matej.kulistak
přečtené 361
Uhrwerk
2023,
Bogdan Trojak
Nová Trojakova sbírka je poněkud jiná. Jakoby v ní bylo méně slov, zato vyslovovaných s větším nadhledem. V doslovu ke Kumštkabinetu říká Jan Štolba, že Trojak je dětsky zaujat detailem, vtáhnut a ponořen do něj. V tom Trojaka poznávám v prvník oddíle (Tik). Pak přichází úplně nový styl v oddíle Pauza: je v něm cítit podobné zaujetí, ale zabarvené jakoby cynismem, černým humorem (a ten je zpravidla doménou dospělých). Přibylo městské scenérie a chladu (u dřívějších sbírek bylo podnebí spíš letní). A najednou (po Pauze příslovečné - a s úlevou zaznělé - Tak) jsme opět v lese, obklopeni dřevem, z něhož se staví loď, nad námi měsíc jako květ hrachoru, člověk se stává stromem... A lyrický subjekt najednou z plna touží, bije se se vzteklými psy, vyznává se z lásky. Básně jsou náhle delší, naléhavé, bez nadsázky nebo cynismu. Je to doslova smršť až pohanského érotu. A je to tak působivé právě pro ten šev. Pro prostřední oddíl, kde je řeč o stáří, únavě, procházení městem abychom najednou byli vrženi do živlu mladé lásky, v níž se miluje a nebo dokonce teprve touží po milování. Jako by odpovědí na malátnost a únavu ze života byl nespoutaný živel přírody, obnovy, touhy, plození. Mimochodem, ani poslední třetina sbírky není zaměřená na detail (oním dětským způsobem). Je pubertálně živočišná, lačnící, scénu obsahuje celou rychle a naráz. Jako mladý člověk, který je zdánlivě se vším rychle hotov. A zároveň zůstává melancholická, upřímná až mezi řádky patetická. To, co se snaží vystihnout, vystihuje přesně a efektně.... celý text
Strýc Kaich se žení
2004,
Bogdan Trojak
Trojak opět ukazuje v čem je silný: výstavba obrazu plného smyslových vjemů, přirozený přechod od celku k detailu, pohádková zjevení - pokaždé nová, neokoukaná a přitom naprosto samozřejmá. A samozřejmě naprosto bravurní, jaksi mimovolný rým. Bylo to tak dobré, že jsem u prvního oddílu skoro usnul. Vše se zdálo být tak v pořádku a stejné jako dosud, že mě nic nenutilo dávat při čtení pozor. A pak přišla próza Antikaich a ta mě zcela probrala. Najednou je objeví jedno z klasických autorových témat (víra v Boha) v úplně novém světle, v metaúrovni. Z konstatování se přejde ke zpytování. Je to tak silné a nečekané, že je to naprosto skvělé. (Navzdory mírné šroubovitosti textu.) A pak už jsem byl vzhůru. A když jsem se už zase chtěl zasnít a ukolébat, vynořil se odnikud rozhovor s Amorem (mimochodem, Trojak je první český básník, u nějž mi antická mytologie připadá naprosto přirozená, ať se objeví kdekoli), který mě naprosto odzbrojil. Mám zato, že se básník odvažuje jít trochu dál, než dosud. Sondovat nové možnosti (například zničehonic se objevivší černý humor). A to mě moc baví. Mimochodem, skvělá je taky práce refrénem, který jsem napoprvé přešel, ale napodruhé (když se - opět - zničehonic objevil uprostřed jiné básně) ve mně zarezonoval velice silně.... celý text
Kumštkabinet
2005,
Bogdan Trojak
Trojakův básnický svět je svět starých věcí, přírody a křesťanského mýtu (připomíná valašskou dědinu, jak ji můžeme vidět v Rožnovském muzeu). Ale není to žádný barvotiskový obrázek. Objevuje se tu pestrost obrazů od antické mytologie po dnešní technologie, vždy ale nějak přirozeně konvergují k přírodnímu, vesnickému živlu, polidšťují se. To je dáno nejen dominantní motivikou, ale jistě i zpěvností verše a rýmem. Často narazíme i na motivy typické pro lidovou píseň, které by se snadno daly považovat za klišé (slza, srdce, růže, dětství, víno). V Trojakově pojetí ovšem nejde o zašmudlané haraburdí, daří se mu tyto motivy rehabilitovat. Jednak tím, jak přirozeně je používá v kontextu básně, jednak tím, jak neotřelým (!) způsobem s nimi zachází (např. jeho metafory pro měsíc jsou jedny z nejlepších, co jsem dosud četl jmenovitě psí čelist zavěšená na hřebu). Je až s podivem, jak časté a přesto silné jsou u Trojaka metafory. Verš je melodický, znělý, často rýmovaný. A nese myšlenku. Není zde žádná hlušina, žádný přechod od obrazu k obrazu. Ty přirozeně defilují jeden za druhým, každý ve slastním verši (jinými slovy: Trojakovi se daří přirozeně vsouvat ucelené obrazy do jednotlivých veršů bez nutnosti tematického veršového přesahu). Výsledkem je, že čtenář má chuť zastavovat se u jednotlivých dvojverší nebo strof, recitovat si je dokola, zapisovat si je takovou mají vnitřní sílu a koherenci (motivickou i zvukovou). Ještě zmíním skvělé grafické zpracování knihy a povedený doslov Jana Štolby. A není co vytknout.... celý text
Iluze skeptiků
2015,
Jiří Fuchs
odpad!
