Pavlina50
přečtené 727
Les v domě
2023,
Alena Mornštajnová
Kdo chce oddechové čtení, ať tuto knihu rozhodně přeskočí. Jsem moc ráda, že jsem se před jejím přečtením cíleně vyhýbala jak všem recenzím, článkům o knize, rozhovorům s autorkou, tak i té "nešťastné" kauze s Toy Box (o které jsem mimochodem do této doby neměla ani ponětí), takže jsem k ní přistupovala opravdu "nepolíbená" a vůbec jsem netušila, o čem bude. Proto jsem si dostatečně mohla užít všechny momenty překvapení a knihu plně užít. Těžké téma zneužívání, o kterém často blízké okolí ví, ale navenek jde lehce přehlédnout. Bezejmenná hlavní hrdinka s pokřivenou povahou v důsledku traumat z dětství ukazuje, co dokáže způsobit jedna lež. Antipatie jsem si vytvořila téměř ke všem postavám, samozřejmě jsem měla vztek hlavně na matku a babičku "té holky", absolutně nechápala jejich sobecký a nevšímavý postoj, ale sympatizovat nejde ani s hlavní hrdinkou. Snad jen v úseku dětství, kdy se její povaha vlivem situace a vztahů v rodině, kde vlastně nikdo nikoho neměl rád, formovala a navždy ji poznamenala. Co mě na knize hodně zaujalo, bylo, jak se autorka vypořádala s tím zásadním a klíčovým tématem knihy - pracuje jen s náznaky, nepopisuje víc, než je nutné, všechno je víceméně skryto a co se vlastně děje nechává hlavně na představivosti čtenáře. "Les v domě" - čeho je to metafora, se čtenář opravdu musí sám dovtípit. Díky té své "nepolíbenosti" knihou jsem po celou dobu tak nějak tápala v tom, co se vlastně děje či neděje, nechávala se překvapovat a drsné odhalení na konci mě už pak jen dokonale uzemnilo. No - po přečtení mi z toho všeho opravdu nebylo moc dobře. I když je to poprvé, co autorce ubírám jednu hvězdičku - a to opravdu jen kvůli rozlišení od jejích ostatních knih, které mě přece jenom zaujaly o nepatrný chloupek víc (u jiného autora by bylo pět hvězdiček jasných), je to výborná kniha o věcech, před kterými je chyba zavírat oči. Je vůbec ještě někdy možné opravit takhle rozbité děti?... celý text
Pérka, drátky, kolečka
2021,
Martina Málková
Podivný nic neříkající název, který knihu zařazuje spíš do kategorie záliby ruční práce a tvoření. Pokud je ale věta dokončena - Pérka, drátky, kolečka, bude ze mě herečka - najednou z toho vykoukne společenský román. Příběh dvou sester dvojčat a plán, který se trochu zvrhl a vyšel trochu jinak, než bylo očekáváno. Kniha určitě nebyla špatná, ale zároveň také ničím výjimečná nebo zapamatovatelná, pro mě prostě taková neslaná nemasná. Navíc - sem tam to bylo trochu přitaženo za vlasy. Na jedné straně to byla taková příjemná a uklidňující kniha z atraktivního divadelního prostředí, ale chyběl mi tam nějaký bonus, který by z čtení udělal zážitek. Proto tři hvězdičky - průměr.... celý text
Rok v ráji
2022,
Sarah Goodwin
Tak tohle je survivor, jak má být. Žádné jídlo z KFC, hamburgery a drinky za výhry v soutěžích typu opičí dráha tady jde opravdu o přežití. A to zdaleka nejen díky nedostatku jídla. Když se v malém a uzavřeném kolektivu někdo nějakým způsobem odlišuje, preferuje spíš samotářství a k tomu má "nedejbože" i vlastní názor, tolik jiný od zbylého stáda, na problémy je slušně zaděláno a vlivem frustrace okolí z nedostatku všeho, mu může jít opravdu až o holý život. To je Maddy. Ani vlastně pořádně nevím, jestli mi byla sympatická nebo ne - byla hlavně neuvěřitelně pracovitá, s obrovským obecným přehledem, který ji opravdu