meluzena přečtené 504

Truhla času 2021, Andri Snær Magnason

Ekonomika jde do kopru, jakož i celá společnost a lidi to nedávají. Pak se objeví reklama na zázračnou truhlu, v které čas neběží, takže si do ní člověk vleze a „vynechá“ události, které nechce prožívat - od špatného počasí až po dopady hroutící se ekonomiky. Každý si může nastavit, kolik času chce v truhle strávit, nebo zvolit automatické otevření až se ekonomika zase dá do pořádku. Truhla jde na dračku. Pak se několika dětem s blíže neurčeného důvodu truhla otevře a ony vidí kolem spoušť. Sejdou se v domě staré Lilian, která jim vypráví příběh o Věčné princezně, načež na ně naléhá, aby vykonaly konkrétní činy, kterými mají princeznu (a svět) zachránit. Skvělá myšlenka, jak dětem prostřednictvím příběhu předat poselství o nesmyslnosti hromadění majetku na úkor prostého bytí se svými blízkými, a taky o tom, že i různé nepříznivé situace jsou součástí života. Začátek knihy vypadá velmi slibně, úvod ze současnosti i mýticko pohádkový příběh o princezně jsou čtivé a stránky rychle utíkají. Jenže najednou to zaskřípá jako kamínek mezi zuby. A pak znovu. A znovu. Nejdřív jen pro pohádku divnými předměty, pak divnými postoji postav i nelogičnostmi, a já si říkám, na jakého čtenáře je tahle kniha vlastně cílena. Na malé děti? To asi ne. Jenže větší děti a dospělí tyhle přehmaty najdou a důvěra v příběh postupně opadá. (např. Šlo by 10-leté dítě budit rovnou poslance, aby dali zemi do pořádku? Já myslím, že by spíš šlo nejdřív za svými rodiči. Ale třeba to mají na Islandu jinak..?). Pohádka o princezně je v podstatě slepenec motivů z různých klasických pohádek, opepřený trochou kulturní rozmanitosti a ingrediencí moderní pohádky a postupně to začne připomínat jak když pejsek s kočičkou vařili dort - takže ve skvělém šlehačkovém dortu najdete kousek cibule, pak kus tlačenky a třeba i kyselou okurku, což je velká škoda. Závěrečné velké finále se přímo nabízí, ale nejsme v Hollywoodu, takže se to odbyde jen malým pšouknutím :) No, myslím, že méně by bylo více (na správných místech, samozřejmě). Moderní pohádky většinou vyjdou jako paskvil (jen občas se najde perla typu Tři veteráni), od děje se odtáhnete, a pak už jen čekáte, na jakou nesmyslnost narazíte příště a nějak to doklepete do závěrečného happyendu. --- „Každičký den je nebroušený diamant.“ --- „Všechno je v troskách = dost práce pro všechny.“... celý text

Okresní město 1960, Karel Poláček

Mám takový pocit, že pan Poláček byl pěkný filuta. Tváří se jako by nic, ale stylem svých textů vyjadřuje ještě něco navíc, co je ukryté pod prvním plánem. (Toho už jsem si všimla v Bylo nás pět.) Samotný text působí poklidně či skoro nudně, protože se tu mnohokrát opakují stejné věty a odstavce - jako by autor zapomněl, že už je (několikrát) napsal. Jenže právě tak stereotypní a předvídatelný je život okresního města, který některé románové postavy vítají jako životní jistotu a jiné sešněrovává nudou k uzoufání. A podobně různě to můžou vnímat různí čtenáři podle svého naturelu. Navíc tím opakováním máte po chvíli pocit, že jednotlivé postavy už znáte leta letoucí. Tomu říkám majstrštyk. Kniha je psána krásným Poláčkovským jazykem a beru ji jako seznamovací úvod v rámci zamýšlené pentalogie - hezky nám tu rozkreslil rozmanité charaktery, kterými knihu zabydlil. Knihu asi nejvíc ocení konzervy, co rádi jezdí na dovolenou na stejné místo, pijou ze svého oblíbeného hrnečku a mají další neměnné rituály :-) --- „Při ústí kaštanové aleje stojí kaplička. Zamřížovaným otvorem dovnitř házejí zbožní lidé mince. Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, přitlačil obličej k otvoru, aby spočítal, kolik dnes Panna Maria utržila. (...) V srdci mu kyše závist, že nedostal ty peníze on, a spílá pobožným dárcům.“ --- „Byl to sládek Vokoun, o němž bylo známo, že v mládí cestoval po cizině. Byl v Rusku, na Kavkaze, ba zabloudil až někam do Turkestanu. Když se vrátil z cest do okresního města, byl uvítán jako poloviční blázen. Obyvatelé nemohli pochopit, že se někdo toulá po cizích krajích, když může sedět doma. Dali sládkovi přezdívku Abdul Hamid a přidělili mu roli obecního blázna. Sládek se zpočátku bránil, časem se ale nechal zlomit; začal se za to, že byl v cizině, stydět a trpěl pocitem méněcennosti. Dobrovolně si nasadil bláznovskou čapku, vyhýbal se práci a toulal se po hospodách, kde za pohoštění vypravoval o svých cestách, přičemž lhal jako Marco Polo.“ --- „Bezcharakterní kočka,“ usoudil obchodník, „však počkej! Já ji naučím chytat myši. Dnes jí to odpouštím naposledy...“... celý text

