Pablo70 přečtené 498

Petrkov 1991, Bohuslav Reynek

Jistě už vyšlo několik dalších vydání páně Reynkovy poezie. Tato brožurka lokálního nakladatelství Miroslava Zavřela v Havlíčkově Brodu však obsahuje mimo skvělé poezie i poprvé zveřejněné texty O. A. Kukly: Zápas s andělem a Vl. Vokolkův: Panu Reynkovi k sedmdesátinám, který začíná: "Nedovedl bych popsat tu zahradu, do které jsme vstoupili hledat pana Reynka. Nemohu rozhrnout slovem její houštiny. Když do ní v duchu zase vstupuji, cítím, jak mi zarůstají ústa. Ztrácím se v jejích zelených skrýších. A tu ji teprve slyším z nitra šumět její řečí, zpívat jejím zpěvem." Já jen doufám, že taková zůstané i poté, co ji bude vlastnit náš stát a uchová její kouzlo pro všechny, kteří milují Reynkovu poezii jako Vladimír Vokolek (a já a vy).... celý text

Morový sloup 1998, Jaroslav Seifert

Sbírku jsem dostal tenkrát od kolegyně opsanou na stroji. Seifert byl zakázaný a Morový sloup byl dobrým symbolem doby, kdy se nemohlo nic, co nebylo plné rudých idejí. Jak tedy číst básníkovy vzkazy? Do čtyř stran světa se obrací čtvero demobilizovaných knížat vojska nebeského. Na čtyřech stranách světa je zamčeno na čtyři těžké zámky. No, to byl tenkrát těžký režimní LOCKDOWN, jak se dnes říká. Podobné verše zněly i z úst kapely Marsyas: Z kostky dlažební se vylíh pták Pěti jazyky teď naříká Pole mu roste sílí Hlavou se korun stromů dotýká Cenzor nepoznal, že tu jde o 5 vojsk Varšavské smlouvy, které nás přišly okupovat. Ty jinotaje! Režimu pole sílilo a rostlo. Seifert zase říká jasně: Jenom si nedejte namluvit, že mor ve městě ustal. Viděl jsem sám ještě mnoho rakví vjíždět do brány, která tam nebyla jediná. Proto je třeba postavit morový sloup. Normalizace země je v plném proudu a úspěšně se "normalizuje": Jen už tolik se nezvoní, nemalují se kříže na domy a nevykuřuje se jalovcem. Samozřejmě, že ani Seifert nebyl oficiálně zakázán. Jen žádné zákazy! Dělalo se to jinak. Prostě se básníkovi jen nevydávaly knihy, zatímco oficiální básníci byli vydáváni stále dokola... Kniha se tedy šířila v opisech a také vyšla v zahraničí. A poté, co Seifert dostal Nobelovku, už to tak nešlo a Morový sloup musel na svět oficiálné, aby nebyla ostuda. Zkuste, vy mladší, co jste tohle nezažili, také číst tuhle sbírku očima člověka doby husákovské normalizace. Půjde vám to? Jestli ne, jen si připomeňte, že jste na tom líp než my, co jsme museli své myšlenky a tužby skrývat do jinotajů, jako starý básník...... celý text

Just Kids – Jsou to jen děti 2013, Patti Smith

No, řekněte, komu z vás zaplatil sendvič z pouličního automatu Allan Ginsberg? V této knize najdete mnoho okouzlujících historek z avantgardních kruhů NYC, nasajete atmosféru šedesátek a jestli to ještě nevíte, pochopíte, proč se Patti říkalo "Rimbaud se zesilovačem". Pro všechny milovníky rocku a poezie naprosto zásadní kniha!... celý text