zachraňoval v situacích, kdy by to mnoho jiných radši dávno vzdalo. Nebudu šťourat do toho, na kolik její postava a schopnosti mohly být reálné - kniha mě totiž neuvěřitelným způsobem chytila. Chytila a nepustila, měla takový spád, že se mi jen velice těžko odkládala, a to jen, když už to bylo opravdu potřeba. Zvědavost, co se vlastně stalo, byla obrovská, že hnala čtení velice rychlým tempem. Dost jsem se bála, aby z toho nakonec nevylezla nějaká nebetyčná blbost a celé čtení mi neznehodnotila. Naštěstí - šlo to. Sice mi ten konec přišel přece jenom trochu uspěchaný, ráda bych se v tom babrala ještě trochu víc, ale to je asi tak jediná drobná výtka k tomuto oddechovému a zároveň napínavému thrilleru. Pro čtenáře preferující hlubší myšlenky a vysokou literární úroveň to zrovna asi není, ale tomu, kdo čte hlavně pro zábavu, určitě doporučuji.... celý text
Maso
1999,
Martin Harníček
(POZOR MOŽNÝ SPOILER! i když dokonalý spoiler je už celá anotace) Co napsat k takové knize? Reklama na depresi. Kniha, kterou je potřeba pořádně rozdýchat - naštěstí je hodné útlá. Velice smíšené pocity - na jedné straně opravdový hnus, ale na druhé tam přece jenom něco hlodalo. Další z dystopií - i když teda už dost na hraně - vlastně obdivuju odvahu autora k takovému zpracování totálního úpadku lidstva - pekla, kde lidstvo už nežije, jen přežívá díky svým nejpřízemnějším pudům a úplné absenci jakékoliv lidskosti. I když vůbec nevíme, co se stalo, jak a proč do tohoto pekla lidstvo padlo, to vlastně vůbec nevadí. Takovým světem - vlastně jen městem plným nebezpečí, kde nevládnou žádné hodnoty kromě sebenasycení, bloudí jeden bezejmenný a anonymní hlavní hrdina, který má stejně jako všechny ostatní bytosti (záměrně nepoužiju slovo lidé, protože s lidmi už moc společného nemá), jen jeden jediný cíl sehnat maso, ale zároveň se masem nestát. Maso je majetek, maso je život, maso je existence, maso je prostě vše. Vzhledem k anotaci ani nepovažuju za spoiler, když prozradím, že happyend se nekoná. I když šance aspoň pro hlavního hrdinu byla, ale byla bohužel dokonale promarněná. Nejprimitivnější pudy a návyky bohužel vítězí nad lidstvím - malá jiskra naděje je okamžitě pohřbená. A deprese a pocit beznaděje z toho, jak se hlavní hrdina diví a vůbec nechápe, co za přečin způsobil - vždyť to "maso" bylo jeho právo. Bylo to prostě šokující, odpornost čiší skoro z každého slova, fakt hodně nechutné, ale jako podobenství nebo alegorie vlastně nakonec dost trefné, myšlenka má hlavu i patu, i když chápu, že forma zpracování asi opravdu není pro každého. I jazyk je tak minimalistický, jednoduchý, korespondující s primitivním myšlením omezeným s tou jedinou motivací k přežívání - sehnat maso. Přesto, že mě kniha zaujala a zřejmě ji nepotká osud těch, u kterých už za pár dnů nebudu vědět, o čem byly - v tomto případě se mi opět příčí hodnotit hvězdičkami "líbí se mi to" - tady fakt k líbivosti opravdu nic není. Rozhodně to není čtení pro toho, kdo má slabý žaludek. Ale pro ty, kdo dokážou překonat tu odpornou až hororovou atmosféru - jako memento to vlastně vůbec špatné není. I když .....po přečtení mám chuť se stát vegetariánem. Každopádně kniha vsunuje do hlavy spousty myšlenek na téma směřování lidstva, protože se opravdu obávám děsivých vizí budoucnosti (i když pevně věřím, že opravdu hodně vzdálené), že přežít bude znamenat zapomenout na veškerý humanismus, soucit a lidství.... celý text
