matej.kulistak přečtené 362

Řeč mrtvejch / Die Totenrede 2001, Radek Fridrich

Při čtení jsem musel myslet na jiné dvě nedávno čtené knihy. Jednak na sbírku Vyměřování vzdálenosti, která je také o jednotlivých portrétech, ale dělá špatně vše, co Řeč mrtvejch dělá dobře. Dobře tedy podle mě je: kusost, strohost - kontrastující s tíživostí životních událostí, o nichž je řeč vědomí dostatečnosti - autor medailonky nemá potřebu přibarvovat, ornamentalizovat, jsou silné právě pro to, v jak málo slovech je shrnut celý život absence emotivního lexika - chybějící sentimentalita paradoxně vyvolává silný emotivní účinek volba 1. gramatické osoby - činí každou báseň silně osobní mluvený jazyk - podtrhuje autenticitu výpovědi. Dík těmto autorským rozhodnutím jsem se na každou další báseň těšil. Tím, jak málo prostoru si jednotliví mluvčí nárokují k popisu celého svého života, ve mně vyvstávala touha proniknout do nich o to hlouběji, domýšlet příběhy. (Pro srovnání zmíněná sbírka Vyměřování vzdálenosti dělá vše naopak, a proto je můj dojem z ní mizerný. Ne že by Řeč mrtvejch našla jediný možný způsob, jak danou látku zpracovat, ale našla dobrý a funkční způsob.) Druhá kniha, na kterou jsem myslel, je Ongova Technologizace slova, která popisuje myšlení člověka žijícího v primárně orální kultuře (negramotného). A fascinovalo mě, jak věrně Fridrich vystihuje podstatu přemýšlení takového člověka. Jak takový člověk naprosto postrádá potřebu sebedefinice pomocí povahových rysů a dává přednost vymezení pomocí svého zakotvení ve světě; jakým způsobem volí, které informace jsou podstatné; jak přemýšlí synteticky a lepí k sobě informace pomocí souřadných spojek (resp. asyndetonu). Kontrast je patrný např. při posledním medailonku knihy, který věnoval autor sám sobě. Ať už se autor inspiroval náhrobními kameny nebo si něco vymyslel sám, jedná se o dílo vyjímečné síly a autenticity. Mj. proto, že po dočtení dává tušit, že podobným stylem lze pokračovat ad infinitum, neboť zapomenutých osudů hodných popsání je bez konce - aniž by zároveň měl autor ambice to dělat a čtenáře umořit. Vyvážené ve všech směrech.... celý text

Krooa krooa 2011, Radek Fridrich

Jednotlivé básně jsou soudržné, se srozumitelným tématem a odněkud někam vedou - což je k jejich rozsahu a kusosti obdivuhodné. Často je sjednocuje jeden silný obraz nebo metafora (noc jako utonulá žena nebo funebrácký vůz; skalní masivy jako pískoví sloni; smírčí kříž; rozmluva s nějakým místem). Časté jsou motivy hostility, tvrdosti, mezi kterými lze ale najít (příznačně nerostný) poklad, jak to dělá prospektor Daniel. Člověk je zde nejčastěji vzpomínaný, mrtvý, šílený nebo jakoby ztuhlý, s tvrdým kamenným nitrem. Často je ke kraji silně vázán (nejrůznější vyznání, zaříkání, kletby). Převládá pocit parchantství (tématizován postavou Klatzka), neřádnosti, vykloubenosti; jako by zde vypršela společenská smlouva a všichni, kdo zůstali, se museli zařídit po svém (jezení psů; život s blechami; sexuální konotace k městu, lani, stromu). Něco působí drsně, až zvráceně, ale v celkovém pohledu ponejvíc jako nutnost, má-li zde člověk vydržet. Krákání krkavce, které se objeví na začátku sbírky (a může působit hrozivě), se na jejím konci stává stále intenzivněji milostnou písní, až se v poslední básni stane přímo písní námluvní, vábením, vyznáním. Je to překvapivé, je to působivé a je to dokonce zvukově krásné. Sbírka vytváří jasný a soudržný celek, který postupně rozvíjí různá témata, aby je postupně propojila, což vytváří nejen děj, ale i gradaci. Krom toho je krásně graficky upravena.... celý text