Plechový bubínek 1969, Günter Grass

Na Grassův styl psaní si musíte zvyknout. Je to obtížné, jako je obtížné i celé téma knihy. Grass není rozhodně jediný, kdo se takhle vypořádává se svou minulostí, myslím tím to, že si na pomoc přivolává nějakou nadreálnou sílu (zde bubínek), a že nechává promluvit postavu fyzicky postiženou. Má potřebu všechno nějak odlehčit a učinit stravitelnějším to, co bylo ve skutečnosti jen těžko stravitelné. Položte si otázku: zažili jste něco tak těžkého, že je třeba to vyvrhnout ze svého nitra a už se k tomu nevracet? I když se to stalo v nejkrásnějším období vašeho života? Těžké otázky a těžké odpovědi. Tak jen doporučení: jestliže jste zdolali Plechový bubínek, určitě si přečtěte Grassovu autobiografii Při loupání cibule, kde se o něm dozvíte víc a nejen o něm, i o lidech, které znal a s kterými žil. Protože vždycky musíme žít v době, do které jsme se narodili. Nejdříve bezbranní a naivní, poté už záleží na nás, co se svým životem učiníme.... celý text

Při loupání cibule 2007, Günter Grass

Hrdina animáče Shrek říká o sobě a své povaze, že je jako cibule: má tolik vrstev a každá je jiná. Tak to je s námi všemi. Pokud se rozhodnete číst tuhle knihu, určitě k ní přidejte i Plechový bubínek. Knihy se prolínají a já už nevím, v které bylo co napsáno, ale rozhodně se doplňují. Prolnout realitu s fikcí umí Grass brilantně. K těm "šokujícím" odhalením: každý jsme vyrůstali v nějaké době. My po válce byli pionýry s rudými šátky a vůbec jsme nevěděli, jak protivné a obtížné to může být pro naše rodiče. Už ve škole jsme pravidelně povinně hromadně navštěvovali filmy o válce a těžké době okupace, já žil v Sudetech a moji rodiče byli dosídlenci - o tom, co se v městě dělo v době, kdy se tamní německé obyvatelstvo přihlásilo k Říši, se mlčelo, ta doba prostě neexistovala! Teprve v posledním desetiletí se tabu nacismu uvolnilo a jsme doslova zahlceni dokumenty typu Hitlerův okruh zla ap. Proto bylo přiznání Grasse, že jako teenager sloužil u SS ve své době tak šokující. V denacifikované SRN se o tomhle samozřejmě mlčelo. Takže: všeho dočasu. Když jsem mluvil se spolužačkami o našich školních letech, vzpomínaly na ně s láskou, přes všechny ty fronty u obchodů a soudruhování, kam pohlédneš. Ale doba se rychle mění. Když moje dcera chodila na základku, její spolužák sedící lavici před ní byl emo, a tak jsme vymysleli pořekadlo "můj táta byl komouš a já jsem dnes emouš". Nasmáli jsme se! Grassova autobiografie je i nadrealistická, jako jsou nadreálné i naše vzpomínky na mládí a dětství. I esesák Grass byl jen obyčejný kluk. Jeho kniha vám to poví. Díky za ni!... celý text

Vango 2013, Timothée de Fombelle

Ano, je to jedna z nejlepších dobrodružných knih. Skvělé akce, láska, tajemství, protivenství a odvaha! Nevšední osudy, neokoukané postavy s nádhernými přezdívkami. Světem sem a tam. Hvězdička dolů: jen je toho trochu moc a ke konci už to splývá. Nikdo tu ještě nevyzdvihl grafickou úpravu knihy - je opravdu nevšední a nakladatel měl odvahu! Číst takové knihy je radost.... celý text

Eliška a dva 1930, Josef Kopta

Povídka Eliška a dva je rovněž zařazena do antologie Česká povídka 1918-1968. "Vypjaté drama" dvou milenců jedné ženy osudově jedoucích spolu vstříc smrti. Tedy: z dnešního pohledu spíš červená knihovna, jestli se díváte někdy na filmy pro pamětníky z 30.let, tak to je ono. Řečeno slovy odborníka: "Ve 20. letech pěstoval Kopta extenzivní epiku romaneskní v individuálních dějích a kronikářskou v dějích kolektivních; epiku, jejíž stavebně uvolněná fabulace plná digresí má vrch nad postavami proto, že bud’ chce empiricky zpodobit průběh jistého historického období, nebo chce sugerovat samovolnou „fabulační“ sílu života samého." Koneckonců, nepředpokládám, že byste tuto povídku chtěli číst... (ale pro srovnání je to dobré).... celý text

