SBH přečtené 628

Jedna zatracená pohroma za druhou 2021, Jodi Taylor

Jedno velké očekávání a následně zklamání. Možná ne tak velké, ovšem čím déle o knize přemýšlím, tím horší pocity z ní mám. Přitom všechno začalo tak dobře. Zajímavá a vtipná anotace, krásná obálka, sympatická hrdinka, žádné okolky a hup do děje, to mám ráda. Bavila jsem se, nad vtipy se smála, občas mi zatrnulo. Pak přišla naprostá bomba, a sice nejlepší erotická scéna všech dob. Musela jsem ji číst pořád dokola a smála se u toho na celé kolo. Jenže po prvním katastrofální návratu z křídy mi začalo všechno nějak skřípat a po scéně, kdy superžena Max rozežene interní hádku zaměstnanců v baru a vyzve kolegu, aby ji doprovodil na výlet do křídy, jen tak z ničeho nic, ačkoli se o žádné takové výpravě nemluvilo, můj názor na příběh nabral valem sestupnou tendenci. Ke konci už jsem knihu odkládala a dočetla ji z povinnosti. Na povrch mi vylezly všechny chyby, z nichž nejzásadnější je tato: pokud je dílo zveřejňované na internetu po kapitolách brutálně úspěšné, neznamená to, že z něj bude dobrý ucelený román. Bolestně mi scházela například zápletka. O co vlastně šlo? O záchranu Svaté Marie? V tom případě se tématu věnovalo málo prostoru. Ústřední padouch se na scéně mihl na jedné stránce (dobře, tak na dvou). Rozkouskovanost děje časem otravovala, takže při posledním skoku do hořící starověké knihovny jsem si říkala, ach ne, už zase? Dokonce jsem nebyla ušetřena ani Velkého Nedorozumění ve vztahu ústřední dvojice. Jako kdyby autorka honila spoustu zajíců najednou a nedokázala si vybrat, kterého si upeče k večeři. V důsledku mi vadily problémy, nad nimiž bych při funkčním ději mávla rukou. Jaký byl zdroj energie buněk? Přesunuly se do starověku či křídy, ale elektřina pořád vesele hučela v drátech. Potom samotné skoky. Pominu nálož časových paradoxů, s tím se dobře popere málokdo, ale v knize se dějinami hopsalo vesele tam a zpět, náčelník se může vypravit mezi dinosaury jen tak, aby si ověřil hypotézu, ovšem při záchraně života to najednou nejde. Když už přiletěli k hořící knihovně pozdě, proč se nevrátili a nedoletěli znovu a lépe? Klaďasové hynou jak na běžícím pásu, záporáci přežijí i epicentrum jaderného výbuchu. Do současnosti nelze přenést žádný předmět z minulosti, hm, a co kamínky či stébla trav na podrážkách bot výzkumníků? Obzvlášť při zběsilém úprku v případě, když se na ně valí stádo dinosaurů? A překlad? Ani já, totální jazykový trouba, neposlouchám od Zeppelínů Schodiště do nebe, fakt ne. Takže bohužel zklamání a další díly vynechám.... celý text

Zrnko v soukolí 2020, Ondřej Nečas

Tak tohle bylo hodně dobré. Nejsem fanynkou podobného typu obálky, ovšem imitace dřevorytu navodí správnou atmosféru, styl koresponduje s prvním dílem a je výrazný a neotřelý. Název je zajímavý a vtipný vzhledem k ději i pointě, ačkoli si v důsledku nejsem jistá, kdo všechno oním zrnem byl. Za sebe tipuji nejméně tři dobrovolníky. Příběh je vyprávěn v er-formě převážně z pohledu rytíře Mojmíra, ovšem v patřičných pasážích se nazírající osoba mění, což udržuje napětí i svižnost děje. S tím souvisí jedna z nejsilnějších složek díla, barvité a plastické postavy. Mým oblíbencem bylo páže Kristián, i když mi občas připadalo, že uvažuje zraleji, než by odpovídalo třináctiletému hochovi. Ale každý z hrdinů měl něco do sebe, padouši byli patřičně odporní, hrdinové zářní. Jen by mě zajímalo, jak to dopadlo s proradnou sestrou Magdalenou. Dialogy plynuly lehce a přirozeně, způsob mluvy odpovídal příslušné postavě. Prostředí středověkého Brna na čtenáře dýchlo syrovou opravdovostí, v tomto směru musím autorovi složit další poklonu. Dokázal věrohodně smísit důkladnou znalost reálií s občasnými náboženskými či filosofickými postřehy. Občasné použití neznámého výrazu jenom zvýšilo uvěřitelnost. A střídmé, nicméně barvité popisy dokonale vtáhly do křivolakých uliček, temných zákoutí kláštera či hlučné hospody. V té souvislosti oceňuji bohatou slovní zásobu a neotřelé vyjadřování. Nemám ráda násilí a krutost, ovšem v tomto příběhu se tomu nebylo možno vyhnout. Dalším kladem knihy, možná největším, je atmosféra houstnoucího děsu a odporu, který jsem rozhodně pociťovala. Napsané je to úžasně čtivě, dílo jsem slupla za dvě odpoledne a už teď se mi stýská po postavách. Zápletka byla zosnována tak komplikovaně, že jsem si ke konci pletla jména, ale vymyšlené to bylo dobře. Jediným sporným bodem je list vložený do misálu a jeho objevení Mojmírem přesně v ten pravý čas. Už nejsem schopna posoudit, zda se jednalo o náhodu (snad ne) nebo o promyšlený tah. Každopádně se však nejedná o nějakou velkou závadu. Rozhodně vřele doporučuji.... celý text