V zahradě Bredovských 1999, Radek Fridrich

Nehybnost 2010, Vojtěch Kučera

Kniha s experimentální grafickou podobou, skrz kterou je třeba se k básním prokousat. Nehybost má mnoho společného s předchozí sbírkou A hudba? (délka veršů/básní, častá ich-forma, popisnost, dostředivost - básně vymezené malým prostorem/jedním motivem). Oproti předchozí sbírce jsou ale básně soustředěnější, více vypovídají o svém objektu, než subjektu. Tomu pomáhá i hra se slovy (např. rozdělení slov, které nechá vyvstat novým významům), rým a asonance, pointy. Zajímavé je, že byť se sbírka jmenuje nehybnost, jedním z hlavních témat je právě pohyb (včetně stejnojmenné básně). Pokud A hudba? byla impresionistická, Nehybnost je expresionistická. Básně jsou intenzivnější, je v nich víc osobního výrazu - např. častá zvolání, zároveň ale méně introspekce. Autor zůstává kryptický, často netušíme, čeho se má exprese týkat (např. od a ke; u ze mě klín). Narozdíl od předchozí sbírky mám ale jako čtenář pocit angažovanosti, že se mě báseň týká a má mi co říci (a některé básně mi přišly přímo skvělé - v těle ní; spěšně; hyé na!; sen o proměně).... celý text

A hudba? 2005, Vojtěch Kučera

Při čtení mám pocit formální vycizelovanosti, za níž ovšem nenacházím nic sdělitelného. Básně jsou popisné, ale jen horko těžko transcendují ještě k něčemu dalšímu. Navíc jsou celkem krátké, ale ne dostatečně intenzivní, aby v takovém rozsahu působily plně (mluvím o celkovém dojmu, jednotlivé texty často působí líp). Často sdělení jaksi cítíme, ale je tak vágní, že prakticky nedešifrovatelné. Sbírka působí spíš jako lyrický deník, deník nálad. Imrese jsou tak rozostřené, že denotát může dosadit jen ten, kdo jej už předem znal (tj. lyrický subjekt, nebo snad spíš autor?). Opět čest výjimkám. Nejkrásnější verš sbírky je pro mě "tramvaj jako svatojánský brouček". Z té zdrobněliny jako bych cítil kus osobní angažovanosti, emoce. Ty jsou ve sbírce i na jiných místech, ale neutrální lexikum je vposledku ztlumí.... celý text

Vášeň, co do rána zchladne 2007, František Gellner

Pijácké rýmovačky, psané pravděpodobně mnohdy poté, co se stesk nebo vztek nepodařilo alkoholem otupit, ale naopak umocnit. Bohémství a hrdost, sebelítost i sebeironie. Dnes by takto mohl psát každý zhrzený puberťák. I ve sportu ovšem platí, že co byl před sto lety světový rekord, je dnes běžný standard. Je tedy Gellnerův styl alespoň dobově objevný? To opravdu nevím. Veršům se nedá upřít poutavost, rytmičnost (jako stvořené k halekání), dobré pointy, přitažlivá témata (sex a chlast), nadto obsahují minimum tropů, takže jsou zcela srozumitelné. Lze tedy chápat, proč jsou Gellnerovy básně navzdory archaické syntaxi a morfologii stále oblíbené. Mně osobně jsou ale protivné. Příliš z nich trčí, že Gellner byl především karikaturista (což mimochodem vydání v Dokořán skvěle ilustruje s pomocí jeho tvorby). Jelikož se mi nedostává příležitostí, abych je opilý skandoval cestou z hospody, nenacházím v nich žádné kouzlo. (Krom toho, byla-li řeč o sebelítosti a sebeironii, vtírá se mi pocit, že to druhé pouze částečnš maskuje to první, což mi autora zprotivuje.) Nerozumím upřímně, co má být na té poezii tak geniálního, že dostává tolik prostoru např. ve středoškolské výuce.... celý text

