. Vše navíc prostupuje celá plejáda mistrovsky trefných karikatur různých lidských typů a vlastností. Myslet si o Čapkovi, že je naivní, je dost naivní (Weile, no tak!). Myslím, že málokomu to pálilo a i dnes pálí tak precizně a s takovou prozíravostí jako jemu.... celý text
Předčítač
2009,
Bernhard Schlink
Silný a zajímavý příběh, v němž Schlink udržel originalitu na uzdě tak dobře, že mu i při velké bujnosti neuhla z cesty přirozenosti. Prazvláštní vztah mezi hrdiny krásně a bohatě otevírá témata spojená s mezilidskými vztahy, odpovědností za druhé lidi, i nakládáním s minulostí. Cenná literatura, řekl bych.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane Vera Felscherinow
Z této knihy nemám asi žádné originální dojmy. Byl jsem její výpovědí o osudu drogově závislé mládeže zasažen jako většina ostatních. Oceňuji především to, že se zdaleka nezaměřuje jen na popis hnusu. Ukazuje tragédii hlavní "hrdinky" v souvislostech jejího vzniku. to se týká především kulis všeobjímající šedi městského sídliště, v němž mladému člověku nikdo a nic nedokáže nabídnou nějakou hezkou, pozitivní životní náplň. Ono ani tolik nemrazí to, na jaké dno se ti mladí dostanou, a že z něj takřka není úniku, ale že se tam dostanou ze zoufalství. Kvůli tomu, že na ně svět (tj. náš slavný civilizovaný, kultivovaný a všelijak vyspělý svět rozumných a takzvaně svobodných jedinců) jaksi zapomněl. Redaktorská práce na takovém díle může být docela nenápadná, poněvadž jeho příběh píše život, nikoli spisovatelův mozek. Ale podat ten příběh tak, aby z něj nic nebylo ztraceno, ba naopak aby jeho důležité momenty vyvstaly a promluvily s maximální silou, to je obdivuhodné umění.... celý text
Hruškadóttir
2008,
Jana Šrámková
Nesouhlasím s předchozím komentářem. Školní sloh možná znát je, například v trochu šablonovitých postavách, ale rozhodně kniha nepostrádá ani cit ani sdělení. Síla vztahu hlavní hrdinky k "adoptivní" rodině a zodpovědnost, která se z něj rodí, na mě působily docela silně. Šrámková "má téma" o dost víc než většina jejích současníků.... celý text