Zahrada kouzel 2010, Sarah Addison Allen

Námět knihy opravdu připomíná film Magická posedlost, a právě proto jsem po ní sáhla. Na základě zdejších komentářů jsem pořád čekala zradu, naštěstí nenastala. Úplná spokojenost ovšem také ne. Zápletka byla rozehrána moc dobře, komplikovaný vztah sester, jejich tíživý osud, do toho další postavy z městečka a propletence jejich životů. A samozřejmě jsem čekala konfrontaci s ústředním padouchem. Autorka dokázala slušně vykreslit napětí mezi Claire a Sydney, mezi Sydney a Emmou, nemluvě o hrozbě, která nad uprchlicí neustále visela. Jenže si podle mého ukousla příliš velké sousto, nebo tomu věnovala málo prostoru. V důsledku vyjma dvou hlavních postav všechny ostatní působily neuvěřitelně a ploše. Například vyústění vztahu Huntera a Emmy, tam to vyloženě skřípalo, vážný a komplikovaný problém byl náhle zameten pod koberec a bylo hotovo, v případě Freda totéž. Sympatického souseda, malíře Tylera autorka odbyla, ačkoli měl potenciál vytvořit další linii vyprávění. Nakonec mi začala vadit i taková roztomilá věc, že vlastně všichni v městečku měli nějaké magické nadání. Proč v tom případě šikanovali sestry Weaverleyovy? To nedává smysl. Četlo se to velmi dobře, příběh jsem slupla za dvě odpoledne a k letnímu cestování byl jako dělaný. Ovšem spousta dobrých nápadů a celkem slušné zpracování nebylo jakoby dotaženo do konce. Jednotlivé linie chtělo víc rozpracovat, u závěrečné dramatické scény se autorka dokonce dopustila logického kiksu, jen aby ji mohla urychlit a kvapně vyřešit. Promrhaný potenciál.... celý text

Emma, faun a zapomenutá kniha 2020, Mechthild Gläser

Po dočtení ve mně přetrvává pocit neurčitého smutku, ačkoli se autorka se všemi nástrahami (které si sama vymyslela) vypořádala se ctí. Spíš cítím hořkosladkou nejistotu, zda magie ve Stolzenburgu zůstala či nikoli, zda to všechno byla jen nějaká anomálie (ne, prosím, ne!). Ačkoli se jedná dílo YA fantasy, které si na nic jiného nehraje, rozhodně není hloupé, ploché či jednoduché. Přesně naopak. Jediný prvek, který na literaturu pro náctileté v tomto smyslu odkazuje, je věk hlavní hrdinky a školní prostředí. Tím ale s naivitou končíme. (Když si mám rýpnout, hrdinky mnoha rádoby dospělých společenských románů prokazují vyšší míru zabedněnosti a omezenosti.) Dějová linka byla zábavná a v mnoha ohledech překvapivá. Podezření ohledně Frederika jsem měla dřív než Emma, řešení mě překvapilo, a jo, chlapec se nám pěkně vybarvil. Propletení tématu z Pýchy a předsudku s klasickou fantasy, zázračnou knihou, zlovolnou magií, hledáním tajuplné bytosti (faun večeřel příběh, právě žvýkal šťavnatou větu, ach, to bylo tak krásné!) vyšlo na jedničku s hvězdičkou. Kouzla působila uvěřitelně a zároveň trochu výstředně. Emminy sny vyvolávaly lehké mrazení, účinky magické knihy (až na déšť růžových bonbónů, ten bych si dala líbit) nastolily otázku, do jaké míry bychom obecně měli usilovat o poroučení větru, dešti. Postavám možná scházela patřičná hloubka, Emminy kamarádky se mi beznadějně pletly, což je asi jedná závažnější výtka. Nejednalo se o nic nepřekonatelného, hlavní hrdinka byla sympaťačka a chovala se v rámci možností rozumně (i ztřeštěně), Frederik vykazoval patřičnou míru tajuplnosti, Darcy pro změnu povýšenosti a arogance. Další složkou, která mě uchvátila, byla dokonalá hra se slovy a s tím související téměř básnické popisy krajiny, zámku, nočního lesa a podobně. Vtáhlo mě to přímo do knihy a užívala jsem si to. V součtu se mi kniha moc líbila a vřele ji doporučuji nejen náctiletým čtenářkám.... celý text

Letní příběh 2023, Jen DeLuca

Když se v prvním odstavci třikrát zopakovalo slovo sestra (a v dalším neteř), bylo zřejmé, že je zle. Kromě hrubých pravopisných chyb (nemohla jsem to odbít smíchem) bylo věčné opakování stejných slov asi nejhorším problémem, který mi kazil čtenářský zážitek. Nejsem si jistá, koho z dané závady vinit, ale jako obvykle katastrofálně selhaly korektury a práce nakladatelství. Ono už obálka s věncem, který nejvíc ze všeho připomíná vánoční girlandu, je velmi sporná. Pak už následovala smršť obvyklých závad. Emily je cílevědomá a ctižádostivá, ovšem nemá dodělaného ani bakaláře (v jednom odstavci se zmíní, že nedokončila ani první ročník a o větu dál odešla v posledním ročníku, ehm, ehm, ale co už). Studií se vzdala kvůli snoubenci, to svědčí o ctižádosti jak hrom. April je těžce raněná a práce neschopná, Emily funguje jako posluhovačka v domácnosti a pak s nimi žije ještě dítě školou povinné. Kde ty tři braly několik měsíců peníze na živobytí? O sociálních dávkách v době pracovní neschopnosti ve Spojených státech mám své představy. Opravdu je nutné, aby se hrdinka romancí neustále obelhávala a nebyla schopná vidět realitu? Od první zmínky o Seanovi mi bylo jasné, co se přihodilo, ovšem Emily se domýšlí. Chris přijme novou pracovní sílu a Emily se domýšlí. A tak dál. Emily Simona nesnáší, ale když vidí jeho zadek v kožených kalhotách, najednou je zamilovaná po uši (ale Simona jako člověka nadále nesnáší). Uf. V poslední třetině celou hrůzou občas probleskl světlejší okamžik a sem tam i vtípek, ovšem špatný dojem to nezachránilo. A Simonovo chování poté, co už si přes Emiliny klapky na očích ujasnili, o co jde, mi taky nejde na rozum. Tak měl o ni zájem nebo ne? Šlo mu jenom o velká gesta na slavnostech, protože ve všední týden si jí vůbec nevšímal a obyčejný telefonát by ho nejspíš zabil? Nakonec byla představa renesančních slavností (se všemi historickými nepřesnostmi, ale budiž, jsme v Americe), asi to nejlepší v knize. A to je pro mě opravdu hodně málo.... celý text