Konec civilizace 2020, Aldous Huxley

Orwellovo 1984 je tíživé a temné. Zamjatinovo My je bonbónek pro oduševnělého inženýra. Huxleyho Konec civilizace mi ale přišlo mnohem mrazivější, protože jeho velká část už není beletristický výmysl. Zkrátka tahle 90 let stará kniha je už skoro víc realita než sci-fi, což pro nás není dobrá zpráva. Nicméně... Děti se vyrábějí v láhvích, kterou opouštějí při tzv. dekantaci, slova jako matka, otec či narození jsou silně oplzlá, bible je považována za pornografii. Lidé jsou vyráběni podle předem daného schématu, zařazeni do kast od jedinečných alfa jedinců (jimž je inteligence podporována vitamíny) až po epsilony-debily (kterým se naopak inteligence snižuje jedy), každý má v komunitě své místo a od raného dětství prochází mnohaletou predestinací, kdy v noci poslouchá texty typu „Staré šaty zahazujeme. Radši zahazovat nežli opravovat“. A někde daleko od všeho žije v rezervaci hrstka necivilizovaných zoufalců, kde se rodí děti ještě po staru (no fuj!) a která nepoužívá výdobytky moderní civilizace – stárne, tloustne a chlastá meskalu místo aby civilizovaně zobala somu, tj. oficiální drogu, která člověku umožní vzít si „dovolenou od života“ aniž by měl druhý den opici, a která spolehlivě každého ochrání před citovým rozrušením - viz další predestinační věty: „Jeden kubík [somy] stačí, když tě můra tlačí. Jeden gram vzít – lépe než klít.“ Kniha je napsaná dobře, jen je třeba překonat počáteční chaos – kakofonii vět naházených na hromadu bez ladu a skladu, kdy musíte hádat, kam s nimi. Můžu doporučit jako neveselou inventuru toho, kam až jsme došli, nebo jako zajímavou sondu, jak to pan Huxley s námi viděl. A taky jako doplnění základního vzdělání do trojice k 1984 a My. --- „Petrklíč a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. (…) Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě, avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý sport vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.“ --- „Byla například zavedena všeobecná spotřební povinnost.“ --- „Nemůžete mnoho spotřebovat, když jen klidně sedíte a čtete knihy.“ --- „Nic nechápu,“ řekla rozhodně, pevně odhodlána zachovat si své nepochopení nedotčeno. „Nic. A ze všeho nejméně, proč si nebereš somu, když máš tak hrozné myšlenky.“ --- „V minulosti Bernard často přemýšlel, jaké by to asi bylo, kdyby byl podroben (bez somy, odkázán jen na své vnitřní zdroje) nějaké velké zkoušce, vystaven utrpení, pronásledování, dokonce toužil po nějakém soužení. (…) Nyní to vypadalo, že hrozba bude skutečně naplněna, přímo se děsil. Po jeho domnělém stoicismu a teoretické odvaze nezbylo ani stopy.“ --- „Zdvořile mu naslouchali. Ale za jeho zády potřásali hlavami. „Ten jednou špatně skončí,“ říkali; mohli tak prorokovat s tím větší jistotou, že sami byli docela ochotní k tomu jednou přispět.“ ========= PS. Tak schválně: kolik různých technických pomůcek dnes používáme na potlačení přírody a výlety do přírody (a pohodlí, samozřejmě :) – přihlaste se, kdo nemáte v kolně sekačku, strunovku, motorovou kosu, elektrické nůžky na živý plot, cirkulárku, řetězovou pilu, štípačku na dřevo, chemii a vše pro bazén, elektrokoloběžku a výbavu na kolo, lyže a snowboard, v garáži autosedačku, nosič na kola a střešní box, na zahradě kompostér, pergolu a zahradní gril, umělé zavlažování, vybetonovanou terasu, příjezdovou cestu a garážové stání a doma pračku, myčku, sušičku, kávovar a třeba robotický vysavač? :) Co koupíte, to vydrží sotva do konce záruky a nejde to opravit, nespravují se ponožky, boty ani pračky, počítače a televize jsou za chvíli nepoužitelné, protože neutáhnou nový software nebo si neporadí s novým typem signálu. Reklama i umění cílí na emoce, láká na zábavu nebo naopak na bezpečné hrůzy zpoza obrazovky, zdůrazňuje se pohodlí a příjemné pocity (plaťte pohodlně mobilem, bavte se s námi :) Uf!... celý text

