SBH přečtené 627

Smrt přichází na prohlídku 2022, Anders de la Motte

Na avizovanou detektivku ve stylu Agathy Christie odkazoval nejen název, ale i malebně staromilská obálka (kde je mimochodem vyobrazen Peterův dům, nikoli problematický developerský projekt). A odpovídal tomu i příběh. Ten je vyprávěn v er-formě z pohledu vyšetřovatelů Tove a Petera. A protože spektakulární odhalení vraha bylo opravdu nečekané, vlastně mi vadily drobné vsuvky týkající se ostatních postav. Měly zvyšovat napětí, ovšem toho bylo i tak pomálu, protože vyšetřovatelům nic nehrozilo (to je za mě v pořádku). Při zpětném pohledu se u některých jejich význam dočista ztrácí, dokonce působí kapku uměle. To jsem ale zmínila asi jedinou, naprosto nepodstatnou závadu. Postav po stránkách pobíhalo požehnaně, nicméně každá byla specificky charakterizovaná, vyšetřovatelé mi byli sympatičtí, ty ostatní jsem podezírala do jednoho, dokonce i Poppeho. Z různých románů mám o Švédsku víceméně nelichotivé představy, tady však všechno působilo přirozeně a skoro dovolenkově, až tedy na ty dvě vraždy. Prostředí na mě dýchlo bukolickou přírodou, rázovitými hospůdkami i stylovou Feliciinou kavárnou. Doslova jsem se na mořském pobřeží ocitla, takže zase palec nahoru. Ačkoli se nejednalo o krvežíznivý thriller, detektivka mě doslova pohltila a já knihu nedokázala odložit. Pachatele jsem neodhadla, ovšem v tomto směru to asi ani nebylo možné, protože ústřední konflikt byl odhalen až na samotném závěru. Největší devizou knihy byl ale inteligentní, jiskrný humor. Ačkoli jsem trnula obavami nad Peterovým zdravotním stavem i nad kariérou Tove, u mnohých situací jsem se musela smát nahlas. Jednoznačně dokonalá detektivka, a řekla bych, že i plnohodnotný román. Vřele doporučuji.... celý text

Okouzlení 2024, F. T. Lukens

Už dlouho jsem se u knihy nebavila tak dobře. Nedokážu jednoznačně určit, která složka byla lepší. Rozhodně vede vykreslení postav. Každá je osobitá, má svou historii i hloubku, odlišitelnost a sympatické vlastnosti (s výjimkou záporácké padoušky čtvrté úrovně). Antonie je skvělým příkladem kladné hrdinky, která bojuje s lákadly své nezměrné moci, ale žebříček hodnot má nastavený zatraceně správně. Ovšem mojí srdcovkou zůstává Havran, geniální, vtipný, laskavý nerd, který má potíže s dodržováním pravidel. Pak jsem si vrcholně užívala romantickou linku, to opatrné sbližování, zároveň absenci nutného sebeobelhávání a protivných tanečků kolem vytouženého protějšku. Mezi hrdinky to patřičně jiskřilo, jejich dialogy patří k nejlepším v knize, přičemž mají silnou konkurenci v Antoniině břitkém jazyku. Děj. Na začátku je stanoven úhlavní problém, že Havran nikam nepatří. Nemá dost magie na to, aby se zařadil mezi čaroděje, zároveň jí ale má příliš na to, aby se mezi civilisty cítil opuštěný. První třetina líčí jeho usilovnou snahu zapadnout na místo, kam by rád patřil. Což se zvrtne. Následující potíže s Konsorciem rezonovaly s mým osobním strachem z obřích, nelidských korporací, které ovládají život obyvatelstva jenom svou obludnou velikostí. Musím říct, že na začátku soudního procesu jsem opravdu trnula obavami. A pak tu máme prostředí. Dle některých zdejších komentářů nedostatečně propracovaným. Cože? Co víc by dotyční chtěli? Svět Okouzlení byl domyšlený, originální a funkční. Nic mi neskřípalo a spousta věcí mě bavila a zajímala. V té souvislosti musím pochválit popisy, které mě vtáhly do prostředí a barvitě ukázaly jak místo, tak postavy. Přesto mám jednu výtku, pro mě naprosto netypickou. Celé se mi to přeukrutně líbilo, bohužel až na poslední kapitolu. Já, milovník happy endů, jsem se nakonec téměř utopila v cukrové vatě. Ano, pořád hlasuji pro šťastný konec, ale ten úplný závěr s Antoniiným nelogickým rozhodnutím a barvotiskovým chováním obou děsivých čarodějek, ne ten měl autor vynechat. LGBT+ tématika je má oblíbená, ovšem soudobá móda nebinárních entit mi už připadne vážně praštěná. Bohužel čeština na tento výstřelek není stavěná, tak mi to kapku lezlo na nervy. Jinak ovšem vřele doporučuji.... celý text

Bretaňská idyla 2023, Jean-Luc Bannalec (p)

