Set123 přečtené 696

Stín z času 2013, Howard Phillips Lovecraft

Inu, co k poslednímu svazku napsat. Mohu vám sdělit, že Lovecrafta miluji, že je mi blízký a jeho delší texty, kterých je tato kniha plná, mohl bych zde potřetí zopakovat velkolepý verš z Goetha, který mnou při čtení zde probíraných textu vždy rezonuje: "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne." Člověk by ale chtěl být kreativnější. Ne, že by to nebyla pravda, je, ale omrzí. Tak tedy takto. Poslední, nejdelší, svazek sebraných spisů obsahuje pouze osm povídek. Z hodnocení lze víceméně vyškrtnou nikoliv nezajímavé, ale v porovnání se stínem z Času, Hor a Innsmouthu, dosti nepatrné povídky ďábelský kněz a Kniha. V hodnocení tedy zbývá jen má vůbec nejoblíbenější novelka Stín nad Innsmouthem, monumentální V horách šílenství, fascinující Stín z času, poutavá Věc na prahu, podivuhodné Sny v čarodějnickém domě. V porovnání pak méně zajímavá, ale stále skvělá Přízrak z temnoty. Tak jak tohle komentovat, než jako výborné? Texty patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy Lovecraft napsal. Jsou dlouhá a díky tomu komplexní. Propojují nejen své části, ale také sebe navzájem, je pak zajímavé čtení Času a Hor které jsou si tak reflexivní. Člověk s Lovecraftem prožívá jeho sny o velkých národech hvězdovitých Starců, nebo pyramidových Velkých, či smrdutých Hlubokých. Setkává se s bohy a rituály takové pochmurnosti, jaké nikdo jiný nevymyslel. Potkává krysy s lidskými obličeji, Plíživý chaos, degradaci, debilitu, demokracii tu vlastně ne. Setkává se se vším špatným a smradlavým, co Lovecraft vymyslel. Setkáte se v této knize s koncentrovaným množstvím toho všeho, co autor čtenářstvu předkládal ve své dřívější tvorbě. A pokud budete mít štěstí na atmosféru, možná ucítíte rybinu a uslyšíte klepání na dveře, možná se po vás vyšplhá antarktický mráz, možná pouštní horko. A možná uslyšíte pod postelí dupot malých nožiček Hnědého Jenkina. Knihu jsem četl již asi po sedmé. Pravidelně zase a znovu čtu Stín nad Innsmouthem, který vedle Snového putování je a zůstává mým nejoblíbenějším autorovým výtvorem. Jiné povídky četl jsem méněkrát (všechny jsem samostatně okomentoval), ale o to víc byly pro mne osvěžující zábavnou mezi semestry, Velice vám čtení doporučuji. Dejte si v jedenáct večer vínečko, otevřete okno do temného prostoru a napněte uši. Určitě něco uslyšíte.... celý text

Lidská důstojnost – právně teoretická a filozofická perspektiva Giovanni Pico della Mirandola & Immanuel Kant 2020, Olga Rosenkranzová

Na straně sedmdesáté jsem měl zhusta popsané dvě A4 poznámkami. V tomto smyslu mi promiňte, bude-li text komentáře poněkud kusý a neprovázaný, tolik materiálu se na málu prostoru propojuje dosti nedobře. (Komentář jsem nadto musel, bohužel, rozdělit na dvě poloviny s tím, že obsah druhé shledávám důležitějším.) Kniha se mi nelíbila. Dost nelíbila. Vyvstal mi u ní zpočátku týž problém jako u Petra Osiny a jeho Nové teorie přirozeného práva. Nebyl jsem si dlouho jist, zda autorka jen umně popisuje práci dvou filosofů, nebo tím i prezentuje své názory. Postupem času jsem však zjistil, snad jasněji, než u Osiny, že se autorka s Picovým pojetím plně ztotožňuje (i se všemi rozpory, které teorie má a které ona ještě hojně zmnožuje). Mohu si tedy dovolit být plně kritický k této knize bez strachu, že bych snad autorce přisuzoval něco, k čemu je ona indiferentní, nebo vyloženě kritická. Hned úvodem byl jsem zděšen. Víte co je jedna z největších blbin, jaké jsem kdy v životě viděl? Je to Tabula Smaragdina a je to legenda o Hermovi Trismegistovi. Tabula je plná blábolů, které nedávají žádný smysl a které jsou kvalitou obsahu na úrovni horoskopů a Hermes je zcela nepopíranou slátaninou, která snad ani nikdy neměla dávat smysl. Nu a autorka knihy hned v úvodu přiznává, že na hermetické filosofii, ze které si Umberto Eco tak otevřeně dělal prdel už před čtyřiceti let, shledává cosi moudrým a "kontemplativním". Shledáte-li bláboly bezesmyslu a obsahu kontemplativními, diskreditujete tím svou práci jako celek, nebo se mýlím? (Mimochodem, platí stále přísloví "De gustibus non est disputandum", pokud autorka shledává přitažlivou hermetickou filosofii, je to její svobodná volba, s chutí do toho. Ale začne-li to tahat do odborné práce, mohu jí vyčítat, že do odborné práce tahá kraviny.) "Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci." - Tabula Smaragdina. Ach... Teď už jenom pár pro mne nejdůležitějších poznámek k textu: Táže-li se autorka, je-li Picova koncepce vhodná pro právo, odpověď je prostá není per essentiam. Není vhodná pro tuto dobu, proto není vhodná pro nic v ní. Mirandolova koncepce je apriori spojená s Bohem a Bůh jako metanarativ pozbyl v současnosti byť poslední špetku obecné akceptovatelnosti. Bůh již nemůže být spojnicí a proto nemůže být koncepčním středobodem důstojnosti. Práce pro jeho teisticko ideologický obsah navíc nejenže nemůže, ale ani nesmí mít v sekulárním právním státě vůbec žádnou relevanci. Za velký nedostatek považuji jistou lenost v citační práci. Autorka raději odcituje sekundární literaturu, "podle níž", místo toho, aby citovala původního autora (platí pro Platóna, Aristotela, Pica,...), což nevadí, jde-li o interpretaci. Je-li však ono "Aristoteles píše" zdrojováno nikoliv Aristotelem samým, ale třetí stranou, považuji za významnou chybu nenapsat "tendle pan si myslí, že Aristoteles píše". Autorčin přístup je dle mého velice chybný. Za úplně nevyhovující je nutné označit citace, které jsou neozdrojované a jejichž původ je vlastně záhadný. Třeba na str. 61 cituje autorka Patočku, který je ozdrojován, ale následně cituje v uvozovkách jakýsi text, podle kterého "Rozdíl s Platónem je podle Patočky", aniž by byl uveden zdroj citace. To činí text neověřitelným a udělat to já na univerzitě v seminárce, paní doktorka by mi ji jistě vyhodila, udělat to v diplomce, hrozilo by mi obvinění z plagiátorství.... celý text

