meluzena přečtené 505

My 1989, Jevgenij Ivanovič Zamjatin

V Jediném Státu je vše dávno racionalizováno, matematizováno, vše jasné, city neexistují. Všichni lidé jsou si rovni, nemají jména ale čísla, jednotné oblečení, domy s průhlednými stěnami (protože nemají co skrývat), architekturu z čistých pravoúhlých linií. Jediný stát má vše pevně v rukou a všichni jsou spokojeni (tedy skoro všichni). Hlavním hrdinou knihy je inženýr plně oddaný své práci. Jenže pak potká Ji a ona ho vezme do starého, nesmyslně postaveného a zařízeného domu s neprůhlednými zdmi, klavírem a spoustou neužitečných věcí, oblečená do nesmyslně nepraktického oblečení a… A jemu je najednou nějak divně. Ukáže se, že onemocněl a že není sám. Naštěstí Jediný Stát jako vždy nabízí řešení: „Spěchejte všichni, staří i mladí, pospěšte si podrobit se Veliké Operaci. Ať žije veliká Operace, ať žije Jediný Stát, ať žije Dobrodinec!“ „My“ je kniha, kterou asi plně docení pouze oduševnělý inženýr :-) tj. člověk, který chápe poetiku hříčky typu „iracionalita √-1“, poetiku matematických metafor, díky nimž geniálně vynikne úzkost z náhle objevených citů u člověka žijícího v jasně definovaném, čistě racionálním prostředí. Kniha je svými myšlenkami silně nadčasová a vůbec se nedivím, že se sovětským soudruhům nelíbila (i když některé detaily „technické budoucnosti“ jsou dnes úsměvné). VŘELE DOPORUČUJI. --- „Je to s vámi špatné, řekl doktor. Udělala se vám asi duše.“ --- „Duše, říkáte? Čert ví, co to je. Takhle dospějeme brzy i k choleře. Nasadil si ohromné roentgenovské brýle a díval se mi skrze lebeční kosti do mého mozku. (…) Neobyčejně zajímavé. Poslyšte: nechtěl byste se nechat dát naložit do lihu?“ --- „Za 120 dní vzlétneme poprvé do vesmíru. Podrobíme blahodárnému jhu rozumu neznámé bytosti, bydlící na jiných planetách – snad ještě v divokém stavu svobody. Nepochopí-li, že jim neseme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností donutit je, aby byli šťastni.“ --- „Po dvousetleté válce se jich nevelká část zachránila a zůstala tam, za Zdmi. Nazí odešli do lesů. Porostli srstí, ale zachovali si vřelou, červenou krev. S vámi je to hůř: vy jste porostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši...“ --- „A co když on, žlutooký, je ve své nesmyslné, špinavé hromadě listí, ve svém nevypočitatelném životě, šťastnější než my?“ --- „Lehl jsem si na postel a hned nalehl na mne jako zvíře a a zaškrtil mne spánek…“ --- „Zítra uvidím stále tutéž podívanou, která se opakuje každého roku a pokaždé znovu vzrušuje: mohutnou houšť souhlasně, uctivě zvednutých rukou. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí. Toť se ví, že se to nepodobá nepořádným, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy – je směšné o tom mluvit – nebyl ani předem znám výsledek voleb. Stavět stát na naprosto nevypočitatelných náhodách, na slepo, – co může být nesmyslnějšího? A přece, jak je vidět, bylo třeba staletí, aby se to pochopilo. (…) Říká se, že staří prováděli volby nějak tajně, skrývajíce se jako zloději.“... celý text

Lépe je být pošetilý 1997, Fan Vavřincová (p)