Po zklamání předchozím dílem jsem se do dalších pokračování dobrodružství komisaře Dupina moc nehrnula. Takže moje vlídnější hodnocení je možná způsobeno i delší přestávkou mezi jednotlivými případy. Bretaňská idyla opět šťastně balancuje na pomezí detektivky a cestovatelské příručky. Tentokrát jsem opět toužila vyrazit na Konec světa, konkrétně na ostrov Belle Ille. Vychutnávala jsem si barvité popisy krajiny i městeček či přístavů. Krátké poučné vsuvky kolegy Riwala působily rušivě snad pouze v jednom případě, to odpouštím. A nad líčením lahůdek, které si v rázovitých hospůdkách komisař se svým týmem dopřával, se mi sbíhaly sliny. Další jednoznačně pozitivní složkou byl samotný detektivní případ, tentokrát opravdu nečekaně zapeklitý. Jakkoli jsem měla v průběhu vyšetřování pocit, že tam spousta věcí nesedí, nejednalo se o autorovu neohrabanost, nýbrž naopak genialitu, protože při vrcholně překvapivém uzavření případu si všechny podivnosti sedly na místo jako kousky puzzle. A za mě je ústředním padouchem starostka, bez debaty. Dvě věci však beznadějně skřípou, a obávám se, že už se to nezlepší nikdy. S postupujícími díly série jsou postavy stále plošší a schématičtější. Dupin se prolévá kávou a chodí na procházky, Nolwenová telefonuje, Riwal vede místopisné přednášky a Kadeg je protivný, byť účelně věcný. A nic víc. Vztah Dupina a Claire se odehrává na pozadí tak vzdáleném, že kdyby byl vynechán, působí to lépe. To už se rázovití vesničané vyprofilovali víc, i když ani tam to nebyla žádná sláva. Tím pro mne ovšem uvěřitelnost příběhu dostává na frak. A problém nejhorší. Nevím, jestli je závada v autorovi, překladu či redakčních úpravách, ale chvílemi na sebe nenavazovaly věty. Jako kdyby každá patřila do jiného příběhu. Také samozřejmě překladatelské kiksy (například zápory ve větách) či redaktorské (chybějící slova) čtenářské pohodě úplně neprospívají. Ale způsob zápisu, kdy jsem kolikrát luštila, o čem je vlastně řeč, mi vadil hodně. Doporučit nemůžu, ale po dalším dílu asi po výrazné přestávce opět sáhnu. Čistě ze zvyku.... celý text

Pohár bohů 2023, Rick Riordan

Na sérii o Percym Jacksonovi pošilhávám už dlouho, odrazovalo mě zaměření na mnohem mladšího čtenáře. Až recenze na Dětech noci můj odpor zlomila. Knihu jsem zakoupila a jsem nadšená. Krásná obálka bohužel ve čtečce nevyzní, s tím se holt nedá nic dělat. Ale všechno ostatní je v plusu. Příběh vypráví Percy v ich-formě, a byť je svou milou označován jako „chaluhový mozeček“, mně přišel chytrý až dost, rozhodně víc než většina hrdinů takzvaného společenského románu určeného pro dospělé. Svižný příběh ubíhá v příjemném tempu, kdy se zběsilá akce střídá s poklidnými pasážemi s Percyho rodinou. Asi nejvíc se mi líbil zapeklitý úkol vyčištění hole v podzemní řece jogínského, jako obvykle krajně nedůtklivého boha. A samozřejmě největším útokem na city byl ústřední souboj s Gerym a způsob, jakým jej Percy zvládl. Tím se dostávám k další záležitosti, kterou u dobrodružné a primárně vtipné literatury zbožňuju – nevtíravé poučení a moudrost, která člověka nemlátí po hlavě. O to víc si takových partů cením. A Percy ji servíruje s šarmem a humorem. Jo, vtipy, tím si získal mé srdce. Jak se jmenuje ten chlápek, který nestárne, zatímco jeho obraz jo? Earl Grey. Ono vůbec promítnutí pošahané a úchylné řecké mytologie do současného New Yorku je skvělý nápad, v tomto případě brilantně zvládnutý. Další plus. Nic z toho by knihu nezachránilo, kdyby mi nebyly sympatické postavy, neokázale hrdinský Percy, přemoudřelá, přesto laskavá Annabeth a živočišný, nekompromisně přátelský Grover. Ta jejich parta je naprosto boží. Ani po řemeslné stránce nemám co vytknout, žádná hluchá místa, barvité popisy, které mě přenesly na místo, zároveň však nenudily, přirozeně plynoucí dialogy, plastická charakteristika postav. Zkrátka za pět a vřele doporučuji.... celý text

Mrtvá z Charlottenburgu 2024, Susanne Goga

Další díl s komisařem Wechslerem a meziválečným Berlínem byl pro mě už nutností. Jsem nadšená, ačkoli jsem pachatele uhodla ve chvíli, kdy se objevil na scéně, dokonce i motiv. Jelikož jsem na tyhle věci obvykle dost tupá, předpokládám, že tady se autorce nepodařilo trousit drobečky opatrně, naopak mi hodila do cesty celý zbytek koláče. A víte co? Vůbec mi to nevadilo, protože kniha má všechny aspekty skvělého románu – plastické charaktery, autentické dialogy, závažnou zápletku, logické (a spravedlivé) vyústění. Tentokrát mi ani nevadil strohý styl, který naopak umocňoval mrazivé pocity jednak z politické a hospodářské situace Berlína dvacátých let dvacátého století, jednak z vrahovy vyšinuté mysli. Souběžně jsem soucítila s ubožáky, kteří trpěli důsledky jeho činů. Autorka je něco jako literární Picasso. Několika údernými slovy či větami dokáže vystihnout složitou psychologii postav, komplikované interakce mezi hrdiny, zároveň zachytí barvitost i atmosféru okolí, jak společenské nálady, tak prostředí. Druhou linii vyšetřování jsem neblaze upozadila právě proto, že jsem od začátku tušila, jak to vlastně celé bylo. Přitom se ale opět jedná o palčivý problém, který se Leovi podařilo minimálně nakousnout, protože se prostě vyřešit nedal. Linka s osobním životem komisaře působila přirozeně a nevtíravě. Chápala jsem rozhodnutí všech aktérů, jejich pohnutky i činy. A líbilo se mi konečné vyústění. Z ostatních členů Leova týmu byla pozornost z Walthera přesunuta na Jákoba, který mi byl taky moc sympatický. Ale asi nejsilnější dojem jsem měla z hrozivé hyperinflace a pouličních nepokojů souvisejících se vzestupem Hitlerovy moci. V té souvislosti se divím, že lidé v podobných podmínkách vůbec zvládli žít (a říkám si, jak jsme my sami zpovykaní). Detektivka? Ano, klasická. Ale mnohem více se jedná o úžasný historický román, který osvětlí temná místa dějin mnohem lépe než prvoplánově poučné dílo. Pět hvězd a vřele doporučuji.... celý text

