Set123 přečtené 692

Kámen a bolest 2020, Karel Schulz

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce. Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek. Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost. Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá. Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem. To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.... celý text

Civilní proces: Obecná část a sporné řízení 2020, Renáta Šínová

I k této učebnici mám poněkud nejednoznačný vztah. Když člověk studuje práva a dostane se k civilnímu procesu, váhá v zásadě nad dvěma učebnicemi. Pražskou a Olomouckou - Plzeňská nepadá v úvahu. Teď s vydáním prvního dílu začíná vznikat třetí alternativa, bezesporu nejlepší - Brněnská učebnice. Každopádně doposud to bylo dilema. A měl-li bych se už pro jednu rozhodnout, volil bych Olomouckou. Třebaže záleží na tom kde studujete, samozřejmě. Tato kniha je bezesporu hlubší a detailnější než ta Pražská. Na větším prostoru se věnuje menšímu množství problémů. Nenajdete zde nespor, část V. OSŘ, arbitráž... Je to v zásadě jen jádro civilního soudnictví - sporné řízení. Pravda, velká část látky (hlavně judikatura) je podávána prostřednictvím poznámek v jiném formátu, než zbytek knihy, což po mém soudu práci s ní činí méně pohodlnou, ale obecně je to zkrátka lepší text, ve kterém se člověk dozví poměrně mnoho zajímavých informací. Na straně druhé se mi nelíbí už samotné pojetí učebnice, respektive civilního procesu v ní obsažené. Autorstvo vychází z představy jednotného procesu, tedy z představy, že spor, nepsor, arbitráž, insolvence a exekuce jsou jednotným celkem. Což je ptákovina. Už nemáme jeden OSŘ socialistického typu, který kompletně devalvoval civilní proces jako disciplínu. Tato jednotlivá odvětví civilního řízení jsou natolik odlišná a vychází z natolik rozlišných principů, že je zkrátka nejde míchat dohromady. Ostatně aktuální vymezení civilní pravomoci v § 7 OSŘ je očividně směřováno jen na civilní sporné řízení, je pak směšné tvořit z něj jakýsi celek. To má své následky. Třeba při typologii žalob se autorka dostává do absurdní situace, vymezuje-li jako samostatný typ žaloby žalobu statusovou, což je při nejlepším subtyp konstitutivních žalob – to ale není problém. Problém nastává, je-li jako ukázka takové žaloby uveden návrh na rozvod manželství. Což očividně není žaloba, ale návrh, že ano. Podobně podivná je situace při které se autorstvo snaží podřadit arbitra pod nějakou kategorii procesních subjektů. On tam prostě nesedí, nemůže patřit mezi hlavní účastníky, ani mezi zvláštní subjekty, ani mezi osoby zúčastněné. Prostě tam nepatří, protože se tato kategorizace hodí jen pro sporné řízení jako takové. A takových podivností je kniha plná. Na straně druhé platí, že je to kniha obsáhlá a jistě nápomocná. Teoreticky podle mě vadná a v Brně se vymstí učit se podle ní, ale stále dobrá. Jistě, budete-li váhat mezi Šínovou a Lavickým... nerozumíte civilnímu procesu, není nad čím váhat, Lavický je o několik řádů větší odborník než kdokoliv jiný v našem prostředí, pokud jde o civilní proces. Stále je to ale dobrá kniha, která je obecně užitečná. Jen podotýkám, že tato kniha absentuje některé důležité instituty (posesorní řízení, evropské řízení o bagatelních sporech, úpravu předmětu sporu, stipulační způsobilost atd.) a šířeji celý cyklus olomouckých učebnic ledasco postrádá (rejstříkové řízení, mediaci atd.), to je tedy jistě další deficit.... celý text

Právo obchodních korporací 2021, Stanislava Černá

Chtěl jsem si tuhle mršku přečíst před začátkem semestru, jako takový klidný začátek, úvod do zmíněného předmětu. Očividně se moc nezadařilo, ale to nevadí, nevadí. Zabrala mi takhle ze začátku výuky víc času, než bych chtěl, ale konečně jsem to dočetl. Předně musím vzít zpět své obvinění vylovené u Obecné části kursu obchodního práva inkriminované fakulty. Tato kniha není horší, než obecná část, naopak je, myslím, výrazně kvalitnější po všech směrech. Furt to není nic extra, ale kvalitativní zlepšení je to rozhodně. Publikace se nechová, na rozdíl od zmíněné, jako nepříliš intelektuálně náročné přeříkávání zákona (nikoliv navíc v čitelnější formě), s občasným posteskem nad OZ64. Jistě, že by obsahovala mnoho informací nad danou úroveň, to se tvrdit nedá, ale přeci jenom, něco tu je. Občas se autoři dopustí nějakého komparatistického exkursu, někdy mají kritické poznámky konstruktivního charakteru. Nadto je to dobře napsané a vcelku to pokrývá veškerou látku korporativistického základu. Jistě, je to stále jakýsi úvod, právě zmíněný základ, ale to je i brněnská publikace (třebaže je rozhodně detailnější, přeci jenom je delší o nějakých necelých 300 normostran), takže to nakrásně není něco ke kritice. Ne, o přeměnách obchodních společností se tu člověk nedoví nic, ale opakuji, to nikde. A ano, takových oblastí se najde vícero. Ale asi nám nezbývá, než se s tím smířit. Nu a stále platí, že já to jako úvod i četl. Opravdovou výukou projdu prostřednictvím právě zmíněné brněnské publikace od Becka, kterou zkrátka musím doporučit více. Nic ale zvlášť nezkazíte, pokud sáhnete po té pražské.... celý text

Obchodní společnosti a družstva. 2. vydání 2022, Jarmila Pokorná

Tento díl série obchodního práva z brněnské právnické fakulty lze bez nadsázky označit za skvělý. Skvělý bezesporu neznamená perfektní, to ne. Ale učebnice je to opravdu vysoce kvalitní, dejme tomu takové Právo obchodních korporací z Prahy se s tímto kusem vlastně nemůže srovnávat. Snad krom jednoho ohledu, k němuž se vrátím. Učebnice je to značně rozsáhlá. Ono 476 stran tohoto formátu není nic droboučkého. Rozbor jednotlivých institutů korporátního práva podává velice detailně a hluboce, včetně vhledů do ekonomických souvislostí. Méně času tráví historickými exkurzy, což v tomto případě považuji za výrazně pozitivní. Těžiště knihy je věnováno s.r.o., méně hluboce, ale přeci ještě přesvědčivě pak a. s. Osobní společnosti přijdou trochu zkrátka, ostatně stejně jako evropské formy. To ale není překvapivé, vzhledem k rozsahu magisterského studia, pro které je učebnice určena. Na škodu po mém soudu je poměrně malý prostor věnovaný družstvům. Nepopírám, že tyto podivné sekty nerad, ale takhle s nimi vytřít podlahu nemuseli. V tomto jediném bodě považuji za kvalitnější pražskou učebnici, která se k družstvům staví méně macešsky. Jinak lze o knize tvrdit, že je teoreticky koncepční, kde je třeba ohrazuje se proti judikatuře, autoři se nestydí prezentovat vlastní názory. Obsaženou látku staví do celkového kontextu, nezapomíná, že obchodní právo už není separovaným odvětvím, ale je pevnou součástí práva občanského a hrdě se k tomu hlásí. Díky tomu kniha přináší přesahy právě do, dejme tomu, závazkového práva a obecné části občana. Docent Kotásek navíc přináší přesah na kapitálový trh, což je ostatně u nás na fakultě oblíbené téma. Celkově lze přes jisté výhrady, charakterem spíše drobné, konstatovat, že se jedná o vysoce kvalitní text, který může ke studiu korporací reálně pomoci. Třebaže je nepokrývá plně a například pojednání o přeměnách i zde považuji za dost trapné. A to píši i po tom, co jsem byl nucen přes semestr tuhle mršku přečíst asi pětkrát.... celý text

