Měsíční*paprsek
přečtené 94
Čas vos
2025,
Alena Mornštajnová
MOŽNÝ SPOILER Nevím, zda je vhodné říct, že to bylo krásné nebo že se jedná o krásný příběh. A tak řeknu, že je to krásně napsaný příběh s plno zajímavými a hlubokými myšlenkami. „Lidé mě obcházejí, nedívají se nalevo ani napravo, spěchají. Běží životem, jako kdyby nevěděli, že na jeho konec dojdou i volným krokem.“ Bára a Ptáčník. Jsou to obyčejní lidé? Žijí si obyčejným životem? Může se zdát, že se ti dva jen náhodou potkali, a nijak víc jejich osud spolu nesouvisí. Ale postupně nám dochází, že jejich osudy jsou přece nějak spolu propletené. Že nic se neděje jen tak, nic není náhoda. Je správné mlčet, něco přehlížet? Je pravda to, co se řeklo? Co zůstalo nevyřčené? A co odpuštění? Příběh o tom, co všechno dokáže minulost a že před ní není úniku, pořád se vrací jako v začarovaném kruhu. Co dokáží lži a křivdy, a jak snadno lidé přijmou první nabízenou možnost, aniž by se zamýšleli nad tím, jestli je to pravda, jestli někomu neublíží, jestli někdo nelže, aby to na někoho svedl. Jak člověku stačí maličkost, která mu udělá radost, díky které na chvíli zapomene a je šťastným. Že v přírodě je krása, můžeme si užívat procházku lesem, pozorování ptactva. Nebo můžeme zahradničit. Jak se lidé mění? Můžeme je vůbec po x letech poznat? A když jim chceme pomoct, přijmou vůbec naši pomoc? „Byla přesvědčená, že jí celý svět ubližuje, a tak má právo taky druhým ubližovat. Vůbec nepochopila, že člověk může být spokojený, jen když jsou spokojení i lidé kolem něj.“ A hlavně nesmím zapomenout na vosy. „Jenom se bránila. Sáhla jsem na ni, a tak mě bodla. Já bych to taky udělala, ty ne? Člověk si přece nemůže nechat všechno líbit.“ „Slétly se na mě jako vosy.“ „To léto bylo hodně vos.“... celý text
Pán čarodějů
2020,
Petra Slováková
V Pánovi čarodějů se střídá pohled Jany a Petra, to knize dodává jinou energii a dozvídáme se o nich něco víc. Na scénu se znovu vrací Bart, Adam, Monika, Klára, Dvořáková, Klement, čarodějové z Mabrokova gangu, David (a objevení jeho dcery, třeba bude ve Vzpomínkách důležitá, když je jasnovidkou?) "Ten kluk s obrázky. Líbí se mi." "S ním by ses kamarádit neměla." Objevují se také nové postavy - Kat, Bezejmenný, Drest, ... Na tomto světě se mi líbí, že se něčím odlišuje od typických fantasy světů (viz Skleněný trůn, Čtvrté křídlo, ...) - magie není všechno, může si vybírat svou daň na svém pánovi a může ho znetvořit, nikdo není nesmrtelný, každý může umřít a nikdo je už nespatří (nebo je najde v čase? :-)), i ti na "špatné" straně nemusí být jen špatní (Zdeněk: "Já bych ti neublížil. Sloužím Petrovi."). A ten konec? Petr sice není v součastnosti, ale je v jiném čase..... to je snad první fantasy, kterou jsem kdy četla, kdy se něco takového stalo ústřední postavě. To je, jako kdyby například z Čtvrtého křídla zmizel Xaden nebo ze Skleněného trůnu Jeřáb, Chaol nebo Dorian. A to se mi právě na Pánovi čarodějů líbí, že se liší.... celý text
Viktoriánská Anglie: Záhada zmizelé kuchařky
2025,
Veronika Válková
A já si myslela, že nejlepší je asi prvních patnáct knih ze série. Poslední díly (Francouzská revoluce, Pařížské intriky, ...) mě však vyvedly z omylu. Už od začátku to bylo úžasné a bavilo mě to. Poručík Prendergast je skvělá postava. Stalo se tu něco nečekaného (a to nemyslím jen ztracenou kuchařku). "Jste z budoucnosti." "Co že jsem?" Zápletka s falešným Raymondem Bellem byla dost promyšlená. Milovníci bárovek, tohle je jeden z nejlepších dílů!!!... celý text
Střípky času
2019,
Petra Slováková
Střípky času. Fantasy trilogie zasazená do dnešní Ostravy. Jsem ráda, když objevím fantasy knihu z moderního světa, která se povedla, kde nevadí, že autor nevymyslel svoji vlastní zemi. Příběh má potenciál, mělo by se o něm víc mluvit, škoda, že více nevyplul na povrch. Jana umí cestovat časem. Věechno se učí sama, dokud ji nenajde David. A kdo je Petr, který ji zná, ale ona ho vidí poprvé? Knížka mě bavila, má skvělou atmosféru, je to oddychovka. Doporučuji. Druhý díl mám přečtený, těším se na závěr. Doufám, že nebudu zklamaná.... celý text
V jeho stínu
2022,
Audrey Blake
Příběhy z lékařského prostředí jsem nikdy nečetla, a tak V jeho stínu bylo pro mě něco úplně nového. Dovolil mi náhlednout do jiného světa. Některé detaily operací mě šokovaly, ale jinak čtení bylo zajímavé a místy hodně zábavné. Postavy jsou skvělé - Noru, doktora Crofta, Daniela a paní Phippsovou si nejde nezamilovat. Nyní mám rozečtený druhý díl a těším se společností těchto lidí. „Přišel jste za pacientem?“ „Vlastně za Danielem a za doktorem Croftem.“ „Dopují se navzájem éterem. Aspoň jednoho z nich byste měl nalézt při vědomí.“ „Nemůžete sem nosit mrtvoly předním vchodem.“ „Tahle je naživu.“ „Doufám, že paní Croftová promine naše trochu rozpačité seznámení.“ „Kdo?“ „Ta dáma, paní Croftová.“ „Žádnou paní Croftovou tu nemáme.“ Ledaže by šel a nějakou si dnes ráno pořídil, stejně jako vás. Jeden nikdy neví.“ „Doufám ale, že nejste tak zapomnětlivý jako doktor Croft. Jeden takový mi úplně stačí. A nemám ráda, když mi tu někdo nechává válet věci.“ „Strávil jsem na lékařské škole řadu let bez komorníka. Jsem zvyklý po sobě uklízet.“ „Budiž vám přáno, doktore, ale já nemyslím ponožky nebo kravaty. Myslím kosti a podobné věci. Zrovna včera odpoledne jsem našla useknutý palec zabalený do kapesníku. Doktor Croft ho zapomněl uklidit.“ „To je zlé. Dám si pozor, abych své pacienty udržel pohromadě.“... celý text