Patříme k sobě 2024, Beth Moran

Chce se mi plakat. Existuje spousta románů, v nichž létají draci, pobíhají čarodějové, víly či vlkodlaci, a každý z nich je uvěřitelnější než toto. Miluju romantiku, ale v poslední době, a už to budou roky, mám problém padnout na nějakou, která by se mi opravdu líbila. Nevadí mi klišé a předvídatelný děj, koneckonců co chcete v této oblasti pořád vymýšlet. Ale požaduju hrdiny s IQ vyšším než má automatická pračka, trochu nadhledu ideálně humorného, jiskření, ovšem nikoli anatomické detaily každého měknutí kostí, bušení srdce či mokrých kalhotek. A hlavně, prosím, upřímnost a žádné sebeobelhávání hrdinek. Když to s přehledem a nonšalancí zvládala Jane Austen před dvěma sty lety, teď by to neměl být problém, ne? Je, nepřekonatelný. Eleanor je zbabělá, prolhaná, licoměrná, smysl pro humor, který by její skóre vylepšil, tragicky schází. A samozřejmě je neustále všemi ostatními vyzdvihována jako anděl, který neudělal žádnou chybu. Když si s Danielem krutě pohrává, tak vlastně provinění je na jeho straně. Ufff. Dál mi vadila nepřerušená řada bohů na stroji, nepravděpodobných situací a křečovitého chování postav. Příklad: Neohlášení hosté se na farmě objeví přesně týden poté, co ji Eleanor s kamarádkami stačí uklidit. Co já vím, ve skutečnosti by zazvonili ve chvíli, kdy je všude nepřekonatelný čurbes a ještě bouchne kotel. BTW identitu pachatele jsem uhodla, jakmile se dotyčná osoba objevila na scéně. Ano, příhoda s rozdělenou vesnicí a překonáváním letitého sporu je převzatá z reality. Ovšem zpracovaná zkratkovitě a afektovaně. Přitom potenciál by to mělo. Jediné slzy, které mi ukáply, byly nad pálením sporu. Do toho jsem nebyla ušetřena klišé obratů, jako pohledy skrz sklopené řasy. Probůh! Prosím každého, kdo si to čte, aby se zkusil na něco podívat skrz sklopené řasy. Dotyčný poté zjistí, že mu to jeho vlastní rozumné tělo nedovolí. Kde se tento pitomý obrat vzal, je mi naprostou záhadou. Vrcholně nesympatická hlavní hrdinka, nepravděpodobné situace, schématické charaktery, absence humoru. Za mě rozhodně ne-e.... celý text

Staré odrůdy 2021, Ewald Arenz

Kdybych jako první od autora četla tuto knihu, po žádné další bych už nesáhla. Po Velkém létu se jedná o tragický propad v kvalitě. Dostala jsem brilantní text, každé slovo perla, každá věta náhrdelník. Popisy míst čtenáře dokonale přenesly do – zřejmě údolí Mosely nebo tak nějak, mezi vinice, staré ovocné sady, bukolické statky. Ono i počáteční zápletka mě zaujala. Puberťačka na útěku najde útočiště u starší, osamělé ženy s tajuplnou minulostí. Napětí by se dalo krájet, záhady vykukovaly odevšud. Jenže bohužel tím jsme skončili. Celá kniha se nadále nesla v duchu pozvolna plynoucích venkovských dnů, žádné dramatické zvraty, žádné objevování minulosti či souvislostí. Napětí tudíž rychle vyčpělo. Záhady byly vysvětleny až v samotném závěru, zkratkovitě a víceméně bez souvislostí – proč se Petr s Liss nechtěl vidět ani poté, co dospěl? Co se stalo s jejími rodiči? Jak je možné, že se odstěhoval chamtivý Sonny, když byl statek to jediné, o co měl zájem? Proč se Liss na všechno dávno nevykašlala, a neodešla do světa? V případě Sally jsou otázky víceméně identické. Její rodiče jsou postavy ploché jak žehlicí prkno. Důvod, proč je S. doma tak nešťastná, jsem úplně nepochopila, on taky nijak jednoznačně vyřčený nebyl. V důsledku ale veškerý její vzdor vyzníval jako klasická těžká puberta, kterou mají ze tří dětí tři. V tom případě ale celé drama ztrácí na naléhavosti. Na konci jedna mega dramatická událost, po ní zrychlené převíjení vysvětlujících příhod a, tramtadadá, věc, kterou z duše nesnáším, otevřený konec. Ještě bych pochopila, proč Liss naléhala na dívku, aby dodělala školu. Ale ta srdceryvná odbočka o matce, která ztratila dítě, mi vůbec neseděla. Sallyina matka nejspíš nijak netrpěla, a pokud ano, tak dílo ztrácí smysl. Poetický jazyk, krásné popisy, výrazná atmosféra, u hlavních postav skvělá psychologie. Ovšem příběh veškerý žádný, vedlejší postavy schématické, pointa, řešení, dotažení jednotlivých linií, vše ztraceno v mlhách. Za dvě a nemůžu doporučit.... celý text