Onde 2008, Ludvík Kundera

Malé anekdoty vzpomínajícího vypravěče: a ještě se stalo, když jsem byl onde, že... Básně postrádají na naléhavosti, jako by autor psal ve verších jen z radosti, že může. Ne proto, že si to žádá látka. Být to někdo jiný, než klasik, ptal bych se, proč takovou sbírku vůbec číst. Nakonec jsem si odpověděl, že pro básně, které se tam občas mihnou, v nichž se lyrický subjekt zasní. Jako když si musí vybrat jeden ze dvou čajů. Nebo když cizí potřebu utéct a ocitne se ve sklepě, kde se cosi odehrává ve víně, aniž by bylo zřejmé co (bublinky stoupající demižonem? hra světla na lahvi?). Kéž by takových bylo trochu víc. PS: zatímco mladý Kundera zjevně miloval slovo "lancknechti", ten starý si oblíbil "fantomy".... celý text

Sny též: poezie 1989-1995 1995, Ludvík Kundera

Sbírka je trochu slepenec. Dvě básně (na mě příliš samoúčelně experimentální); volně navazující cyklus: druhý, s předchozími básněmi nijak nesouvisející cyklus; další dvě básně. Výsledek je nesourodý. Básně cyklu Za rohem ocení jen ten, kdo zná konkrétní osobnosti, jichž se týkají. Velice zdařilý je zato oddíl Začátek románu, který je surrealný, zábavný a napínavý. Dobře se tam pracuje s prolínáním dějů, vstupy krajiny a zvláště silný je moment, kdy se na pozadí mihnou "velké dějiny" a my už (poněkud dialekticky) nemůžeme číst v duchu prve nastolené idyly, byť formálně v ní báseň zůstává.... celý text

Úhledná džungle 1995, Ludvík Kundera

Básně jsou v průměru kratší, než dříve. Některé vysloveně krátké. Nepůsobí ale jako zkratka nebo skica. Spíše působí jako komentáře, jako by si autor poznamenával nápady a popisoval momenty, které nechce zapomenout. Ať co do experimentu, volby jazykových prostředků nebo záběru jedné básně, jsou jednotlivé texty přiměřené (tj. autor není zbytečně skromný, ani se nepřeceňuje). Čte se to příjemně, občas se objeví rým, občas humor, zajímavá pointa, sebeironie. Asi na dvou místech jsem se dokonce zasmál nahlas (ale rozhodně nečekejte žádnou švandu), což mě příjemně překvapilo.... celý text

Katyně 2008, Pavel Kohout

Mé první setkání s Pavlem Kohoutem a naprosté nadšení. V první kapitole jsem se dobře bavil, ale pochyboval, že míra jazykové bravury (v lexikální a snad ještě více v syntaktické rovině), situační komiky a velmi podprahového pojmenování marasmu doby si udrží nastavenou laťku. S přibývajícími stranami tak jen rostlo mé nadšení, protože přesně to se v knize děje. Kniha není vystavena (jak např. běžné thrillery) s postupnou gradací, kdy se začátkem musíte prokousat, aby se ke konci mohlo zrychlovat. Zde se sešlápne plyn na startu a kvalita na všech úrovních zůstává konzistentní do poslední strany. Skvěle napsané postavy, dialogy, děje a především popisy, kdy se autor přímo rochní v jazyce. Chytře schované čechovovské pušky, z nichž se střílí v nečekané okamžiky. Funkční práce s analepsemi. A zejména genialita ve výstavbě hlavní postavy. Vše, co kolem Lízinky víří, nás nutí přemýšlet, jaký ke všemu má vlastně postoj, nakolik je pasivní figurou a nakolik aktérem. Pokaždé napjatě čekáme, co na to řekne. A ona nezklame. Této knize nelze - krom jisté samolibosti - nic vytknout.... celý text

Proč 2013, Martin Kvapilík
odpad!