Vánoční koleda 2018, Charles Dickens

Jakákoliv kritika ke Koledě se zde zdá být apriori nemístná. A přeci si nemohu odpustit několik kritických poznámek k této jinak skvěle a zajímavě napsané knize. To co je tu leckým popsáno coby pěkný příběh s poučením na konci, mě se zase tak pěkné nezdá. Podivejte se, definujte mi váš morální rámec a pak se můžeme bavit o tom, zda Scrooge je zlý člověk, morálně odpudivý. Z mého utilitaristického pohledu to rozhodně není morální klenot, ale upřímně, proč ho mučit? A to pozor, je několikrát vyděšen takřka k smrti, je mu ukázán jeho hrob, je psychicky týrán a vydírán smrtí dítěte. To je mučení a to mi nerozmluvíte, rozhodně to pak není jakási průvodcovská promluva do duše. To, že nemá rád lidi (což je zcela legitimní a férová volba) a naopak má rád peníze (takových bylo, je a bude a nic špatného na tom také není), nedává peníze na charitu (tímhle směrem bych se na vašem místě vůbec nepouštěl, jak snadné totiž pro mne je odkázat se na Singerův článek Femine, Affluence, and Morality, ve kterém by vám bylo vysvětleno, že z přísně konzistentního postoje jste nejspíše stejně nemorální, jako Scrooge) a nemá rád svátky? Nebo to, že je ošklivý na svého pomocníka? Jistě, je to asi nepěkné, ale obhájíte si tím mučení? Nemyslím si. Čili morálně vzato se mi kniha zdá dost zvrhlá, abych byl upřímný, hezké poselství na ní nevidím. Druhý bod kritiky je na prvý úzce napojen. Kniha je radikální, protože je ideologická. Protežuje jeden správný pohled na svět a ten je v ní také prosazen. Považte, je Scrooge ze začátku knihy tím samým Scroogem i na konci? No není. Ideologie ho vzala, mučením a nátlakem z něj vymlátila vše, co jej dělalo jím a nakonec ho už ani vlastní příbuzní nepoznali. Na začátku je Ebenezer Scrooge, nemusí se nám líbit, ale musíme uznat, že je sám sebou. Na konci je jakýsi totem ideologie, jeden z mnoha. Ti, kdo obhajují individualitu, měli by u této knížečky plakat. Ale dobře, dobře, už mlčím. Je to samozřejmě krásná kniha, jen morální poselství bych si z ní úplně nebral. Autor je geniálním spisovatelem, který si umně hraje s fokalizací, s vypravěčem, tu zcela ztraceným v knize, indiferentním k ději, tu s hetero-extradiegetickým. Jednotlivké scény jsou mistrně vykresleny (nejpůsobivější jsou jistě berličky u krbu v rohu, chlapec, který již není na svém místě u Druhého ducha. Třetí duch je samozřejmě ze své podstaty působivý. Krásně se to čte a ani za třicetistupňových veder se člověk atmosféry mrazivých Vánoc ne a ne zbavit. Takže ano, samozřejmě je to vynikající čtení. Ale byl bych opatrný.... celý text

Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků 2017, Jan Kysela

Ke knize mám vztah dosti ambivalentní. Na straně jedné ukazuje jistou intelektuální lenost, kterou na Karlově univerzitě dlouhodobě pozoruji (a pro kterýžto jev jsem se rozhodl, mimo jiné, jít místo ní na Masarykovu univerzitu) a která je dosti depresivní, na straně druhé je to ale celkem fajn knížka, proti které vlastně nic moc nemám. Hovořím-li o intelektuální lenosti, myslím jistou zakrnělost. Pustí-li se konečně Karlovka do práce v oboru Law and Humanities, pustí se od ní na bázi nejjednodušší (Law in Literature), která v zásadě nevyžaduje žádnou znalost, žádnou zvláštní metodologii a nakrásně ani znalost literatury. Jenom zdůrazňuji, že to vše navíc až čtyři roky poté, co individuální Martin Škop vydává právo, jazyk a příběh, knihu naopak metodologicky hlubokou, komplexní a komplikovanou, která je reálným příspěvkem do oboru a to ve smyslu Law as Literature a která tak navždy bude tisíckrát hodnotnější, nežli komentovaný výtvor. Mimochodem, i mladičká Markéta Štěpáníková (tehdy Klusoňová) stihla dřív vydat svou zajímavou knihu Hnutí Právo a literatura koncem 20. a na počátku 21. století. Jak ovšem píši, na straně druhé je to vlastně vcelku milé čtení, které dokáže být i zajímavé (pokud se ovšem autor toho kterého článku svým příspěvkem jenom neprocituje, koukám na vás, profesore Wintre a doktore Urbane!) a vlastně užitečné. Vyzdvihnutí si patrně zaslouží hlavně článek Kosekův a Venclíkův, ale i ten Aghův je zajímavý. Ostatní lze považovat za sice méně odborně zajímavé, nikoliv v však nezajímavé. Čili takto k mému ambivalentnímu postoji. V posledku je samozřejmě dobře, že se Karlova univerzita pustila do tohoto díla a jsem vlastně rád, že jsem si jej přečetl a mám jej doma.... celý text

Z neznámého světa a další příběhy 2018, Erik Kriek

Již vícekrát jsem na Databázi prohlásil, že výtvarnému umění nerozumím a jsem dalek tomu jakkoliv relevantně hodnotit komiksy. Proto se tu mohu omezit toliko na konstatování, že výtvarný styl se mi vcelku líbí. Nu, tak to bychom měli. Pokud jde o provedení nikoliv formální, ale obsahové, jsem poněkud méně velkorysý. Lze snad říct o Z neznámého světa, Vyvděděnci, Dagonovi a s větší dávkou nekritičnosti o Barvě z kosmu, tvrdit, že se jedná o provedení slušné. Pocity, které na člověka působí z originálních povídek nejsou výrazněji oslabeny a tak, ačkoliv je děj až násilně zkrácen a člověk tak vlastně dostane příběh sotva polovičatý, není takové provedení asi ničemu na škodu. Ale to, co je provedeno mému drahému Stínu nad Innsmouthem, to je perverzní. Je to znásilnění a je mi to odpudivé. Nene, kresby jsou podle mne odpovídající originální vizáži, forma je i zde kvalitní. Ale co zbylo z budování příběhu, z budování mýtu, nakrásně, so zbylo z napětí a strašidelnosti? Nic. Atmosféra zemřela spolu se zbytečně uspěchaným průletem děje, který tak ztrácí na zajímavosti, návaznosti, rozkližuje se, nepůsobí přesvědčivě. Scéna hotelového pokoje se stává zcela nudnou a nezajímavou, útěk z města postrádá napětí. Stín je, podle mne, v tomto provedení naprosto špatný. A je to hrozná škoda. Nemám proto hned potřebu nějak výrazně negativního hodnocení celého svazku, to patrně ne. Ale je mi to líto, mrzí mne to. Dohromady vzato, je to více Kriek, než Lovecraft. Což vám ovšem musí vadit toliko tehdy, pokud Lovecrafta máte rádi. Pokud jej rádi nemáte, nebo k němu máte vztah indiferentní, třeba pro neznalost jeho díla, je to možná svým způsobem dobrý začátek.... celý text