Milý humoristický román, oddechovka, která hloubavému čtenáři mezi řádky nabízí zamyšlení nad tím, co je v soužití to opravdu důležité. Ovšem formou odlehčenou a nadmíru příjemnou. Štěpán Baron vždycky snil o tom, jaká bude jeho žena. Pak se na dovolené seznámil s potrhlou veselou dívkou Tony, která je přesným opakem tohoto iideálu, a hned se s ní ožení. Jenže když ji přivede do svého domu v Praze, kde bydlí se svými dvěma tetičkami, Tony obrátí vše vzhůru nohama a po měsící soužití se shodnou na rozvodu. Tony má ale spořádanou sestru Julinku, která si i s tetičkami rozumí, to ona je tím ztělesním jeho ideálu. Ale proč se najednou necítí šťastný ani on ani tetičky? Není snad nakonec lepší být pošetilí? SPOJLER: Asi jo :-) --- „Ale pak ses vdala a nechala mne tu beze slova trčet. To bylo bezcitné od tebe, Tony. Mohlo mne to zabít. A ta rána pořád krvácí. Vždyť jsi byla se mnou zasnoubena.“ (...) „Kdo, já?“ divila se Tony. „Ani ve snu ne.“ „Teď budeš i to zapírat,“ zaskučel pan Stoklasa. „A co to bylo tehdy, před sedmi lety? Tenkrát v zahradě?“ „To mi bylo čtrnáct,“ kývala Tony hlavou. „A ty jsi řekl, že mi nedáš tu raketu, když tě nepolíbím. Můj Bože, pro takovou krásnou raketu bych byla políbila i žížalu.“... celý text

ZOOOM 2 – Pavel Čech 2013, Tomáš Prokůpek

Pár rozhovorů s Pavlem Čechem (dvojjazyčně česky a anglicky) zaměřených vždy na jednu oblast jeho tvorby, následuje několik stránek na ukázku. Člověk tak může nahlédnout do jeho duše skrze slova i tvorbu. Pěkná knížka. Jen jednu poznámku k ní mám: knížka je poměrně malého formátu (třeba oproti Dědečkům), takže některé reprodukce jsou titěrné a rozhovory jsou psané písmem velikosti jako v příbalovém letáku, takže pokud patříte k Čechovým vrstevníkům, už asi budete potřebovat lupu :-)... celý text

Dědečkové 2011, Pavel Čech

Krása, krása, krása. 9 krátkých "povídek" vyprávěných obrazem. Některé úsměvné, jiné dojemné, všechny KRÁSNÉ. Obraz vydá za tisíc slov, o čemž nás Pavel Čech opakovaně ujišťuje. Doporučuji.... celý text

O malíři 2019, Pavel Čech

Ano, Pavel Čech umí být i tesklivý. Ale noblesně.

A 2016, Pavel Čech

Román v obrazech či komiks beze slov, jednoduchý, ale silný příběh. Každý obrázek si člověk musí prostudovat - jednak proto, aby si užil trefné postřehy autora, a též proto, že i drobný detail může být důležitý v dalším ději. Tahle útlá knížka je důkazem, že pro silné sdělení není třeba mnoha slov, v tomto případě ani jednoho. Informace jsou zde zhuštěné a vtělené třeba do jediné čáry nebo (ne)barevného odstínu nebo třeba do plakátu na zdi někde v pozadí. Velice doporučuji.... celý text

Dech tmy 2014, Nicolai Lilin

Třetí díl série působí trochu roztříštěně, ale jinak to ani nešlo. Hlavní hrdina si nejdřív prožívá psychické peklo po návratu z války, pak se na pár dní vydává za dědou na Sibiř a nakonec se vrací do "normálního života" a nastupuje do práce, načež pak mění pracovní pozici. Jenže to zdaleka není normální život ani normální práce, takže závěr knihy vlastně není žádným překvapením. Autorův styl je stále stejně svižný a velice čtivý, jen to není jedna velká jízda na horské dráze jako v předchozích dvou dílech. Měla jsem spíš pocit, že čtu čtyři samostatné "povídky", které spojuje jen hlavní hrdina. Což nutně není špatně - když se naladíte na 4 odlišné příběhy, čtení si v pohodě užijete a nadto se dozvíte něco o posttraumatické stresové poruše, o tajze i něco ze zkorumpované ruské mocensko-politicko-mafiánské reality. Za mě dost dobrý. --- Jak se říká na Sibiři: „Naděje umírá poslední, ale každopádně umře.“ --- „Musíš si dávat velkej pozor, když se Sibiřanů ptáš na cestu. Když ti řeknou ‚Je to tady za rohem,‘ je to obvykle nejmíň pár kilometrů. ‚Trochu se projdeš‘ bude s největší pravděpodobností znamenat několikadenní pochod.“ --- „Na tomhle světě není nic věčný, a to je na něm to nejlepší, protože za naší pamětí, za rozumem, za koncem začíná nesmírná spousta dalších příběhů.“... celý text

