Vévodkyně a kuchařka přehled

Konečně jsem se, po 31 letech, dostal k druhé četbě románu VÉVODKYNĚ A KUCHAŘKA (1983), jímž se uzavřela a vyvrcholila spisovatelská dráha LADISLAVA FUKSE (1923–1994), jednoho z mých nejoblíbenějších českých spisovatelů. Po tomto svém nejrozsáhlejším románu Fuks jeden další chystaný nedokončil a napsal jen posmrtně vydané paměti Moje zrcadlo (1995). V létě 1994 jsem Vévodkyni a kuchařku četl při mém jediném pobytu u moře v Chorvatsku na ostrově Krk; teď jsem ji četl na léčebném pobytu, tedy opět na neobvyklém místě. Stejný výtisk, stejná kniha, stejný román – a přece docela jiný, protože já jsem jiný, od první četby uběhlo tolik let, jsem sečtělejší, vzdělanější, s větším rozhledem; a také jsem od té doby mnohokrát navštívil milovanou Vídeň, kde se román odehrává (ještě bych se rád podíval do Aspernu na okraji Vídně, který hraje v románu také důležitou roli, byť je mi jasné, že dnes vypadá jinak než v románu).

Děj není nijak bohatý, ostatně jako v dalších Fuksových dílech, těžiště je jinde. Jsme ve Vídni v letech 1897–1898. Vévodkyně Sofie se rozhodne koupit hotel, a to v utajení; v ještě větším utajení pak zachovává svůj úmysl přeměnit hotel později na muzeum. Dostane se nakonec k prostorné vile v Aspernu, kterou nechá na hotel přebudovat. Její budoucí muzeum „má být svědectvím naší doby na přechodu století, avšak též připomínkou přechodnosti, dočasnosti a pomíjejícnosti všeho“. Nemá to být ovšem jen muzeum konce nebo smrti či marnosti, ale i života. Kolem těchto témat (ale i mnoha jiných) se točí Sofiiny úvahy po celý román, např. navštíví velmi zvláštní pohřební salón, píše divadelní hru o předzvěstech konce Římské říše nebo čte pojednání o zrcadlech (je fiktivní a Fuks ho celé do románu vložil).

Vévodkyně je úžasná románová postava, která si ale zároveň uchovává své tajemství, jistou záhadnost či odtažitost. Důležité je pro ni též kuchařské umění a hledání kuchařky pro hotel. Kontrastem k rozvážné vévodkyni je její poněkud potrhlá a hysterická, ale zábavná komorná Justina.

Fuksův román není jednoduchá četba, ale kdo mu věnuje pozornost, čas a trpělivost, bude bohatě odměněn nádherným jazykem, postavami i scénami. A mně se po těch 31 letech jenom potvrdilo, jak úžasný román to je – a samozřejmě jsem v něm objevil leccos jiného než kdysi…