Pohřeb na přání 2024, Anthony Horowitz

Jednoznačná lahůdka. A to jsem se na začátku vyděsila, když jsem zjistila, že stejný autor napsal Mnoho strak věští vraždu, protože to se mi nelíbilo vůbec. Ale tento koncept byl velmi osvěžující a detektivka sama o sobě dokonalá. Autor udělal sám ze sebe jednu z postav a byl to naprosto geniální tah. Samozřejmě jeho spojení s chytrým, schopným, nesnesitelným Hawthornem připomínaly Holmese a Watsona (nebo Poirota a Hastingse), nicméně prvek nesklouzl k trapnosti a klišé, naopak působil přirozeně. Pátrání po pachateli obskurních vražd mě bavilo, takže jsem knihu nedokázala odložit. Další plus představovalo to, že byl příběh opravdu důkladně domyšlený, a nakonec všechno dávalo smysl. Autor trousil stopy dostatečně velkoryse, abych se necítila ošizena. Ne, vraha jsem neuhodla, omlouvá mne jenom to, že klíčová informace padla až v závěru. A ten dramatický konec mě přikoval k židli, ani ich-forma mi nebránila ve strachu o vypravěče. Za břicho jsem se nepopadala, ale občas tísnivou atmosféru prořízl vtípek jak víno: „Neznám vás odněkud?“ „Jsem Steven Spielberg.“ „Děláte do filmu?“ Sympatické postavy, funkční dialogy, přiměřené množství trefných popisů, takže děj neplaval ve vzduchoprázdnu, dokonce mi neskřípal ani překlad a netrápily pravopisné či stylistické chyby, za to poklona, to už se dnes nevidí často (ačkoli by to mělo být běžné). Další palec nahoru za vtipný název i obálku. Zkrátka kvalitní detektivka klasického střihu se sympatickými, osobitými vyšetřovateli, spletitým příběhem, zajímavými, plastickými postavami a bez logických nesrovnalostí. Rozhodně doporučuji.... celý text

Norr, ochraňuj Britániu! 2016, Peter Jelínek

Na knihu mě upozornil článek na Dětech noci, a upřímně dobrodružstvím bylo už jenom to, jak ji sehnat. Nicméně podařilo se a jsem tomu zatraceně ráda. Steampunkový svět je naprosto okouzlující, vrcholnou lahůdku představují postavy ze slavných děl viktoriánské literatury, které na stránkách vesele skotačí od Doriana Graye až po Tři muže ve člunu (tentokrát tedy na večírku). Samozřejmě nemůžu vynechat slavného Holmese a jeho podržtašku Watsona, vůči nimž se mladý, charismatický, sympatický, krásně rostlý a inteligentní Norr vymezuje. A ani to není Mirek Dušín, tak mistrně je postava napsaná. Prostředí, postavy a dialogy představovaly nejsilnější složky díla. Drobnou výhradu bych měla k dějovým liniím. Sice se mluví o detektivních případech, ovšem málokdy se pátrá po pachateli, ten je většinou znám na první dobrou. Víceméně jde o jeho likvidaci či odeslání do patřičných dimenzí. Ta je ovšem vždy podána náležitě úderně a akčně. Bylo to vtipné, bylo to zábavné, do toho jsem si ještě užívala libozvučnou slovenčinu, hej. Jediné, v čem bych viděla drobnou závadu, byl časový sled povídek, kdy jsme začali tak nějak zprostředka časové osy a končili na úplném začátku. Ano, byl to, jak je dnes módní, román v povídkách, ovšem jednak na sebe příběhy navazovaly, tudíž jejich zpřeházení nedávalo smysl, a potom by stejně jednotlivé povídky nefungovaly samostatně. Tento koncept mi prostě nedává smysl. Poslední povídku, která do Norrova světa nespadá, jsem vynechala, válečné historky opravdu nejsou nic pro mne. Poohlédnu se po dalších knihách z Norrova universa, ovšem na letmý pokus je už teď zřejmé, že půjde o náročnou výzvu. Proč?... celý text

Až najdu klíč 2023, Alex Ahndoril (p)

Severské thrillery nemusím, zato klasické detektivky mám ráda. V této knize jsem tedy v souladu s anotací (překvapivě) dostala to, co jsem chtěla. Vůči pátrání po pachateli nemám nejmenších připomínek. Klaustrofobické prostředí uzavřené skupiny lidí uprostřed téměř pustého pralesa, z nichž jeden musí být pachatelem, přičemž motiv mají víceméně všichni, je vděčné a zde naplno využité. Nápovědy jsou roztroušené v průběhu celého příběhu, takže se necítím ošizena. Ne, vraha jsem neuhodla, ale vlastně jsem se ani nesnažila, protože na oběť měl spadeno kde kdo. Konečná dedukce vyšetřovatelky Julie měla šmrnc Poirotových spektáklů, další palec nahoru. Postavy byly charakterizované výstižně a svébytně, ačkoli nakonec působili všichni dost stejně, a sice jako rozháraní amorální jedinci, pro něž jsou praštěné tradice a společenské postavení důležitější než život, o mezilidských vztazích nemluvě. Přičemž frustraci z tohoto světového názoru vesměs utápějí v hektolitrech tvrdého alkoholu. Stručný způsob zápisu není můj oblíbený, na druhou stranu i v této strohé formě jsem dostala příslušné množství popisů, takže jsem se nepotácela ve vzduchoprázdnu. K poeticky barvitému textu to mělo daleko, což ale odpovídalo žánru i příběhu. Nicméně nedávám plný počet a po dalších dílech s touto (možná) dvojicí detektivů už nesáhnu. Juliino trauma bylo tak velké a omezující, že mě rozčilovalo. Setrvalé zmínky o něčem, kvůli čemu ji Sid už nemiluje, ačkoli ji podle všeho pořád miluje, mi přišlo dosti paranoidní a uměle natahované. A Švédsko je, aspoň podle literatury, naprosto příšerná země. Neláká mě ani jako turistu. Ovšem pro lehce otrlé milovníky klasických detektivek se jedná o lahůdku.... celý text