Satyricon: Zbytky latinského románu 2023, Gaius Titus Petronius

No, rozhodně Satyricon nemohu obvinit v tom smyslu, že by to nebylo zajímavé čtení, to jistě bylo. Nečekané. Divné. Fakt... ujeté? Ale zajímavé. Člověk hledí na nejstarší latinský román, který se nám jakýms takýms způsobem dochoval a nemůže se nedivit. Lidé přemýšleli, přemýšlejí a jistě ještě velice dlouho budou přemýšlet úplně stejně. Je vlastě s podivem, že při zmírnění dobového narcisismu, kterým se každá literatura vyznačuje a pročež ji nelze brát jako zdroj historických fakt, jsou lidé a společnost stále stejní. Tak tedy, Satyricon nenabízí nic, co by mělo být šokující - ale nabízí mnoho toho, co ve skutečnosti je šokující. Setkáme se v něm s pederastií (v daném případě patrně zcela dobrovolnou, Giton není malé dítě, je to jenom příliš mladý chlapec na naše poměry, nezapomínejme, že hranice dospělosti je zcela arbitrární), homosexuálním stykem obecně, s masturbací, s peggingem, nebo alespoň anální penetrací submisivního muže ženou, není-li to přímo pegging, to nemůžeme dostatečně posoudit, já to tak ale chápal. Setkáme se zkrátka s tabuizovanými formami sexu - s nimiž však esenciálně může být máloco v nepořádku. Setkáme se tu s nezřízeným konzumem, očividně nikoliv typickým pouze pro soudobou společnost. Setkáme se v knize s žitým světem, chcete-li. Takovým jaký častokrát žijeme, ale zakrytým za záclonkou mravu. Proto se do značné míry zdráhám souhlasit s představou Satyriconu coby kritiky dobové společnosti. Podívejme se na hostinu u Trimalchiona. Ta je očividně mravokárně kritická. No ale zcela očividně! Autor i vypravěč pociťují vůči hostiteli očividnou nechuť a míru pohrdání, nemohli by to více dávat najevo! Tím se pasáž liší od zbytku fragmentů - jistě, ty jsou nadlehčené a uvolněné, ale ne kritické, snad jen výsměšné. Je to zkrátka reflexe skutečnosti, ne kritika. V knize lze samozřejmě hledat jiné významy, skrytější a nejistější. Parodie na Platónovo Symposium je očividná, vzhledem k množství odkazů na Aeneidu se nabízí číst román jako jakési pomyslné vyvrcholení zmíněného eposu - ten totiž Aenea popisuje také velice neheroicky, s jeho vadami a chybami. To, čím je Aeneida pro Aenea, je Satyricon pro celou společnost, dalo by se říct. Nebo se na to můžeme pro jednou vykvajznout a brát text jaký je - trochu cringe, sem tam jenom trapný, ale velice často zábavný a definitivně velice zajímavý. Snad jedna nevážná poznámka - text svou fragmentárností a stylem překladu Petra Šourka, ke kterému se ještě vyjádřím v dalším odstavci, působí modernističtěji, než lecjaké modernistické dílo. Ne, fakt, nevědět, že je tomu tak omylem, působil by text jako geniální literární experiment pracující s množstvím náznaků, lapsů, nepřímých retrospekcí. Fakt super čtení! Nu a k překladu. Jsem samozřejmě rád, že Academia při novém vydání zajistila nový překlad a nespokojila se se starým. Ale mě se ten nový moc nelíbí. Ne snad proto, že by text dostatečně nepřekládal, to ne. Ba naopak, zde překladatel zachází ještě dál, než je běžné a chová se k textu spíše jako k poesii - převádí jej. Nu a tak čtenář musí řešit otázku, je-li v Satyriconu více Petronia (a pracujme pro mě za mě s jakýmsi implicitním Petroniem), nebo Šourka. A to se mi moc nelíbí. Překladatel se jistě vyřádil, jak v grafické podobě textu, tak v překladu samém (který jistě je zábavný, to bez pochyby), ale dohromady jsem z toho spíše rozpačitý. Ono to totiž přestává působit jako latinský román a mě se zdá, že jsem vlastně nečetl Satyricon. "Severní vítr je krutý, počítej Aenee s tím", používání anglických frází jako "bed boy", či dokonce vět (v případě Sibyly Kumské)... Nevím no. Já chápu úmysl, jen si, opakuji, nejsem cele jist, že se mi líbí. A mimochodem, překlad řečtiny do angličtiny se autorovi ani nepovedlo dodržet, stejně tam ta řečtina je (str. 138), takže byl ve svém úmyslu ještě nedůsledný! Ale dost už. Překlad asi bude věcí vkusu. Mně nevyhovoval, protože jsem v něm viděl Šourka, ne Petronia. Ale komu je to jedno, ten si užije zábavnou a čtivou knihu.... celý text

Nová idea soukromého pracovního práva 2023, Michal Blažek

Nemám rád pracovní právo. Řekl jsem si ale, hele, bojuj se svými strachy, zkus nějakou knihu, třeba se do toho dostaneš. Doktor Blažek je mladý, můžeš k němu mít různé osobní výhrady, ale přeci jenom to asi pujde číst a ještě to může být zajímavé... Ze všeho nejvíce mi text připomínal Marxův Manifest. Posečkejte, ne snad tím, že by byl Blažek šílený komunista volající po oběšení buržoazie. Nene, jeho názory nejsou nijak šíleně levicové (někdy dokonce naopak), jedná se mi prostě o celkový tón práce. Volá k akci, píše se v ní, že "bude přejmenováno", nebo "bude změněno", "bude doplněno", to už je jen kousek k "bude obsazeno" a podobně. Autor jakoby ze stylu vědecké práce sklouzl k manifestačnímu zvolávání až příliš politizujícího charakteru. Ale to je problém stylistický, ten není tak důležitý. Ale já mám trochu problém, obsahový. A předem upozorňuji, prakticky se nevyznám v pracovním právu, takže mě neberte moc vážně. Vím, název knihy v tomto směru napovídá, ale přeci jsem byl překvapen prázdnotou první poloviny knihy. Nejdelší je první kapitola, v ní autor vyjmenovává problémy současné úpravy pracovního práva. Ale bez ustanovení zákona, konstatuje problém a bez důkazu, bez diskuse, bez kritické analýzy jde dál. Konstatuje, že pracovní právo je neaktuální, ale neukáže kde a podobně. Nezpochybňuji, že to tak je, ale takhle se přeci nepíše. To si tu subkapitolu o čtyřech řádcích mohl odpustit. Nu a když se k nějakému zajímavému vlastnímu obsahu konečně v poslední kapitole dostává, zase s ním nemohu souhlasit. Osobně bych neměl, dejme tomu, nic proti pracovnímu ombudsmanovi, prosím, proč ne, ale další formalizace uzavírání pracovních smluv, snaha o jakousi revoluci ve smyslu "Inspekce práce bude zrušena a nahrazena ombudsmanem!" – no nezní to jak od Marxe? -, či vyzývání k větší fragmentaci našeho soudnictví v obecné justici (kde už tak má Nejvyššák dost bordel ve sjednocování judikatury, protože se ani není schopný sám se sebou dohodnout, kam jednotlivé kauzy patří – a teď si představte, že by svoje kompetence řešil samostatný pracovněprávní specializovaný senát! Nemluvě o tom, že snahu o další a další diversifikaci osob na schopnější, které je třeba chránit méně a neschopné, které je třeba moc, moc chránit, považuji nejen za ústavněprávně spornou, ale také škodlivou pro právní řád, jenž by díky tomu hypertropoval ještě víc, častěji a bujněji, až už by se v tom nevyznal opravdu nikdo. A dovoluji si prohlásit, že odborové organizace USA nejsou zrovna vzorem, ke kterému by se měl kdokoliv upírat – autor tak vlastně vyzívá k růstu osobního antagonismu zaměstnanců a zaměstnavatelů. Když jsem si z textu nakonec vytáhl autorovu definici, respektive souhrn definičních znaků zásad, měl jsem k nim sice jenom pár výhrad (autor dost ignoruje problematiku poměřování a neurčitost respektive nedefinovatelnsot po mém soudu sotva může být prvkem definice), nemohu mu ale přiznat, že by přišel s něčím výrazně novátorským, jedná se spíše o jakousi sumu, než zajímavý výtvor. Nu a tak se mi to vlastně moc nelíbilo. Formálně, ani obsahově (čistě estetická poznámka, není dobré prvou stranu vlastního textu vytvořit stylem 4 řádky textu, 35 řádek poznámek pod čarou – vypadá to hrozně) a zůstávám tak nadále kritický k samotnému předmětu, autorovi, i této knize.... celý text

Kvílení 2015, Allen Ginsberg

Kvílení samotné jsem četl jíž vícekrát. Vždy poněkud zaražen jeho... estetikou a podáním. Tentokrát jsem si ji však přečetl knižně, spolu s dalšími básněmi autorovými. Nu, bylo to samozřejmě zvláštní jako obvykle. Víte jak, nejsem zvyklý na modernější poesii, většinou nejdu za českou avantgardu, takže jsem si nestačil zvyknout a stále platí, že Ginsberg je velice speciálním autorem. Nebo takhle, nic jiného jsem od beat generation nečetl, takže nevím, jak moc extrémní byl v jejich skupině. Ale je to pěkné. Tedy recitováno nahlas (v Ginsbergově originálním podání to má obzvláštní kouzlo), potichu čtena je tato báseň přeci jenom trochu méně působiví. A mimochodem, je pravda, že je to báseň do značné míry nepřeložitelná, ale úplně hrozné to není, Zábranův překlad má kouzlo. Dovolím si demonstrovat na patrně nejvýraznější scéně: "who let themselves be fucked in the ass / kteří se nechali mrdat do prdele" Jako uznejte, čeština má... ehm... svůj zvláštní ráz. Ale kupodivu se mi báseň zdála spíše esteticky působivá, nežli záhadně neinterpretovatelná. Jistě, některé scény odkazující k životům Ginsberga a jeho přátel, nemá člověk vůbec možnost pochopit - ale to není jeho vina, s tím se dohromady moc nedá dělat. Nu a mimo tuto rovinu sama báseň na čtenáře interpretaci křičí. Asi nejhlasitěji zde: "kteří si třikrát a vždycky bezúspěšně podřezali žíly na zápěstí, rezignovali a museli si otevřít starožitnické krámy, kde si mysleli, že zestárnou, a zaplakali," Nu a pokud by to čtenáři náhodou nestačilo, báseň Ameriko už vám prostě hlavním tématem básně pleská po obličeji. Kdybych měl lépe vystihnout své pocity... Jak píši, je to působivé a člověka to tak nějak táhne. Molochu, Molochu! Ale že by mě celková poetika beat generation nějak ohromila, to mě tedy asi neohromila. Trochu ufňukané, možná upřímné, ale stále trochu moc umělé, člověk to těm chlapcům nějak nevěří, alespoň tedy Ginsbergovi ne. Ano, ano, nejlepší hlavy generace zničené šílenstvím, ale kdo si za to mohl? Kdo fetoval až hanba? Kdo se podílel na zločinu a nechal se zavřít do mentální léčebny? Neříkám, padesátá léta v USA se nezdají jako nejpohodlnější místo k životu pro mladého člověka, ale přiznejme si to, kluci jsou trochu uplakaní. Jako ano, ano, nuda, upjatost, stereotyp, ale dohromady vzato jim nehrozilo vězení za vydání básně, nehrozilo jim oběšení za vyjádření názoru... Říkám, působí to tak nějak neopravdově. Nu ale co, zanechali po sobě svérázné a zajímavé dílo, které je zajímavé číst a které může na člověka jistě zapůsobit. Tak co já to tu kecám?... celý text