Volání Cthulhu 1 2011, Howard Phillips Lovecraft

Pokud jde o třetí svazek Lovecraftových spisů, představuje v jeho tvorbě vcelku radikální zlom. Hlavně tedy pokud jde o autorovu vyzrálost a schopnost psát mimořádně dlouhé texty, nikoliv již povídky, ale plnokrevné novely. Hovořím, samozřejmě, o fantaskním a fantastickém Snovém putování k neznámému Kadathu, které pro mne patří mezi nejcitlivější místa autorovy tvorby a která jistě patří mezi dvě mé nejoblíbenější výtvory (spolu se Stínem nad Innsmouthem), či o Případu Charlese Dextera Warda, což je novela takřka nevídaných kvalit, která je sice možná průhledná jak čiré sklo, ale není proto o nic méně zajímavá, poutavá a temná. Nadto zde máme prostě skvělé příběhy (Pickman a Chladný vzduch) a příběhy mimořádné hodnoty pro Mýtus (Krom Kadathu samozřejmě prim hraje Volání Cthulhu, ale ignorovat nelze ani Warda a Podivný dům) a nádherný Stříbrný klíč, jehož hodnotu mohu sice považovat za nejmenší, který ovšem zůstává esteticky opravdu krásným. Lovecraftův svět roste, jeho styl se mění, snad vyvíjí, vše směřuje ke vzniku legendy, která přetrvá staletí (o čemž nepochybuji) a již navěky (v měřítcích, samozřejmě, lidských) ovlivní populární kulturu. Při čtení si můžete nadále všímat mnoha intertextuálních odkazů nejen na dílo samotného autora a jeho přátel, ale i klasické literatury (z níž nejočividnější jsou odkazy na Poea, ale není v tom rozhodně sám), můžete se podivovat nad osobitým stylem autorovým, můžete se podivovat nad jeho fantastickou imaginací a sugestivitou textu. Můžete se obdivovat skvělé knize, se skvělými příběhy. Které jsem, samozřejmě, všechny samostatně komentoval.... celý text

Měsíční močál 2011, Howard Phillips Lovecraft

Tak jsem se po pěti letech vrátil. No dobře, ne tak úplně, v průběhu let jsem některé povídky četl opakovaně a opakovaně si je užíval. Ale letos jsem si řekl, Vojtěchu, to by chtělo doplnit komentáře k neokomentovaným povídkám (protože svoje kecy musíš cpát vážně všude) a ke sbírce vůbec. Nu a zjistil jsem, že zrovna v tomto případě těch povídek mnoho okomentovaných nemám. Tak jsem si to tedy znovu všechno přečetl. Pro potřeby tohoto komentáře zdůrazňuji. Každou jednu povídku jsem okomentoval individuálně, a to textem tu delším, tu kratším. Některé mají rozsah komentáře (mého) dlouhé knihy, některé jsou na pár řádků. Zde bych se patrně měl soustředit na nějaké obecné shrnutí. Je to skvělé. Ale je to skvělé asi hlavně proto, že to mám osobně rád. Přeci jenom, jedná se o 21 povídek, které jsou nad to dosti monotematické. Takže to unaví! Ale odhlédneme-li od tohoto faktu, zůstane nám skvělá kniha. Kniha plná skvělé atmosféry (Bezejmenné město, Hudba Ericha Zanna, Co přináší luna,...), intertextuálních odkazů (Herbert West, Slídič,...), interpretativních obtíží (On, Iranonovo hledání,...), skvělých, napínavých příběhů (Krysy ve zdech, Prokletý dům,...), mýtu z těch nejtemnějších (Slavnost, Slídič,...) a vůbec skvělé zábavy, u které se dá vyblbnout ve velkém. Je jisté, že přes všechno, co o něm může kdokoliv kdekoliv psát (včetně některých mých rýpavých komentářů), zůstává Lovecraft skvělým autorem, který může občas postrádat literární cit, nikdy však nebude postrádat mimořádné vzdělání, které je schopen pomocí své skvělé imaginace bravurně zakomponovat do svých umných vyprávění. A tak, přátelé, čtěme Lovecrafta. Čtěme tuto sbírku. Pokud vám nesedne, je to v pořádku. Pokud vám sedne, dobře pro vás. Počítejte však s tím, co jsem psal již u svého komentáře k Hrobce: Naplno pak poznáte obsah Goethova verše - "Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne."... celý text

K majáku 2018, Virginia Woolf

Já se toho tak bál! Tak moc! Po loňském selhání u Joyceova Odyssea, kterého se mi přes celé léto nepodařilo přečíst, jsem se Woolfové strašně bál. A strašně jsem si teď to čtení přečetl. Je to úžasné. Kniha je to imateriální, nepolapitelná, nemá tvary a proto víří. Autorce se podařilo odpoutat se od fyzična a přenést celý román do sféry duchů. Obsahuje tři pevné konstanty, dům, maják, ostrov. Jinak je v ní vše vířivé a nic, opravdu nic není jisté. Nejrychleji se samozřejmě ten vír roztočí v druhé části, otáčí se ale stále. Kniha se nepohybuje v reálném světě, ten je nedůležitý. Pohybuje se v mezilidských vztazích a myšlenkách osob, které jsou osobami, nikoliv postavami. Mají funkční kompletní psychiku, která je daleka patosu (nelidskému), osoby v knize jsou komplexní a komplikované, jejich vztahy jsou lidské. To se podaří málokomu. Tato kniha mi proto není ničím jiným, než optikou. Optikou, kterou se člověk podívá na jinou knihu a řekne: ale takhle to přeci není. Vše v knize obsažené totiž nepředstírá, je to upřímné. Lidé nemyslí v strukturovaných odstavcích, lidí nemluví ve strukturovaných odstavcích. Lidé jsou těkaví, nestálí, zvláštní. To ale ukazuje již realismus a naturalismus. Woolf dochází dále, to, co je lidské, přenáší na knihu. Woolf provedla personifikaci knihy. Je nestálá, schopná v jedné větě přejít z introspektivní fokalizace postavy jedné na introspektivní fokalizaci postavy druhé, vrcholem je samozřejmě hostina. Kniha je upřímná a skutečná, se skutečnými postavami s milionem osobnostních vad a bolestí, tím však skutečnějšími a důvěryhodnějšími. Oproti K majáku většina knih vypadá jako schematická struktura, která vlastně neobsahuje nic skutečného. Jsem opravdu ohromen. Jednotlivé obrazy knihy jsou naprosto kouzelné a okouzlující. Našel jsem díky K majáku další autorku, se kterou jistě budu chtít pokračovat, je totiž zkrátka mimořádná, vynikající vypravěčka. Nu a stojím nyní před volbou. Druhý pokus s Odysseem, nebo Roky?... celý text