Vdáváme matku a jiné povídky 1994, Gerald Durrell

Geralda Durrella mám opravdu ráda a nad jeho knížkami se královsky bavím. Povídky ráda nemám a jejich sbírky čtu zpravidla z povinnosti a se skřípěním zubů. Bohužel v tomto případě se ukázalo, že B je správně. Povídky jsou, jak jinak, psány ich formou, a ačkoli nás autor na začátku upozorní, že ne všechny se přihodily jemu, víceméně nejsem schopna odlišit, které jsou převzaté. Na druhou stranu vyjma titulní Vdáváme matku jsem ve všech ostatních postrádala autorův typický jadrný humor a laskavou toleranci vůči podivnůstkám spoluobčanů. A úplně scházela fascinace zvířecí říší, zábavné příhody s nejroztodivnějšími tvory. V té souvislosti mi trochu skřípe obrázek labužnické Esmeraldy z první povídky s titulkem v nohách, kdy jsem si čuníka spojila s tou matkou, a nezapůsobilo to na mě úplně dobře. Historka o praseti byla ještě jakž takž zábavná, případný dojem britské arogance jsem dokázala lehce potlačit celkovou bizarností chování všech zúčastněných. Druhá povídka Fred se mi vytratila z mysli ještě dřív, než jsem dočetla celou sbírku. Povídka Důchod je nezvykle teskná, ovšem už z ní jako ostny z dikobraza trčí autorova nečekaná arogance. Vdáváme matku je jediná vtipná a víceméně odkazující na starého dobrého Gerryho včetně maximálně vybroušené pointy. Zbytek knihy představoval už jednu plynulou katastrofu, přičemž asi nejhorším kusem byl právě Ludwig. Vypravěč, ctihodný Brit, nejchytřejší a nejvtipnější a nejúžasnější tvor ve vesmíru a přilehlém okolí, jinak alkoholik, který začínal den několika panáky a v přísunu hektolitrů alkoholu pokračoval nepřetržitě dál, je neomalený a hrubý vůči ochotnému a laskavému cizinci. Porota - opět studie alkoholismu, Papoušek pro změnu přehlídka vrcholové arogance a bezcitnosti, Šaty totální bizár, nad nímž bych se možná smilovala, kdyby mě zbytek neotrávil tak důkladně. Knihu odnáším do knihobudky.... celý text

Strasti s Bertem 2024, Lenka Hnátová

Na úvod jeden zásadní dotaz: kam se ztratily zdrobněliny? A teď vážně. Autorka je osobitým zjevením na české romantické scéně a evidentně zraje jako víno. Všechny obvyklé složky, které činí její knihy atraktivními, zůstávají zachovány, k tomu se ještě přidává stále vyspělejší práce s textem. Na pokračování Maxových příhod jsem se převelice těšila. Úvodní novelka končila přesně v místě, kde jsem si vztah ústřední dvojice začala užívat, takže jsem logicky chtěla víc. A dostala. Koncepce, kdy se o sladkých chvílích hlavního hrdiny čtenář dozvídá skrz bolestné vzpomínky po rozchodu, je naprosto geniální. A také perfektně zvládnutá. Nikde mi nic neskřípalo, všechno mělo logiku i spád. Akorát jsem si pro sebe hudrala, jaký je ten Bert truhlík, protože jako výrazně starší by měl mít pro Maxe pochopení a některé věci tolerovat, byť se jednalo o mladíkovy chyby. Ano, mám na mysli Maxovo utajování osudového vztahu. Nesouhlasím, nicméně vzhledem k věku postavy naprosto chápu. A Bert měl taky. Po úvodní rozbušce následovaly proudy výrazných a uvěřitelných emocí, prakticky nejsilnější složky díla. Děj je naprosto zanedbatelný, ovšem opravdu zdatný autor si s tím dokáže poradit, jako v tomto případě. Pak to bylo sexy a vzrušující přesně tím správným způsobem. Žádné pochybné anatomické detaily, přesto žhavá intimita a cituplná blízkost. Lásku jsem cítila nad každým řádkem. Bohužel však nemůžu dát plné hodnocení. Závěr mě neuvěřitelně zklamal. Ano, důvod Bertovy odtažitosti je úderný, logický a nosný, to bezpochyby. Ale zatímco v prvním díle všechny problematické zápletky autorka dovedla k řádnému vyústění, tady tu jednu jedinou nechala ledabyle být. A to sice Maxův strach ze zveřejnění vztahu. Nemuselo k němu dojít. Mohlo to dopadnout špatně. Nebo i dobře. Ale ač se jednalo o leitmotiv celé novely, v závěru zmizel do ztracena. Celé dílo tím kleslo na úroveň slaboduchých mýdlových oper (opět čekáme na další díl? a v něm se to vyřeší? nebo ne?), což je opravdu velká, obrovitánská škoda. Protože to ve své podstatě není vůbec špatné dílo, vlastně to je hodně, hodně dobré. Akorát nedotažené.... celý text

Slovodějky 2023, Alena Adrianet Heinrichová

Po dočtení přemýšlím, co bylo na tomto rukopise kchůl natolik, aby jej vydalo nakladatelství s tímto výrazem v názvu. Inu nenapadá mě nic jiného než fakt, že se s obdobnými příběhy knihovnic v poslední době roztrhl pytel. Překvapivě se mi systém rostliny s vědomím a magickou mízou prorůstající chrámem/knihovnou hodně líbil. Na rozdíl od ostatních komentujících jsem si užívala podivný svět s kulisami počátku dvacátého století včetně módních tanců či hudby, šmrncnutý kouzly a smyšlenou geografií. A čestně přiznávám, že se mi líbila i hlavní hrdinka Amálie. Chovala se rozumně, logicky a konzistentně, což je vysoce nad průměrem soudobé YA fantasy. Romantická linka, vlastně obě byly přirozené a milé. Například popis Amáliina prvního polibku vynechal veškeré anatomické detaily a díky tomu byl cituplný a něžný. Otázce feminismu se kniha nevěnovala lehce, ale přímo zásadně. Chvílemi mě z podlého chování pana Rady a mocných mužů města úplně mrazilo. Zároveň si ale nejsem jistá, zda i tento aspekt je dostatečně kchůl na uvažované cílové publikum. Podle zdejších komentářů bych tipla, že nikoli. Dostáváme se k záporům. Lehký až střední patos bych ještě rozdýchala, ačkoli bych ocenila víc vtípků a ironie. Krásné vztahy mezi jednotlivými členy Amáliiny rodiny jsou kýčovité a nereálné, ale opravdu hezky se o nich četlo. Dokonce i stavba narativu mi moc neskřípala a neměla jsem pocit kdovíjaké vaty. Bohužel obrovské závady vidím dvě. V nejvypjatější scéně u magického zdroje by si pro změnu měli hrdinové různé špičkování a legrácky odpustit, když s nimi jinak tak úzkostlivě šetřili. A dlouhosáhlé filosofování už vůbec nebylo na místě. Veškerý akční náboj situace tím přišel vniveč. Co už vůbec neodpustím, je opravdu ukázkově mizerná redakční práce. Tolik pravopisných a stylistických chyb na centimetr čtvereční je na pováženou a bohužel kvůli tomu snižuji hodnocení. Autorka je v tom možná nevinně, ale kniha je holt kolektivní dílo, sorry jako. Hrůza to nebyla, ale zázrak taky ne.... celý text