Nevíš dne, nevíš hodiny
2020,
Dominik Dán
Tak po mém druhém pokusu čtení knihy Dominika Dána jsem se asi ubezpečila, že ty další už asi nechám ležet. Ne proto, že by byly špatné - to si rozhodně netroufám tvrdit, ale zjistila jsem, že mě prostě styl jeho psaní nesedí. Nápad a námět detektivky byl prima, ale přišlo mi, že minimálně 80% knihy tvoří přímá řeč, z toho možná až polovina běžných chlapských dialogů o věcech vůbec nesouvisejících s případem. Zřejmě má tento styl napomáhat autenticitě a uvěřitelnosti běžného chování a mluvy pracovního kolektivu či rodiny, ale mě to spíš celý příběh rušilo a tentokrát mi kupodivu výjimečně opravdu chybělo více beletrie..... a hlavně.....ty hovorové chlapské řeči mě vůbec nebavily. Ale chápu, že je to jen otázka osobního vkusu nikoli kvality díla.... celý text
Byli jsme mladí a stateční
2021,
Hazel Gaynor
Další z válečných příběhu, ovšem tentokrát z úplně jiného konce světa - z Číny. Poutavý a citlivý příběh střídavě viděný očima zprvu desetileté Nancy a dospělé učitelky Elspeth, které společně s mnoha dalšími dětmi a učiteli čelí zlu v podobě možná o něco méně drastickému, než jsme zvyklí třeba v porovnání z osudy Židů, ovšem stále až moc krutému a nepochopitelnému. Důraz je kladený hlavně na vyrovnávání se se vzniklou situací - jak ji vnímalo zprvu dítě, které nezadržitelně dospívalo v mladou dívku a jak zase dospělá žena, která si byla vědoma své obrovské odpovědnosti a suplovala mnoho let roli rodičů. Postavy byly hodně realistické, žádní přehnaně nebojácní hrdinové, měly standardní vlastnosti běžných lidí a pocity a emoce, se kterými se dalo snadno ztotožnit. Přístup učitelů byl jedinečný - snažili se pro děti dennodenně, i přes veškeré své vlastní útrapy a bolest, hledat aspoň nějaké důvody k jakékoliv radosti. Citace z knihy: "Musíme popadnout všechno, díky čemu si připadáme víc jako člověk...". Hodně sázeli na dodržování skautských zásad a pravidel, které děti i přes těžkosti doby, nevyjímaje ani setkání se smrtí, vnímaly jako neoddělitelnou součást svého způsobu života a díky nim si po celou dobu zachovávaly aspoň trochu zdání normálnosti. Bylo dojemné pozorovat, jak děti ve své hlavě bojují s vrozenou i naučenou slušností - "za každých okolností si zachovat pozitivní přístup", což kontrastovalo s realitou kolem nich a nechápáním, proč se to vlastně všechno děje. Taky se mi opět líbilo, že se autorka vyhnula černobílému pohledu na ty zlé a dobré - i mezi těmi zlými Japonci se sem tam objevil záblesk lidskosti a že s tím, co jsou nuceni dělat, se nijak neztotožňují. Naopak našlo se výjimečně i pár takových, kteří se snažili pomáhat, třeba aspoň tím, že nebyli krutí - už to pro ty vězněné byla opravdová pomoc. A proto mě pak třeba při obyčejné zmínce jednoho takového japonského vojáka, že pochází z Hirošimy a jak se těší, až se tam po válce vrátí, opravdu velice zamrazilo. Byl to takový dost nový a "neokoukaný" pohled na události z 2. světové války...a to má pro mě pokaždé velkou cenu.... celý text
Návrat domů
2016,
Yaa Gyasi
Obvykle píšu docela dlouhé komentáře, a tu potřebu mám zejména u knih, které mě nadchnou. Tady nemusím ..... stačí mi totiž jedno slovo - nádherné! Příběh každé z postav by si zasloužil daleko víc stránek, ale to by pak vznikl asi nejdelší román na světě. Toto se mi dostalo hodně pod kůži.... celý text
Dívka beze jména
2016,
Marina Chapman