Hrobka 2010, Howard Phillips Lovecraft

„Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne.“ Tyto řádky z Fausta jsou dokonalou citací k Hrobce, pokud hovoříme o mém citu k panu Lovecraftovi, který se právě touto knihou započal. Po dočtení Hrobky jsem věděl, že s panem Lovecraftem se budu bát a budu se bát strašlivě rád. Jedná se o chronologicky seřazenou sbírku jeho prvotin. Povídky v ní jsou oproti těm pozdějším krátké a motivy v nich obsažené jsou teprve v zárodku Lovecraftovy pozdější geniality. V dnešní době je velice těžké najít horor, u kterého se budete opravdu bát. Na upřímný strach z literatury jsou naše životy až moc světlé, až moc racionální. Proto autor, který se má stát legendou hororu musí do svého díla něco přidat. První z těchto mistrů hororu byl jednoznačně Edgar Allan Poe. Ten do svého díla přidal svou duši. (Což nemyslím obrazně. Podle mě je Poe nesmrtelný, protože z jeho díla přímo sálá jeho osobnost.) A také svoje šílenství, své poruchy a obsese. A pan Lovecraft? Ten vytvořil kulturu nadpřirozeného hnusu, která se dokázala naprosto nesmazatelně zapsat do popkultury nejen let minulých, nejen dneška, ale na ještě dlouhou dobu. Většina velkých fantasy, či hororů je inspirována pozdějším dílem pana Lovecrafta. A právě povídkami v této knize onen hnus započal. Hrobka, Dagon, Chrám, Z neznámého světa, Výpověď Randolpha Cartera – možná nejvíce Výpověď Randolpha Cartera – a mnohé další jsou zárodky toho co pan Lovecraft vytvořil. Zde to začíná. Povídky to nejsou nejlepší, v díle Lovecrafta dokonce většinou ani průměrné, ale pro toho, kdo chce mistrovo dílo poznat, je tato kniha naprosto nepostradatelná. Hnus, tajemno, strach. To začíná zde.... celý text

My filologové 2019, Friedrich Nietzsche

Začten do knihy uvědomil jsem si ponenáhlu cosi znepokojivého. Čtu a nic z toho. Filologové jakoby mi nedávali nic, nijak mě neovlivňovali, připadali mi poněkud sterilní. Započal jsem tedy se čtením znovu, od začátku. A ani druhé čtení mi nic nepřineslo. Jistě, Nietzsche přináší jistou bystrost úsudku a schopnost poněkud svérázné, ale dosti nečasové úvahy. Jeho kritika vzdělávacího systému, ne-li karierního systému vůbec, je bystrá a přežívá (tak jako jeho celospolečenská kritika na to přímo navázaná, která je jistě alespoň provokativní). To, jaké závěry z ní učinil, to je jiná otázka. Čili ano, lecco na knize snad může být poutavým, ostatně je zajímavé, že Nietzsche klade již ve svém brzkém díle mimořádně silný důraz na individuum (jeho vyhraněně pozitivistickým výkladem dějin umění), což jenom dokládá jistou absurditu jeho spojování s národním socialismem (na mysli mám hlavně představu ducha národa). Ukazuje rovněž silný cit pro patos a velikášská vyjádření, pro ideologické pojetí světa. Ale že by tím na mne nějak působil? To nevím. To mne vůbec vedlo k zamyšlení nad Nietzscheho dílem, k němuž jsem vůbec měsíc po měsíci kritičtější. Snad mne fascinoval a ovlivňoval před lety, když jsem seděl v baru v Plzni, popíjel absinth s dívkou, kterou jsem miloval, na podtáccích Nietzscheho citáty a v myšlenkách Zarathustra. (Což se vlastně nikdy nestalo, vzpomínky jsou, zdá se, dosti zkreslující.) Dnes však ne. Toliko snad jen jakási osobní úvaha, bez většího smyslu. K dílu samotnému jen jedna kratičká poznámka. Nietzsche mi, což byl tragický okamžik, připomněl v jistý okamžik Marxe. Ten také kritizoval ideologie, ovšem aniž by si povšimnul, že to, co on přináší, je rovněž ideologie se všemi chybami z toho plynoucích. Tak Nietzsche. Kritizuje zidealizované pojetí antiky, ale s čím přichází? S mýtem, který takřka připomíná pohádkové vyprávění s potřebou hyperbolizace, extremizace a polarizace. Nezpochybňuji jeho skvělou znalost (milionkrát větší než je a kdy bude má), musím ho však obvinit z něčeho horšího, než je neznalost úmyslného zatajování, zkreslování, ze zlého úmyslu. To shledávám jednak smutným, jednak, z hlediska snad dlouhodobého, dosti nebezpečným. Nu a tak tu stojím, hledím na Fililogy a na Mezi minulostí a budoucností a přemítám nad jistě inspirativním, ale dosti pochybným vlivem Nietzscheho a jsem poněkud nervózní. Mimochodem, dopis Ritschla Nietzschemu dosti říká poměrně jasně. Rozhodně stojí za přečtení. P.S. Ale třeba je to pouze jisté zhoupnutí se nálady, které přejde. Uvidíme. A ještě jedna ryze soukromá poznámka, abych nezapomněl. Nietzsche po svém čtenáři zcela otevřeně vyžaduje, aby "zapomněl na své vzdělání", tedy na svou schopnost kritického usuzování (což samozřejmě vychází ze Schopenhauera). Ano...... celý text

Rozdělení 2010, Richard A. Knaak

Koncem to končí, je proto nezbytně zajímavější než prostředek. Těžko bychom knihu obvinili z nějaké přehnaně komplikované linie, ale co už. Čistě na množství imaginovaných particlů poletujících ve vzduchu a vířících všemi barvami je tato kniha zdaleka nejnabušenějš. Považte, letka draků, armáda polobohů, taurové, trpaslíci, srstnatci, armády elfů a množství démonů v čele s Archimondem, Mannorothem a dokonce ztělesněným Sargerasem. Do toho tam v temných stínech číhají N'Zoth, C'Thun a Yogg-Saron (tedy očividně nikoliv vykradení Cthulhu a Yog-Sothoth, pravda, NZoth je patrně alespoň co do jména originální) a v okolí pobíhá mnoho dalších fantastických bestií. Tahle kniha vás utluče kouzly, boji a roztodivnými obludkami. A proč ne, že ano? Jedná se o zábavný příběh, který sice nemůže být napínavý, nicméně není nezajímavý. Chvílemi může být smutný, někdy epický, dohromady vzato je prostě fajn. A co víc k tomu psát. Snad jen jedno osobní zklamání, které se po letech od prvního dočtení vrátilo. Když jsem knihu poprvé četl, ohromil mě okamžik Mannorothova uvědomění, že královně Azshaře by v souboji mohl čelit snad jen Archimonde. Mannoroth dobře zná sílu svého nadřízeného a přesto myslí v kategorii "snad". Azshařina moc se jeví být naprosto mimořádnou, skoro jako by opravdu mohla být Sargerasovou partnerkou (opravdu jen skoro). A přes to, co s ní za celé ty tři knihy dostaneme? Asi 30 stran. Azshara tu vystupuje, jak už tomu tak bohužel u podobné literatury bývá, jako karikatura. Je narcistní a nic jiného. Ale to ona není, ona je víc. Ona je strašně zajímavá, ale série jí k zajímavosti nedala prostor. To je pro mne, opakovaně, patrně největší zklamání série. Tak se jdu alespoň mrknout na toto, když nic jiného: https://www.youtube.com/watch?v=hndyTy3uiZM&t=80s&ab_channel=WorldofWarcraft... celý text