Trojí čas hor 2007, Zdeněk Šmíd

Tři novelky z hor - jedna pohádkově mýtická (o Hanesovi), druhá pohádkově fatalistická (o Katarině) a třetí pěkně nohama na zemi (o fořtovi). Každá trochu jiná, každá psaná jazykem podtrhujícím její atmosféru, každá má něco do sebe. Více u jednotlivých částí díla.... celý text

Pudlenka 1970, Karel Čapek

Laskavé postřehy laskavého člověka. Úsměvné či filosofické, záleží na úhlu pohledu. Nadčasové. --- „Vždycky jsem si myslíval, že mám plno známých, ale od té doby, co se Pudlenka vrhla na výrobu koťat, shledal jsem, že v tom životě jsem hrozně sám; že například už nemám komu nabídnout šestadvacáté kotě.“ --- „Člověk si myslí, že zná kočky, jako si myslí, že zná lidi. Kočka je věc, která spí stočena v lenošce, někdy se toulá za svými kočičími zájmy, někdy shodí popelníček a většinu svého času tráví náruživým požívání tepla. Ale tajemnou kočičí podstatu jsem poznal teprve v Římě, a to proto, že jsem se tam nedíval na jednu kočku, nýbrž na padesát koček, na celé stádo koček. (...) Kočka není prostě kočka, nýbrž něco záhadného a neproniknutelného; kočka je divoké zvíře. (...) Kočka mezi lidmi je jenom kočka; kočka mezi kočkami je plíživý stín v džungli. Kočka zřejmě důvěřuje člověku; ale kočce nedůvěřuje, protože ji zná lépe než my. (...) Divoké zvíře je zvíře, jež nedůvěřuje. Domestikace je prostě stav důvěry. (...) Kdybych nedůvěřoval lidem, s nimiž jedu v tramvaji, musel by se přitočit zády ke stěně a prskat, abych je zastrašil; místo toho visím pokojně na držadle a čtu noviny, nastavuje jim svá nekrytá záda. (...) Stav nedůvěry je prvotní stav divokosti; nedůvěra je zákon džungle.“... celý text

Alias Grace 2018, Margaret Atwood

Svižné čtení o chudé služebné, dceři irských přistěhovalců odsouzené za spoluúčast na vraždě pána. Příběh je založen na skutečné historické postavě odsouzené vražedkyně a autorka v doslovu poctivě uvádí, co jsou doložená fakta a co je její beletristická vata. Není to detektivka, kde by se vyšetřovala vražda, je to příběh o lidech a hlavně o Grace. Je to moc dobře napsané, trefně ironické a svěže hubaté a občas tu zazáří drobná a hluboká moudra. --- „Lidé, kteří nosí určitý druh šatů, se nikdy nemýlí. A nikdy neprdí.” --- „Protože když vám svět dopřává, pane, začnete věřit, že si to zasloužíte.” --- „Dveře impozantní fary reverenda Verringera otevře postarší žena s tváří jako borovicová fošna; reverend není ženatý a potřebuje bezúhonnou hospodyni. Simon je uveden do knihovny. Knihovna je tak úzkoprse předvídatelná, až pocítí nutkání ji zapálit.” --- „Může za to Lydia a její obdiv. Simon má pocit, jako by ho zezadu přepadl rozkvetlý keř.”... celý text