Dravé věci naší doby 2023, Arkadij Strugackij

Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Chápu, že bratři Strugačtí patří mezi klasiky, jenže to Jirásek taky. A číst se nedá ani jedno. Ještě bych skousla ideologické nánosy v tomto prý očištěném vydání původního rukopisu, koneckonců dílo vznikalo v Rusku, pardon Sovětském svazu šedesátých let. Ach ano, a důvěrně poznávám styl, jakým se tehdy fantastika psala – nedořečené věty, absurdní chování postav, nevyřčená, a bohužel vlastně neexistující tajemství, tajuplné pomrkávání autorů: hele, čtenář absolutně nemůže tušit, která bije, ale my mu to říkat nebudeme, he he. Tehdy se tak tvořilo a já na tom vyrostla. Bohužel jsem ale vyrostla i z toho. Pokud ještě v půlce knihy netuším, o co vlastně jde, je něco prostě špatně. Ivan Žilin, arogantní náfuka, který pátrá po něčem, co čtenáři zůstává utajeno, způsobem, kdy předstírá znalce, takže mu nikdo nic neřekne, protože podléhá dojmu, že Ivan ví. Ivan ovšem ví prdlačku. Celé je to zaobalené v naprosto nečitelném textu. Ani jedna z postav neoplývá charakteristikou reálného člověka, stejně tak křečovité a nesmyslné jsou dialogy. Děj? Cha chá, ten se potácí odnikud nikam. Do toho výše zmíněná ideologie a rádoby ukrutné tajemství. Ivan se zásadně pohybuje „nespěšně“ a každou chvíli se „tetelí“. Vystavěný svět připomíná dort pejska s kočičkou, protože se do něj vešlo všechno – kolonizované vesmírné světy, boj s fašisty a proti buržoustům, máme tu dokonce i dinosaury, jupí! Asi bych měla ocenit překvapivé sociální vizionářství autorů, ale když se to nedá číst, tak mě to uchvátit nemůže. Stejně jako dnes ohrnu nos nad knihami J. Vernea. Ano, taky odhadl technický vývoj naprosto geniálně. Ale spisovatel to byl mizerný. Dočetla jsem do konce, víceméně z piety a snahy osvěžit si oblíbené autory z mládí. Ale nebavilo mě to a nějaký duchovní přínos jsem také nezaznamenala.... celý text

Za devatero mlhovinami 2023, Miroslava Dvořáková

Útlý svazek se skládá ze tří povídek, a já si hned na počátku neodpustím výtku: to si Jeroným Podivný nezaslouží plnohodnotný rozsáhlý román? Ta byla řečnická, protože samozřejmě ano. Obzvlášť na adresu první povídky bych mohla lamentovat dlouze, protože naznačenému příběhu by slušelo podstatně širší rozvedení motivů od ďábla uvězněného v kryptě přes podezřelou postavu mentálně zaostalého Ruperta či divoké obsazení/osvobození kláštera až po srážku Jeronýma se všemi podivnostmi vesmíru. Jinak ve sbírce velmi povedených kousků se mi tento líbil nejvíc, hodně jsem o něm a Jeronýmových osudech musela přemýšlet. I na kratinkém rozsahu se autorce podařilo mistrovsky zachytit atmosféru, spletitý děj, vykreslit postavy a životaschopné dialogy. Jak jsem si v průběhu čtení říkala, proč vlastně arcidémon věnuje Jeronýmovi takovou pozornost, tak mělo vše logický a naprosto uvěřitelný, dobře podaný důvod. V druhé povídce se opět odehrává zkáza jednoho ze světů, přesněji řečeno jistého druhu jeho obyvatel, a upřímně trochu jsem se trápila. Nejsem zrovna militantní povaha a setrvalé válčení, strategie, taktiky, špionáž a vojenské manýry mi úplně nevyhovují. Padoucha jsem tipla na první dobrou, ale konec mě překvapil a můj názor na příběh hodně vylepšil. Autorce se tady podařila výjimečně sympatická a charakterní ženská postava, což není úplně běžné. Ovšem detektivku bych si užila víc. Třetí a poslední příběh jede v obvyklém schématu ostouzený, týraný jedinec se zvláštními schopnostmi, který se z neblahého područí vymaní a prokáže své kvality. Opět bych mohla skuhrat, že bych si zrovna u tohoto příběhu vychutnala širší kontury a bohatší dějové kličky. Takto se vše řítilo po přímé trati a neužila jsem si to tak, jak jsem u autorky zvyklá. Protože všechny ostatní složky, jak už bylo výše řečeno, zase fungují na sto procent. Když zhodnotím celou sbírku dohromady, vyvolává ve mně stesk po Jeronýmovi a obavu o osud Metaprostoru, takže mě vyloženě chytila za srdce. Jedinou opravdu vážnou výhradu mám vůči obálce. Ten ovíněný, přitrouble působící barokní šlechtic má představovat Razziela? Jako vážně? Ale jinak vřele doporučuji.... celý text