Soukromé a veřejné v kontextu institucionálních a normativních proměn práva 2017, Aleš Gerloch

Velice zajímavý sborník, který se zaobírá tématem kupodivu stále živým. Je, pravda, trochu tuhý (ten sborník) vzhledem k tomu, že jím probíraná látka je v zásadě ryze teoretická, nepotřebuje, až na výjimky, očividně přílišné pozornosti, jelikož bez ohledu na distinkci práva soukromého a veřejného, právo jako systém funguje. Bylo by samozřejmě milé, kdyby doktrína radila odborné praxi a nebylo to naopak, tedy že doktrína čeká na nějaký pěkný rozsudek NSS, ale v tomto smyslu máme patrně smůlu. I sám sborník vcelku úctyhodných rozměrů dokazuje, že je dané téma strašlivé široké a neuchopitelné. Autoři představují celkem asi šest (či pět?) teorií rozlišujících dané oblasti práva a všechny stojí za prd. Osobně jsem si sborník koupil hlavně kvůli tzv. teorii zvláštního práva, která v učebnicích právní teorie nebývá zpracována. Pojednává zde o ní článek Radka Píši (nikoliv nekriticky), nakonec jsem však musel ustoupit a sehnat si jinde článek profesora Eliáše (zde ho máte, přeji pěkné čtení: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/casopisy/casopis-pravnik/archiv/2014/2014-11.html?a=2950). Bylo to čtení zajímavé a já si po něm mohu v klidu s danou teorií nesouhlasit a spokojit se s tím, že daná distinkce vždy bude kombinovat všechny teorie čili bude intuiční. Sborník zároveň pojednává o vcelku aktuálních tématech, která jsou daleka definitivního rozřešení. Ať se jedná o polobláznivou judikaturu ÚS přiznávající Státu základní práva, či o horizontální působení základních práv (kterého já jsem příznivcem, zatímco praktičtí odborníci chovají k němu spíše jistou skepsi, po mém soudu však nikoliv teoreticky brilantní, jelikož nejsou schopni teoreticky ukotvit pozici ústavního práva) a mnohých dalších. Nejdelší část knihy, věnovaná mezinárodnímu právu, mi bohužel byla nejnudnější, mezinárodní právo mi totiž posud dosti uniká. Ale i v té lze najít mnoho zajímavých článků. Celkově tedy lze knihu hodnotit jako velice užitečnou a zajímavou, doporučuji.... celý text

Profesní etika právníků 2022, Martin Hapla

Velice podařené dílo, které na našem trhu do značné míry chybělo. Ano, měli jsme Právní etiku, to však je spíše sborník od pestrého množství autorů, postavený do značné míry nekoncepčně. Nebo lépe, možná koncepčně, ale nekompaktně. Toto dílo je na tom jinak. Ve třech částech pojednává o profesní etice obecně, následně o obecných problémech profesní etiky a naposledy o specificích jednotlivých profesí. Budiž za to požehnána, je to pěkně provedeno. Na to, jak široký kolektiv autorů se na těch 300 stranách podílel je vlastně malý zázrak, že není kniha právě tak problematická (jistou rozbíhavostí), jako druhá výše zmíněná. Autorů je, prosím, šest, což není tak závratné číslo, ale stejně bych v tomto směru očekával větší problémy. Jedna kratičká výtka, jsem buďto slepý, nebo není z knihy patrné kdo jsou autoři jednotlivých kapitol. Což nebývá zvykem a je mi to trošilinku líto. Na straně druhé chápu strategičnost daného rozhodnutí. Pokud jde o obsah, je velice dobrý, Odborně zpracovaný, redakčních chyb je málo. Zdrojů je množství větší než dostatečné, kniha se snaží pracovat s případy z žitého světa což má díky ČAKu samozřejmě trochu komplikované. Na straně druhé je mi líto některých chybějících částí. Jednak, kniha úplně zazdila notáře i další profese, ale u notářů (a možná exekutorů) je to, myslím, nejbolestivější. Státní zástupce sice pojednala, ale dalo by se o nich říct, že dostali hákem, jejich zastoupení v knize je zdaleka nejslabší. O významu kladeném na soudce nelze pochybovat, pochopitelná je i příklonnost k advokátům, vzhledem k jejich reflexi ve společnosti (Ty jsi advokát? A to se nestydíš?), eticky problematičtí se v naší republice ale dlouhodobě projevují spíše státní zástupci, čekal bych proto kritičtější přístup. Kritický přístup je v knize vůbec kolísavý. Je tam a je zajímavý, přeci jenom bych ale čekal kritickou analýzu fungování ČAKu (případných dalších komor), nebo analýzu známějších případů. Jak se choval Ištván při ataku na Úřad vlády? To je jen příklad. Osobně mi v knize až nápadně chyběla jedna žena. Kdepak je soudkyně Volopichová? A proč její výkon (https://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-holky/133779/naha-volopichova-kvuli-jejim-prsum-se-menil-zakon.html) nebyl hodnocen například v kontrastu k výkonu doktora Vyhnánka (https://www.youtube.com/watch?v=Kghe7huugmw&ab_channel=RandomStuff), ten sice není soudcem, ale i tak by se jeho příklad dal využít. Jaký přesně je mezi nimi rozdíl, proč je A špatně a B třeba dobře, je-li. Zlí jazykové by řekli, že to je špatně v obou případech Volopichová neskončila první a Vyhnánek také nepatří mez nejlepší účastníky, oba prohráli, to důstojnost justice jistě snižuje! Takže ano, dílčích výtek by bylo vcelku mnoho. Ale i tak je to unikátní a skvělé dílo, které se pěkně čte, je odborně kvalitní, zábavné a zajímavé. Mimořádně oceňuji konceptualizaci spravedlnosti (lepší jsem v české literatuře, myslím, neviděl), či pojednání o etických školách. Skvělá věc, tleskám autorstvu!... celý text