V dětství jsem hltala Tarzana, který mě přímo uchvátil, ale nikdy by mě nenapadlo, že život dítěte jako součást opičí tlupy může být skutečně realitou. A proto jsem hltala stejně i tuto knihu. Je to opravdu šokující příběh - tak malé dítě a schopnost přežít v džungli? Slovo zázrak - myslím, že není od věci. Neuvěřitelný pud sebezáchovy. Vyprávění mě vtáhlo do děje hned od začátku knihy - bála jsem se společně s hlavní hrdinkou, společně s ní jsem cítila i bezmoc, beznaději, zklamání, snad i ty rány a bolest, které ji provázely. Příběh je vyprávěný velice nekomplikovanou formou, možná až formou odpovídající literatuře pro mládež, ale v tomto případě jsem to při čtení vůbec nevnímala - tak strhující pro mě byl samotný příběh Mariny. Druhá část knihy není o nic méně napínavá a pro hlavní hrdinku o nic jednodušší, snad i naopak - život v civilizaci. Otřesné životní podmínky v Kolumbii v padesátých a šedesátých letech, kdy životy lidí nemají téměř vůbec žádnou cenu - chudoba, gangy, únosy, vraždy - realita běžného dne. A do toho všeho dítě bez jakýchkoliv lidských návyků, které vystřídaly návyky zvířecí? Jakou šanci má na normální život? Jediné, co mě na knize mrzelo, je, že skončila. Strašně moc jsem se chtěla dozvědět, jakým způsobem a kdy se jí konečně podařilo sžít s další novou situací a zařadit se do běžného života, jaký snad známe i my. Kde je tedy vlastně větší divočina? V džungli přírodní nebo v džungli civilizace?... celý text
Pokojská
2022,
Nita Prose
Myslím, že anotace k této knize je dost zavádějící, přesto se z toho vyklubalo docela zajímavé čtení. Molly mě strašně bavila. Svou odlišností, naivitou, určitou prostoduchostí a poctivě se řídící radami a poučeními do života své babičky mi trochu připomínala Forresta Gumpa - ale v ženských šatech. Akorát oproti němu měla (aspoň v začátku knihy) trochu pech na lidi kolem sebe. Četlo se to strašně dobře a lehce, troufám si říct až pohádkově. Pokud se v tom čtenář nechce zbytečně šťourat a nechá se pohltit příběhem mladé dívky, které byl do vínku dán určitý handicap "divnosti", a smysl svého života našla v elegantní uniformě, lásce k čistotě a vozíku plnému voňavých mýdel a lahviček, je to to pravé čtení.... celý text
Střípky ticha
2016,
Linda Castillo
Už u mě skoro začíná platit když mám chuť na thriller, ne moc drsný, spíš takový klidnější, víc odpočinkovější, sáhnu po Lindě Castillo. Je to jistota. A taky mám pocit, že zraje, protože tuto sérii jsem začala nevědomky číst úplně pozpátku od těch nejnovějších, a teď se teprve vracím do začátků Kate a jejího policejní týmu a ty novější knihy se mi líbily možná o chloupek víc. Jedinou vadu na kráse této série vidím snad jen v tom, že časem mi všechny jednotlivé případy splývají a moc si už nevzpomínám na děj. Ale Kate se svým životním příběhem - s amišskou minulostí a přítomností s Tomasettim - mi naštěstí v hlavě docela dobře uložena zůstává.... celý text
Přezrálé moruše
2015,
Jana Klimečková