Frankenstein z Bagdádu 2022, Ahmad Saadáwí

Zaujala mě anotace a zdejší komentáře. Jinak obálka je ukázkově nudná a nepřitažlivá, barvitý a osobitý příběh si takovou opravdu nezasloužil. Autor rozehrává spoustu dílčích příběhů, které se všechny dotýkají jednoho ústředního o umělém člověku sestaveném z těl roztrhaných při různých atentátech. Mimochodem historka, jak autor na podobný nápad přišel, je asi nejděsivější z celé knihy, přečtení doslovu překladatelky je nezbytně nutné. Poklona paní Jeníkové nejen za doslov, ale především za překlad. Celá stavba románu evokuje barvité příběhy Tisíce a jedné noci. Bohužel ovšem přesně totéž významně snižuje čtivost, ačkoli je jinak text velmi plynulý, příjemný a vtipný. Jenže ještě v půlce jsem si nebyla jistá, o co vlastně jde. Vina a trest? Možná, ale především se pořád mluvilo o pomstě, a to mi už tak moc nesedí. V té souvislosti, ač na křesťanství pořád hudrám, jsem zdejšímu kulturnímu prostředí vděčná za to, že klade větší důraz na odpuštění a tím osvobození od zátěže minulosti, než setrvalé oko za oko. A nejspíš přesně tohle měla kniha způsobit, zamyšlení nad odlišností, ale hlavně příbuzností našich světů. Že máme od obyvatel Bagdádu možná jiné kulturní zázemí, ale stejné touhy, radosti i obavy. Zobrazených příběhů bylo hodně, postav ještě víc, ale překvapivě se mi nepletly. Jmenný rejstřík v úvodu jsem nepoužívala, jednotlivé charaktery se vyprofilovaly poměrně ostře. Dlouho jsem sympatizovala s novinářem Mahmúdem, důvěřivým, pilným mladíčkem, jehož jediným proviněním byla touha profesionálně uspět, kterou nevnímám negativně. Vetešníka Hádího jsem nedokázala odsuzovat a mrzí mě, jak skončil. Dokonce i Jaktomumámřikat měl svým způsobem morální pravdu, než si samozřejmě začal doplňovat chybějící kusy těla dost svérázně. Nemůžu vynechat spoustu zábavných metafor, jako třeba hotel Arabství, který má za sebou skvělou minulost, momentálně se však rozpadá a po kratinkém záblesku naděje na lepší časy upadá v naprosté zapomnění. Zvláštní, barvité, vtipné, hluboké, objevné. Přesto to na pět hvězd není, a to kvůli závěru. Všechny příběhové linie, a že jich bylo požehnaně, se vytratily tak nějak do ztracena, ani jedna nedospěla k nějaké kdovíjaké katarzi. Ano, postavy se určitě vyvinuly a posunuly, ale samotný příběh zůstal na půl cesty včetně osudu jakoby hlavní postavy, samotného Jaktomumámřikat. Každopádně vřele doporučuju, i kdyby jenom pro uvědomění si toho, jak se máme skvěle, když nežijeme v současném Bagdádu... celý text

Černočerné srdce 2024, Robert Galbraith (p)

Aneb kniha o tom, jak Cormoran a Robin přes veškeré úsilí tento případ vlastně nevyřešili. Ale pěkně postupně. Nebudu popírat, že jsem regulérní závislačka a další díl Strikeových případů si nemůžu nechat ujít. A opět maximální spokojenost. Přesně tak si představuju dokonalý, komplexní román. Už nebudu do nebe vychvalovat absolutní řemeslné mistrovství autorky, od stavby příběhu přes postavy, jejich charakter a vývoj, dialogy, zápletky i pointy až po obyčejnou syntax, vše v luxusní kvalitě. Holt na to spoléhám. Dokonce se ani nemůžu připojit ke stížnostem na pasáže twitterových komentářů. Nejen že se mi četly bez obtíží, a to jsem se zmenšení písma ve čtečce oprávněně obávala (naštěstí k ničemu takovému nedošlo), ale především skvěle doladily atmosféru a zvyšovaly napětí. Po dočtení mám tisíc chutí si některé pasáže projít znovu jen pro to těžké mrazení, jak vlastně pachatel se všemi manipuloval. Po celou dobu mi běželo hlavou, že sláva vůbec není zadarmo, a děkuji všem dobrým silám, že to s autorkou nedopadlo jako s nebohou Edie. Jako obvykle jsem si pošmákla na skvěle vykreslených charakterech od úplných psychopatů (mým antifavoritem byl Nils) přes různé zvláštní týpky (například Zoe) až po vyložené hrdiny (Pat). S tím souvisí tísnivé úvahy na téma závisti, chamtivosti a bezohlednosti, zároveň i třeba o umělecké svobodě nebo hodnotovém žebříčku. Detektivka je to brilantní, ovšem zároveň nijak plytká či bezduchá. Tipů na pachatele jsem měla zhruba stejně tolik jako dvojice vyšetřovatelů, a ono nebylo divu, protože v Drekově hře nebyl nikdo normální. Líbilo se mi, jak agentura spolupracovala s policií a že nebyl inspektor Murphy zobrazen jako ubohá karikatura, naopak jako spolupracující, chytrý a akční parťák. Ovšem vracím se k úvodní poznámce. Kdyby totiž nakonec pachateli neruply nervy, honí ho Cormoran a Robin dodnes. Úvahu na téma škodlivosti sociálních sítí vynechám, sama se jim vyhýbám jak čert kříži a nejspíš činím dobře. Kniha je to dlouhá, nicméně neškrtla bych ani řádek. Trefné popisy čtenáře dokonale vtáhly do prostředí, neměla jsem pocit vaty či zbytečnosti. Co bych ale autorce vzkázala: poslyšte, to, jak kolem sebe Cormoran a Robin krouží, je celkem logické a nosné, ale už by měli oba dostat rozum. Pokud i v dalším díle si každý najde nějakou bokovku, aby zároveň vzájemně usychali žárlivostí, to už je obehraná písnička. Tuto linii by chtělo posunout, byť by už nadále nepřinášela tolik napětí. Vřele doporučuji a těším se na další kousek.... celý text