Spolek nemrtvých holek 2019, Lily Anderson

Pěkná obálka (rozhodně vtipnější než originál) a zajímavá anotace mě sice nalákaly, ale na prvních stránkách jsem pociťovala především rozčarování. Neprávem. Děj se skvěle rozjel, hlavní hrdinka byla úplně boží, ostatní postavy minimálně zajímavé, každá měla určité tajemství a Mila musela všechno do týdne odhalit, aniž by vzbudila podezření rodičů či přerušila školní docházku. Text byl zábavný, čtivý, sem tam probleskl vtípek či zemité moudro (co vyšleš, to se ti třikrát vrátí). Důvod počáteční nedůvěry byl nepříjemně běžný, a sice odfláknuté korektury. Chyby ve tvarech mě/mně byly tak zásadní, že občas měnily význam vět. U Mily jsem si nebyla dlouho jistá, jak se vlastně jmenuje (podle všeho ani překladatelka ani korektor/ka). Angličtina totiž nezná příponu -ová, takže když se Mila poprvé označila Flores, asi si všichni řekli, že je to křestní jméno. Jenže pak se ukázalo, že nikoli, navíc i její příjmení měnilo tvary jako Foresová, Floresová, ehm, ehm. Ještě že tyto kiksy později převálcoval zábavný příběh. Pachatele jsem odhalila poměrně brzo (nejvíc jsem tím překvapila sama sebe). Nebudu spoilerovat, co mě k tomu přivedlo, ale jo, byl to správný odhad. Pak už jsem byla nervózní vždy, když se dotyčná osoba objevila na scéně. No, závěr byl šokující. Nesnáším série, ale s Milou bych si dala líbit další příběh, třeba i víc čarodějný a zamilovaný a míň detektivní. Magii provozovala uvěřitelně se všemi přešlapy i ukázkami výjimečné moci. Jinak covent obstarožních čarodějnic mi lezl na nervy, naštěstí pár členek v závěru projevilo záchvěvy zdravého rozumu ve stylu: kdo z nás nedělal v mládí hlouposti. Jedna otázka zůstala nezodpovězená, a to sice jaké podezření proti Greenwayovým měla Aniyaha a zda to souviselo s obecně šířenými pomluvami. A jako poslední musím důrazně upozornit, že můry nemají tlukoucí srdce, jeho funkci zastává hřbetní céva. Autorce by neuškodila kapka znalostí středoškolské biologie. Ale venkoncem vřele doporučuji. Bavila jsem se.... celý text

Palm Beach Finland 2021, Antti Tuomainen

Bylo to podivné, bylo to zábavné, bylo to vtipné, ovšem detektivka? Hm, nemyslím si. Totožnost vraha čtenář zjistí na druhé stránce, s mrtvolou je to horší, ale ani tam nepanuje žádná dlouhodobá nejistota. Po resortu se motá šarmantní detektiv, ale jeho pátrání působí spíš jako dekorace absurdního příběhu. V důsledku mi nedává moc smysl, jak se vlastně k pravdě dobral, ale to není podstatné. Na stránkách defiluje plejáda podivínských postaviček od přitroublých nešiků Robina a Chica přes megalomanského, nevkusného majitele resortu (ach ta finská jména!) či psychopatického vraha v roli mstitele až po ztroskotance Olivii a neohroženého, charismatického Jana. Některé mi byly sympatické, jiné méně, ale ztotožnit jsem se nedokázala s žádnou. Autorův úsečný styl (jsou to ty časté věty bez přísudků? asi) bývá vyzdvihován jako plus, já bych to označila za lenost a svého druhu neumětelství, ale budiž, mělo to určité kouzlo a hlavně nerušilo při čtení. Jo, a legrační text byl, to určitě. Nejsem milovnice černého humoru, ovšem tady jsem kolikrát vyprskla smíchy nad situací, která byla vysloveně tragická (například úmrtí hned na začátku), ovšem podaná naprosto brilantně. Ačkoli jsem milovnicí happy endů, v tomto případě mi přišlo zakončení příliš shakespearovsky přehnané, všichni došli štěstí a nastoupili správnou životní cestu, jako vážně? Jenže jelikož jsem hned na začátku akceptovala grandiózní praštěnost příběhu i figur, tak si nehodlám stěžovat. Kdo chce utéct od normálu k pláži, kde za nejparnějšího léta v nejteplejší hodině dne panuje třináct a půl stupně Celsia, tomu dílo vřele doporučuji.... celý text

V životech loutek 2023, TJ Klune (p)