Na začátku jsem byla trochu rozpačitá, nemohla jsem se do knihy pořádně začíst - bylo to spíš takové to mechanické čtení, po kterém nezůstává žádný výrazný dojem. Ale... Pak to nějak přišlo a kniha mě začala moc bavit. Najednou jsem se do hlavní postavy dokázala docela dobře vžít, vybavily se mi moje vlastní a vcelku podobné pracovní začátky ve velké účtárně a bylo to tam. Naladila jsem se na tu retro vlnu a dojela až do konce. Kniha je psaná z jednoho jediného pohledu - ryze z pohledu hlavní hrdinky Evy, což působí možná až jako takový deník. Všichni lidé kolem ní a také všechny události jsou líčeny tak, jak je vidí pouze ona - zda je tento pohled reálný a pravdivý, to může čtenář jen odhadovat. Každopádně Eva není typická kladná hlavní postava, mnohé její činy, rozhodnutí nebo chování (často až výsměch a zbytečná kritika lidí kolem ní) se mi nelíbily, ale byla cílevědomá, šla si tvrdě za svým a holt uměla využívat svých ženských předností, a právě to se jí v životě hodně vyplatilo. No, jednohubka to zrovna díky počtu stránek určitě nebyla, ale nakonec to čtení docela rychle uteklo. Občas tam byly i zábavné chvilky, některé zážitky ze všeobecné byly opravdu vtipné. Atmosféra té doby byla vystižena perfektně. Navíc.....vzhledem k tomu, že mě celý život živí hlavně čísla......jak já jsem chápala ty přesmyčky....... celý text
Snoubenky smrti
2022,
Jean Christophe Grangé
Nacismus a vyšetřování vražd bohatých manželek gestapáků? Pochopitelně mi ten paradox přišel na mysl – nacisti beztrestně vyhlazují celé národy a tady se bude vyšetřovat smrt několika žen? Ale co – není člověk jako člověk – minimálně aspoň podle zvrhlé filozofie Němců za druhé světové války. Vyšetřováním případů je pověřen člen gestapa Beewen s nulovou zkušeností standardní kriminalistické práce (gestapo holt mělo na práci úplně něco jiného), což je na způsobu hledání vraha docela znát. Ani angažování dalších dvou osob – psychoanalytika Simona (takového Napoleona, kompenzujícího si svůj malý vzrůst úspěšným sváděním svých klientek) a dále svérázné velmi bohaté šéfky psychiatrické léčebny a současně alkoholičky Miny - zrovna velkou profesionalitu do vyšetřování moc nepřinese. Celé pátrání působí vcelku jako takové „vaření z vody“. Potencionálních pachatelů má toto zajímavé trio sice hned několik, ale většinou spíš jen díky bujné fantazii a teoriím, co se to děje, než na základě nějakých jasných důkazů. Než dojde na pravé důkazy, musí se čtenář prokousat víc jak 600-ti stranami. Zní to sice trochu sarkasticky, ale opak je pravdou. Na tomto netradičním thrilleru vůbec nic k smíchu není – svému žánru se vůbec nezpronevěřuje, naopak – má v sobě bonus, a tím je zasazení do válečného období. Četla jsem již docela dost knih z této doby, ale ve všech případech se jednalo o silné válečné příběhy s vykreslováním veškerých hrůz, které se v té době děly, ale klasický thriller…detektivka? To jsem četla opravdu poprvé. Zajímavé mi připadalo také nakouknutí do hlavy aspoň jednoho člena gestapa, který nebyl tou typickou strojovou sadistickou stvůrou, jak si je z historického hlediska představuju a hážu do jenoho pytle. Nějaké lidské city a dokonce i drobný „soucit“ s nepřáteli tam přece jenom byly - pro něj to byla prostě jen práce, plnění úkolů, navíc s rizikem, že pokud selže, trest bude okamžitý a fatální - čímž ale jednání gestapáků rozhodně nechci nijak omlouvat. Jedna vlaštovka (navíc ještě fiktivní) léto nedělá. Líbilo se mi, jak se kniha dotkla mnoha oblastí tehdejšího života v Německu, kde bez ohledu na zahájení války probíhal u zámožných lidí dál běžný a bezstarostný život – filmování, večírky, kluby, manželská nevěra….prostě běžná zábava. Dál bylo zajímavé také nabízející se propojení s reálnými prvky té doby, například s myšlenkami tvorby dokonalé árijské rasy Lebensborn nebo se zvrhlým programem vyhlazování nežádoucích osob a