Zkuste to s motýly 1994, Fan Vavřincová (p)

Zdařilý humoristický román - vtipný, roztomilý, zdvořilý, osvěžující; často jsem se smála nahlas. Je to hezké oddychové čtení, takže pokud nečekáte nic hlubokomyslného, mohu vřele doporučit :) --- „Petře, já mluvím vážně. (...) Honza se musí oženit!“ „Věděl jsem vždycky, že ženy jsou bezcitné,“ řekl Petr užasle. „Ženy, kočky a námořníci - každý ví, co v nich vězí. Ale takovéhle bídáctví na ubohém, nevinném hochu. který jakživ kuřeti neublížil - toho by nebyla schopna žádná kočka a žádný námořník.“ --- „Trafikantka se vyklonila z okénka a zevlovala na něho. (...) Pak opustila okno a vyšla ven. Měla jednotvárný život a nelze jí to mít za zlé; kdyby však pohledy mohly zabíjet, jak by si tak mnohý přál, pan Simon by ji zpopelnil, aniž hnul brvou.“... celý text

Rozum a cit 2008, Jane Austen

Čtení téhle knížky je vlastně metaforou toho, jak se musela cítit úplně normální, inteligentní a vzdělaná mladá žena v tehdejší „lepší“ společnosti – mezi lidmi, kteří nepracují, protože nemusí, a mají spoustu času pro sebe – to jest na zbláznění :-). Trávit čas s bezduchými dámami a jejich plytkými řečmi, navíc sešněrovaná konvencemi a pravidly zdvořilosti. Jasně, že po dvou stech letech jsme někde jinde, ale lidi se zas až tak nezměnili, takže i dnes lze v knize najít poučení/návod, jak se chovat ve společnosti lidí, s kterými se z nějakého důvodu musíme stýkat, ač bychom jejich společnost jinak sami nevyhledávali. Je to vlastně taková psychologická příručka s dvěma krajními případy v postavách sester Elinor а Mariany aka Rozumu a Citu – v různých životních situacích můžeme sledovat, jak se žije rozumovějšímu, vyrovnanějšímu typu a jak naopak citovějšímu typu. Kniha je též pobídkou snažit se lidem porozumět, než je odsoudíme. Nutno přiznat, že je to celé trochu (dost) upovídané a jazyk zní škrobeně (jako celá ta společnost), takže člověk si připadá jako by se brodil v medu. Ale i to je součástí utrpení člověka, který tam nezapadá. --- „Když není paní Jenningsová doma, plukovník nejspíš nepůjde dál.“ „Tomu bych nevěřila. (…) Člověku, který neví, co s časem, nijak nevadí okrádat o něj jiné.“ --- „Moc toho nenamluvila, protože na rozdíl od jiných lidí užívala slova úměrně počtu svých myšlenek.“... celý text

Frankenstein 2008, Mary Wollstonecraft Shelley

Navzdory různým opravdu hororovým filmovým zpracováním je tenhle knižní originál až překvapivě mírný a humanistický - dobro(tivost), přátelství, láska, lidský (sou)cit jsou tu metou nejvyšší. Velice silné, apelující dílo. Pravda, možná trochu naivní (což mě neuráží :) a i nad občasnými věcnými nepřesnostmi ráda přimhouřím oko i vzhledem k tomu, že autorka toto dílo napsala v roce 1818, navíc ve svých 21 letech...... celý text

Evžen Oněgin 1987, Alexandr Sergejevič Puškin

Její Veličenstvo ryba 1981, Viktor Astafjev (p)