Štěstím bez sebe, že můj oblíbený autor vydal novou knihu, jsem si ji koupila, aniž bych se zajímala o podrobnosti. I když podle anotace a po předešlých skvělých zkušenostech by mě nejspíš nic nevarovalo a udělala bych to stejně. Deaktivuji protokol Empatie. Není přesné říct, že jsem otrávená. Je to horší. Jsem nešťastná. Nemám ráda postapokalyptické scénáře, a tohle je ještě ke všemu temné, smutné a naprosto bezvýchodné. V předešlých knihách autor hovoří o těžkých tématech s elegancí a lehkostí baletního tanečníka. Tady k nim přistupuje s razancí buldozeru, což taky není můj šálek kávy. Ačkoli Sestra Ratched pronášela vtipné hlášky, nezasmála jsem se ani jednou, a to je další velké mínus. V doslovu autor přiznává, že původně vypadal rukopis jinak, ale nakladatel ho přiměl příběh přepracovat. Můj názor na nakladatele je obecně tak špatný, že všechny uvedené závady házím na jejich bedra. Je to pro mě snesitelnější představa než to, že už si od Kluneho nepřečtu nikdy nic tak veselého a pozitivního jako Dům v blankytně modrém moři. V důsledku nejsem ochotna přehlédnout ani takové kiksy jako transpozici lidské společnosti do té robotí, aniž by autor upravil potřebné parametry. Dobrá, roboti nepotřebují kyslík, ale že by jejich představa hříchu souvisela výhradně (nebo vůbec) se sexem, to si nemyslím. Nebo odkud brali androidi energii (uprostřed lesa), odkud se bralo astronomické množství elektřiny ve městě či na cestách, po nichž nic nejezdilo? Vic byl sympaťák, ale jeho osud byl v důsledku horší než smrt. Nebinární Modrá víla mi lezli na nervy ne tím, co vyváděli, ale tím, že se nedokázali pořádně rozhodnout, co jsou zač. V tom případě si nemyslím, že by podobný tvor měl rozhodovat o budoucnosti civilizace. Jednoznačné zklamání a příště projevím řádnou opatrnost, než po dalších knihách autora sáhnu.... celý text

Drak Jeho Veličenstva 2007, Naomi Novik

Udělala jsem tu chybu (kterou dělám často), že jsem se rozhodla přečíst všechny knihy oblíbené autorky. Jenže tato mi nesedla a je možné, že kvůli ní obětuji celou sérii. Síla celého díla spočívá v postavách, Laurence je ideální typ hlavního hrdiny, čestný, charismatický, chybující, mírně rozporuplný. Jeho vztah k Temerairovi mě hřál u srdce a přiměl knihu dočíst. Protože v dalších aspektech se pro mě jednalo o katastrofu. Nemám ráda válečné knihy, a obzvlášť nesnáším napoleonské války. Takže, hm, jednalo se o příběh armádního důstojníka z období napoleonských válek, který trénuje na boj a posléze k několika bitvám dojde. Upřímně jsem marně hledala zápletku, pořádný děj a pointu, i když možná je problém v tom, že se jedná o první díl. Nejhorším problémem ale byla totální bezzubost draků. Laurence Temeraira ochočil bez nejmenších potíží, Temeraire hned od počátku projevuje bystrou inteligenci a týden po vylíhnutí je schopen diskutovat o filosofických otázkách. Na lodi není dost potravy, tak se bez potíží začne živit rybami. Nějaký zvrat nebo problémy by tuto pasáž osvěžily. A pokračujeme ve stejném duchu. Na základně ve Skotsku má Laurence potíže jenom s tím, že je v místě nový. Začne se kamarádit s Rankinem, ale jakmile zjistí, co je to za mizeru, hladce se ze vztahu vyváže a v tu ránu je oblíben v širším kolektivu. Všemi bitvami prochází tanečním krokem s pečlivě uvázanou vázankou, Temeraire obdobně taktéž. Na konci je Napoleon poražen (to už víme z dějepisu). Draci se chovají jako věrní a trošku přihlouplí psi, i ti zdánlivě chytří. Nebo jako bezduchá letadla ochotná vždy ke startu, stačí otočit klíčkem v zapalování. Nepůsobili jako pohádková monstra, která by mohla za nepříznivých okolností ohrožovat okolí. To mi opravdu vadilo. Pokud se další díl přenese někam mimo válku, tak možná bych mu dala šanci. Ale celkově se jednalo o těžké zklamání.... celý text

Vinen 2014, Jim Butcher

Čím začít? Až nějakou dobu po dočtení mi došlo, že v tomto díle výrazně ubylo vtípků. Dokud jsem hltala stránky, tak jsem si to neuvědomila, ale teď mě to mrzí. Harry udržuje konstantní míru bolestínství a ublíženosti, ale zároveň i charismatu a ochoty to padouchům dostatečně natřít. Tentokrát úzce spolupracuje s Karrin, která se mu, světě div se, dokonce omluvila za výpadky z počátečních dílů. Děkuji autorovi za posunutí jejího charakteru. Teď už se mi holka vyloženě líbí. Zato v případě Charity jsou mé antipatie zalévány vysokofosfátovým hnojivem. Obzvlášť když se provalil důvod, proč se ta čůza chová k Harrymu hnusně. Megera taky došla k prozření, ale moje oblíbená postava z ní nikdy nebude. Bob Lebka nedostal tolik prostoru, kolik by se mi líbilo, občas jsem měla pocit, že na něj autor dočista zapomněl. Zato zlatíčko Mouse konečně významně zasáhl do děje. Ano, v jednom místě jsem uronila slzu, ale naštěstí předčasně. Thomasovi to slušelo jako obvykle, toho týpka fakt žeru. Série se blíží k polovině (a ke konci dílů přeložených do češtiny, saprlot) a množství postav už přesahuje kapacitu mé paměti. Zatím se ještě chytám. Ne že bych si pamatovala detaily Fixovy či Lilyny historie, ale ze souvislostí jsem si leccos odvodila. Za mě tedy další pochvala, jak autor dokáže uhrát spletité vztahy, takže se čtenář ztrácí jenom v únosné míře. Tady musím opět zmínit Řeky Londýna s Peterem Grantem, kde mi právě tento aspekt zvládnutí série téměř znemožnil. Harry je v tomto směru v pohodě. Tentokrát se nekonaly žádné důvtipné lsti a kličky, jak převézt protivníka. Pachatele č. 1 i č. 2 jsem odhalila na první dobrou, což nepovažuji za nedostatek, protože jsem pak mohla drtit mezi stoličkami: já to říkala! Zato jsem si užila bombastickou bojovou operaci včetně doprovodných projevů soudružské sounáležitosti (kdy například otec Forthill pozve Thomase do kostela a podobně). Kvalita zůstává stabilně vysoká, takže projevuji jenom lítost nad tím, že sérii v češtině nedočtu.... celý text