Host do domu 2008, Jiří Wolker

Hele... já... no nevim no... Co na tom všichni vidíte? Jako ano, ta sbírka je pěkná. Jistě je dokonce velice pěkná, jednoduchá, příjemná, nekomplikovaná, plná primitivních metafor, obrazů bez významu... Asi takhle, tak nějak jsem tušil, že Wolker nebude můj literární favorit - proto jsem velice dlouho váhal s jeho čtením. Člověk k němu musí nezbytně cítit jistou úctu. V jedenadvaceti letech (pokud se nemýlím) vydat sbírku poesie, která opravdu je krásná, to si zaslouží obdiv. K tomu člověk nezbytně musí předpokládat autorův geniální talent a smutnit, že zemřel tak mladý, jeho pozdější texty mohly být opravdu úžasné. Ale to nic nemění na tom, že je to poesie možná sympaticky naivní, studentsky dojímavá, dětsky rozněžněná, ale přeci jenom snad až příliš jednoduchá a nepříliš... no zajímavá no. Neříkám, že si člověk z jakékoliv knihy vždy musí odnášet nový náhled na svět, nový kus informace, nové já, ale co si člověk odnese z této sbírky? Mohl bych trochu rýpavě napsat, že hlubokou lásku k poštovní schránce... A jistě, sbírka obsahuje vcelku zajímavé kousky. Rekruti, Návrat, samozřejmě Svatý kopeček, který se ostatně sbírce vymyká. Ale upřímně? Všechny je brzy zapomenu. A stýskat se mi, promiňte, nebude. Počkat! Počkat! Jedna věc, jedna moc zajímavá věc - přítel Ježíš Kristus a panenka Marie. Nad touhle dvojičkou jsem se při čtení opakovaně pozastavoval. Za mě hrozně zajímavé a hrozně nečekané. Drahý náš nedozrálý proletář (haha, všichni víme, že byl asi takový proletář, jaký proletář byl Teige - hezká hra, pěkná maska, ale věřit jim to nejde) by měl tíhnout k materialismu, přítel Ježíšek by ho neměl vůbec zajímat. Ale to je asi příznak naší avantgardy obecně. Teorie se nestřetla s praxí.... celý text

Gazdina roba 2006, Gabriela Preissová

No, s tímhle už se dá pracovat lépe, než s Pastorkyňou. Rozumějte, furt to bolelo číst, ale je to přeci jenom lepší. Tedy předem, dramaticky, co do řemeslné práce je patrně lepší Pastorkyňa. V ní se mi jeví dialogy přirozenější a postavy hmotnější, ale jinak se mi Gazdina roba zdá plnější. Příběhy mají, myslím, zhruba stejnou výpovědní hodnotu. Společnost je rigidně a neférově uspořádaná (nemohu si pomoci, z obou her, ale například i z Maryši, tryská jistá kritika patriarchátu, naplno odhalují, že samotné základní struktury dobové společnosti (i té současné) jsou uspořádány in favorem patrum a ostře to kritizují), její mechanismy potlačují individualitu ve prospěch řádu. Ztráta starého řádu rovná se pak chaosu toť reprezentováno zde Samkem. Ale pro právníka je Roba prostě zajímavější. Jistě, právní konotace jsou i v Pastorkyni, ale jsou naprosto upozaděné. Pravda, i zde právo stále postrádá autonomii přiznanou mu 20. stoletím, je zmítáno náboženstvím a mravy, ale přeci jenom je to právo, třebaže mrzačené. Právo se nám zde ostatně dostává na scénu doslova, ztělesněno advokátem, který, myslím, mlže hrát archetypální roli pro společenskou představu tohoto stavu (vedle jiných, následky zanechal jistě i Čapkův Kolenatý a další). "Vidíte, již to se vám zdá za celý den mého promeškání, obtížnou cestu a noc, kterou ještě mi je nastaviti - mnoho, neníli pravda? Ó příteli, co byste asi říkal výlohám celého procesu?" Tím však jakoby reprezentoval právo jako celek, nejen sebe samého právo je mimo dosah chudého člověka, neměl by šanci jej ufinancovat (budiž toto pamatováno zákonodárcem u stanovení hranice bagatelních kauz). Právo ve hře splývá s náboženstvím a jeho rezidui v morálce. Myslím, že je to celkem strašný pohled. Příběh mě zase nějak zvlášť neohromil, na drama asi kdovíjak pamatovat nebudu. Ale jistě je to zajímavý pohled, to jistě, pro mě osobně zajímavější, nežli pohled na Pastorkyňu.... celý text

Její pastorkyňa (drama) 2007, Gabriela Preissová

Měli jsme na jednom předmětu jako povinnou primární literaturu Pastorkyňu a Gazdinu robu. Pak si říkám, které ono mě z těch dramat, která jsem samozřejmě nedočetl kdy jsem měl a teď doháním resty, tenkrát víc zaujalo? Určitě Pastorkyňa. Tak jsem si ji přečetl. A nebyla to ona! Takže teď na Robu! Ale dobře, ke knize samé. Já vám trpěl. Jak na to člověk není zvyklý a má za sebou tak maximálně Mrštíky, čtení také Pastorkyně pak najednou bolí. Jazykové nářeční provedení mne upřímně drásalo a jsem strašně rád, že to mám za sebou - ještě že je to tak kratičké drama. Pokud jde o obsah, rozhodně není možné konstatovat, že bych byl nějak unesen. Jistě, trochu drsnější zápletka, připomínající v něčem možná poetiku Kytice, má jistě čím zaujmout. Kostelničce se tu, napovím, podařilo to, co Brumbál s Potterem v prvé kapitole Kamene mudrců nedotáhl do konce. Ale upřímně si nejsem jist, co si z toho odnést. Zkrátka jsem to drama přečetl a s klidem ho do zítra zapomenu. Není ničím zvláštní (krom jeho historického významu, ale osobně nejsem venkovským realismem příliš ohromen). Ne, vážně, jaké konkrétně poučení si z něj má člověk odnést? Já se vám omluvuju, fakt že jo, ale nějak se pokoušet tvrdit, že Laco je kladná postava a končí to tak vlastně dobře... To je, vážení, kravina. Je to člověk který byl schopen pořezat jiného člověka pro své účely - zločin z lásky? A to je omluva? Promiňte, ale podobná věc může, věřím, pro osobu zakládající si na vzhledu vést k sebevraždě. To od něj, myslím, nebylo pěkné. A dítě skončilo tak jak skončilo vlastně taky kvůli němu. Onen happyend, který je tu v komentářích, jak jsem s překvapením zjistil, oslavován, nejeví se mi být happyendem - Laco zmanipuloval protagonistku do pozice, kdy vlastně neměla moc na výběr, ona ostatně v celé hře neměla na výběr, všichni ostatní rozhodovali ve všem za ni. Nu a tak jediná kladná postava, protagonistka, dostává neustále naklepáno. Žádné poselství ten příběh nenese. A tak tu zůstává zvláštní forma (která jistě někomu vyhovovat může, mě nikoliv) a trochu drsnější příběh. Nic, co bych musel číst, chtěl číst a případně si z četby něco odnesl. Dobře, dobře, možná jsem ochoten přiznat, že se postavy chovají vcelku přirozeně, neuměle a drama tak (na výjimky) nepůsobí příliš pateticky, což je jistě bonus. Ale jinak? Za mě nic. A ano, bude to asi tím, že realismus dramatu příliš nepřeje (pokud zrovna nejste Henrik Ibsen). A ano, mohl bych si tedy přečíst román. Ale román by mě zase odrovnal nářečním dialektem. Ne, na to opravdu před začátkem semestru nemám sílu. Pro úplnost dodatek: naštěstí existují lidé, kteří dokáží v textech odhalit mnohem víc než já, přečetl jsem si tedy patřičnou pasáž z nově vydané knihy Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky, kde je Pastorkyni několik stran věnováno. A ne, nic důležitého mi neuniklo. I zde se autorka (myslím doktorka Štepáníková, ale nevsázel bych se) dopouští spíše paběrkování a nenápadně přiznává, že i právních témat je v knize minimum, problémy generuje spíše dobový mrav. Ani zde jsem nenašel na hře nic zajímavého.... celý text