Česká povídka 1918/1968 1968, * antologie

Povídka byla vždy spisovatelskou mistrovskou kategorií a povídky byly v době, kdy je ještě tiskly noviny a časopisy, možným zdrojem pravidelných příjmů autorů mnohdy zoufale živořících. Ty doby jsou pryč, ale povídky zůstaly. Česká povídka 1918-1968 vyšla k padesátinám naší republiky. Teď máme za sebou stovku, ale povídkovou antologii 1918-2018 nikdo nevydal. Snad už je trochu anachronismem psát povídky, ale právě proto je tahle sbírka povídek něco jako zasazená Lípa republiky. Věřím, že se povídky stále rodí a že stoletá antologie by přinesla mnoho dobrého čtiva a našla by si své čtenáře. Ta padesátiletá vyšla v horečném roce 1968 a najdete v ní autory starší, ale i moderní z překotných šedesátek (Klíma, Hrabal, Prošková...). A právě proto byla za normalizace zakázaná. Jestliže ji nemá knihovna, kterou navštěvujete, kupte si ji za laciný peníz v některém antikvariátu. Je to přece jen kniha svým způsobem jubilejní a má svou nespornou hodnotu i kouzlo.... celý text

Mokrá ryba 2017, Volker Kutscher

V této detektivce vidíme sílící podhoubí fašismu, SA-many soupeřící s bolševiky a dalšími odnožemi ruské emigrace, zločineckým podsvětím - ta doba těžké krize po porážce Německa v 1.světové byla opravdu divoká. Opravdu dobrý příběh, jen závěr mě poněkud zklamal. Na druhou stranu mi kniha pomohla k pochopení některých částí televizního zpracování knihy. A ještě něco: autor dokázal zachytit jemné předivo skutečných dějin Evropy.... celý text

Lásky 1969, František Hrubín

V době, kdy vyšla tato kniha v KPP, mi bylo 17. Pátral jsem v naší okresní knihovně po prokletých básnících a začal si objednávat produkci Klubu přátel poezie. A samozřejmě jsem jako dítě čítal a slýchal všechny ty pohádky Františka Hrubína. Tahle kniha mi byla hned srozumitelná: "Dnes jsme mladí a do noci, kdy nohy překážejí křídlům a křídla nám zase vadí v chůzi, řveme jako zaříkávadla romantické výroky dávných básníků - jako: "Život - ten za nás odbudou naši sluhové!" V zrcadle našich oblýskaných kabátů se však zhlíží svět, který si nás nakonec bude uměl obrátit tváří tvář k sobě a pořádně nás zpražit: nebe divokých kaváren se zřítí na mramorové stolky a všechno se to propadne." Hrubínovy vzpomínky z 20.-30.let! Z mládí mé maminky. Můj svět byl tak jiný. Ale i my jsme vyřvávali své hlášky na bigbeatových štacích... A náš svět se pak také zřítil... Jesliže se rozplýváte nad Hemingwayovým Pohyblivým svátkem (vy, co jste ho četli, víte, očem je řeč), tato knížka vám poskytne stejný požitek - napovím: tehdejší Praha byla stejně světová jako Paříž a poezie tu byla také mladá a plná mladé nevybouřené krve!... celý text

Haló, je tady vichr - vichřice! 1969, Ludvík Kundera

Ve větru hoří svět. Jde praskot městem. Haló, je tady vichr, vichřice! Děvčátko prchá od bratrů a sester. Mladičké auto na Ithaku chce. Cesta se zcela vyšinula z dráhy. Vyškrabal kdosi hvězdy nebesům. Šílenec narodil se příliš záhy. A v San Francisku prasknul měsíc - bum. Zcela zásadní a nádherně vypravená antologie expresionismu (a koukám, že zřejmě už docela neznámá, jsem první, kdo o ní referuje), která vyšla v základní řadě Klubu přátel poezie roku 1969. Tenkrát vycházely skvělé knihy a typografii jim dělal Oldřich Hlavsa. Bohatá obrazová příloha, poznámky a madailonky autorů básní. Nasál jsem atmosféru hned, když jsem si ji koupil a cítím ji z té knihy dodnes. Tak čtěte!... celý text