Slídil 2022, Tana French

Detektivka se mi moc líbila. Příběh mě chytil na první stránce a přiměl ve velmi příjemném tempu pokračovat až do konce. Události se nijak střemhlavě neřítí, ale to mi vyhovuje. Ani v jednom místě jsem neměla pocit nudy či nadbytečných pasáží. Zápletky mi přišly vyvážené, neměla jsem pocit neuzavřenosti jednotlivých linií, i když v případě vztahu k Alysse bych uvítala víc podrobností. Stavba příběhu neměla logické trhliny, zato obzvlášť já děkuji mnohokrát. Největším tahounem pro mě byl hlavní hrdina Cal, chlápek přesně podle mého gusta. Jak já jsem s ním soucítila v pocitu, že se ukrutně snaží všechno udělat správně, a věci se přesto pokazí. Problém, který mu přistane na dvorku, řešit nechce, ale svědomí a čest mu nedá. Prostě sympaťák. Vlastně všechny postavy byly velmi dobře vykreslené, dokonce tak dobře, že se mi na konci z pachatele a jeho zvráceného etického kodexu zvedal žaludek. Na Calově místě bych mu jeho kousky dala sežrat i s chlupama. Trey mě taky chytil za srdce a doufám, že ho Cal hned tak neopustí (a že jakmile vyroste, tu prohnilou vesnici opustí rychlostí blesku). Lidi stáli za starou bačkoru, ale krajina byla popsána naprosto úchvatně. Před očima mi hrály barvy, ve vzduchu voněl déšť, v dálce krákali havrani a bečely ovce. Akorát tedy dubové listí na podzim nezežloutne, nýbrž zčervená a neopadává. Tak nevím, jaký dub autorka myslela. Vlastní detektivní pátrání probíhalo zajímavě. Na Calově místě bych asi zkusila využít nějaké profesní kontakty, minimálně bych kontaktovala gardistu z města. Na druhou stranu bylo zajímavé sledovat, jak by si s podobnou záhadou poradil naprostý laik. Teda laik, který přečetl hodně policejních příruček. Třešničkou na dortu byly břitké dialogy a opravdu vtipné pasáže. Čtení představovalo prostě jedno plynulé potěšení. Rozhodně doporučuji.... celý text

Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe 2022, Fannie Flagg (p)

Kniha se mi hodnotí obtížně. Na jednu stranu jí nelze upřít určité kouzlo, autorka stvořila živý a pulsující svět plný třírozměrných, barevný postav (a nemyslím jen barvu kůže). Často jsem se nad stránkami nahlas smála, a tak jednou, dvakrát mi ukápla slza. Ovšem četlo se mi to špatně. Ke knize jsem se vracela s nechutí, mnohokrát ji chtěla odložit. Na vině je nejen ukrutné množství postav, které mají děti a vnoučata, vzájemné vztahy neúnosně košatí a větví se. Především jsem se naprosto ztrácela v chronologii jednotlivých událostí. Autorka chaoticky přeskakovala mezi časovými rovinami, mezi osudy jednotlivých hrdinů i fázemi jejich příběhů. Na začátku se dozvíme, jak všechno mezi Idgie a Ruth dopadlo, pak k čemu došlo na začátku, na konci, uprostřed poprvé, podruhé, potřetí. Osudy ostatní postav byly vylíčené stejně. Jako kdyby se bavily v kadeřnictví místní drbny a člověk nechtěně poslouchal. Možná to byl záměr, ale něco takového mě katastrofálně nebaví. Důvod té rozkouskovanosti jsem nepobrala. Proč byly podrobně rozepsány historie určitých figurek (a jiných nikoli) mi uniká. Také se nedokážu vcítit do padesátileté americké paničky, která v životě nepracovala, a tak nějak má setrvalý pocit, že se nudí. Zázračná proměna Evelyn v závěru tomu všemu jenom nasadila korunu. Nic povrchnějšího si ani nedokážu představit. Kromě všeho ostatního mi připadalo podivné, jak alabamští občané z dvacátých let dvacátého století, kteří považovali černochy za podřadné lidi, se shovívavostí přijímali homosexuální vztah. Kniha mě neuchvátila, nekonal se žádný zázrak.... celý text

Ve větvích Yggdrasilu 2023, Tereza Kadečková

Ačkoli vůči autorce chovám velké sympatie, její knihy nejsou psané pro mě. Bohužel. Při prvním pokusu (O dracích a lidech) jsem velmi brzy vystřízlivěla z opojení ukázkou a někdy na 50. stránce jsem ztratila schopnost pokračovat v četbě. V případě Yggdrasilu jsem začínala vyzbrojena velkou nadějí, ovšem dopadlo to bledě. Tentokrát jsem sice vytrvala, ale výsledek je identický. Nejhorším problémem jsou postavy. Hlavní hrdinka pro mě byla inertní, chvílemi mi lehce lezla na nervy. Rozhodně bych s ní nešla na pivo. Jednak by mi u ní scházel smysl pro humor, a potom bych se oprávněně obávala, že mi štípne šrajtofli. Její kňourání, sobectví a nedostatek nadhledu mě neoslovil. V případě Reginleif jsem chvílemi měla pocit, že lavíruje mezi hloupou blondýnou a všeznalou vědmou. Na tisíce let starou bytost se nechovala zrovna moudře, její závěrečná pocta Agátě (učila jsem se od nejlepší) byla hodně mimo. V souhrnu mi bylo lhostejné, co se hrdinkám přihodí, a to nikdy není dobré. V otázce děje jsem třetinu knihy tápala, oč vlastně kráčí. Když se rozběhlo pátrání po Ódinovi, vzrostl můj zájem, ovšem závěrečná bitva vše zazdila. V každé fantasy knize musí zemřít milovaná postava, protože si to příběh žádá (jako kdyby příběh netvořil sám autor, že) a musí končit bitvou, protože bitva vyřeší všechny problémy a následují pouze zářné zítřky (jako fakticky?). Nejsem odpůrkyní schématických dějových postupů, ale požaduji nějaké vybočení, překvapení, legrácku. Tady se nic takového nekonalo. Hrdinové navazovali vztahy, mnohdy plné emocionálních bouří, nicméně některé situace mi připadaly umělejší než PET flašky. Například když matka zaplatí náhodnému kolemjdoucímu, aby zprznil její dceru. Jestli má autorka pro tuto příhodu reálný podklad, tak potěš koště. V důsledku všechny tyto situace nechaly mě, starou citlivku, naprosto chladnou. Scházel mi humor, esprit, nadsázka. Celé dílo bralo samo sebe smrtelně vážně, čemuž ale neodpovídala bláznivá zápletka a propojení současné všední dívčiny s potrhlou severskou mytologií. Jako kdyby chtěla autorka vytvořit drsný epický příběh, ale odbyla to stručným, úsečným vypravováním. Bonusem k celému utrpení bylo ukrutné množství pravopisných chyb. Proboha, příčestí minulé, učivo šesté třídy ZŠ! Ani nedokážu vyjádřit, jak moc je mi to líto, ale bohužel nelíbilo. Vůbec.... celý text