Matka světla 2021, Auður Ava Ólafsdóttir

Zvláštní kniha. Zvláštní tím melancholicko-meditativním stylem stejně jako autorčiny předchozí 3 romány. Ale musíte se k ní protrpět první půlkou knihy... Celou první část (tj. polovinu knihy) jsem se musela přemlouvat, abych knihu neodložila. Hlavní hrdinka, porodní asistentka středních let tu většinu času „mluví“ o své pratetě, též porodní asistentce, cituje její slova i co o ní kdo řekl, ale celé je to takové odtažité, skoro dokumentaristické. Nemůžu si pomoct, ale na mě to působilo jako nějaká bezkrevná bakalářská práce :). Pak ale přijde druhá část knihy a najednou se z toho vyloupne To, co se mi na autorčiných předchozích knihách líbilo. Prateta je zde sice stále středobodem vyprávění, ale citují se tu úryvky z jejích dopisů, novinových článků a třech nevydaných rukopisů, z kterých se postupně rýsuje až filosofický rozměr pratetina uvažování, s kterým značně předběhla svou dobu. Vše rámuje kontext porodů, kdy člověk přichází na svět (a někdy též vzápětí odchází). Tuto četbu bych nedoporučovala (poprvé) těhotným, pokud se chtějí vyhnout četbě o bolesti a utrpení či nepříjemných překvapeních u porodu, které jsou pro porodní asistentku denním chlebem, ale (prvo)rodička potřebuje spíš (hlavně) ujištění, že všechno bude v pořádku. Díky druhé části přimhouřím oko nad tou první a celkově hodnotím lépe. - Někdy se holt člověk musí probrodit balastem, aby mohl objevit perlu :-) --- „Když člověk konečně pochopí, na čem ve skutečnosti záleží, je zpravidla chorý a ze života už mu příliš nezbývá.“ --- „Budeš svědkem toho, že to, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane.“ --- „Nikdo přesně neví, co to světlo je. Dá se sice měřit, ale nedá se pochopit.“ --- „Někteří lidé s sebou přinášejí světlo. Jiní se tě pokusí stáhnout k sobě do temnoty. Ne vždy to dělají vědomě.“... celý text

Ryzáček 2006, John Steinbeck

Steinbeck je prostě borec. Na nenápadném příběhu desetiletého Jodyho žijícího na obyčejném ranči brkne na lecjakou strunu. Jsou tu témata hlavní i jen lehce naťuknutá, vše prosté a ryzí. Možná si zaslzíte nebo vám jen dojdou do té doby netušené souvislosti, každopádně ucítíte hloubku, opravdovost. Panu spisovateli stačí pár stránek, aby oslovil to nejhlubší v nás.... celý text

Synáček 1981, Jaroslav Havlíček

Pán much 2003, William Golding

Po zřícení letadla se blíže neurčená skupina britských kluků (ca 6-10letých) ocitne na pustém ostrově uprostřed oceánu a není tu žádný dospělý, který by to vzal do svých rukou a určil, co dělat. Jako vůdce si tedy zvolí sympaťáka Ralpha. Ten se snaží určit priority, plánovat, rozdělovat úkoly, ale kluci jsou jak pytel blech. Zcela jiné představy má přímočarý autoritářský Jack. Ralp a Jack představují střet dvou vůdčích osobností, dvou odlišných způsobů vedení, opačných směřování. Domluva „po dobrém“ není možná. Jack ve své revoltě postupně přitvrzuje - od drobných nesouhlasných poznámek až v diktátorství, které jde daleko za mez únosnosti a lidskosti. Autor se mazaně rozhodl pro malé, „ještě nevinné“ kluky a vystavil je krajní životní situaci - u nich je pochopitelné, že díky své nezkušenosti a dětské hravosti zanedbávají základní pravidla přežití. Za zamyšlení stojí to, jak se tito dosud civilizovaní jedinci nechají snadno strhnout k divošství, kde končí veškerá sranda. Když mi těsně před koncem knihy došlo, proč „Pán much“, přeběhl mi mráz po zádech. A byla jsem ráda, že ten konec přišel poměrně brzy nato. No, témat k zamyšlení je tu až až. Třeba to, jak by se zachovali dospělci.... celý text