Jeřáby 1991, Jan Zahradníček

Jeřáby mi připomínají Krylovy Jeřabiny, koneckonců vycházejí z podobné víry... Kdo má radši starší češtinu, zde si dobře počte! Ale Kryl se vyhnul Zahradníčkovu údělu a včas odešel na Západ. Zahradníčkův smutek přinesený z dlouhých let věznění provází tyto verše. A - básník promine - některá čtyřverší jsou pro mne upomínkou vedoucí k Emily Dickinson: Nač tolik místa ve mně najednou? Žasnoucí děti hrají si pod stromy - Myslete na to, co odchází a přece zůstat by chtělo jako my. /Nástup/ nebo: Chtěl bych být pískem a přijmout stopy všech vašich kroků, slunných her, chtěl bych být větrem a smazat stopy peruti žalu vpodvečer. /Hry/ Anebo: Obydlí větrů nikdy neztišená, plameny zelené, jež náhle vyrazí a šedá hnízda berou na ramena, až zase řeřavějí před mrazy. /Stromům/ Takto nedořčené básně mi dávají větší prostor. Zbavují se tíhy... A víte, že u nás roste 21 druhů jeřábu? Jejich plody jsou léčivé!... celý text

Zítra se bude mluvit řečí květin 2000, Robert Desnos

Útlá sbírka básní mě překvapila neznámou tváří básníka tragicky zahynulého na konci války v Terezíně. Mladistvá rozmarnost: V nočním podniku v Epinalu mají tři nahé kapucíny Ti zapisují do listiny ztracence zralé do špitálu... nebo: Kde je ten obr z Batignollu kdepak je jeho kytara? Děvka jež říkala mi miláčku ty panny u jejího stolu? Rozmarné francouzské šansony v čele s Masopustním bálem o nenažraném pierotovi v kostkované blůze: Jen odbije však desátá Pierot v kostkované blůze se všude pídí po obsluze chce chlebíček a kuřata a máslo s kaviárem čtyři číše šampaně tři sorbety plný pišet s muškátem... atd. maně si vzpomenete na Šlitrův song Co jsem měl dnes k obědu! Jen občas probleskne kousek reality poválečné Francie: Průvod se vzdaluje. Už překročil i hory, na jejichž stráních zahnívají vojáci, země se opila a ještě krvácí, vítězní lumpové už vládnou bez pokory. /Vinobraní/ Pro všechny, kteří pátrají po odkazu zavražděných básníků, je tahle útlá knížka důkazem, že i složití surrealisté byli v mládí rozvernými mladíky. Poezie jako nekvašené víno stočené ke stému výročí narození RD!... celý text

Zelený vítr 1969, Federico García Lorca

Síla Lorcovy poezie je v okouzlení, které je v ní zakleto. Jestliže alespoň trochu znáte Španělsko, Lorcovy verše vás tam znovu dostanou. A jestli víte, co se v této zemi odehrálo ve XX. století, určitě pochopíte tragiku osudu tohoto básníka. Knihy Klubu přátel poezie byly vždy skvěle vypraveny a dávaly přehled o díle jimi uváděných autorů. Lorcu jsem od první chvíle měl velmi rád a dodnes si čtu jeho Nevěrnou ženu, Ódu na Walta Whitmana, jeho gazely a Cikánské romance. Když Lorcu zastřelili, bylo mu 38. Jeho poezie je pořád mladá (jako serenáda pro Lolitu): Tu noc si anýz a stříbro po střechách rozestele. Stříbro tvých zrcadel, stružek. Anýz tvých bělostných stehen. Láskou zmírají větve...... celý text