Nemilosrdný rival 2023, L. J. Shen

Musím říct, že jsem si pošmákla, což se mi u romantiky už dlouho nestalo. Vše začalo skvělým nastavením zápletky, kdy Christian vede případ proti muži, který mu zničil život, a touží po ústřední hráčce týmu protistrany. Tady bych měla jednu mírnou výtku. Conrad Christianovi vlastně život nezničil, protože kdyby nezasáhl, z mládence by se nikdy nestal závratný boháč (to mě v amerických knihách vždycky fascinuje, jak se žebrák stane do třicítky miliardářem). Hoch vlastně nepřišel o nic podstatného, i ty citové trable se vyřešily v reálném čase, takže nepromarnil celý život čekáním. Naštěstí však ústřední padouch byl natolik ústřední, že předchozí výtka představuje jenom nepodstatnou poznámku na okraji a celý dějový vývoj měl smysl. Tímto také děkuji za absenci nelogického zvratu v projednávání případu u soudu, i když závěrečného Velkého Nedorozumění jsme ušetřeni nebyli, škoda. Přitom jako obvykle (v amerických knihách) je nebohá oběť Christian označen za viníka všech Aryiných potíží, musí se kát, omlouvat a doprošovat, grrrr. No nic. Bylo to vtipné, chvílemi probleskl i moudrý postřeh. Hlavní postavy mi na začátku lezly na nervy (obě), aby mě postupem doby svým nelehkým osudem zaháčkovaly, a nakonec jsem jim (s výše uvedenými výhradami) fandila. Především musím vyzdvihnout, že nepůsobili jako hlupáci, uvažovali rozumně a nechovali se pitomě, což je velké, obrovitánské (a především neobvyklé) plus. Četlo se to báječně, knihu jsem nedokázala odložit. Poslední výhradou byl ten přeslazený závěr. V romantice schématický děj očekávám, naopak by mě naštvalo, kdyby hrdinové neskončili v objetí. Ovšem zbytek postav nemusel nutně dojít k barvotiskovému uzavření osudu. Tímto narážím především na Beatrici a její naprosto nereálný vývoj, ovšem úklid Conrada za hranice vesmíru mi přišel taky za hranou. Díky tomu, že se nemusí s následky svých činů denně potýkat, si vlastně svůj pád na dno vůbec nevychutnal. Chjo. Ale pořád se jedná o drahokam v záplavě překladové romantické literatury, vřele doporučuji.... celý text

Mořičvíl 2005, Denny Newman (p)
odpad!

Tak tohle bylo čiré utrpení. Bavila jsem se asi prvních pět stránek, než mi začala ta sprostá vykrádačka Pratchetta včetně rozsáhlých poznámek pod čarou lézt krkem. Ještě ke všemu se autorovi podařil jedinečný kousek, kdy z Mistrova stylu vydestiloval ty nejméně povedené a vyloženě sporné složky, ty mnohonásobně zesílil a zopakoval a nabyl mylného dojmu, že napsal knihu. Ano, Mistr také skáče od postavy k postavě a těm nejméně důležitým věnuje zhruba stránku, na níž rozepíše celý jejich životopis, aby je poté nechal rychle zmizet z příběhu. Podobná záležitost použitá dvakrát třikrát na celý román působí vtipně. Newman (neboli pan Novák) však neobsadil rukopis žádnými jinými postavami. Ani ty zdánlivě hlavní (na tak krátký spis je jich však neúměrně mnoho) nemají propracovanou charakteristiku, nejsou tahouny děje a nelze se s nimi ztotožnit. S tím souvisí dialogy, které tvoří 99 % textu, ovšem jedná se pouze o sérii gagů pronášených zaměnitelnými osobami. Použití notoricky známých jevů v karikaturně posunuté souvislosti (SMS, IP adresa) by bylo zábavné, kdyby to zase tak křečovitě nekopírovalo Mistrovy legrácky. Originalitu nepřeceňuju, ale polévku ze stokrát vyvařených ponožek nemusím. V tomto podání veškerá vtipnost vyprchá po první kapitole. Děj? Hluboko za půlkou jsem žádný neodhalila. V té souvislosti nevím, co by vlastně mělo čtenáře u stránek držet. Jako nahnilá třešeň na nepovedeném dortu rukopis hyzdily ty nejzákladnější pravopisné chyby. Obzvláště zájmeno já a jeho skloňování bylo pro autora velkým ořechem. Zřejmě mu na základní škole zatajili, že existuje i jiný tvar (například v 3. a v 6. pádu) než mě. Toto trápení jsem nebyla schopna dotáhnout do konce a další díly obejdu širokým obloukem.... celý text