Sjezd abiturientů 1958, Franz Werfel

Opět skvělý Werfel. Tentokrát tu máme 43-letého vyšetřujícího soudce Dr. Sebastiana, ke kterému je předveden k výslechu jakýsi Adler podezřelý ze zpáchání vraždy prostitutky. Sebastian se ale na výslech nemůže soustředit a večer stráví na sjezdu abiturientů gymnázia. Spolužák Adler na sjezd z pochopitelných důvodů nedorazil. Sebastian stráví nadcházející víkend horečným zpytováním svědomí a čtenář se stránku za stránkou dozvídá, jakých nepravostí se on i jeho spolužáci tehdy na Adlerovi dopouštěli. Tíživé téma šikany a špatných konců autor uchopil s bravurou sobě vlastní. Po poměrně vlažném začátku pocítíte stupňující se tíhu i Damoklův meč blížící se katastrofy, což mi atmosférou připomnělo Havlíčkova Neviditelného. Uf! Výborné až do samého konce. Ale fakt hutné.... celý text

Žalář nejtemnější 1963, Ivan Olbracht (p)

Vynikající psychologický příběh. Karlouš je pohledný mladý muž, ctižádostivý a velice podezřívavý, což se v práci projevuje jako pedantství a v manželství jako žárlivost. Jednoho dne mu spadne do oka čedičový odštěpek a krátce nato přichází o zrak. Je nad slunce jasnější, že žárlivost slepého je neřízená střela, ale Karlouš není žádný hlupák a s chladnou hlavou přemýšlí, co dál. A tady přichází zajímavý okamžik a já nechci spoilerovat. Kdepak, tahle útlá knížečka zdaleka není (jen) o žárlivosti, ale spíše o vědomém rozhodnutí čelit vlastní žárlivosti a s jakými úskalími je takové rozhodnutí spojeno. A taky o tom, že i dobře míněná péče může dusit a že skutečná láska znamená respektovat rozhodnutí milovaného člověka. Bonbonkem pro staromilce je více než 100 let stará čeština s výrazy jako „ptáčci hopkovali“, „obědují“, „udeřil ho v tvář“, „nepohřeší psaní?“ (=nebude hledat dopis?) atd. (A teď trochu SPOILER: Kdyby Jarmila svého Karlouše poslechla a rozešli se, on by se zbavil hned dvou břemen: její přepéče a své žárlivosti. (Asi.) Přehodila by se výhybka a nic z toho, co se stalo pak, by se bylo stát nemuselo. On chtěl žít svůj život slepce po svém, bez ní, jenže ona o tom nechtěla ani slyšet - chtěla o něj pečovat, nevědomky se chovala sobecky, majetnicky - a on nebyl dost silný, aby si trval na svém.)... celý text

Cejch 1992, Zdeněk Šmíd

Vynikající kniha, která mi ukázala, že jsem Zdeňka Šmída měla chybně zařazeného pouze ve škatulce humor. Je to hutné, zhutnělé - styl, který jiní autoři používají, když potřebují stylem medailonku rychle představit nějakou postavu, zde opanuje celou knihu. Žádná přímá řeč, žádná zpomalení, kola dějin se točí dál. To na první pohled působí tíživě, ale po pár stranách zjistíte, že vlastně nemáte čas přiliš s hrdiny prožívat všechny ty křivdy a útrapy, protože se na vás (na ně) valí další události. A to vás paradoxně přivede k sebezáchovnému nadhledu a možná i klidu z poznání, že jsme jen zrnka písku a že i naše vlastní dnešní útrapy se přes nás dřív nebo později převalí a bude líp. (Nebo hůř, každopádně jinak). Pan Šmíd umí. Protože v tomto sprintu vypráví jakoby s odtažitou lehkostí, ale vy za tím cítíte hloubku, pochopení a soucit a taky moudrého autora, který to všechno mistrovsky poskládal. Rozhodně doporučuji. --- "Stál kus dál a kus výš od chalup Bachu rozběhlých po lukách jako ovce, co spolu nemluví." --- "Po celou dobu tu žily staleté rody jiných nebožáků (...), které vyhnaly původní obyvatelstvo. (A to obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli lecos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Ale však ona to matka historie časem srovná.)"... celý text