Duše démona 2010, Richard A. Knaak

Prostřední díly to mají samozřejmě vždy nejtěžší. Váto proč? Teď vás šokuju. Neobsahují totiž začátek ani konec, přátelé. Já vím, já vím, je to šok. Ale je to tak. Nemají dramatický začátek a nemají očistné zakončení. Proto musí jen běžet. Když běží v brakové (promiňte, ale jakoukoliv definici najdete, tohle tam bude sedět) fantasy literatuře, nejjednodušším druhem běhu je nekonečná změť více či méně obměňovaných bojových scén. A to je shrnutí celé knihy. Změť bojových scén. Vývoj děje? V pár větách abych nespoiloval: Drak vytvoří divnou věc a pak ji použije. Armáda ustupuje, aby se otočila v ofenzivu a pak zase ustoupila. Během toho je samozřejmě pár "ozvláštňujících" vložek jako počátky Pohromy, zajímavá bohyně a podobně. To samo však na zcela primitivním ději nemění nic. Dovoluji si postesknout, že i relativně zajímavé body v příběhu nakonec vyznívají naprázdno. Když už muselo k té recyklaci Xavia dojít (a ono musel, to autorovi nevyčítám, to vyčítám původním tvůrcům), mohl jeho potenciál alespoň být využit což nebyl. Když už si vymyslíme nepřiměřeně OP dráčky a nepřiměřeně OP schopnostmi, udělejme je zajímavými přemýšlejícími a tak vůbec. Takhle jsou všechny krom Nelthaiona vlastně jen nezajímavými kulisami. Z mého pohledu je tento díl nejhorší, ale není to jeho chyba, je to jen bolest, kterou sebou musí nést. To ovšem samo o sobě nečiní knihu nezábavnou. Já ji rád, bavila mě, i napodruhé jsem si ji užil. Pokud nic jiného, pomáhá alespoň rozvíjet charaktery postav, které mám rád. I k tomu by jeden mohl mít pár námitek, ale obecně vzato vem to čert. Prostě se u toho člověk pobaví, užije si to. A musím uznat, autorovi se vcelku podařilo vybudovat takový ten zajímavý konec, kvůli kterému si trojku prostě musíte přečíst, takže...... celý text

Studna věčnosti 2009, Richard A. Knaak

Tahle... ono je to s podobnými knihami poněkud složité. A podobnými myslím WOWkařské. Nenaštvěte se moc (neee, je mi to jedno), ale WOWko za moc nestojí (nehodnotím herní techniky, v životě jsem to nehrál), ba dokonce, stojí za starou grešli. Na lore WOW není doslova nic originálního. Co ten pomotaný příběh neukradl z Tolkiena, to vykradl z Lewise, co nevykradl z Lewise, to vykradl z Lovecrafta, co nevykradl z Lovecrafta, to okopíroval z mytologií (skandinávské, egyptské, řecké...), co neokopíroval z mytologií, to a tak dál. Na tom příběhu není nic originálního a ani v této knize nic originálního nenajdete. A stejně je to nehorázná zábava, je to skvělé, krásné a zajímavé, je to jedna velká vykrádačka, ale stejně je to neskutečně vy ni ka jí cí. A tak i tato kniha. Originálního na ní není nic (ten svět už kopíruje i sám sebe, marja...), ale je to zábavné. Kniha se pokouší filosofovat (respektive její lore, pojetí urozených je politickou alegorií par... imbecil? Vážně je to tak stupidně očividné, ale sakra, komu to vadí? Pokouší se hrát s časem (méně neúspěšně, než je běžné pro jakékoliv knihy) a pokouší se být hlavně zábavná a to já jde zkrátka dobře. Pár sympatických OP postav, pár démonů, které už známe a bum, plný kotel zábavy. A proč sakra ne? Ty knihy, jeví se mi, neslouží k intelektuálnímu rozvoji. Je to zábava. Když je to zábavné, plní to svůj účel, ne? A navíc... já mám trilogii upřímně rád a její první díl je, jak jsem se tak k němu po letech navrátil, velice povedený. Nespěchá, ale přesto nabízí více nežli dost akce. Někdy nepříliš dobrá autorská práce a práce překladatele, nota bene naprosto odpudivá práce editorů na tom nakrásně nic neubírají. (Mimochodem, někdy nedokonalý překlad zcela kompensují vtipné překladatelovy poznámky.)... celý text

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním 2017, Petr Lavický

Tato kniha je dokonalá. Já to z osobních důvodů vůbec neříkám rád, ale je to zkrátka tak. Docent Lavický napsal knihu, která je mimořádně důležitá pro praxi (kterou má skutečně schopnost zlepšit) a obdivuhodná z doktrinálního pohledu. Lavický probírá největší procesualisty z německého prostředí a jejich texty vysvětluje jinde naprosto banálně a ploše pojatý koncept důkazního břemena. Strana dokazuje, co tvrdí, hloupost. Soudce musí být přesvědčen nad hranici pochybností, hloupost. Lavický bere koncept důkazního břemene a rozebírá jeho vnitřní strukturu na objektivní, subjektivní a abstraktní a konkrétní, vysvětluje teoretická pojetí významných autorů a kriticky je analyzuje, představuje vlastní koncepční pojetí. Přehledně, pochopitelně, komplexně a zkrátka naprosto skvěle. Ano, člověk by mohl polemizovat nad drobnostmi, jako zda formu právního jednání dokazuje opravdu vždy žalovaný jako protinormu, nebo je tato věc diverzifikována na základě formy případné neplatnosti (jeví se mi, že případy absolutní neplatnosti a zdánlivosti by mohly ležet na žalobci a případná relativní neplatnost na žalovaném, ale budiž, budiž...) a podobně, ale to jsou opravdu marginální záležitosti, u kterých by Lavický patrně měl pravdu. Opravdu nemám jedinou výtku. Doktrinální práce je to precizní, prakticky je to užitečné a Lavický nás tak navíc zařazuje do světově aktuálního proudu, což v našem právním prostředí není vůbec běžné (koukám na tebe, závazkové právo!). Čtení je to velice zajímavé a poučné. Prostě krása. A když jsou věci krásné, já jsem neobvykle krátký.... celý text

Legitimita moci v postmoderní době, Proč potřebuje EU členské státy? 2009, Vojtěch Belling