Periferie 1948, František Langer

Mno, že by to bylo kdovíjaké... Pozor, v komentáři je SPOILER. Jedná se o očividnou parafrázi Dostojevského. Langer buduje scenérii na základech Zločinu a trestu. Dává si mimo jiné velice záležet, aby oběť nikomu nechyběla. Nechává zemřít lidskou zrůdu. Nezkoumá však, jak Dostojevský, mysl narcistního vzdělance, ale, což také zdůrazňuje, mírného, možná trochu divného, ale vlídného primitiva. V intence je náhoda, ze zpackaného zločinu zločin geniálně zamaskovaný. Francimu však na rozdíl od Raskolnikova policie nevěří. Musí si tedy najít jiné řešení. Mimochodem, líbí se mi jistá jinakost strážníků a komisaře. Nevím čím ono to je, ale jsem zvyklý na stereotyp strážníků jako imbecilních volů, kteří akorát šikanují kolemjdoucí (naposledy na mě silně zapůsobil v Odysseovi), kdežto Langer jim dává duše dobráků, kteří prostě dělají svou nelehkou práci a dohromady by byli raději, kdyby se s lidmi nemuseli bavit a kdyby je furt někdo neobtěžoval. Hrozně sympatické postavy. Dostojevský byl kritizován pro konec Zločinu a trestu. Za epilog, ve kterém se Raskolnikov polepšil. Langer se z této chyby poučil a nechává Franciho ukojit svou potřebu, dává mu spravedlnost, kterou snad opravdu zasloužil. Ale pak to stejně posral. Si tak říkám, že by spisovatelé měli vážně ignorovat ohlasy veřejnosti. Oba přiložené konce jsou, myslím, méně adekvátní celkovému kontextu, než originální zakončení, které je možná trochu patetické, ale to je ostatně celé drama. Asi bych sám od sebe čekal, že se vyjádřím k popisu soudního systému a spravedlnosti, ale mě se upřímně moc nechce. Očividně Langer řeší rozdíl mezi formální a materiální spravedlností, právě pro aplikaci formální spravedlnosti kritizuje justici. Ale nabízí vhodné kritérium pro dosažení materiální spravedlnosti? Nabízí prd. Tedy pokud jako kritérium spravedlnosti nechceme akceptovat morální intuici, ale to by se sotva komu u soudu líbilo, že? A mimochodem, jaká je soudcova materiální spravedlnost? Zabijte. Ještě jednou zabijte. Kant by z tohohle neměl radost, to rozhodně ne! Jinak opravdu nevím, co k tomu napsat. A jak říkám, jsem z toho takový rozpačitý. Je to dlouhé, táhlé, dialogy jsou leckdy patetičtější, než by se slušelo i na drama (ačkoliv je zase fakt, že pódium snese opravdu hodně) a "poselství" hry se mi zdá také spíše pochybné. Nu tak nevím, no. Jako je to občas tak zlehka vtipné, tragické opět jen velice mírně. Dojem to na mě nechalo spíše vlažný. Asi tak no...... celý text

Loď bláznů 1973, Sebastian Brant

Stultifera Navis, tak se jmenuje první kapitola z knihy Michela Foucaulta, Historie šílenství, tak se jmenuje kapitola knihy, která přivodila revoluci ve filosofii. Chtěl jsem si tedy, chápejte, vedle prohlédnutí Boschova obrazu, přečíst i knižní referenci. Že bych z toho byl nějak zvlášť nadšený, to asi nejsem. Člověk si při čtení asi nejvíc vzpomene na Erasma Rotterdamského a jeho Encomium Moriae. Je to satira, je to nadnesené, je to silně humanistické a racionální, opouští se kritika striktně náboženská, přichází se ke kritice rozumové toto je bláznovské, protože je to kontraproduktivní. Pozice obou autorů jsou přirozeně odlišné. Erasmovo povídání vyznívá spíše smířlivě, Brantovo nikoliv. Jistě, i on na problematiku pohlíží s nadhledem, posílá loďstvo bláznů do jejich zaslíbené země, ale přeci jenom se svým věčně rýpavým pohledem dost přiklání ke Komenskému. A to já nevidím rád. Jak jsem již napsal, jeho pohled je racionální, nezaobírá se pouze porušováním Přikázání, ale porušováním pravidel čistého rozumu. Ale buďme k sobě upřímní, někdy to přehání. Vyčítat studentovi, že se jde občas opít, to se nejeví úplně fér. A to pozor, já se nikam opíjet nechodím, takže tohle není apologetika pro mne samotného. Brant se vlastně rozchází s Erasmem, jehož pohled se mi na tento problém zdá lepší - ten kritizuje příliš mladé mudrce, kteří o to, o kolik dříve jsou moudří, také dříve zemřou a vlastně jsou vůbec mrtví už zaživa. Čili ano, jistě platí, že je to "nadčasové" dílo, ale nekriticky bych neřesti podle Branta nepřijímal. K tomu forma... No, veršové schéma AA BB CC úplně neohromí, co si budeme nalhávat. Jistě, čtení patřičně okoření Dürerovy dřevoryty, ale ty lze jen sotva připisovat k dobru Brantovi. Ne, verše jsou zkrátka slabé (třebaže rozhodně nikoliv nezábavné), nijak zvlášť si u toho čtenářský vkus nevypilujete. Ale to asi až tak moc nevadí, ono to ostatně v tomto případě rozhodně není o formě, ale o vzkazu. A to musím ještě jednou vypíchnout, ono se to autorovi přeci jenom podařilo napsat zábavně. Navíc do svého štychu doplňuje hojné odkazy na antickou mytologii a biblické příběhy, čímž dílo myslím také dosti otevírá čtenáři, pokud jde o přívětivost. Nu a tak to mám za sebou. Jistě to bylo poučné čtení (píši jsa ohromen, že dílo vyšlo ještě celé roky před Erasmovou Chválou), ačkoliv vlastně úplně nechápu třeba se to dovím, až si to dílo přečtu), proč právě toto dílo shledal Foucault tak přitažlivým, Brantovi pojem "bláznovství" očividně sloužil jen jako nálepka pro nahodilou směsku neřestí, není nezbytně stigmatizující - do Brantových kategorií se totiž narve úplně každý, neexistuje mu člověk, který není bláznem. Ale co, to už se zase rozkecávám.... celý text

Čaroděj Nagaš 2023, Mike Lee

Jaj, to bylo dlouhé. Tak to mám za sebou. Tuším druhé setkání českého čtenáře s Nagashem, člověkem, který se stal bohem. Jistě podle našich měřítek, pokud ne podle měřítek světa, kde je pánem smrti velký otec Nurgle. Ale co si budeme, je-li bohem Sigmar, Nagash je bohem dvojnásob. Nu a bylo to celkem fajn čtení. A než se zeptáte, ano, je to zbytečně dlouhé. Ale jako strašně. Navíc od samého počátku mírně ubíjející množstvím bitevních scén. První strana a první bitva, fakt, že jo. To ani ve Warhammeru není normální. Ono to totiž rychle omrzí. A ono jo. Když se bitevní vřava přesunula od Achmenhotepa k Rachamnhotepovi, začal jsem být poněkud nervózní. Jistě, autor se snažil tuto čistě bojovou linii prokládat časově vzdáleným vyprávěním o Nagashově uchopení moci, což upřímně trochu fungovalo, ale bum, najednou se bojuje i tam. Nu... Příběh je vcelku zábavný (jo, prostě je to sranda), možná trochu nečekaně brutální (z Warhammeru to snese srovnání, jak si to pamatuji, jen se Syny Ellyrionu a Obránci Ulthuanu). Jistě, má jisté problémy. Není zcela jasné, například, jak se Nagashovi podařilo ovládnout Khemri po rodinné hádce v pyramidě. Jako, už tam měl jisté kapacitní problémy a přitom na něj venku čekala armáda v doprovodu s bandou kněží. Tuto otázku nám však autor nezodpoví, myslím, že s ní sám měl jisté problémy, tak ji raději nepříliš elegantně zamlčel. Ale budiž. Ale ne budiž. Budu dál kritický. Ony tomu časové skoky také příliš nepomáhají. Jistě, ony dvě časové linie jsou zajímavé, ale šestileté, čtyřleté a podobné skoky v jejich ději nepomáhají konzistenci ději, která by tomu na čtivosti možná pomohla. Ale dobře, dost už. Prostě je v tom Nagash a kdo nemá rád Nagashe, že? Ale ne, dobře, upřímně si nejsem jist, jestli se autorovi podařilo ho vykreslit tak, jak bych chtěl. Jako ano, já rozumím, že tuhle postavu nevykreslíte jinak, než jako zmrda. Ale mohl by to být alespoň chladný, vypočítavý, racionální zmrd, ne tohle. Možná proto mám o něco raději Malekitha. Ale nebojte, konec rouhání. Mám Nagashe samozřejmě rád a fandil jsem mu! Tak nějak. Ale přes to všechno opakuji, ona je to prostě švanda. Já jsem se pobavil, vyrelaxoval, takže jsem vlastně celkem spokojený a budu s napětím očekávat druhý díl trilogie.... celý text