Mrznoucí mrholení 2004, Ludvík Kundera

Při čtení první do svazku zařazené sbírky Pády jsem měl pocit, že čtu řemeslně zvládnuté verše, které pro mě ale postrádají na naléhavosti. Už dříve jsem měl pocit, že Kundera si velice rád hraje, ale že tato hra je trochu vlezlá. Zde se tedy hra týká jmenných pádů a nejlepší jsou za mě ty básně, kdy na ni úplně zapomenu, kdy báseň obstojí sama a bez kontextu (např. in memoriam, úder, čoudem tvé tvrze...). Další dvě sbírky, psané jako doprovod k souborům grafik, jsem musel přeskočit. Iritovalo mě, že nevidím, čeho se vlastně týkají. Co se Ztrát a nálezů týče, autorovy fotografie a výtvarná díla na mě (jako na laika) působily obdobně - technicky zvládnutě, ale bez silného účinku. Uznávám ale, že např. fotografie oprýskané zdi jsou poslední dobou tak v módě, že posoudit jejich účinek v 70. letech nedovedu, věřím že jejich kouzlo bylo nepoměrně silnější. Zbytek sbírky má pro mě vzestupnou tendenci. Básně se ukotvují v konkrétním časoprostoru, setkáváme se zde s lyrickým subjektem, který pouze nevypovídá, ale též prochází, zažívá, koná, nechává na sebe (fyzicky) působit krajinu, počasí apod. Paradoxně až skrze výpověď o konkrétní situaci a jejím vnímání dochází se zde konečně k zevšeobecnění, k přesahu. Mám pocit, jak by autor zpokorněl - přestal se snažit o všeobsáhlost a odvážil se intimity. A výpovědní hodnota se vloudila sama. A snad je v tom i něco z doby a její obžaloby zachyceno výmluvněji, než v dřívějších explicitních textech (např. cyklu přímo k 68. v předchozí knize) - jen v té zimě všude kolem, v písečné bouři apod. Mezi vícerými básněmi, které si zaslouží samostatné pozornosti (z celého zatím přečteného díla je jich v této sbírce nejvíc), bych chtěl vyzdvihnout básně věnované zazimování (psané postupně v několika po sobě jdoucích letech), které jsou v oddíle "ztráty i nálezy" volně roztroušené, ale vytvářejí přesto jakýsi cyklus na pokračování nebo refrén. A jak by běžel čas a jak by stál. A člověk jaksi vprostřed. Přinejmenším tuto sbírku doporučuju.... celý text

Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat 2014, Martin Kvapilík

Pokud jste mladý katolík odhodlaný dodržovat "předmanželskou čistotu" a nevíte, jak to vysvětlit spolužákům, tato kniha Vám může pomoct. Komukoli jinému spíše uškodí. Mám potřebu se zde trochu rozepsat, protože název je silně zavádějící. Nejde o mezioborovou argumentaci, na dané téma, ale o nepoučenou křesťanskou mravouku. Jediný použitelný argument spočívá v tom, že pokud usilujete o dlouhodobý vztah, je fajn druhého první trochu poznat, než s ním půjdete do postele. Budiž. Ale autor sám přiznává (s. 38-40), že hlavní důvod pro abstinenci je pro něj duchovní. Chápe ji jako dar Bohu. Mluví o lásce - ale primárně myslí lásku k Bohu (!), ne k partnerovi. A jako podpůrné argumenty cituje Bibli (argument ab autoritatem, který přesvědčí jen přesvědčené). Zásadní pro mě je, že kniha obsahuje i pasáže problematické. A tím nemyslím úsměvný argument hygienou v úvodu knihy (invalidní, pokud pán někdy jel MHD nebo použil veřejné WC) nebo vědecky zajímavý popis mikrochimérizmu (jehož spojitost s tématem je ovšem neprosto nevysvětlena), ale výrazná zjednodušování nebo zkreslování reality. Např. teze, že vrchol vztahu je teprve dítě; těhotné a kojící ženy jsou sexy (což v kontextu implikuje že rodičovství zlepšuje (sic) sexuální život); teze, že kdo nechce děti, skončí život "v osamělosti a bez lásky" (s. 60); sexismus; autor dokonce čtenáři sugeruje, že ani fungující vztah nemá valnou cenu, pokud v něm nedodržujete předmanželskou čistotu (s. 46-48;65-66). V knize se opakovaně (jako ostatně už v názvu) mluví o svatbě. Ta je pro autora očividně zásadní. Nikde se ovšem v knize nevysvětluje, proč je svatba tak stěžejní milník, když navíc může přijít po libovolně dlouhé době vztahu. Na s. 45 čteme příběh, jak mladému muži radí, ať si svou přítelkyni raději vezme, pokud nedokáže vydržet s ní nespat. Na s. 66-67 popisuje (a očividně kvituje) scénáře, kdy se dvojice brala po osmi letech resp. po dvou měsících. Je tedy nabíledni, že se autorovi jedná jen o požadavek "vydržet do svatby". To je velká škoda, protože jediný rozumný argument celé knihy (tedy, že abstinence je nejlepší způsob, jak se s někým komplexně poznat), je tímto vyhozen do koše. Nejen, že o něj ve skutečnosti nejde, dokonce je tímto principem přímo popřen. Protože pokud katolická mravouka k abstinenci nutí, vhání ty, kdo ji berou poctivě, do neuvážených svazků. Mladí katolíci (ze skušenosti) se tak mnohdy neberou proto, že by se pro druhého plně vědomě rozhodli, ale protože to "nemůžou vydržet". Vskutku neochvějný to pilíř manželství. Druhá část otázky z názvu knihy (společné bydlení) je odbyta přesně 4 větami a informační hodnota tomu odpovídá. Summa summarum jde o post-hoc racionalizaci lidového mudrce bez patřičného vzdělání. Pán vystudoval "křesťanskou výchovu", nikoli psychologii, sexuologii, antropologii či jiný obor, který by jej disponoval poučeně mluvit o tomto tématu. (Což, abych byl fér, muselo být jasné každému, kdo si přečetl medailonek na obalu a odhadl rozsah textu.) Na výsledku je to bohužel znát.... celý text

Meandry: poezie 1945–1969 2000, Ludvík Kundera

Název knihy odkazuje k rozdílným poetikám jednotlivých oddílů, psaných v různých časech za různých okolností. Rozdílná je i kvalita těchto oddílů. Básně v první knize spisů "Bez názvu" byly tak vybuchující obrazností, až nečitelné. Zde se autor více krotí. Nejprve básně jakž takž drží pohromadě název (jako ústřední téma, byť básně samy jsou stále silně imaginativní), poté se překvapivě zvěcní, soustředí se na konkrétní myšlenku, téma, až jazyk jak by ustupoval do pozadí. Kundera už umí pracovat se slovem, teď jako by zatoužil také něco říci. A naráz bojuje s myšlenkou, jak ji tam dostat - aby nebyla banální. Mnohdy, mám pocit, se to nedaří. Např. divadelní hra Velký Kýžal je postavena na tom, že básník Odolen přichází se zdrcující sebekritikou ve chvíli, kdy už stačilo jen chvíli počkat, aby se obludný systém sám zřítil. Problém je, že nám to Kundera musí naplno říct, protože děj sám nám to nijak nenaznačí. Ten je navíc zkratkovitý, tezovitý, plochý. Konečně ke konci knihy (oddíl Ptaní) mám pocit, že autor nachází rovnováhu mezi jazykovou hrou, intenzitou výrazu a sdělností, aniž by cokoli z toho přišlo zkrátka. Tento oddíl jsem (konečně) četl s chutí a radostí. Vypíchl bych ještě skladbu "Je osm hodin hulubi létají do huby", což je nejlepší věc v první půli knihy. Funguje v ní kontrast (nuda - děj), emoce, jazyková hra ("v tom ránu // v tu ránu"; "tržnice trčí" - tohle Kundera umí a já mu to žeru), sebeironie a rošťáctví, které ale, narozdíl od jiných míst, zde nepůsobí pubertálně/neumětelsky.... celý text