národností. Obsažnost knihy mi nevadila. Vcelku pořád se v ní něco dělo, žádný velký prostor na nudu tam nebyl. Pachatel byl pro mě velmi překvapivý….i když ke konci už se dá vytušit, přece jenom mi jeho identita moc nesedla s tím, jak byl v průběhu knihy popisován. Celkově tedy fajn – čtivé, zajímavé, nápadité. Za přelouskání takového objemu stránek určitě stojí. „V řadách gestapa pracovaly nejrůznější typy lidí, debilové (těch bylo hodně), sadisti (méně, než by si člověk myslel), lenoši (těch byla většina) a taky spousta poctivých byrokratů. Všichni tu našli svého pastýře a s bečením ho následovali jako černé, stupidní a nebezpečné stádo. Všichni přesto měli jedno společné: vychutnávali si moc.“... celý text
Den, kdy jsem zmizela
2022,
Brandi Reeds
Na začátku na mě kniha působila trochu zmateněji, ale vlastně to nebylo zas až tak od věci, svým způsobem to odpovídalo stejně zmateným myšlenkám, které se honily hlavou hlavní hrdinky Holly. Autorka po celou dobu hezky fabulovala - promyšleně střídavě a kradmo podsouvala ty nejméně nápadné postavy, že jsem si mnohokrát pachatelem byla až jistá. Ale jak to tak bývá, ten pravý mi docvakl až skoro v závěru. Byl to standardní, dobře se čtoucí, ale na druhé straně zase ničím výjimečný thriller. Přesně na čtyři hvězdy.... celý text
Slib
2022,
Sharon J. Bolton
Nejdřív jeden hodně nedomyšlený čin, pak zrada a velkolepá odplata po mnoha letech – trochu motiv „Hrabě Monte Christo“ – ale slib je slib. A zejména, když je stvrzený podpisy a někde pěkně ukrytý. Sharon J. Bolton umí. Originální námět, neotřelá zápletka, napětí, různorodé charaktery postav, vcelku solidní logika, pachatele sice lze před koncem již dobře odhadnout, ale jinak to vlastně celé funguje perfektně. Pozor na neuvážené sliby….... celý text
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
2022,
Štěpán Javůrek
Druhá světová válka holt pořád táhne - zejména proto, že je určitou zárukou silných příběhů a silných lidských osudů. Toto je další z knih řešící princip kolektivní viny na téma odplaty, které se Česi dopouštěli po skončení 2. světové války. Kniha rozvíjí složitou situaci, kdy po skončení války před odsunem Němců, s nimi museli někteří Češi žít po nějaký čas bez možnosti volby společně pod jednou střechou. A že je to bezpochyby zajímavé téma, autor dokazuje. Na příběhu hlavních hrdinů – dvou rodin rozdílných národností - autor ukazuje tu variantu, kdy přes počáteční zášť a zlobu způsobenou právě kolektivní nenávistí ze stran obou národů, přijde prozření, že nelze nenávidět všechny lidi plošně a že je nesmysl je odsuzovat jen díky činům druhých. I když si myslím, že realita byla trochu jiná - válečná zla se asi tak rychle a jednoduše zapomenout nedala – ráda jsem se nechala unést příběhem obyčejných lidí, z nichž jedni po novém životě na novém místě toužili a ti druzí byli naopak k novému životu na novém místě donuceni. Autor k celému tomuto příběhu přidal třešničku na dortu v podobě motivu novodobého Romea a Julie, kdy ale proti sobě nestály rody, ale přímo celé národy. Styl psaní Štěpána Javůrka se mi líbí. Přímý, jednoduchý bez zbytečných příkras a popisů, přesto takový, který dokáže emočně zasáhnout. Druhý díl se přímo nabízí, tak mě potěšilo, že i autor nenechal tento pěkný příběh jen tak zmizet ze světa a zanedlouho se snad dozvím, jaké další osudy a rány života na všechny postavy této knihy ještě čekají. Těším se.... celý text