Návštěva staré dámy 2018, Friedrich Dürrenmatt

Jedno z nejlepších dramat, co jsem za dlouhou dobu četl. Jsem ohromen. Strašně mě to bavilo, od Havlova Pokoušení snad nejbližší drama mé dušince. Je to samozřejmě naprosto strašlivé čtení. Ale okouzlující. Komentář vyzrazuje celý děj. Takže asi pozor na SPOILER... hádám. Drama se od samého začátku snaží držet velkého štychu Beckettova. Snaží se hru napasovat mimo prostor (Güllen dostanete všude) a pokud možno mimo čas (čekám, že nahradit letopočty pro potřebu inscenace by nemělo být problematické), tím se lze oprostit od jakýchkoliv dobových reálií, nemusíme řešit co, proč a jak a můžeme hru vnímat jen osobním dobovým prizmatem. A to je skvělé, třebaže se to očividně nemohlo podařit na úrovni Čekání na Godota. Návštěva staré dámy je hrou mrazivou. Od samého začátku autor, ani jeho hlavní postava netají své úmysly. Pane policisto, zavřete oči, pane faráři, utěšte jdoucího na smrt, pane lékaři, vystavte úmrtní list s příčinnou úmrtí mozkovou mrtvicí, pánové, přineste černou rakev. Ten začátek je ohromující. Od prvního okamžiku nám Klára ukazuje naprosté vytržení z reality člověčenství. Je naprosto průzračná, proto je pro pozorovatele tak fascinující, záhadná a nepochopitelná. A jedna scéna za druhou, jedna replika za druhou přichází za čtenářem z Klářiných falešných končetin další a další mráz. Klára svět nezná, protože v něm byla, ale protože jí patří. Klára si může koupit spravedlnost, proč by nemohla? Všechno lze koupit, může-li si koupit vrchního soudce, může si koupit spravedlnost. Klára nemusí dělat obchod - prostě proto, že vše, co jí nabídnete, už jí dávno patří. Klára je naprosto nad lidmi, je bohyní. Pozor, člověk by si vzpomněl na fúrie z Orestei. Ale ne, ona není fúrie. K tomu ostatně níže. Dovolím si tu teď nějak shrnout spravedlností úvahy nad touto hrou, v komparaci s Ovčím pramenem, protože opravdu nemám pochyby, že právě s Ovčím pramenem se chtěl autor Starou dámou vypořádat. Předem, obě hry jsou si velice podobné. Do vesnice přichází návštěva, v obou případech vlastně vítaná. V Dámě je to Klára, v Prameni Komtur, u obou se následně ukazuje, že jsou vlastně lidmi poněkud nedobrými. Ale. Zatímco Klára zůstává vlastě milovaná, Komtur nikoliv, Komtura nikdo nechce. Zde autoři ukazují morální kredit obyvatelů svých vesniček. Ovejunští jsou dobří, vznešení, v jejich kraji bylo proto dobře, s příchodem špatného člověka šlo všechno do kopru. Ne Güllenští jsou ponížení, ubozí, morálně slabí, mají se strašlivě, ale s příchodem špatného člověka nastává zlepšení. První zmínění zlého člověka zavrhují, druzí svou Klárku vidí rádi. Z toho je jasně vidět, že Stará dáma má představit prostě morálně zvrhlou chátru, která se bude chovat hůř a proto z toho vznikne tragédie. To by jeden čekal odražené i ve výkonu spravedlnosti. Ale ono to není tak jednoduché. Jistě, spravedlnost obou her je vykonávána zvířecky - vraždou. Ale která je zvířečtější? Podivejte, v Ovejuně se dav rozhodl rozsápat Komtura, useknout mu hlavu a tancovat kol ní jak dav bestií. Děje se tohle v Güllenu? Ne, Güllen má soud. Soud má soudce (dokonce vrchního!), žalobce, žalovaného, který se může bránit a výpověď dvou svědků. V Prameni dochází k v brutálnímu a vášnivému masakru. V Güllen dochází k odosobněnému procesu. Klára nechová k Illovi nenávist (ta toho ostatně už není ani schopna, dávno se nepohybuje ve světě lidskosti a lidských emocí, je umělá i doslova), soudce vůči němu nemá důvod být předpojatý, ani svědci (kterým bylo, pravda, provedeno něco naprosto nechutného, spravedlnost na úrovni Ovčího pramene) necítí k Illovi hněv. A ani vykonavatelé ne. Pozor, netvrdím, že to co se v hře děje, je spravedlnost, vůbec ne. Jen ukazuji, že autor prostě nevzal předešlý námět a neučinil ho brutálnějším. On ho vzal a přetvořil do nového, moderního světa, učinil ho kultivovanějším. Odličtil ho. Proces spravedlnosti obou her se liší a to zásadně. Která ovšem skutečně odpovídá našim představám o procesu spravedlnosti? A přeci, nevím čím to je, se člověku to, co provedli Ovejunští zdá morálně lepší než to, co provedli Güllenští. Proč? Protože jedni z toho čerpali benefit a druzí ne? Proč je to morální kritérium? Nemyslím si, že to tím je, ostatně i Ovejunští čerpali benefit, třebaže skrytější. Spíš nám ten příběh ukazuje cosi temného o tom, jak vnímáme moderní sekulární justici, ukazuje nám něco, co bychom raději neviděli. Hra končí opět poněkud podivně. Do Ovejuny přichází po onom zvířeckém hanobení těla soud, který má potrestat viníky, jak to s obcí dopadlo, to nevíme. Do Güllen nikdo nepřichází. Güllen se po svém morálním zločinu, po hanobení duše, po ukázce naprostého selhání humanity (třebaže se kněz a učitel mohli snažit, odolat nemohli, humánnost se ukázala jako iluze) stává bohatší o miliardu. A hle, tu se svítá na lepší časy. Nu a tak čtenář odchází a vlastně neví, co to ten Dürrenmatt napsal. Zůstanu asi u toho, že je to strašně zajímavá hra, která rozhodně donutí čtenáře k jistému zamyšlení a která nemusí nezbytně být tím, čím se na první pohled zdá.... celý text

Ovčí pramen 1960, Lope De Vega

Oooo, tohle bylo dobré, to musím uznat. Tak nějak jsem od Lope de Vegy nečekal... nic. Netušil jsem jak a co on vlastně psal, Pramen jsem si četl jen proto, že se mi to jeví jako zajímavý podklad pro Návštěvu staré dámy. Ale sakra, to mě mile překvapilo. Zcela jistě a naprosto jistě přijde spoiler, tak pozor. Hned úvod mě trochu překvapil. Člověk čeká rozpravu "vesničanů", vzhledem ke všemu očekává burany. A hele, první, co vidíme, je rozprava o lásce. Je láska? Či je jen sebeláska? A není všechna láska v posledku jen sebeláskou? Tím nám autor zcela jednoznačně nastíní hlavní motiv hry. A ano, drží se ho. Mimochodem, když jeden z vesničanů vyslovil jméno Platón, byl jsem už vysloveně v šoku. Nu a hra pokračuje, podivuhodně naturálně. Dočkáme se znásilnění, hromadného znásilnění, bičování, lynče, vraždění, dočkáme se hanobení mrtvého těla. To jsem už ale opravdu nečekal. Neříkám, zrovna Titus Andronicus to není, ale překvapení to přeci jenom bylo. Nu a pak přichází vrchol, opravdový vrchol hry. Nu a já bych tu přeci jenom byl trošinku kritický. Jeden si řekne, hrdinný vzdor, odpor tyranovi, spravedlivá odplata. Ale v tom to je, je to odplata. Jsem právník, nemohu jinak. Laická spravedlnost málokdy bývá spravedlivá, bývá brutální a bývá zbytečně okázalá. Je to msta, je to očistný rituál krve. Není to spravedlnost, ať si retributivní spravedlnost definujeme, jak chceme. Ale i kdyby, vážení, i kdyby. Fuente Ovejuna to přepískla. Kdo hanobil? Kdo sekal hlavy? Kdo je napichoval na kůly a tančil kol nich jako banda divochů? I jestli to předtím byla spravedlnost, potom už to byl jenom obřad krve. Jako takový měl přivést na svět krvavou potopu. Ale nestalo se tak. Ovčí pramen se zachránil. Z dnešního pohledu opět poněkud paradoxním způsobem. Bojujeme dnes proti fenoménu kolektivní viny, přímo vidíme jak nebezpečný dovede být. Ale co zachránilo Fuente Ovejunu? Kolektivní vina. Je to temný pohled, je to děsivý pohled, ze kterému člověku vstávají chlupy v zátylku. Neodpustím si závěrem citovat: "Rodrigo: Kdo to byl, kdo na komtura spáchal násilnické ono povstalectví? Kdo je vinen? Všichni (temně): My, Fuente Ovejuna! Rodrigo: Onen jeden, jediný, kajícně zde klekni na zem! Všichni (poklekají): My, Fuente Ovejuna! Rodrigo (pokročí vpřed, naléhavě): Kdo ho zabil, kdo je vrah? Všichni (vstanou): My, Fuente Ovejuna!"... celý text