Cikánské romance 1956, Federico García Lorca

Nikdo dnes už nečte Lorcu? Jeho verše vznětlivé a žhavé jako slunce Andalusie? Cikánská jeptiška, Smrt Toníčka Camboria, Preciosa a vítr a moje oblíbená Nevěrná žena: Šli jsme trávou, šlli jsme trním ostružin až k rákosinám. Pod keř vlasů nahrnul jsem hnízdo z pěny místo klína. Kravatu mám, už je dole. Ona šaty rozepíná. Já svůj řemen s revolverem. Ona čtyři živůtky má... Skvělý Lorca! Škoda tě, básníku! Stále cítím tep tvé krve!... celý text

Co si myslí andělíček 2004, Tomáš Lotocki

Tato ojedinělá kniha plná veršů o dětech a dětství (od Adama Michny z Otradovic po dnešek) vás přenese do dob rodu středního, kde jsme všichni nějaký čas byli. Myslím, že si tu každý přijde na své. Jen Štreitovy fotky jsou (jako obvykle) poněkd smutné až temné. Když jsem vešel do tramvaje Usmálo se na mne dítě Vidím že si krásně hraje Kdo mu dal ty zlaté nitě? Nezlob broučku nezlob matku Mírně kárá dítě vdova Vezouc v klíně na památku Zlatou stuhu ze hřbitova (K. Biebel) Tak asi proto. Ale plno veselí tu taky najdete. Podle toho, kdo jaký měl život. Ach, děti! Pěkně to napsal Vladimír Holan: Na děti myslíš, na to jejich tady, všechno tady a hned teď, aniž tuší, co s časem, a aniž dbají, kde jsou... 5 bodů za výběr, -1 za ty fotky...... celý text

Černý kolotoč 1964, Josef Hanzlík

Nevím, co se stalo básníkovi, že se po progresivní Zemi za Paříží obrátil k válečným minulostem... Válka neválka? Válka! Kolotoč se bez ustání točí Děti šílené hrůzou... Katané hleděli bledí... ...a znovu usedá na trůn z kostí... Nad bílým prádlem svistí a syčí letadlo s čumákem krysím... ...jeho nenávist k dětem je nenávistí k živému vůbec... Na přebalu ho však hodně pochválil kritik Jiří Hájek: J.H. "...se bytostně bouří nejen proti onomu přímo přírodnímu ohrožení lidské existence, jaké představuje hrozba imperialistické války, ale i proti každému znehodnocování hodnost socialistického lidství..." Tohle není a nebude má kniha.... celý text

Země za Paříží 1963, Josef Hanzlík

Když začínáte číst sbírku Země za Paříží, maně vás napadne: je tou zemí daleko daleko za Paříží, kam cestuje básník "s dobráckým grizzlym a po hřbetu plavovlasého pantera", Československo? No asi ano, protože "na nebi se (tam) usmívá a svíjí obrovská rudá Kleopatra, kterou malíř sotva drží na pavoučí niti". Rudou Kleopatru, jak známo, stvořil malíř Jan Zrzavý a narážka na zemi daleko daleko za Paříží může být odkaz na Mnichovskou dohodu (Francie nás tehdy hodila přes palubu). Hanzlík byl z nové generace básníků vzešlé po 2.světové válce asi nejprogresivnější, a tak se po své prvotině (Lampa), kde se vyrovnával s jejími následky, orientuje v Zemi... na současnost. Velká "BB" v kapse (kdo jiný než Brigitte Bardot?), "umřel básník, Hřebec Grošák tryskem běží do kamenných hor" (smrt Robinsona Jefferse 1962), vzývání "proroka Bradburyho" a poukaz na to, jak "činorodí hasiči zažehávají knihovny od Gilgameše po nenávratnou Aniaru" a výkřik "Kdo z nás zná bratra svého? Kdo znás zná sestru svou?" Hledání smyslu života nespokojenost s realitou odrážející se v nastupujícím existencionalismu: "a napadá ho byli jsme tu opravdu jen proto abychom se chtěli kopat do břicha abychom prošli několika proměnami módy abychom napsali verše skřípající jako branka kterou nikdy nikdo nevchází a dočkali se smrti vznešené a bílé jako rozkrojený měsíc..." A jasná nedůvěra době: "JEDNOU SI BUDEM VZÁCNĚJŠÍ budem se marně hledat a co hůř snad marně nalézat a člověk jde nahoru dolů a cítí jak už i ta tma mu záda ohýbá a taky šepot slyší to listí ze zahrad že už je očesáno že jsme už po krk v zemi a já vám nevěřím ani za mák ani za čočovici..." To všechno nemohlo být jasně vysloveno na přebalu knihy a jen básníci to mohli zaklít do jinotajů. O pár let už hippies jasně deklarovali: Nevěř nikomu nad 30. Mimochodem, básník tehdy vydával jednu sbírku za druhou, kolik mu bylo říká jasně: "A DNES JE MI ESTER DVACET ČTYŘI LET" a v této básni nechybí ani tehdejší moderní výkřik automobilového průmyslu ("pak vedle kdosi zaparkoval Citroen"), pamatujete na úžasný vzhled tohohle vozu, který se po nastartováním natlakoval a zvedl? Ve sbírce najdete i lásku a drogy ("v tento fermetrazínový den vzešlý jakoby z dávné absintové posedlosti"), ale i dívku Ester, jako připomínku nedávného holocaustu. Bezva, vydali mu to! Země za Paříží je sbírkou své doby a má stále co říci, přestože si redaktor Literárních novin Milan Schulz ve své sbírce Ptáče a vědma z "moderních básníků" utahoval a napsal na ně zdařilou parodii. To víte, mnoho psů - zajícova smrt.... celý text