Dědeček Oge: Umění sibiřského šamana 2004, Pavlína Brzáková

Autorka beletrizovala životní příběh posledního tunguzského šamana podle vyprávění pamětníků. Jeho jméno a místo působení z pochopitelných důvodů změnila, ale to na autenticitě neubírá. Literárně je to sice poněkud slabší, ale z lidského a etnologického hlediska je to určitě velice zajímavá kniha, která obyčejnému smrtelníkovi může zprostředkovat pohled do tradičního života Evenků a jeho proměnu s příchodem bolševiků, kolektivizace a hlavně vodky. Můžeme nahlédnout do duchovních rozměrů života lidového šamana a hluboké moudrosti „lesních lidí“. --- „Čekání se naučily jedna od druhé. Dcera od matky. Matka od báby. Bába od řeky. Lesní lidé říkají, že matička řeka odnáší veškeré utrpení a napomáhá čekání. Proto se jí každé ráno klaní.“ --- „Láska... to není, že se dva lidi do sebe zblázněj. (...) U nás se láskou rozumí, že jednoho člověka k sobě dostaneš. A pak ho poznáváš, zjišťuješ, co to máš za člověka. A tak s ním žiješ. Je to tvůj člověk a patří k tobě. Stejně jak ty o něj, tak on se stará o tebe. A pak se dobře žije. Ostatní je blud a poblouznění - co vyprchá s další říjí. Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít.“ --- „Jefima pak zavřeli na dva týdny do vězení a po tu dobu se radili, co s ním. Už jenom to, že ho museli krmit dva týdny, se nikomu nelíbilo. Sami aby pracovali a tenhle - je tu jako na krmítku. Pak konečně našli polehčující okolnost - že měl tolik dětí. "Je to otec velké rodiny," řekli a pustili ho domů. "Už to víckrát nedělej!" pohrozili mu. Jefim šel domů a hlasitě nadával, co že je to za vězení, kde člověka ani nenechají, aby se aspoň ohřál.“... celý text

Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Vynikající román. Není to zrovna optimistické čtení, ale je to tak dobře napsané, že těch skoro 600 stran lze rychle shltnout. Klub nenapravitelných optimistů tvoří chlapíci, kteří utekli z různých komunistických zemí (většinou ze SSSR), aby si zachránili holou kůži. Každý má svůj příběh a skrze ně nahlédneme různé formy absurdit socialismu. Vypravěč je Francouz, díky čemuž můžeme sledovat, že důvod k útěku se najde i mimo socialistický blok. Kromě první kapitoly, která mě téměř odradila od dalšího čtení, je to moc pěkné čtení (co do formy samozřejmě, obsah je chvílemi až mrazivý). Pokud znáte tuhle dobu z četby nebo dokonce z vlastní zkušenosti, určitě oceníte tuhle beletrizovanou rekapitulaci. Můžu vřele doporučit.... celý text