Do knihy jsem nahlédl na doporučení. Otevřel jsem namátkou, co mě zajímalo (konkrétně argumentaci proti scientismu 37-45 a vyvracení obecné skepse 79-91). Hodnotím tedy jen podle přečteného (číst víc jsem neměl chuť). Autorův styl je ve zkratce postavení slaměného panáka, který se pak velkohubě a teatrálně rozstřílí na kusy. V obou případech autor desinterpretuje stanoviska, která vyvrací. Obzvlášť zábavné je to právě v případě skepticismu, který je ostatně tématem knihy. Radikální skepse ve smyslu pyrrhónské epoché je odbyta jako nezajímavá ve dvou větách (s.80). To je celkem škoda (záměr/omyl?), protože může být základem různých pragmatických přístupů k poznání (např. právě scientismu, který se bez nějak metafyzicky chápané pravdy bezpečně obejde). Zbytek času se řeší celkem banální kontradičnost výroku "je pravda, že žádný soud není pravdivý". Mimochodem, práci se zdroji bych taky zrovna nepochválil.... celý text
Kdo to čte, je prase
2008,
Ivan Wernisch
Pro mě velice zajímavá kniha, při níž mi došlo, jak je všeobecně rozšířená představa o lidové slovesnosti zužující a poněkud barvotisková. Taky si člověk uvědomí, že i vulgarismy mají svou historii. Tím, že jsou periferní, působí skoro dojmem, jako by je vymysleli včera - přitom mají za sebou několik staletí, aniž by (což je pro mě překvapivé) ztratily na své "šťavnatosti". A znovu jsem si ověřil, jak staré a všeobecné je rozšířené je spojení sakrálního a erotického. U těch básní (?) / písňových textů, kde není uvedena lokalita jsem č\sto váhal, jestli nejsou Wernischovy (a asi bych měl i u těch ostatních), ale to už je riziko podnikání s tímto autorem. Celkem vzato skvělý počin. (Jediná vada na kráse je barva písma na těch stránkách, které mají přes celé pozadí fotografii. Ta se opravdu nepovedla.)... celý text
Kámasútra - Posilování v ložnici
2019,
neznámý - neuveden
Kdo někdy držel v ruce kámasútru, asi zná ten pocit zhnusení z toho, jak taková věc většinou vypadá. A proto si myslím, že tato verze je nejlepší, která je k dostání (popř. jakákoli, která svůj materiál zpracuje podobně). Kouzlo je v tom, že v ní nenajdete (zpravidla nechutné) fotky, ale skvěle graficky zpracované ilustrace. V kombinaci s tím, jak kniha pracuje s barvama, je to napohled opravdu hezká věc. Takže tomu lze odpustit i tu omáčku ohledně "cvičení" a šipky u každého obrázku, který sval se kde posiluje. Mohlo by to být graficky ještě čistší a stejně funkční, ale to je vlastně spíš detail. Druhá drobná výtka se týká toho, že některé polohy jsou pro běžného člověka neproveditené, ale do jisté míry v tom je kouzlo knihy. Ta má navíc tolik stran, že svoje si v ní najde každý.... celý text
Zimní dvůr
2013,
Bohdan Chlíbec
Nejvýraznějším motivem sbírky je zabijačka. Stojíme v zimě uprostřed dvora (odkrytí, v nehostinném prostředí) a kolem se děje násilí, obnažují se vnitřnosti (játra, krev, hlen, aorta, střeva, krev, mozek, žíly, ledviny) a je to provázeno jakousi sadistickou či poživačnou radostí (jako v asi nejpůsobivějším dvouverší sbírky: Jako by tlačili panenskou líc / k pyskům masožravého koně). Nezabíjí se ani tak prase. V jedná básni je to zbloudilý králík, jinde se objeví jelení hlava, nakonec je to ale právě ta radost z masakru, co je příčinou nejfatálnější smrti. Umírá zde člověk. Např. sestra, která se vysměje chovanci ústavu je spíše zvířetem (A pýchou se jí prokrvily jaternice / klobásy i vole). Mladík, který zpolíčkuje umírajícího otce tentýž večer krmí psa vlastními zvratky. Člověk je zoufale tělesný, nemohoucí (jedním z dějišť sbírky je ústav). Všudypřítomná surovost sugeruje středověk, a to i v jazyce: když lampa, tak lucerna či laterna; když pokoj, tak cimra; když peněženka, tak prkenice; když lavice, tak škamna. I výjevy všední se stávají čímsi