Odysseus 2012, James Joyce

Tak a už letos nemusím nic číst, hotovo, šmitec. Fajn, přátelé, tak jsem po rok dlouhé pauze tuhlectu bestii dočetl. A jsem šťastný, jsem rád. Rovnou úvodem jedna kritická poznámka, ať se tím dál nemusím zatěžovat - Argo by se mělo stydět vydat něco takového. Jistě, moc pěkná knížečka, to je skvělé, ale kdyby si spíš dali tu práci, aby opatřili Joyceovo dílo kritickým komentářem a alespoň trochu tak knihu čtenáři zpřístupnili, bylo by to jistě oceněníhodnější. Jako fakt, vydat Odyssea bez jediné poznámky pod čarou by se mělo trestat. Když tohle člověk čte s úžasným vydáním Yeatsových Vizí od Academie, je to opravdu tragické. Ke knize samé. I já chtěl, přirozeně, zapůsobit citací Virginie Woolfové a povýšit se tak mírně nad autora, kterého jsem patrně příliš nepochopil. Vyfoukla mi to ale níže komentující Sparkling - a je to tak správné. Nu, já si ale kvůli tomu musel najít náhradu. Našel jsem ji v Yeatsovi a myslím, že to je náhrada plně uspokojivá. Cituji tedy Williama Butlera Yeatse: "Ve Fázi 23 označované jako první fáze, v níž se setkáváme s nenávistí k abstrakci a v níž se intelekt obrací sám proti sobě, potkáváme pana Ezra Pounda, pana Eliota, pana Joyce a signora Pirandellu, kteří vyhánějí z metafor básníkovu fantasii a nahrazují ji podivnostmi, jež nabízí minulý a současný výzkum, nebo rozbíjejí logické myšlenkové pochody záplavou volně asociovaných myšlenek či slov, jež zdánlivě nahodile generuje mysl; anebo vedle sebe jako v Jindřichu IV., Pustině, nebo Odysseovi staví fyzické primární - šílenec mezi vychovateli, muž, co chytá ryby za plynárnou, veškerá sprostota jednoho Dublinského dne roztažená na 700 stran - a duchovní primární delirium: Král rybářů, Odysseovo putování." Nu a tak to tu máme. Veškerou sprostotu jednoho Dublinského dne roztaženou na (v mém vydání) 600 stran. Je to, samozřejmě, otravné a nepříjemné čtení, mnohem složitější, než by člověk asi chtěl. Ale kupodivu je to vlastně hrozně zábavné, pokud vás baví sledovat, co autor dovede provést naraci a jazyku. Ohromná lexikální zásoba, neskutečné množství aluzí a odkazů, struktura podle Odyssei, tu více, tu méně srozumitelná, neskutečné množství narativních metod, které jsou naprosto skvělé. Ta kniha je opravdu fascinujícím kusem literatury, který ale asi potřebuje specifického čtenáře, kterému neva, že je blb a že si s ním autor hraje. Mě to vadilo a nevadilo tak podle nálady. Samozřejmě člověk při čtení občas trpí. To, co mu autor provádí, je dosti kruté a nehezké. Navíc když hned třetí kapitola patří k tomu nejméně srozumitelnému z celého svazku. To od něj fakt bylo hnusný, ještě to mohl šoupnout úplně na začátek. Ale upřímně jsem si knihu zvráceně užil. Pro její krásu a pro její sprostotu. Najdete v ní všechno, od vytírání se povídkou na latríně, přes otce tisíců zakrytého hustým pubickým ochlupením, až po masturbaci nad mladou dívkou sedící na pláži, či scénickou poznámku "(obnaží rámě a až po loket je Bloomovi vrazí do vulvy)". Je to opravdu zvláštně zarážející čtení, které je ovšem naprosto ohromující svou formou. Mimochodem, po kapitole masturbační (znovu mimochodem, jedné z nejsrozumitelnějších a nejkrásněji vyprávěných), následuje kapitola mediků, která je snad jedním z vrcholů knihy, opravdu zvládnout v jedné kapitole použít snad každý vyprávěcí styl z dějin Irska a Anglie, od stylu nejstarší anglické poesie z konce předminulého tisíciletí, přes styl Jakubovské bible, po slang až argot, to je neuvěřitelné. Ale upřímně, většina kapitol je, pokud ne hezká, tak alespoň strašně zajímavá. Samozřejmě, třeba poslední kapitola je naprosto nečitelná, ale vyprávění formou "neosobního katechismu", které jí předchází, to je zase naprosto fascinující podívaná. Samozřejmě je kniha plná odkazů, na Yeatse, když už o něm tak píšu, nepřekvapivě na Shakesepara, Miltona a kdovíkoho ještě. Irský politický a intelektuální život je v ní rovněž silně reflektován. Co to znamená? No že se v tom člověk skoro nemůže orientovat. A musí tak být šťastný, když alespoň ve Skylle a Charybdě zhruba tuší o jakých Shakespearových hrách se diskutuje. A bavme se samozřejmě o tom, zda souhlasit s kritikou Woolfové (mimochodem, aby jí to nebylo líto, dodám zde citaci jí samotné o tom, jak jí reflektoval Yeats: "Starouš Yeats mi prozradil, že psal a stále píše o mně. O Vlnách. Prý jsou jen další fází po Stendhalovi, prý chápe o co mi jde, ale chce víc lidskosti." - jeho kritika se snášela na celou generaci modernistů, rozhodně nebyl zaměřen apriori na Joyce, kterého sice může třeba Woolfová kritizovat, ale takový Eliot ho považoval za jednoho z nejlepších umělců vůbec a jeho Odyssea za nejlepší dílo své doby), či s obecnou kritikou Yeatsovou. Myslím, že je legitimní obé, souhlasit, i ne. Jistě, ten text je psán s jakýmsi pozérským záměrem, jistě, je záměrně konstruován tak, aby působil ohromujícím dojmem. A přeci je to dokonalé jazykové dílo, které s jednoho sprostého dne udělalo fascinující čtení, které člověku ukazuje zcela nevídané možnosti psaného textu. Či jinak, i mě to přijde hrozně divné, ale chovám k autorovi strašný obdiv a vůbec, ale vůbec nepochybuji, že tohohle drobečka budu ještě vícekrát číst. Třeba za rok, za dva na 16. června. A tak vlastně mohu mytické Bloomovo putování s klidným srdcem doporučit a radím - nebojte se klidně pár odstavců přeskočit. Dočtení za to stojí a bylo by škoda, kvůli některým nečitelným pasážím na celé čtení rezignovat.... celý text