Kniha, na kterou musíte mít to správné nastavení (aby vám nepřipadalo rozvláčné), neboť se vám dostává do ruky oslavné dílo na Matku Přírodu, Sibiř, tajgu. Nehostinnou, divokou, nádhernou. Nelítostnou a krutou i pro člověka připraveného, protože se musí pěkně otáčet, aby nezmrzl, nezahynul hlady, nebyl sežrán. A nezbláznil se z toho ticha. Na srdečné místní lidi, byť někdy podivínské, prosté až prostoduché, ale vždy ochotné se podělit, pomoct, popít a třeba se i „přátelsky“ poprat :-). Dílo poměrně rozsáhlé (málo stran, ale velký formát), místy až básnicky kudrlinkové. Ale též melancholicky tesknící nad místními pytláky, které k pytlačení vlastně dohnaly nové pořádky, a nad cizími „kořistníky“ či turisty z města - nešetrnými lovci, kteří se přihrnou, dělají hluk, vyloví řeku či kus lesa a zanechávají za sebou zpustošenou přírodu a odpadky, takže z tajgy mizí lesní zvěř, ptáci, ryby. A kdyby jen to: loví nešetrně a nechávají za sebou spoustu zmrzačených a poraněných zvířat a neváhají střílet i na porybného. No, a pak je tu nový člověk-budovatel, který spoutává divoké toky, buduje přehrady, dřevařské závody, strhává staré chatrče a zavádí elektřinu, přiváží hlučné motorové čluny a pohrdá tradičním způsobem života. Kniha svými rozmanitými příběhy vlastně omílá tutéž neměnnou moudrost: bez pochopení a ctění prastarých zákonů přírody by člověk v tajze pošel. Jenže díky moderním vymoženostem na to rád zapomíná. Dílo je to navýsost ruské a člověk si tak může připomenout nezměrnou krásu divoké ruské přírody a rozervanou duši ruského člověka.... celý text

Vévodkyně a kuchařka 2006, Ladislav Fuks

Soumrak Rakouska-Uherska, potažmo i šlechty, je téma určitě zajímavé. K tomu příchod nového století se vším očekáváním a obavami z technického pokroku. Super. Jenže název i anotace mě bohužel navnadily na dost jinou knihu (třeba "kuchařka" tvořící půlku názvu knihy se poprvé objeví až na straně 622). Většinu textu tvoří různá duševní hnutí vévodkyně Sophie doplněné sáhodlouhými výčty toho, jaké jídlo se právě podává, kdo má co na sobě, jak jí večer komorná sundavá ten a ten šperk nebo co vévodkyně čte (včetně několikastránkových nezáživných citací). Ano, pochopila jsem, že se tím vyzdvihuje šlechetnost či pranýřuje/zesměšňuje ubohost a přemíra času tehdejší aristokracie. V doslovu pan Svozil vysvětluje, že v tom vlastně spočívá výjimečnost tohoto Fuksova stylu. Mně ale do noty nepadl. Mně by na toto sdělení stačilo mnohem méně stran.... celý text

Tři zlaté klíče 2007, Petr Sís

Tradiční výtvarné hody Petra Síse. Knihou chce své dceři narozené v Americe přiblížit své rodné město Prahu. Jednoduché, milé. --- "A neměj strach z černých koček, které na své pouti potkáš. Možná to jsou skřítci oblečení do kočičí kůže."... celý text

Pohádky 1984, Alexandr Sergejevič Puškin

Což o to, pohádky jsou to pěkné. I veršování je zajímavé, ale spíš by to chtělo přečíst si ruský originál. Překlad Hany Vrbové mne věru neuchvátil - kdybych měla Puškina soudit skrze české vydání v tomto překladu, moc dobře by nedopadl.... celý text

O zahradě 2012, Pavel Čech

„Jsou světy, které mohou spatřit jen dětské oči, jsou tajemství, jejichž kouzlo dospělé srdce nezachytí.“ Jenže ono to (naštěstí) není nutně o biologickém věku a sám autor je toho důkazem. Jinak by „na stará kolena“ nestvořil tolik krásných věcí, jako třeba tuhle knihu. PS. Knihu i jejího autora jsem objevila díky Výzvě - díky za ní.... celý text