Táhni z mé hlavy 2023, Lenka Hnátová

Tak tohle bylo hooodně dobrý. Když tento počin, vydaný pouze jako e-kniha, srovnám se záplavou tištěných sra... ehm, tedy ne příliš vydařené překladové literatury, která zahlcuje pulty knihkupectví, musím ho ocenit plným počtem hvězd. Uznávám, jsem milovnice gay romancí, ovšem to také znamená, že mám už dost načteno. V konkurenci světových bestsellerů si autorka stojí zatraceně dobře. Tak za prvé to bylo úžasně čtivé. Knihu jsem nedokázala odložit, a když už jsem musela, po hrdinech se mi normálně stýskalo. Ještě významněji hodnotím, že si autorka nemusela vypomáhat nijak zběsilým dějem či komplikovanými zápletkami. Když už jsme u toho, vlastně do poloviny knihy probíhal večírek s povedeným striptérem, a ani jediný řádek mě nenudil. V té souvislosti musím poděkovat za absenci Velkého Nedorozumění, speciality anglosaské romantiky, která mě neskutečně vytáčí. Jak je vidět, lze napsat kvalitní milostný příběh i bez toho. Pak vysoce oceňuji bonusové povídky, přičemž ta vánoční byla úplně nejlahodnějším bonbónkem vůbec. Zase si přihřeju polívčičku. Na první dobrou mě autorka vyděsila, že jeden z hrdinů došel fatální úhoně (bála jsem se, že Márty zahynul) a nastotisíckrát jí děkuji, že se vyhnula i tomuto lacinému klišé. Nejlepší složkou díla pro mě byly postavy. I ty kámošky, které se vlastně promítaly pouze na pozadí, měly odpovídající charakteristiku. Tahouni Márty a Adri si získali mé srdce (zlaté kudrny od této chvíle zbožňuju). A popis erotiky? Sexy, svůdný, plný emocí i vtipu, a přitom naprosto vkusný. Tleskám. Ovšem dokonalé věci působí sterilně a lásku nevyvolávají. I tato chuťovka měla své závady: občas poněkud zvláštní obraty (mysl bez myšlenek, Márty se snažil zastavit dech, někdo sem tam udělal pohled), které v důsledku působily roztomile. Co mi ale opravdu vadilo (uznávám, osobní nastavení) byly zdrobněliny. Dospělý muž s řidičákem už prostě nemá bříško, fakt že ne. Vlásky. Srdíčko. Zadeček. Ani jako homosexuál ne. Ale víte co, dokonalost je nudná. Vřele doporučuji!... celý text

Stíny jezera 2020, Rachael Blok

Tato kniha mě přiměla vyhledat definici termínu thriller a jo, tohle byl thriller. Rozhodně to ve mně vyvolalo silné emoce, a možná bych se i bála o hrdiny, kdyby... Klady. Když jsem překonala počáteční dva silně matoucí odstavce první kapitoly (chybně nazvané prolog), příběh mě zaháčkoval a slupla jsem ho jako malinu. Čtivost skvělá. Potom mě dokázal naprosto vtáhnout do prostředí, cítila jsem vlezlé vlhko, studil mě mokrý sníh, slyšela jsem šplouchání vody, padala na mě dusivá atmosféra maloměsta sužovaného sériovým vrahem. Pak se mi líbila psychologie postav, každá byla dobře vykreslená, nepletly se mi, měly svou osobitost. Bohužel u tohoto bodu taky nastává první problém, související s tím strachem. Nebála jsem se o ně, protože všichni působil přespříliš tragicky. Snad kromě Willa to byl jeden sirotek vedle druhého (jako fakt?). Jak Maarten, tak Jenny se setrvale svíjeli v mukách trýznivých duševních pochodů, Jenny navíc působila vyloženě nepříčetně. Chyběl mi smysl pro humor, nadhled, pragmatismus. Z toho důvodu jsem se s nimi nedokázala ztotožnit. Ohledně dějové linky nemám vážné výhrady až na samotný konec. Bez souboje mezi pachatelem a vyšetřujícím by se zřejmě případ nedal uzavřít, protože závěrečná bitva přece rozhodne vše, vše vyřeší a následují už jenom zářné zítřky (blbost!). Přitom mi jako horší problém připadá, jak by se chování postav odvíjelo, kdyby se pachatel na místo činu nevrátil. Ale co už. A ovšem jeho motivace se mi skrývají v kotoučích mrazivé mlhy, obzvlášť důvod té poslední aktivity. Jenny kojí, svého synáčka miluje, ovšem zároveň se prolévá hektolitry kávy a vína. Nic moc, inu Británie. Nevím, jestli šlo o chybu překladu nebo samotné autorky, ale kniha obsahovala velmi obskurní metafory, přirovnání a obraty (kupříkladu bezedné dno). To mi docela vadilo. Na druhou stranu jsem nenarazila na žádné pravopisné chyby, toho si musí čtenář v dnešní době zatraceně považovat. Takže asi průměr. Celou dobu jsem to viděla na čtyři hvězdičky, ovšem křečovitý závěr hodně zkazil dojem.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

Domnívám se, že čím víc stránek Rowlingová napíše, tím je kniha lepší. Louskání série mi významně ztěžuje skutečnost, že jsem mockrát viděla filmy a znám výsledek utkání. Z toho důvodu mi neseděla psychologie Moodyho, který po celý rok působí jako vyložený sympaťák, a to nikoli jako plochá hyperkladná postava, ale jako člověk s určitými chybami, který se prostě chová čestně, ohleduplně a přátelsky. Žádný psychopat by podle mého nezvládl tak dlouhou a dokonalou přetvářku. Další věc: příprava mnoholičného lektvaru trvá měsíc, účinek hodinu. Co na to dlouhodobé užívání říkají Skrkova játra? Nebo pobývání roky a roky v neviditelném plášti. Ze série o Alexi Verusovi víme, že to taky není dobré pro pleť. Výše uvedená výhrada je o to významnější, jelikož tvorba plastických charakterů a dýchajících postav je jednou z autorčiných silných stránek. Při té příležitosti mi ale pořád vrtá hlavou, že Harry je vlastně obklopen samými zákeřnými padouchy, z nichž ani jeden to s ním nemyslí dobře. Snape ho možná chrání, ale z hloubi duše nenávidí, takže to taky není úplně to pravé ořechové. Díky bohu za Rona a Hermionu. Děj nám potemněl a hezky se zauzlil. V případě turnaje si říkám, že nejhorším úkolem byl ten první, při vší úctě, protože jezerní hrozba byla jen naoko, zatímco dračí oheň pálil doopravdy. A kdyby v labyrintu nečíhala zrada, tak by to byla vlastně procházka růžovým, teda tisovým hájem. Nejlepší částí knihy pro mě bylo, jak se Hermiona vypořádala s Ritou Holoubkovou. A kdybych měla po ruce další díl, asi bych se do něj rovnou pustila.... celý text