Vize 2019, William Butler Yeats

(prvá část komentáře, pardon, pardon!) V poslední době na mne tak silně zapůsobila ona zvláštní poesie tohoto básníka, že jsem označení "soubor metafor pro poesii" neodolal a Vize jsem si zapáleně objednal. Čekal jsem, pravda, lecco. Tohle ne. Kniha mě překvapila v každém jednom ohledu, někdy pozitivně, často negativně. Ale jistě to bylo zajímavé čtení, které mě vlastně dost bavilo. O autorovi jsem nevěděl mnoho. A upřímně stále nevím. Ale věděl jsem, že se věnoval irskému folklóru a měl rád japonské divadlo Nó. To uznejte, působí strašně zajímavě. Zároveň jsem věděl, protože jsem si tentokrát přečet anotaci, že se má jednat o dílo notně heterogenní. Čekal jsem tedy víceméně encyklopedický seznam metafor autora, coby výkladového prostředku pro jeho básně. Hehe... To jsem čekal blbě. Rozhodně se nejedná o seznam. Je to kupodivu celkem ucelený text (ve smyslu pěti knih, které jsou, zdůrazňuji poměrně, kompaktní), který pro to ovšem není o nic jednodušší. V anotaci jsou Vize připodobňovány Odysseovi, či románům Woolfové. To je dost mimo. On to asi překladatel nemyslel špatně, jen to možná vyznívá jinak, než by mělo. Ano, je pravda, že jsou to všechno texty komplikované. Ale úplně jinak. Zatímco Joyce a Woolfová činí své dílo komplikované formou, u prvého proto, že využívá každou jednu vyprávěcí formu, která ho napadla a vůbec psal lexikálně složitým slohem, u druhé proto, že způsobila naprostou revoluci ve fokalizaci a naraci, Yeats to má úplně jinak. Jeho text není složité číst, to je lehké. Jeho text je nesrozumitelný obsahem. Autor se nám snaží předložit komplexní systém svého uvažování o světe, ze kterého vzešla jeho pozdní poesie, mezi předními kusy jmenuji Druhý příchod k tomu se možná ještě vrátím. Je to přístup vlastně oceněníhodný, je holistický, komplexní, nepojímá jenom bytí individualit, ale též kolektivů a předkládá vlastní filosofii dějin. Jaká ta filosofie je? No nedobrá, samozřejmě. Měl-li bych ji zjednodušit, je to hermetismus sprclý s hegeliánskou dialektikou. Vše se točí v kruzích (duše jednotlivců, uspořádání společnosti, i dějiny samy), ovšem nikoliv v pološíleném kruhu (Zde si dovolím vytknout jistou chybu překladu Martina Hilského již zmíněné básně - ne že by za ní mohl, lépe to snad nešlo, ale přesné to není - překládá "gyre" jako kruh, ale to není přesné, Štefl, i google přikládají danému slovu spíše význam spirály. Má klesavou a stoupavou tendenci.), ale v jakési spirále fungující na dialektické bázi. Ano, všechno se vrací, ovšem ovlivněno již prožitými skutečnostmi, čili se to vrací, ale vždy trochu jiné. V tom je jeho filosofie výrazně akceptovatelnější, než prostý hermetismus. Přesto však lze sotva dané filosofii přiřadit legitimitu. Důvodů je poměrně mnoho, a já nejsem schopen je všechny vypsat, minimálně ne v racionálním celku. Ale dobře, alespoň něco. V prvé řadě je problém v samotném autorovi. On byl jistě geniální, jistě fascinující, jistě strašně chytrý. Ale žil v době, která už nesnesla renesanční génie. Prostě nemohl dělat všechno. Nemůžete být folkloristou, básníkem, politikem, mystikem, i filosofem. Yeats byl jistě dobrým básníkem a folkloristou. Jistě byl dobrým mystikem. Nebyl dobrým filosofem. Sám přiznává, že při prvním vydání Vizí nevěděl o filosofii vlastně nic. Ovšem potom studoval. Studoval deset let, při kterých svou knihu fundamentálně přepracoval. Vzniklo z ní dílo, k jehož plnému pochopení potřebujete znát, cituji: "Yeatsova otce a jeho rodinné zázemí, specifika irského politického a intelektuálního prostředí, vybrané prvky keltské mytologie, rozsáhlou sbírku ezoterických doktrín od Madame Blavatské po hinduistickou filosofii, Blakea, Shellyho a prerafaelitské hnutí, francouzský symbolismus vnímaný očima Arthura Symonse, soubor filosofů zahrnující Platóna a Plotína, Barkeleyho, Kanda, Hegela a Nietzscheho, Vica, Croceho, Gentileho atd., obecné klima filosofických polemik v Anglii ve 20. letech točící se okolo Bernarda Russella, Whiteheada a G. E. Moorea, Ezru Pounda a vliv výtvarného umění, ... presokratickou filosofii, Leibnizovu monádologii, Balzaca, Stendhala, Danta a jeho Božskou komedii, Jungovu a Freudovu psychoanalýzu, několik vybraných autorů zabývajících se dějinami umění a filosofií dějin, nemluvě o řeckém, byzantském a evropském výtvarném umění jako takovém." Nu... A to měl nastudovat za deset let. Jistě, je to možné. Ale lze se pak tázat, cituje přesně? Pojímá jejich myšlenkové systémy jako celky, nebo si jen vybírá líbivé pasáže? Dává smysl eklektický konglomerát z toho vzešlý? A jsou to dobré otázky. Necituje přesně, nepojímá autory v jejich komplexitě a ten konglomerát nedává příliš smysl. Zkrátka, pokud smícháte hermetickou ezoteriku s Jungem, astrologii s Platónem a Nietzschem a do všeho přisypete Blakeovu symboliku a odkazy na Shakespeara, nemůže z toho vzejít funkční systém ostatně na autora, pokud vím, nikdo nenavázal, určitě ne nikdo důležitý. Jistě, ten systém je zajímavý, ale divný. Když si opravdu freudovsky vymyslíte 28 archetypálních fází života duše, oddělených na základě arbitrárních a nejasných kritérií, působí to trošinku směšně. A jistě, je to zajímavé, autor si s tím dal obrovskou práci. Ale je to divné.... celý text

Don Quijote I, II 2020, Miguel de Cervantes y Saavedra

Já vám, přátelé, nevím. Další kniha, ze které mám bytostně nejisté pocity, kniha, která mne strašlivým způsobem nebavila, ale která na mě jistě svým způsobem působila a z jejíhož dočtení mám pocity spíše zvláštní. Předně, kniha naprosto není vtipná. Působí na mne v tomto smyslu trochu jako Ztracený ráj Johna Miltona. Ten se bytostně snaží čtenáři vnutit, že Satan je postavou zápornou a nemáme ho mít rádi. Dělá tak ornamentálně, připomíná, že je to "zlý vrah", že je to "podlý zrádce" a kdovíco ještě. A přeci mu to už tři a půl století nikdo nevěří. Tak i Cervantes. Ten se již čtyři století snaží čtenáře přesvědčit (a asi úspěšněji, než Milton), že jeho dílo je vtipné. Rovněž to dělá ornamentálně, vypravěč se postavě vysmívá, kapitoly jsou pojmenovány jako "kapitola následující po šedesáté deváté", nebo "ve které se čtenář dozví co v ní je", či "ve která čtenář uvidí co v ní přečte a uslyší, kdo bude předčítat její četbu". Těmito znaky a posměšky snaží se nás autor přesvědčit, že je kniha směšná. Já s tím moc nesouhlasím. Číst jsem ji šel po a kvůli Idiotovi a Idiot mi tak nezbytně byl jistým způsobem pomůckou interpretační. Ve zmíněné knize prohlašuje mladá Aglaja následující: "Bědný rytíř je samozřejmě donquijotksý typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda. Především si vážím jeho skutků." Bědným rytířem je, přirozeně, míněn kníže Myškin. Aglaja nám tedy nadnáší dvě teze. 1) Myškin je donquijotský typ, nikoliv však směšný, ale zcela vážný, 2) Don Quijote je směšný, protože Myškin je jako on, nikoliv však směšný. Jistě souhlasím s prvou tezí. Se druhou nikoliv. Plyne mi z toho, že Aglaja byla schopna odhalit vážnost v tom, koho milovala, ne v tom, koho znala jen z příběhu. Don Quijote je coby osoba fascinující. Přeskočilo mu. Ano, ztratil racionalitu. Proto se nám zdá směšný (pokud se nám lidé, kteří trpí duševní poruchou zdají směšní), ale proto je pro literaturu tak signifikantní. To, co nám ukazuje, je důvodem pro jistý smutek. Danou myšlenku nadnášel Kundera, nyní čtu Yeatse a ten vnímá problém podobně. Literatura se v jistém okamžiku zvrhla. Začala se brát vážně, aniž jí došlo, že vážný je sám život a ona taková být nemá. Ztratila rytíře, tak jako se rytíři ztratili z příliš vážného světa. Don Quijot si zaslouží úctu a soustrast, přináší nám totiž něco, co nám chybí, zároveň se ale snaží o něco nemožného chová se jako blázen. A to je, podle mě, dosti smutné. Krásné, ale smutné. Na straně druhé, že bych si samotné čtení nějak moc užil? To jsem si neužil. Výše popsané ve mne vzbuzuje jistou emoci, v tomto smyslu na mě román působil, samotné čtení mě ale dost trápilo. Nebylo dost zajímavé, aby mě bavilo takovou dobu. A jistě, neplatí to paušálně. Za zdaleka nejpůsobivější považuji pasáž z, tuším, prvé knihy, ve které Quijote narazí na pohřební průvod. Je to pasáž mimořádně působivá a přesně vystihující onen smutek, který se mi nad knihou vznáší: "Nevím, jak ty křivdy napravujete, protože mě jste napravil z rovného na křivého, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství." I další scény jsou velkolepé, skvělé. Osobně jsem si samozřejmě užil panování Sancho Panzy a jeho rozsudky. Vůbec je v té knize mnoho fantastického a působivého. Ale jistou roztahanost a nudnost celku mi to nevykompenzovalo. A nadto jsem u toho byl smutný. Uznejte, to je fakt špatný. A tak uznávám velkolepost této knihy, která čelila s hrdinnou odvahou výzvě hry. Ovšem dopadl v tomto kunderovském boji jako Kundera sám. Kundera bojoval proti spojování autora a jeho díla a přesto se proto stal tak slavným a jeho život tak fascinujícím. Cervantes se pokusil postavit se nevážností vážnosti a jak dopadl? Jeho výplod je strašlivě vážný. Takže asi tak. Samozřejmě se toho o knize dá napsat strašlivě mnoho. Ale zde to, očividně, nejde.... celý text