Bez názvu: poezie 1939–1945 1994, Ludvík Kundera

Pan Kundera jest básník, to mu nikdo nemůže upříti - chtělo by se říci po přečtení (prozatím pouze) této jeho knihy. Poetika zůstává poměrně neměnná. Básně jsou vypjatě surrealistické v tom smyslu, že nejsou nijak existenciální či jen abstraktní, ale nanejvýš konkrétní obrazy destilované všemi smysly se tříští do takové drtě, že je na hraně možného z básně vydolovat téma, myšlenku, postoj, cokoli. Jistě, o tom surrealismu do jisté míry je. Ale zde je poněkud čistý, programový. A jako takový je spíš lartpourlartismem, než nástrojem ve službě nějakého sdělení. Jednotlivé verše jsou často velice silné. Vlastně si myslím, že na úrovni verše je Kundera nejsilnější - lze vzít nahodile jakýkoli a bude poměrně působivý. Tyto verše jsou ale nuceny působit izolovaně, nic krom náhody je nedrží pohromadě. Vzniká tak dojem klouzání po povrchu, v rovině jevu. Tento dojem narušuje oddíl Živly v nás, což je velká básnická skladba, v níž konečně vidím silný účinek. Vracejí se motivy (vlak, ptáci, sůl...), někdy i celé verše, které tak mohou silně zapůsobit. Cítíme jakoby cosi z doby, kdy báseň byla psána. Aniž by autor polevil ze své vypjaté stylistiky, nechává zaznít výbuchům, které si lze snadno interpretovat; ptáci aj. živé věci se v básni mění v kamení; výrazným prvkem je intimita, týkající se však pouze "tvého nepřítomného těla". Podobně na mě působila i sbírka Klínopisný lampař, kde motivy také přecházejí s básně do básně, byť každá má své vlastní téma. Autor zde navíc projevuje i smysl pro humor a sebeironii. Skvělá je hra se slovy o stejném základu: "v rýžovištích / v rýžovém poli purpurových dnů" a mnohé jiné.... celý text

Hluchá místa 2018, Hana Richterová

Jako doklad malá douška (kolik silných obrazů se odvine v pár verších hlava nebere): Vykradený most Prázdno rozlité vymalované a vymodlené Sixtinská kaple svlečená a jsi to ty kdo sedí tiše na banbě pro beránky Ne Nebudu obětovat pěst pro oči pastýřovy Ne Nebudu si lehat přes řeku jak vykradený most Vykliď byt a uteč do lesa nebudou tě hledat dřív než později a i tehdy sníh zapře tvoje stopy... celý text