No, že bych z toho byl kdovíjak u vytržení... Docent Belling vcelku pěkně a racionálně třebaže ne vždy srozumitelně na vcelku zhuštěném prostoru shrnuje základní typologii legitimizačních přístupů ke státu. Jeho poněkud konzervativní pohled na věc (patrný snad už z toho, že nejcitovanějším autorem je pravděpodobně Hobbes) však ztěžuje jeho práci a snad mu tak trochu brání v pochopení celého problému, alespoň tedy z mého pohledu. Autor se totiž nezamýšlí nad jádrem věci hledá teorii, která legitimuje a není vyvratitelná ve dvou větách nenašel ji. Spásu hledá u legitimity demokratické reprezentace. Z této pozice se obouvá do Evropské unie a Okamurovsky jí vyčítá demokratický deficit. Problém je, že nikdo, ani docent Belling, ještě nevysvětlil, proč by reprezentativní charakter demokracie měl ospravedlnit stát. Odpověď nakonec vždy zní protože proto, jen je trochu krásněji zaobalená. Problém je, jak již výše píši, že tohle není jádro problému. Otázka je, co to ta bájná, mytologická legitimita je a proč ji vlastně potřebujeme. Pohybujeme se na rovině dvou soudů: něco je legitimní a z této legitimity se odvíjí legalita. Druhým soudem je, něco je legální a i přes tuto legalitu je to morální/nemorální. Dnešní společnost konečně a nezvratně připustila, líbí nelíbí libovolnému množství konzervativců, že morálka je ryze subjektivní, maximálně ještě intersubjektivní. Je tomu už více než sto let, přátelé, co Axel Hägerström přišel s morálním nonkognitivismem. Ten soud tak v praxi bude vypadat takto: Režim je legitimní, jeho korektně přijatý zákon je tudíž legální, ale z mého morálního soudu je: Morální a proto jej uposlechnu, nebo nemorální a proto jej neuposlechnu. To je alespoň pozitivistický pohled na věc. Jiná možnost je: režim je nelegitimní, jeho zákony tudíž nejsou legální, ale z mého morálního pohledu jsou: Morální a proto se jimi stejně budu řídit, nebo nemorální a nebudu se jimi řídit. Ptám se pak, k čemu ta legitimita vlastě je? Já třeba souhlasím s tím, že demokracie je vcelku fajn, mám ji rád, a proto bych patrně byl ochoten přistoupit v běžném diskursu na to, že je její reprezentační charakter legitimizačním prvkem systému. Ale objektivně vzato, termín legitimity je jen nástrojem pro označení odpůrců režimu, Kainovým znamením. Kdo zpochybňuje majestát Ludvíka XIV. bude popraven, neboť se vzepřel legitimitě pramenící z boha, zpochybnil legitimní feudální systém. Jevgenij Prigožin zpochybnil legitimní autoritu ruského lidu jako legitimizačního prvku národně socialisticky fungujícího Ruského režimu, proto nechť je popraven. Atentátníci, jež se pokusí zavraždit Adolfa Hitlera nechť jsou popraveni, zpochybnili legitimitu režimu pramenící z volksgeistu. Legitimita je nám k ničemu, máme-li schopnost morálního úsudku do tehdy, dokud nepotřebujeme označit něčí jednání jako nelegitimní. Je to obranný mechanismus, který funguje všude, je tudíž prázdný. Je to metanarativ a jako takový nechť je upálen. Legitimitu nepotřebujeme. Co bez ní udrží jednotu státu? No násilí, dokud je pro většinu s ním disponujícím morálně akceptovatelné. Tak prosté to je. Je proto Okamurovsky tupé a populistické obviňovat EU z toho, že nedisponuje legitimitou to v praxi jen znamená, že dovoluje svým oponentům žít bez značky na čele. Evropská unie je v tom smyslu legitimní, že jsme se rozhodli ji murálně tolerovat víc nepotřebuje. Jinak jak říkám, kniha to není špatná, pokud jde o rozbor legitimačních teorií. Vychází takřka úplně z Německého vědeckého prostředí, čímž je vcelku unikátní a oceněníhodná. Na straně druhé to generuje poněkud excesivní citování italských, anglických a francouzských autorů v němčině, ale budiž. Nadto publikace rozhodně nepřehání s primárními zdroji, ale budiž, budiž. Moje výhrady k ní jsou tak spíše ideové, nežli jakékoliv jiné. Rozhodně je to publikace zajímavá a stojí za přečtení, doporučuji.... celý text

Lidská důstojnost: Kritická reflexe jejího postavení a funkcí v ústavním právu 2019, Filip Horák

Hmm... kniha to je dobrá, to jistě ano, ale nějaké výhrady k ní patrně mít budu. Uvidíme, co z toho komentáře vyleze. Doktor Horák napsal velice zajímavé dílo, které však možná nabralo více úkolů, než by mohlo naplnit. Vcelku se jeho pohled zdá být příliš jednostranný, nikoliv holistický. Primárním cílem práce, obsahující teoretickou, i praktickou část a v té pak část kvantitativního, i kvalitativního výzkumu, je analýza logického působení důstojnosti coby axiomu v působení Ústavního soudu. To vyžaduje vícero kroků, od definice důstojnosti a axiomu, přes analýzu vcelku úctyhodného množství judikátů, ke konceptualisaci kategorií axiomů. To všechno autor provádí a dochází závěru, že axiomatické pojímání důstojnosti je jevem negativním a nežádoucím, uvádí pro to, dobré, argumenty, hlavně pak ve formě deformace samotné právní argumentace vytvořením jednoho jediného možného vyústění dané skutkové situace a pokřivení testu proporcionality (to pramení z čehosi, co lze vystihnout konfusionsargumentem, důstojnost je pak hodnotou poměřovanou s jinou hodnotou prostřednictvím důstojnosti jako váhy daných hodnot důstojnost dělá soudce mezi důstojností a jinou hodnotou; takový stav může nabrat absurdity dokonce ještě vyšší, je-li poměřovanou hodnotou důstojnost a proti ní stojí jiná část důstojnosti a poměřovány jsou rovněž proti důstojnosti). To je velice pěkná analýza a může být jistě užitečná, Porti kategoriím, které autor přináší také nic nemám. Ale přeci. To, že něco plně neodpovídá logické správnosti, nemusí nezbytně vést k odsouzení daného konceptu. Pravda, axiomy v logice logiku pokřivují, protože jí silou nutí vydat se nějakou cestou, která nemusí nezbytně být samozřejmá. Ale logika není jediný prvek práva. K ní je třeba přihodit další aspekty, hlavně filosofické. Autor se podivuje nad nesmyslností toho, když Ústavní soud podřazuje pod kategorii důstojnosti stejně význačnou hodnotu, "supertrumf" svobody. Podivoval by se jistě, kdyby se stejně zacházelo s jiným "supertrumfem" ústavního práva, sice rovností. Ale na filosofické rovině na tom přeci není nic pochybného. Důstojnost a svoboda jsou pro Kanta neoddělitelně spojeny, člověk je důstojný, jen je-li svobodný a svobodu může nabýt jen bytost důstojná. Neříkám, že je hned nutné vycházet z Kanta, ale je to možné hledisko. Nejprve je třeba definovat což autor odmítá, jeho práce však poté postrádá velkou část svého možného smyslu filosofické koncepty a až posléze lze spustit mechanismus logického ukotvení jejich fungování. Nelze jedno bez druhého. Autor se v teoretické části věnuje představení jednotlivých historických pramenů pojmu důstojnost (společenský status, lidská inherentní vlastnost, sociokulturní zakotvení života člověka), ale věnuje jim každému asi dvě stránky (Olga Rosenkranzová jen druhému pojetí u Kanta a Pico della Mirandoly věnovala knihu takřka dvakrát delší, než je tato). To je, po mém soudu, větší chyba knihy, než je ta, nad kterou běduje autor sám, tedy nedostatek materiálu k analyzování. Na straně druhé je fakt, že kritizuji knihu proto, že nedělá, co já chci aby dělala, ale dělá to, co si vytyčila za cíl. Nu ale ona svůj cíl naplnila a to skvěle, její data jsou zajímavá a vůbec je to vcelku zajímavé dílo, které rozhodně poskytuje "potravu k přemýšlení", takže jí vlastně lze hodnotit dosti kladně.... celý text