Obecná část občanského práva 2014, Luboš Tichý

Bohužel musím konstatovat, že mám s touto knihou poměrně dost problémů. Když jsem se do jejího čtení pustil, neodolal jsem, abych se svého oblíbeného učitele závazků nezeptal, zda to také četl a co si o tom myslí. Jeho odpověď byly ve smyslu "Já bych se o tom raději nebavil." Samozřejmě jsme se pak o tom bavili. Shodli jsme se tehdy na jednom, prvém, zásadním problému. Formuloval jsem jej takto "Profesor Tichý neprojevuje snahu být přístupný." Nu a pozor, on to opravdu problém je. Některé odborné texty jsou špatně čitelné, protože obsahují složitou materii (a jistě, obecná část občanského práva je složitou materií), jiné proto, že je autor intelektuál s potřebou exhibovat svůj intelekt psaným slovem. Profesor Tichý je určitě vzdělaný, inteligentní a jistě velký odborník. Nu a exhibuje. Nedokončuje myšlenky, protože to by přeci jeho knihu činilo plochou, takto se zdá obsahovat jakýsi vzlet moudrosti, používá krkolomná souvětí nejasných významů, jelikož moudrá prohlášení musí být kryptická. Čte se to vážně bídně. Ale to bych i prominul, nemít další, zásadní výhrady. Nevím vpravdě, co je úlohou knihy. Běžný student to číst nemůže z důvodů vylíčených výše. To autor ani netvrdí. V úvodu konstatuje, že se nejedná o vědeckou monografii a že se snaží, a to je významné, "zprostředkovat poznání základních kategorií" a vůbec hodně hovoří o "pojmech" a "kategoriích", ne pak o právních odvětvích (chápu, i já jsem k nim skeptický), či institutech právního řádu. Nu a ono toto varování celkem sedí. Člověk se v textu nedočká soustavného výkladu, který by podal člověku přehled o celistvém fungování nového občanského práva, či komplexních pojednání o jednotlivých právních institutech. Místo toho zde máme... no ano, jakousi sadu poznámek, které si autor jakoby mimochodem nesouvisle zapsal do deníčku. Výklad skáče, vyzdvihuje toliko některé individuální zajímavosti, aniž by je skutečně stavěl do jakéhokoliv komplexu. Nadto jsou čtenáři předkládány v podivném sledu "obecných obecných poznámek" a "obecných poznámek k NOZu". To činí výklad repetitivním, nezáživným a ubíjejícím. (Autor se navíc rozhodl pojmout pojem "obecná část" šířeji, než by čtenář čekal. Na první dobrou si při čtení slov "obecná část občanského zákoníku" vybaví no obecnou část občanského zákoníku, tedy paragrafy 1 – 654. Ne tak autor. Ten ji (nikoliv vadně po obsahové stránce, ale rozhodně to výklad činí komplikovaným) pojímá dohromady s paragrafy 1721 – 2054, tedy obecnými ustanoveními závazkových práv. A přitom pokud jde o obecnou část celého zákona, neváhá ignorovat takové podružnosti jako je právní úprava věcí, či osob.) A přitom ono to není čtení nezajímavé. Je jistě intelektuálně stimulující a nabízí zajímavé podněty. Na straně druhé podněty nikoliv neproblematické. Na straně 20 jsem se musel začít krotit, jelikož jsem měl už plnou A4 výhrad k výkladu. Pak navíc přišel semestr, takže poznámky utichly úplně. Ale teď při dočítání se zase objevilo více času, takže některé přibyly. Abych uvedl některé. Hned úvodem autor pojednává (velice ploše) o teoriích oddělujících ius publicum a ius privatum. Přichází přitom s teorií mocenskou (samozřejmě), ke které vznáší podle mě velice závažné výhrady. Aniž by pak výhrady jakkoliv řešil, ignoruje je a prohlásí ji za jedinou správnou. Dále například pokládá ochranu spotřebitele za inspirovanou socialistickým právem – což je hovadina, absolutní většina této úpravy pochází z EU a bůh jí za to žehnej. Dále se dopouští neuvěřitelné kritiky OZ tím, že obsahuje instituty v právu zastaralém (s poukazem na služebnost svodu dešťové vody), aniž by uvedl jediný argument (jako ostatně ostatní podobní kritikové), proč ono to je vlastně špatně. Co je sakra princip antropocentrismu? Jistě, je to nějaký přirozený prvek, ale princip? A co má ten sakra společného s tím, že chceme základní (lidská) práva vztáhnout i na... no je to divné, nepopírám, děti? Autor se dopouští zcela zásadní chyby, v kontextu omezení svéprávnosti. Píše, že je-li nezletilému staršímu 16 let přiznána soudem plná svéprávnost, nemůže ji již "pozbýt". Což evokuje, že lze pozbýt svéprávnost. Což je naprostá hloupost, to náš právní řád vůbec neumožňuje. Na straně druhé ale ani není pravda, že by nebylo možné sedmnáctiletému, který v šestnácti letech nabyl plné svéprávnosti, možné tuto soudem omezit – to lze zcela bez problému, jsou-li proto naplněna materiální kritéria. Na druhé straně knihy se v kontextu téže problematiky dopouští dalšího omylu, pojímá-li kritérium minimální svéprávnosti jako "právních jednání nanejvýš osobních". Náš zákon podobné kritérium nezná, ten hovoří o "běžných záležitostech každodenního života". I za tak osobní věc, jako je například souhlas s osvojením dítěte, může za osobu omezenou na svéprávnosti udělit opatrovník. A poznámek by bylo mnohem více. Chovám jistou obavu, že u mnoha těchto přešlapů je na vině právě složité vyjadřování autorovo. Ve skutečnosti to mínil jinak, ale básnil a básnil, až to přebásnil. Ale což, napsal to a já to mohu kritizovat. Nic z toho navíc neznačí, že by v knize nebyly moc zajímavé části. Například autorova typologie nemravných jednání, jeho důraz na subjektivní výklad právních jednání. A i v této kategorii by bylo pozitivních poznámek jistě více. Specifickou kategorií by pak byla děsivá terminologie. Ale ta je věcí v našem prostředí natolik rozbitou, že o ní nemá smysl pojednávat, nedej bože ji autorovy vyčítat.... celý text

Květy zla 2017, Charles Baudelaire

Upřímně mám ke sbírce stejně ambivalentní vztah, jako je ambivalentní ona sama. Měl jsem jí v mobilu dlouhá léta, tu jsem si někdy něco přečetl, tu jsem to zase zavřel. Teď přes léto, dobu dočítání restů, rozhodl jsem se i Květy zla zaříznout. Ale lehké to tedy nebylo. Četl jsem teď Eliotovu Pustou zemi. Dovolím si tvrdit, poněkud intelektuálně náročnější dílo. Dočetl jsem snad před měsícem Woolfové K majáku, mám rozečteného Joyceova Odyssea, Yeatsovy Vize. Všechno vrcholná díla období modernity, patřící patrně k tomu nejnáročnějšímu, co literatura vyprodukovala. Ale teda, nic z toho pro mě nebylo takovým oříškem, jako Květy. Ne snad, že by poesie byla intelektuálně komplikovaná. Jistě, i zde si autor občas pohrává s intertextuálními odkazy, ale nic hrozného to není. Člověk tam tak akorát někde najde něco inspirovaného Poem. Ale ta forma, přátelé, ta forma... Navíc se mi to čtení, promiňte, nezdálo příliš zajímavé. Rozumějte, sbírka je fascinující právě svou ambivalencí. Láskou k ženám, ale rovněž jistou misogynií, popisuje krásné věci, jako popisuje tlení a rozklad, obsahuje nádherné lyrické pasáže, obsahuje no i jiné věci. To čtení je zajímavé, protože je komplexní, je historicky významné, protože bylo raritní, značilo převrat ke komplexitě světa, potlačení bezrozpornosti. A v tom mě to bavilo. Ale samo o sobě? Četl jsem A uzřela oslice anděla, čili nic nechutného z Baudelaira není tak nechutné, četl jsem de Sada, čili nic z Baudelaira není dost eroticky odvážné, četl jsem Ztracený ráj, čili rebelie k bohu mne nezarazí (a bavme se o tom, jaká byla pozice autora, ale netvrďme, že vyznění toho díla není očividné), četl jsem Satanovu slávu mezi námi, když už jsme u toho. Nene, Květy zla nejsou schopny mne ohromit, třebaže zaujmout třeba místy ano. Nu a tak mi zbývá forma. Tu jsem shledal příliš komplikovanou. Možná je to překladem, možná mi autorovy verše zkrátka nesedly, ale špatně se mi to četlo. Ostatně, sbírka je to velice dlouhá, ale že by tak dlouhá, abych jí četl několik let a i když jsem se do toho opřel, sedm dní? Nvm. Rozhodně musím smutně říct, že jsem si čtení neužil. A rozumějte mi dobře, to je můj problém, ne Baudelairův. Autor očividně psal úžasně, ostatně i mě se některé básně velice líbily. Upřímně mne asi nejvíce zaujala asi Fantastická rytina, prostě krásná báseň, působivá, mocná. Víno vrahovo? To dělá Zolovu práci lépe než Zola sám. A takových je tam mnoho. Jen mě to celkově tak nějak moc nebavilo. "Ten divný přízrak má za úbor dohromady jen hroznou čelenku jakoby z maškarády, vraženou groteskně na lebce bezlící. Bez ostruh, bez biče štve herku funící, jež, fantom jako on, oř ze Zjevení známý, jak epileptici má pěnu pod nozdrami. A oba nazdařbůh se řítí prostorem a po nekonečnu kříž krážem šlapou v něm. On jezdec, palašem, jenž plane, pyšně mává nad davy bez jména, jež zvíře rozdupává, a jede jako král, jenž přehlíží svůj dvůr, nesmírným hřbitovem pod nebem chladných hůr, kde spí v mdlých paprscích, jež bledé slunce metá, národy minulých i nových dějin světa." Jako uznejte, tohle zpracování Jezdců je naprosto fantastické. Autor precizně spojil čtyři jezdce apokalypsy do jediného, děsivějšího, mocnějšího. Nádhera.... celý text