živočišným, hrozivým (napouštění trámů jateční krví, lůj pro ptáky rozvěšený na stromech, koupání se v soli - ovšem rudé, pohyb řetězů psů, mazání psím sádlem, čtení novin pokrytých šlemem po předchozím kuchání přinesené ryby). V poslední básni sbírky zazní postesk: Již příliš otupěli, / i dějiny by nejraději psali menoreou. Jako by veškerá ta popsaná zvěrstva a krutost neměla už ani sílu znechutit. Kniha vskutku může působit jako prvoplánová snaha znechutit a tím upoutat pozornost. Ale při bližším čtení cítíme, jak expresivita vychází už z předchozího zhnusení (např. v úvodní básni Prolog). Jak se k ní lyrický subjekt uchyluje, ne aby se v ní rochnil, ale aby v ní čtenáře se zadostiučiněním vymáchal. Autor v jednom rozhovoru řekl, že se noří do temnoty, protože právě v ní je Světlo, které tma nepohltila. A opravdu, uprostřed temnoty zimního dvora občas probleskuje kdesi na okraji světlo (např. častý motiv lampy). Často jde jen o vzpomínku nebo jakoby marnou útěchu (schovanka ústavu každodenně nehlížející do bývalé kaple; teplé sklíčko od monstrance uprostřed mrazu; paténa, co jediná skví se životem; rozdělání ohně v kamnech při čekání na tmu). Člověk se může opřít leda o trny vidlí. Ale nebýt chrámu, slídícího jako kuna po vejcích (ani ten chrám nestojí mimo všeobecný marasmus), byl by vůbec?... celý text
Maminka
1990,
Jaroslav Seifert
Když jsem chtěl kdysi zkusit číst básně a hledal, čím začít, dostal jsem doporučenou Maminku. A ta mě zasvětila. Jako člověk, který do té doby znal maximálně dětské básničky a možná první 4 verše Máje, jsem byl u vytržení, když jsem našel v rýmované básni verš, který jsem sám znal od své maminky "a nešlapej mi do mokrého". Páni, ona může být v básni tak banální věta? Ale tady zní úplně jinak, sama o sobě krásně. Vedle sbírek Chlapec a hvězdy a Šel malíř chudě do světa, které poprávu do historie nevstoupily, působí Maminka trochu jako zjevení. Protože nejde o nekonformní veršíčky k obrázkům selské idyly, ale o osobní výpověď, která jde hloub. Lyrický sobjekt je zde opravdu dítětem, nebo se na své dětství rozpomíná (i s jistou trpkostí, vědomím ztráty). Proto jsou zde intenzivní barvy, vůně, city. A působí to autenticky. Zároveň se do dětství vlamují iniciační zážitky, setkání s erotikou, se smrtí, s nepochopenou bolestí dospělých. Seifert si uprostřed témat, která by mu v padesátých letech nemohl nikdo vytýkat (život proletářské rodiny, dětství a mládí, která byla tehdy součástí kultu), našel dost prostoru pro otevřenou zpověď, problematizaci, lidskost, intimnost (název je vlastně dost odvážný, uvážíme-li, že nejde o knihu pro děti). Seifert jako génius verše najednou mluví přirozeně, jak se mluvilo doma, rýmy a rytmus jakoby se do řeči připletly mimochodem. A tak se mu povedlo (poprvé a naposled) napsat opravdu knihu, která mohla mít úspěch u proletariátu, jak si to kdysi vysnil. A já díky němu miluju poezii. Takže díky.... celý text
Zasněžený popel
1992,
Bohdan Chlíbec
Zasněžený popel je název, který funguje jako samostatná báseň z této sbírky. Ty jsou scénami, rozestavěním kulis, ve kterých se dějí mikroděje, je v nich pnutí, napětí pod povrchem, ale napohled působí mrtvě, tiše, nedějově. Vidíme sníh, ale díky básníkovi víme, že je pod ním ještě popel. Vesnice je v básni Buštěhrad definována samotou dvou lidí, kteří bydlí na jejích koncích. V jiné básni se čas přelévá z pokoje do pokoje (jako v jezeře studené a teplé proudy). Jinde teplo uniká z domů, protože "nad touto vesnicí / je stržená střecha". A báseň Rozhovor beze slov o vraždě na kraji města toto do jisté míry posouvá až do extrému. Krátká veskrze dějová báseň je popsána opět jako scéna, kde jakoby vedle sebe se popisují látky stromů a žebra ulic s dýkou ("její hrot je hojně zasněžen"), bolestí