Skrytý život vlků 2019, Jamie Dutcher

Nádherná kniha. Nejen kvůli velkoformátovým fotografiím na kvalitním křídovém papíře, ale hlavně kvůli informacím v ní obsažené. Po šesti letech soužití v divočině s tzv. Sawtoothskou smečkou autoři nasbírali spoustu informací o sociálním a rodinném životě vlků a vztazích uvnitř smečky, a to jim nahlížení na tyto predátory převrátilo naruby. Navazovali kontakty s jinými přírodovědci, vyměňovali si zkušenosti a zjišťovali, že vlci mají neuvěřitelně kladný vliv na celý ekosystém. Toto své poznání šíří v knihách, filmech, přednáškách, výstavách. O to víc, oč hlouběji je zakořeněný mýtus o zlém vlkovi z Červené Karkulky a krvežíznivé šelmě zabíjející dobytek, divoká zvířata i lidi. Spousta věcí se knize opakuje, ale to je vlastně dobře, neboť Červená Karkulka stále vede a jedině neustálým omíláním faktů se můžou začít měnit předsudky... Dozvíme se třeba to, že návrat vlků do volné přírody velice prospěl celému ekosystému. Jeleni plošně nespásají mladé výhonky, takže stromy a tráva můžou dorůst, zpevnit a zastínit břehy potoků, pročež se v chladnější vodě daří vodnímu hmyzu a potažmo rybám a na břehu hmyzu a potažmo ptákům. Stráně, břehy a rostliny nejsou rozdupány kopyty, čímž se snížila eroze. Přemnožená populace kojotů se stabilizovala, protože se museli podělit o svá teritoria. Tím se ulevilo dosud decimovaným vidlorohům a malým hlodavcům, díky čemuž se zas daří dravcům. Jeleni nebyli vyhubeni, ale naopak se jejich populace ozdravěla. Obtloustlé, obstarožní a nemocné kusy posloužily vlkům a na mršinách se přiživili medvědi a další mrchožrouti. Jen lovci nejásají, protože líní jeleni už v klidu nepostávají (na mušce) na osluněných loukách, nacpávajíce si pupky k prasknutí - naopak jsou ostražití, ukousnou si tu i onde, popojdou žvýkat někam do křovin a lovec je marně vyhlíží na posedu, nadávajíc, že je vlci vyhubili. --- „Jsou zase zpátky. Spí ve sněhu, hrají si na loukách a toulají se po rozlehlých pláních. Přežívají v legendách a jsou trvalým symbolem Západu. Za tmavé noci zakloní hlavu a začnou výt. A my je musíme vyslechnout.“... celý text

Kozáci a jiné povídky (10 povídek) 1955, Lev Nikolajevič Tolstoj

Tolstoj měl velikánský talent vidět a vystihnout krásu - přírody, prostého života, manuální práce, moudrých lidí prostých i urozených, zastává se těch, co nemají zastání. Zároveň nezavírá oči před nepravostmi, nepochlebuje těm, co si sami škodí, a popisuje je s laskavým pochopením. Má své postavy nesmírně rád - ať jsou to horké hlavy kozáků a jejich ztepilé ženy, nevolník a jeho pán, geniální opilec-houslista, ubohý drobný zlodějíček, nebo šlechtic vracející se z vyhnanství. Je radost tyhle Tolstého texty číst, vlastně bez ohledu na námět.... celý text

Polikuška 1949, Lev Nikolajevič Tolstoj

Černý cukr 2019, Miguel Bonnefoy

Tři generace na jedné třtinové farmě. Poklad hledaný a (ne)nacházený, který málokoho nechává chladným a který každý hledá a (ne)nachází po svém. Příběh zdaleka ne (jen) o rumu a o zlatě, ale hlavně o lidech. Moc pěkně napsané - všechny ty ódy na autora na obálce jsou opodstatněné. S jedinou výhradou. První dvě a poslední dvě kapitoly jako by psal někdo jiný. Celá kniha je napsaná autorem Steinbeckova vypravěčského talentu, ale na její začátek a konec jako by jakýsi zbrklý diletant přilepil svých „Sto roků samoty“, které ruší čtenáře zjevnými (netajemnými) nelogičnostmi - čímž ono příjemné lehce „márquezovské“ magično trochu ztrácí, ač zrovna v expozici a vyvrcholení by se bylo mohlo (mělo) zablýsknout. I přes tuto výhradu můžu doporučit.... celý text

Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky) 2001, Franz Werfel

Werfel v této knize dokazuje, jak skvělý je vypravěč. Výborné květnaté popisy míst a popisy lidí zevnitř i zvenku, kterým dnes již zastaralý jazyk dodává zvláštní kouzlo. Autor vám představí nějakou postavu a úsporně, leč výstižně vám shrne její život, takže ihned chápete, proč ji máme teď zrovna v této situaci a s těmito myšlenkami. Werfel je můj nedávný objev a spolu s Jaroslavem Havlíčkem či Václavem Řezáčem zaujal čestné místo mezi méně známými českými autory (i když u něj to "český" je ve velkých uvozovkách).... celý text