Věže Asperfellu 2021, Jamie Thomas

Nechala jsem se nalákat anotací, oslavnými komentáři a krásnou obálkou. Z knihy jsem však velmi zklamaná. Hodně úmorný byl úvod podrobně popisující dětství a dospívání hrdinky. Uznávám, že informace tam sdělené byly později důležité, nicméně způsob, jak to bylo podáno, byl hodně neohrabaný. Ve scéně, kdy Briony skončí v podzemní kobce, Cyprias ji tam navštíví a akorát dlooouze žvaní, jsem byla zralá knihu odhodit v dál. Ve zkratce shrnuje všechny zápory díla. Především je hloupá. Když už se špion dostal do vězení, proč hrdinku neosvobodil a průchod Branou neprovedl tajně, nikoli všem na očích? Potom to zadržování informací a manipulace, vše omlouvané zájmem o dotyčnou. Nepřipadá mi, že by to vedlo k čemukoli dobrému. Za třetí přesunutí odpovědnosti za osud říše na mladou, nezkušenou a hodně naivní hrdinku, ačkoli protřelý špion a šikovný mág by si poradili rozhodně lépe. Po průchodu Branou se děj svižně rozběhl, aby hned klopýtl o ústřední tajemství, které bylo tak průhledné, že jsem ho odhalila ještě dřív, než o něm jak umbry, tak mor začali tajnosnubně žvanit. Poté už mi neúnosně vadil charakter hlavní hrdinky, ukázková Mary Sue, která vše vyřeší, vše zachrání, každému pomůže. Blehuhe. Kladem je úžasně vystavěný svět a poměrně neotřelý děj, ačkoli zlo v základech budovy je námět též relativně obehraný. Ale budiž. Pro mě nejhorším záporem byla prostoduchost všech postav včetně ústředního zloducha. Setrvalé zatajování informací bylo úmorné, a jestli mělo zvýšit napětí díla, tak to moc nevyšlo. A zcela zásadně mi chyběl nadhled, trocha ironie a smyslu pro humor. Sem tam vtípek vyplynul spíš náhodně, ovšem díky aspoň za to. V epilogu se autorka dopustila dalšího literárního zločinu, kdy semletí, zranění a unavení hrdinové za tmy doklopýtají do lesa, pak teprve honí zajíce a vaří jakousi polévku, ošetřují se, procházejí pod hvězdami a dělají asi tak milion úkonů, které by se reálně daly zvládnout tak v průběhu týdne, nikoli jedné či dvou hodin. Po druhém dílu nesáhnu. Dětinské, schématické, nezralé. Slabé za dvě.... celý text

Portrét neznámej ženy 2022, Daniel Silva

Naskočila jsem do série 22. dílem, což by měl být zásadní problém. Ke cti autora musím přiznat, že nebyl. Vůbec. Líbilo se mi to moc a zkusím ochutnávku z předchozích případů, ale možná to nebude nic pro mě. Jak zmínil @Marek.Sc, že tento díl je víc detektivka než špionážní román, tak právě to mi sedlo. Tak uvidíme. Barvitě popisové klenoty světového výtvarného umění doslova lákaly k návštěvě galerie, a je mi jedno, jestli na zdi visí nějaká šikovná napodobenina, nejsem snob. Na druhou stranu si myslím, že v jiném uměleckém oboru by podobný zločin nebylo možno spáchat (například nalézt další ztracenou Shakespearovu hru). Tedy asi to možné je, ale nevyneslo by to žádné peníze, tak proč se s tím trápit. Postava hlavního hrdiny je jednoznačně největším tahounem jinak skvěle napsané knihy. Ukázat jeho všední, neatraktivní stránku, jak dokáže proflákat den po kavárnách a vodí děti do školy, vzbudila mé sympatie. Nechci číst o robotech. Příběh byl vystavěný dobře, přes komplikovanost zápletky a zašmodrchané vztahy mezi jednotlivými hráči na trhu s obrazy jsem se neztrácela. Taky mě trochu děsí představa, že by se tohle všechno mohlo stát ve skutečnosti, tak uvěřitelně to bylo podané. Figur sice bylo jako na orloji a některé používaly víc identit (pro zmatení nepřítele), ale byly napsány tak plasticky a jednoznačně, že se mi kupodivu nepletly. Dialogy byly zábavné a kryptické jen do nejnutnější míry. V zásadě nemám moc výhrad. Jedna závada, v současnosti bohužel obvyklá, mě dost rušila. Téměř v každé větě chybělo nebo přebývalo písmeno či celé slovo. Asi snaha nakladatelství udržet čtenáře ve střehu, nebo co. A potom, v tomto směru budu ojedinělá, mi opravdu vadí adorování mafiánů a zabijáků. Ano, padouchův chlápek na špinavou práci byl veskrze nesympatický, ovšem korsický padre a nájemný vrah Christopher byli zobrazeni jako sympatičtí hoši odvedle, s nimiž je ohromně bezva se kamarádit. No, mám na věc trochu odlišný názor. Četlo se to dobře, Gabriel si získal mé srdce a ochutnám něco z předchozích částí.... celý text