Arthas: Zrod krále Lichů 2010, Christie Golden

"To snad je vtip!" Víte, jsem vcelku odpudivým druhem člověka. Právník a k tomu čtenář klasické literatury. Právníci, chtěj nechtěj, preferují vcelku precizní vyjadřovací formy, klasická literatura je zase proslulá svým důrazem na jazykovou krásu. Poslední půlrok jsem navíc trávil předmětem "právo a umění". To, vzato dohromady, netvoří dobré disposice pro čtení literatury jako je tato. Kniha je to, vzato po všech stranách, dosti špatná. Její jazykové struktury jsou naprosto odpudivé, nedobrý překlad tomu také nepomáhá. "To snad je vtip?" To je přirozené vyjadřování, to vám povím. Autorka zkrátka přílišným talentem obdařena nebyla a překladatel se zdá být spíše fanouškem, než odborníkem. Čtení se tak stává kostrbatým, nezáživným a poněkud ubíjejícím v patetických formulacích, neschopnosti ukázat a potřebě říkat a tak podobně. Navíc o obsahu knihy také nelze říci mnoho. Prvních 120 stran snad může být zajímavých, popisují totiž Arthasovo dětství a kontext ve kterém vyrůstal (malý harant), pomohou čtenáři zasadit svět do jeho pravidel a historie. Samotnému harantovi, tedy vlastně Arthasovi, to přidává další vrstvu. A mimochode, každý jeden člověk, který jako malý (vyrůstající) hrál Warcrafty 3, měl erotické představy o Jaině a úplně každý vždycky věděl, že ona a Arthas spolu něco měli. Tady se vyřádíme, přátelé. Zbytek knihy ovšem toliko opakuje děj Warcraftu 3 s datadiskem a to navíc způsobem nepřesným (pokud nejde o dialogy, ty jsou vysloveně přepsané alespoň většinou) a nepřináší nic nového. A promiňte, ale hra je lepším vypravěčem, nežli Christie Golden. Ale abych nebyl jen kritický. Kniha je famózním způsobem orámovaná. Prolog a epilog tvoří cosi krásného, přináší něco nového a svým způsobem fascinujícího. Pravda, psychický posun Arthase skrze jeho život to plně neobjasňuje, ale asi se zkrátka budeme muset smířit s mechanismem "magického zbláznění se". Každopádně za rámování chválím. Nu, co více říci. Knihu mám stejně vcelku rád, patrně proto, že mám tak rád celé universum Warcraftu. A to je asi tak všechno.... celý text

Pojednání o lidské přirozenosti 3. Morálka 2022, David Hume

Četl jsem třetí knihu Davida Huma asi čtyřikrát déle než předešlé dvě dohromady. Přišla mi totiž, přirozeně, mimořádně zajímavější. Pojednává zde o morálce a rozebírá její samozřejmost, či nesamozřejmost, hledá počátky státu a důvody k poslušnosti vůči němu. Je to čtení strašlivě zajímavé, já snad teď jen pár poznámek. Nevím vám, čím ono to je, že my jsme na kontinentě takoví úchylní na Immanuela Kanta. David Hume je u nás, jak pozoruji, spíše opomíjený. A přece, byl podle mě mnohem zajímavějším filosofem. Uvažme, co nám přinesl Kant, co by nepřinesl už Hume? (Podotýkám, na úrovni etické, Kantův obrat ve filosofii nezpochybňuji.) Kategorický a praktický imperativ, který je, podle mě, morálně nepřijatelný, kritiku Hobbesova přirozeného stavu (kterou přináší už Hume v tomto díle, kde píše, že Hobbesův přirozený stav není o nic menší fikcí, nežli zlatý věk antického Řecka snad je jen méně poetický, dodávám já), racionalismus, který je absurdní, samotný fakt rozumu přeci nepřináší sebeomezení, to přichází se společností (jak říká David Hume ve této práci), Sein a Sollen (které přináší již David Hume ve své slavné průpovídce o nemožnosti vývodu normy z faktu). David Hume, dříve nežli Kant, přišel s mnohem zajímavější teorií, která je, na rozdíl od té Kantovy, dnes ještě stále funkční. Považme, David Hume přichází s fungováním konceptů ve společnosti tvrdí, nic jako přirozená spravedlnost neexistuje, spravedlnost je teprve intersubjektivní, podmíněným citem, který se ve společnosti a díky společnosti konstituuje. Je to společensky podmíněný konstrukt! To mi řekněte, jak může někdo vedle tohohle brát vážně Kantovo "mám rozum, jsem schopen se omezit, podrobuji se kategorickému imperativu, to co je podle kategorického imperativu, to je spravedlivé." Hume rozlišuje ctnosti přirozené a konvenční. Konvencí je například výše popsaná spravedlnost, přirozená je podle něj například pýcha. To je, myslím, názorný příklad, jak dobrý pozorovatel autor byl. Ty ctnosti, které mají povahu intersubjektivní považuje za vybudované konvencí, ví že se společnost od společnosti liší a jsou tak nestále, naproti tomu ty, které jsou charakteru subjektivního a které jsou víceméně stále, považuje za emocionální. Pocházejí z našich vášní, ne rozumu. "Vlastní prospěch je tak sice původním motivem nastolení spravedlnosti, zdrojem morálního schvalování, které tuto ctnost doprovází, je však sympatie s veřejným prospěchem." Není to kouzelné? No, co to je? Přechod z etického egoismu, coby nedostatečného, byť svým způsobem významného, k utilitarismu a agregaci užitků. A to před Jeremy Benthamem, zakladatelem utilitarismu. K tomu snad ještě jedna poznámečka, Bentham byl universalista, věřil, že utilitarismus je použitelný na každou životní situaci a poskytuje vždy použitelné morální řešení (což jistě není pravda), nechápal například, proč by měl obhajovat jako vůdčí principy užitek a utrpení. Kdyby se ho někdo zeptal na důkaz, že utrpení je špatné a slast je dobrá, nezbývalo by mu než zakroutit hlavou a píchnout danou osobu špendlíkem. Je zajímavé, že slast a utrpení za univerzální základ morálky považoval už Hume, nebo tedy alespoň za základ přirozených ctností. Zajímavé jsou některé implikace autorovy teorie. Například ty pro právo mezinárodní, či právo národů. Podle autora morální vztahy vznikají na základě potřebnosti v mezilidské interakci. Protože však nezbytnost interakce států je nižší, nežli interakce jednotlivců, jsou jejich morální pouta slabší a tudíž je třeba překročení morálních pravidel vládami považovat za méně špatné. Což je velice podivuhodná pozice, která je dnes, myslím, zcela neudržitelná. Vůbec by se toho k této knize dalo napsat ještě strašně mnoho. Ale není prostor, přátelé! P.S. Kdybych já řekl doktoru Černochovi u zkoušky, že Caesar byl první římský císař, nedostal bych se na právech ani do druháku... celý text