a rozhovorem, který je příslovečně němý. Zároveň nám už báseň prozradí, že dominantou sbírky bude chlad, zima (v níž je autor básnicky nespíš doma, srv. Zimní dvůr). Básníkův "čas odděluje / podzim od začátku jara." A nápadně často cítíme buďto chlad nebo naopak teplo (které často vytyčují exteriér x interiér). Asi nevcýmluvnější je v tomto směru první báseň druhého oddílu ,kdy lyr. sobjekt přichází prokřehlý do hospody, až z něj v teple začne pára stoupat až k obrazům jelenů na stěnách, kteří náhle působí jako v lese útápějícím se v mlze. Lyrický subjekt dokonce v jednu chvíli říká: "namluvme nyní o zimě." Z čehož je jasné, jak neodbytně mu do těch veršů leze, nelze se jí vyhnout, je jakousi existenciální daností. A zároveň je v podtextu jasná křesťanská linka. Ta je vystavěna umně a rafinovaně, málokdy prosvitne cosi jako naděje, spíše lze z lyrického subjektu cítit vzdor vůči hostilitě světa. Např. "někteří lidé jsou uzavřeni / ve svých dnech, / a přesto nejsou vertikální"; "Ani ve filozofii není spásy / bez krve". A jen občas "vane modré světlo / kam chce". I křesťanskost nacházíme už v názvu. Popel je symbol pokání, přiznání se k hříšnosti (špína) a pomíjivosti. A tento popel je přikryt sněhem jako boží láskou. Mimochodem, stejnou symboliku (i barevnou) má oblečení ministrantů při mši, vespod černá klerika, na ní bílá komže. Opět jde ale o podtext, náznak. A to mě baví, postupem sbírky je autor už doslovnější, začíná se to tam hemžit kláštery, což je trochu škoda. A zároveň k té syrovosti jaksi patří, že se topíme v krajině jaksi středověké. Nikde žádná útěcha výdobytků techniky, jako by se autor čemukoli modernímu vyhýbal. Není to žádný útěk do idyly, spíš skoro naopak do reality - sebelepší medicína, technika a pokrok nezastřou pravou podstatu vezdejšího světa, která je krutá, chladná, plná násilí. Proto raději než ulice plná aut zimou prolezlý klášter nebo chudobinec, raději než revolver dýka, raději než hliníkový žebř ostrev. Závěrečná próza ještě více odhaluje podobu tohoto světa a všechny výše zmíněné charakteristiky ještě zesiluje. Za mě je to trochu škoda, je až moc doslovná. Jako celek se mi to ale velice líbí.... celý text
Básník (Román o Ivanu Blatném)
2014,
Martin Reiner
Naprosto skvělá kniha, psaná s nadhledem a ironickým humorem, tak lehce a členitě, že je pocitově daleko tenčí, než vizuálně. Moc mě baví autorovo hraní si s jazykem, míchaní zdrojů a občas i časových rovin. Poprávu oceňovaná kniha, velice hodnotná nejen jako dokument, ale snad ještě více jako dílo. Notabene když se o této knize zmíní bohemista, je to zpravidla lkaní nad tím, že se Reiner rozhodl ponechat knihu jako román (s deklarovanými "95% 'tvrdých' informací") a nedotáhl ji do podoby monografie. Přitom kolik zdrojů autor sehnal o kolik času nad knihou musel strávit se skoro zdá, že chybělo možná právě tak 5%. Tudíž jde o autorovu volbu, což lze brát snad i jako naschvál a provokaci a vlastně se to k tónu knihy hodí. Ti, kdo si na to stěžují tak jen stvrzují autorský záběr. Osobně je mi líto pouze to, že když se Reiner tolik soustředí na Blatného jako osobu (a neváhá hodnotit a interpretovat chování nejen jeho, ale i spolusty jichých aktérů knihy), nedal si jakožto znalec svého subjektu a básník víc práce s podrobnější interpretací jednotlivých sbírek. Např. zcela mimoděk na jednom místě Reiner zmíní, že Hledání přítomného času je Blatného dosud nejslabší sbírka. To je dost odvážné tvrzení na to, že není podepřeno jediným argumentem. A to velká škoda, protože natěšený čtenář se samozřejmě ptá proč. Jsem tak nakonec (při všem nadšení, protože kniha je skvělá) zklamán stejně jako výše zmíněný literární vědec, protože stran Blatného poezie jsem se toho dozvěděl překvapivě málo.... celý text