Ptáče a vědma 1964, Milan Schulz

Právě dnes jsem navštívil web Ubohá čeština a vzpomněl jsem si na sbírku satir "Ptáče a vědma", kterou jsem si koupil jsa mlád a vesel. Z lidového podání jsem už znal lehce dvojsmyslnou: Proč si asi běžců masy prošoupaly tretry? Utíkali podle šipky: Běhna 4 kilometry. Ptáte se "vocode?": právě o hry s naší krásnou a také proklínanou češtinou! Tenkrát v polovině šedesátých satira frčela a ve sbírce najdete parodie na kdeco, moderní básnické směry nevyjímaje. O 5 let později byl už autor v exilu a řada tehdy legálně uveřejněných básní by byla brána jako protisociallistická, nu, kniha byla tak či tak zakázaná. Jestli ji zkusíte, nasajete atmošku literárního a společenského kvasu a vy, co jste měli rádi Semafor, J. R. Picka - satiricka (čti: jé re pika satirika), a pak i Vodňanského se Skoumalem ad., napijete se ze stejného pramene. Tedy, pokud se z knižního sběrného tábora, kam byly tenkrát libri prohibity svezeny, vrátila do knihoven... A tak přidávám ještě jednu pro knihomily z naší Databáze: Když čtenářů velká síla ze všeho žádá nejvíce z intimity vzešlá díla, měla by vycházet edice, pro niž by osvědčené svazky ve jménu vášně, nevěry a lásky přepsány byly velmi jemně. PRVNÍ DÍL ROZRUŠENÁ ZE MĚ PS: pokud Rozrušenou zemi neznáte, tak si ji na Databázi najděte!... celý text

Čtyři západy slunce (Román o románu) 1976, Mika Waltari

Moc roztomilé čtení, trochu jako Vančurovo Rozmarné léto, také tak rozmarné, není-liž pravda! Waltari byl pěkné kvítko, co říkáte? Pátral jsem, kde se o něm můžete dozvědět víc a našel jsem jeho první biografii, a to překvapivě z pera Češky! (Finové prý k němu vždycky měli výhrady "kvůli nefinskosti námětů" haha - kolik "nečeských" Čechů bylo takto odsuzováno!) Zde je ta kniha: Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2007, 200 stran. Tam se snad dozvíte o tomto v Čechách oblíbeném autorovi a jeho divokém srdci více. O Románu o románu tu už řekli všichni všechno přede mnou. Byla to lehká oddechovka mezi tučnými bichlemi, které rád čítávám!... celý text