Cykly 2017, Emma Kausc

Když se každá báseň vleze na 1 stranu, je to hezké. Ale je-li to za cenu naňahňahého písma, které zhoršuje čtení, je to spíš na škodu. Použité písmo, připomínající psací stroj, si navíc příliš nerozumí s kurzívou, kterou autorka používá celkem často. Sazba tak dělá vše pro to, aby se kniha četla špatně. A autorčin styl přitom není vůbec jednoduchý. Verše se v půlce zadrhávají a opuštěná torza vět bez upozornějí přecházejí v nová torza vět. Jakoby v basni bylo více proudů myšlenek, které se odvíjejí přes sebe. Do toho neznačená přímá řeč, jejíž začátek a konec lze často jen tušit. A kurzíva myslím taky značí pokaždé něco jiného. To vše činí básně těžko čitelnými. Jedno čtení tak k pochopení čehokoli naprosto nestačí. Získal jsem po něm pouze dojem, že za abstraktním lexikem se skrývají silně osobní prožitky. Že bych tak musel vynaložit spoustu čtenářské pozornosti, jen abych viděl někomu do talíře. A sbírka plná anglicismů, městských scenérii a bezradné duše ztracené mladé ženy (čímž myslím lyrický subjekt) mě dostatečně nemotivovala, abych do ní tu energii vložil. Mít jiný vkus, myslím, že by za to stála.... celý text

Básně II 2012, Vítězslav Nezval

Je skvělé, že někdo vybral z Nezvala (enormního grafomana extrémně kolísavé kvality) to opravdu důležité, a sestavil tuto řadu. Tato kniha je z celé trojice asi nejzajímavější, protože obsahuje díla, která měla největší vliv. Je to surrealismus v čiré podobě, se vší sugestivností a přesvědčivostí (zejm. Muž který skáldá z předmětů svou podobiznu, Absolutní hrobař, Bizarní městečko nebo Pyrenejská moucha), které zajišťuje vizuální zprostředkování popisovaných obrazů. Vedle působivých pásem (zpravidla o nějaké postavě, která nabývá na symboličnosti, mýtičnosti a stává se znepokojivých znázorněním těžko definovatelného výseku reality) je tu ovšem spousta básní, na nichž je jaksi znát "automatické psaní" - v tom smyslu, že jsou psány pro psaní samo, jako manýra nebo cvičení. Na čtenáře tak může padnout snadno únava z pocitu, že se tím musí prostě prokousat.... celý text

Schýlené tělo 2016, Dominik Melichar

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa. Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční. Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné. Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč. Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.... celý text

Tíha vlny 2020, Tereza Šustková

Sbírka, která se daleko lépe čte, než hodnotí. Pokud si v medailonku přečteme, že Tereza Šustková "s manželem a třemi dětmi žije v domě u lesa", je to vše, co potřebujeme vědět o lyrickém subjektu. Protože v té větě jsou shrnuta téměř všechna témata sbírky. Sledujeme ženu, která si zvyká na zvuky lesa, stará se o domácnost, dojímá se nad dětmi a vnímá skrze ně svou tělesnost. A pak se vztahuje k muži a především Bohu. Básně jsou často zakotveny v konkrétním prostoru, v němž vidíme drobný výjev. Loupání vajíčka, dítě sledující pletoucí mámu, ale jindy Máří Magdalena bodající prstem do nebe nebo různé podoby měsíce (srpek, půli a úplněk), odpočívající vedle sebe na dně řeky. Styl je na hraně naivity (až banality) a oproštěné přímosti. Hodnocení, na které straně hranice se pohybuje, bude spíše subjektivní. Za mě je to kus od kusu. Autorce se ovšem daří občas propašovat do básně nečekaný význam, který její vyznění obohacuje a posouvá do uvěřitelné (tj. zproblematizované) polohy. Nelepší je v tomto smyslu oddíl Nikam. "Slabší" básně pak vytvářejí podhoubí, z něhož ty "silnější" vyrůstají. A opět je subjektivní, jestli díky nim bude pro Vás lyrický subjekt uvěřitelnější nebo nabydete dojmu, že autorka napíná síly, ale ne vždy s úspěchem. Za mě je to opět tak nějak napůl. Je ti sotva rok a tančíš už tak vášnivě. Děsím se toho, jak se mi podobáš. Objímáš s dětskou něhou, a když se nedívám, sháníš se po noži.... celý text