Rawantes 2022, Miroslava Dvořáková

Uzavření celé série je napínavé až do konce a sama za sebe bych uvítala několik poklidnějších závěrečných kapitol, v nich se trochu rozvedou události po překonání všech kritických okamžiků. Těšila jsem se na probuzení Daxe a trochu lechtivé romantiky mezi ním a Dárcem života. To se bohužel nenaplnilo, naopak pro všechny překvapivý posun v charakteru této postavy se nezakládal na náznacích z předchozích stránek, z toho jsem zklamaná. I když vyústění této linie je maximálně úderné a dávám palec nahoru za jev, jemuž se autoři obecně vyhýbají, a sice zavraždění padoucha samotným hlavním hrdinou. Žádné nešťastné náhody či zásahy osudu, pěkně si to rek musí vyžrat sám. Jak mi byla Brexa v předchozí části sympatická, tady opět projevuje syndrom afektované ženušky. Holky prostě nemůžou být nějak konzistentně milé, buď zachraňují svět, nebo jsou protivné jak činže, nic mezi tím. Ještě že nakonec zachránila svět. Teda Ditruxe, děkuji nastotisíckrát. Ale toho hysterického vyvádění kdyby bylo o kapku méně, tak bych se nezlobila. Ukončení Arrakielova boje za rodinu se taky tak nějak rozplizlo do neurčita. Těšila jsem se na pozvolné budování Ysyanovy důvěry, ale z toho nebylo nic, jako vždycky zasáhla kouzelná babička Izzel a všechno vyřešila, to mě dost zklamalo. Ale člověk nemůže mít všechno. Jo a ohrožení Metaprostoru vyřešily geniální mozky arcidémonů, takže slavnostní fanfáry a velká pochvala. Nicméně výsledným dojmem je jediné – začíná mi být nadmíru sympatický Vahan, a to nejen kvůli vittrexxu. Celou sérii vřele doporučuji, chytré, důvtipné, vtipné (jedna dobře mířená facka je účinnější než tisíc slov), akční, čtivé, dokonalá kombinace sci-fi a fantasy, magie a techniky, bojových scén a vztahů mezi bytostmi (protože na člověka nenarazíš), barvité, napsáno krásným, bohatým jazykem.... celý text

Ditrux 2022, Miroslava Dvořáková

Podle mého názoru nejlepší část celé série. Svou roli samozřejmě hraje romantická linka mezi Ditruxem a Brexou, která se mi líbila tak moc, že jsem si jejich kapitoly četla dvakrát. Ditruxovo zohavení, které vyvolalo jeho permanentně nabroušenou náladu a ostražitý přístup k ostatním, je pikantní a přitažlivé. Osobně je mi po Lissariovi zatím nejsympatičtější postavou díla. Arrakielovo soupeření s generálem Doressonem o ženu a syna je další maximálně šťavnatou složkou díla. Jak se vyjádřil erektiadský Rex, Arri je prostě dáreček, frajírek, který má víc štěstí než rozumu. A vida, najednou se jeho svéhlavost a mazanost ukáže jako klad a pokaždé, když si vzpomenu na výsledek utkání, musím se culit jak měsíček na hnoji. Owianu bych pověsila za uši do průvanu, moc nechápu oblibu těchto sebestředných, bezohledných, manipulativních hrdinek, které permanentně vyžadují pozornost okolí a jsou pro ni ochotny ničit vše kolem (včetně svého nenarozeného dítěte). Mé pomstychtivé duši by nevadilo, kdyby holka projevila trochu pokory a sebereflexe, ale to bych chtěla moc. Nakonec se celá komplikovaná záležitost vyřešila tak nějak do ztracena, ale budiž, hlavně že nádhera slezla ze scény. Ještě že Teggius na tom vydělal dvě děti. Když už se po palici nemlátí draci s arcidémony a s bohy navzájem, tak musí pro změnu docházet k boření Metaprostoru nějakými útočníky zvenčí, takže o zábavu je nadále vystaráno a Aliance má plné ruce práce. Akorát poslední kapitolu, jakoby lákadlo k přečtení posledního dílu, moc nechápu, protože nějaký zásadní vliv na vývoj závěrečných událostí neměla. Její zařazení mi připadne zbytečně laciné, ale budiž. Jednoznačně vrchol série.... celý text

Teggen 2022, Miroslava Dvořáková

Začnu tím, že ač pátý díl, ztratila jsem přehled, o kom se vlastně bude jednat. Figur jak na orloji, a když některá ještě fikaně změní jméno, je na zmatek zaděláno. Zběsilá jízda pokračuje, Owiana vyvádí kraviny, Sibiel neví, co dřív, debhátarové kují a uskutečňují pomstu, a do toho tajuplný Teggen vnáší další komplikace. Jednotlivé části rozhodně nefungují jako samostatné knihy, na druhou stranu netrpí bolestmi výplňových dílů. Prostě se jedná o jeden rozkouskovaný rozsáhlý román. Důležitý poznatek – Metaprostor je pro mě těžce návykový, už v běžné mluvě používám převzaté výrazy jako „krodošiny“ nebo „vzteklej jak xira na větvi“. Je to malebné, chytlavé, zábavné, komplikované a chytré. Essiovy úvahy o tom, co je vlastně magie, jsem si musela číst dvakrát, jak se mi líbily, občas jsem vyprskla smíchy nad trefným postřehem. Vesmír, kde muži jsou praví muži, ženy jsou krásné a starají se o děti. Akorát je to s ním hodně nahnutý a čtenáři není dopřána ani chvíle oddechu. Ovšem závěr epizody byl naprostá bomba, skvěle vymyšleno a napsáno. Celou dobu jsem si říkala, kterou postavu autorka odstřelí, samozřejmě jsem čekala, že dodrží schéma z Lissaria (o kom se mluvívá, ten nepostoupí do dalšího dílu). Místo toho mě čekalo překvapení. Upřímně jsem zvědavá, co se semele příště.... celý text