Čtyři hry: Vest pocket revue / Golem / Caesar / Balada z hadrů 2019, Jan Werich

Ve své době to musela být bomba, o čemž svědčí zájem diváků. Skvělý slovní humor V+W na legendárních forbínách, spousta (zejména dobových) narážek na kdeco a hudba geniálního Jaroslava Ježka. Vydavatelé si dali velkou práci a vyrobili sáhodlouhé poznámky na konci knihy, takže neznalý čtenář je uveden do obrazu, kde v čem spočívá vtip, na co že která replika odkazuje. Jak ale hodnotit? Tištěný scénář obnažuje prostý až prostoduchý děj, takže jako divadelní hra je to slabota. Jenže tady vlastně až tak nejde o děj, ale o zábavu. Děj je silně prošpikovaný situačním a slovním humorem a odkazy na různé jazyky, místa a dějinné události, takže bystrý člověk se širokým rozhledem se královsky pobaví.... celý text

Hořikvět / (Přes peřeje) 1963, Viktor Astafjov (p)

Dvě novely prodchnuté "sibiřstvím". Svou atmosférou trochu připomínají díla jako Gionův Muž, který sázel stromy nebo Seethalerův Celý život, kde hrdinou je prostý člověk, který žije v sepětí s krásnou a zároveň drsnou přírodou. V textu je jakási tichá síla a skoro až meditační klid bez ohledu na děj. To pak člověk začíná chápat, proč jsou Sibiřani jako úplně jiný živočišný druh :) (následuje možná trochu spojler) HOŘIKVĚT je o chlapci, kterého "přinesla řeka". Při nešťastném manévru vorařů se všichni utopí, on se "jen" přitopí a přijde o tři prsty. Místní vesničané jsou však pověrčiví fanatičtí "modláři" a v chlapcovi a jeho přežití vidí špatné znamení, takže nejen že ho nechtějí přijmout mezi sebe: rádi by se ho zbavili! (kdyby se nebáli). Proto zasáhne samotářský Fajefán Kondraťjevič, který žije hluboko v tajze, mimo vesnici a vezme ho k sobě. Z chlapce vyroste vnímavý muž, který tajgu zná a ctí. Vesničany naopak tajga vůbec nezajímá - pěstují si zeleninu na svých zahrádkách a chovají dobytek. Jenže dlouhotrvající sucho a požáry zničí jejich obživu a jak známo, zoufalí lidé dělají zoufalé věci.... PŘES PEŘEJE je o desetiletém polosirotkovi jménem Ilka. Jeho matička se utopila a otec, který je buď v lese nebo v kriminále, se podruhé oženil s příliš mladou a vzteklou ženou. Macecha Ilku surově týrá, až jednou pohár přeteče, on ji v zoufalé sebeobraně přizabije a ze strachu uteče z domova. Po pár beznadějných dnech na útěku jej u řeky objeví voraři a vezmou ho do party. Po mnoha dnech těžké dřiny je konečně všechno dřevo splaveno a oni jsou jako jedna rodina. A to je víc než v co kdy doufal. V téhle novelce se občas vyskytují "povinné" zmínky o budovatelském úsilí, nicméně text neopanují a v klidu se dají abstrouhat. Za mě krásné staromilské čtení, které jde k samotné podstatě bytí - k (sibiřské) moudrosti, ke které člověk dospěje jen dlouhým pobytem v lůně přírody, v tichu a samotě (o čemž Palánovi šumavští samotáři ví své). Doporučuji.... celý text

Můra noční, předvánoční 2014, Tim Burton

Typický roztomile morbidní Tim Burton. Povedené kresbičky a jednoduchý příběh s rýmy, které pravda trochu kulhají. --- "Milý pane Klausi, dle mého je zločinné, že můžete být Santa - zatímco my ne! Teď já rozvezu dárky a přání radostná. Zkrátka... si to měníme. Letos jsem Santa já. To já letos všem popřeju: Veselé Vánoce! Vy si tu třeste kostmi a seďte na hrobce."... celý text

Pravidla zdvořilosti 2017, Amor Towles

Jsem ráda, že jsem nejdřív četla autorovu druhou knihu Gentleman v Moskvě, která mě uchvátila. Tahle kniha mě zrovna nenadchla a k přečtení dalšího autorova díla by mě neponoukla. Zvláštní je, že se to vlastně četlo dobře a asi bych úplně neuměla říct, co mi tam vadilo. Možná samotná hlavní hrdinka a její (ne)uvěřitelnost, možná z toho byl cítit autorův kalkul. S přibývajícím časem po přečtení se tahle podivná pachuť spíše zesiluje.... celý text